Santa bejby.... 1.+2. část : Krev jako čokoláda

Přidávám první 2 kapitoly pov. Santa bejby a předem musím upozornit, že první dvě kapitoly nejsou nějak extra kvaůlitní, oproti ostatním částem, protože jsem pov. původně chtěla psát 'ze srandy' jako dárek pro upírskou přítelkyni ;) --- Přivoněla jsem k výparům vycházejících z nerezového hrnce a vypnula pod ním plyn. Současně s přísným pohledem na nástěnné hodiny jsem vyhlédla zpoza zákrytu lednice a zakřičela, „Kluci, je čas!“. Nikdo se však ani nehnul.Jako obvykle. S mírným povzdychem jsem v pletených papučích připlužila k verandě a založila si ruce v bok. „Pauza skončila.“usmála jsem se a zakroutila nevěřícně hlavou. Moji svěřenci, šest otravných postpubertálních upírů si stálo v řadě vedle sebe a bez jediného zájmu o návrat pokuřovali. Přestože byla zima, pro ně bylo zřejmě pohodlnější nechat si své oblečení ve skříních a v okolí domu se pohybovali převážně v trenkách, sem tam jste si mohli všimnout ušmudlaného tílka, ale to byla opravdu jen výjimka. „Máti,“potáhnul Chess, „Je to opravdu nutný?“zdvihl obočí. „Ano, máme objednývku na pět krabic cukroví. Musíme se konečně pohnout z místa.“vysvětlovala jsem. „A nemáš náhodou zakázaný nás zneužívat k osobnímu prospěchu?“ „Pravidla mám poměrně dobře naučený a o tom, že bych svoje děti nesměla nutit do domácích prací, se tam opravdu nepíše.“ Synové začali bědovat, jako bych je snad chtěla spráskat bičem. „Ale no tak, trocha pečení vás nezabije!“začala jsem Chessovi vázat jednu ze svých bavlněných zástěr kolem pasu. „Neměli bychom mít trénink, nebo tak?“ „Ne, právě teď by ste měli píct.“oprášila jsem z jeho hrudi nános mouky. „Já ti jednu-“prskl. „Jasan, ale já dřív.“žďuchla jsem do něj, „Sice jsem oficiálně tvá matka, ale věř mi, že na mě si otvírat hubu teda nebudeš. Buďto se smíříš s tím, že tě mám na převýchovu, nebo tě můžu nahlásit Ethanovi a vychovají si tě ve společnosti sami a věř že to není nijak příjemné – smradlavé cely, smrt kam se podíváš, hodně tvrdý přístup k tréninku. Sama jsem tam vyrostla.“ „A nebo se můžu hned otočít a jít si do městečka pokecat se smrtelníky, že?“ „Můžeš to zkusit, jestli se přeze mě ovšem dostaneš.“vycenila jsem na něj dva jedové tesáky, ale nemohla jsem zakrýt svůj ironický úsměv, který se mi objevoval na tváři. Každý, ale naprosto každý novorozený, kterýho jsem kdy měla na starost tímhle prošel. Občas to začínalo být nudné, ale to, že po kratší 'neshodě' jsme vždycky přisli jeden druhému 'na chuť', to dělalo více příjemným. Skupina upírů se za námi začala bouřit, vytahujíce své peněženky. „Kdo si sází na máti?“otočil se Chess k ostatním. „Já bych prosil“ozval se Kyle, můj manžel, z kuchyně. Viděla jsem jeho cukající koutky a rozesmáté ruce, házející na hromadu stodolarovku. Ke Kylovi se připojili tři pánové se svými bankovkami, kteří opravdu věděli proč tak dělají. „Dobře čtyři,“shlédl můj nevinný úsměv, „s Ritou pět ku čtyřem. Do toho jdu!“přihodil svoji sázku. „Deset za každýho z vás, ať vás moc neožebračím.“ „Tak to teda ne! Pěkně to necháme tak jak to je, jo?“zabručel povýšenecky, „Nenechám se oškubat.“ „Mladý pane děláte velkou chybu.“zasmála jsem se. „Každej dá stovku, kdo je proti, ať ustoupí a připraví sám sebe o peníze.“zdvihl obočí. „A dostaneme dárky i když budeš na mizině?“ozval se manžel z kuchyně. „Klidně donesu každýmu vlkodlaka, pro mě za mě.“ Pokrčila jsem tedy rameny a přešla do středu naší zahrady snad až umělecky zasypané ledově bílým sněhem. „Mám tě šetřit?“ „Prosím tě...“vyskočila jsem vysoko do vzduchu spolu s ním „jen ať nemám tvoji drzou upíří krev na zástěře.“ Jediným vymrštěním holeně odletěl na třicet metrů daleko a rozplácl se o větev břízy. Hlasitě jsem se zasmála tomu, jak jeho postava bezvládně padala pětadvacet stop vzduchem než se konečně rozplácla o zem a byla zasypána asi tunou sněhu z koruny stromu. Dopadla jsem nohama na pevnou zem a oprášila se. Za šustění bankovek hromadících se v mé kapse jsem vítězoslavně odkráčela zpátky do kuchyně. Ale něco mi tam chybělo. Ach ano! „Chlapci pečeme pečeme!!“zahalekala jsem a mrkla na manžela. Jenže venku jako by všichni zamrzli. Stáli bez hnutí jako kůly v zemi a všech šest párů očí směřovalo k vchodové brance. „Co to tam máte?“ „Rit,“zvážněl Kyle, „Cítíš to?“ „Člověk. Kruci!“vyběhla jsem už v kabátu ven. Očima jsem spěšně vyhledala Jima a spolu s Kylem jsme ho odtáhli co nejdál to šlo. Totiž – Jim byl ze všech tam nejmladší a tudíž ze všech nejvíc prahnul po lidské krvi.Kyle zůstal s ním a pokoušel se ho udržet na uzdě, zatímco já pelášila k terase. „Suroviny...“vzdychl Chess a nadšeně zavrčel.. „Zvrhlíku.“napomenul ho jeho bratr, „Vzpomeň jsi jaks včera litoval těch pěti zabitejch lidí, který máš na svědomí.“ „Já nechci zabít dalšího, jen... ta vůně.. nutí tě dělat věci, na který pak nejseš pyšnej...“zablýsklo se mu v očích. „Kluci, vezměte si kabáty a bundy, dělejte..“šeptla jsem s pohledem na jejich skoro nahá těla a bosé nosy na ledové vrstvě a nenuceně vykřikla,. „To je ale osvěžující viďte chlapci!? Musíme se otužovat abychom nic nechytili! - Ale zlatíčko, já si vás vůbec nevšimla!“vykouzlila jsem na tváři dokonale americký úsměv a přiklusala k pošťačce předstíraje klepání zubů. ... „Co chceš dělat?“naklonil se Kyle k Jimovi, který se po celém těte třásl. Ale nebylo to tím, že by mu snad byla zima, když oblečen jen do trenek a kuchyňské zástěry seděl na vysoké kupce ledového sněhu. „Ty víš co chci dělat.“zašeptal a vzrušením v hlubokém zavrčení roztáhl panty a ukázal mu své dokonale bílé špičáky. „Krve máme dost, Jime, každej člověk v tomhle městě je v přímém spojení s lovci, takže ji nech laskavě na pokoji.“ „Jako by se někdo o blbé pošťačce dozvěděl..“ „Co ty víš?“ Já jsem se mezitím pokoušela o vysoce konzervativní rozhovor s listonoškou u brány – i když upíří konzervativnost spočívá trochu v něčem jiném než ta lidská – upír je konzervativní, pokud vás během rozhovoru nezakousne, což se mi už pěkných pár let úspěšně dařilo. Ale řekněme si na rovinu - červenej kříž nikdy nenahradí tu sladkou esenci a ladnou hustotu krve, která pěkně čerstvá vytéká z něčího hrdla a tvoří vám na bílém sněhu úchvatné vonící rudé jezírko. Odkašlala jsem si, protože jsem se přistihla, jak zhypnotizovaně zírám na její tepající krční tepnu a zarytě mlčím ve snaze se ovládnout, už pěknou chvíli. Pokusila jsem započít nápaditou diskusi o tom, jak hodně sněží a že je hrozné že musíme ten sníh odhrabávat i tady uprostřed lesů, ale zdálo se že to je marné, obzvláště když se za mnou vytvořila skupina tří pánů tasících své zuby, která musela být násilně držena svými sourozenci aby se na ní nevrhla.. Bylo mi jasné, kdo to způsobil, kdo se k němu přidá a kteří s hloučku upírů jim budou brzy bránit v útoku. Nikdy jsem nebrala tyhle situace na lehkou váhu. Opravdu, v naší době to bylo tak, že lovci kontaktovali až třetinu běžných nic netušících lidí a zažádala je o spolupráci. Každý třetí byl tedy zvěd, lovec, nebo vlkodlak. Pošťačka zděšeně upustila můj balíček, který sebou s řinkotem plácl na zem, a jala se na útěk. Pokrčila jsem rameny a zdvihla svoji donášku. Vzadu se dělo přesně to, co jsem předpověděla. Kluci se rozdělili na dvě poloviny a chystali se na sebe vrhnout. „Co se tady děje?“vzdychla jsem. „Proč si pro tu ženskou nedojdeme, když se pracně připlazila až k našemu domu?“ „Já vím, že máte hlad, já mám taky hlad. Ale to neznamená, že tu vyvraždíme půlku vesnice.“ „Nikdo by ji nepostrádal.“ „No, lidi jsou, stejně jako upíři, velice nepředvídatelní, takže by to nakonec mohlo skončit tak, že nám bude barák prohlížet CIA a to vás potom chci vidět jak byste se ovládli, když nezvládnete jednu pošťačku. Víte jak se daří upírovi ve vězení? To by znamenalo prozrazení a to nebudeme riskovat. Prosím.“ „Rito, „ozval se za mnou manžel s nervózním hlasem,“nemyslíš že by mohla...“ Souhlasně jsem kývla hlavou, „Samozřejmě, že bymohla dát vědět lovcům naši adresu,“otočila jsem se na svěřence, „Copak vám to nikdy nedojde? Pokud na nás přijdou, máme tu hromadný útok a já opravdu nedělám zázraky, velkou přesilu ani já s Kylem nepřemůžeme!“ Otočila jsem se v naštvaném zamyšlení a pomalu stoupala do schodů vedoucích z verandy přímo do kuchyně. Celá místnost byla zeleně vymalovaná, podél pravé zdi byla dřevěná kuchyňská linka a nad ní pár vestavěných poliček. Přímo přede mnou se nacházela lednice a umyvadlo. Srdcem místnosti však byl sáhodlouhý jídelní stůl, v jehož čele nenuceně seděla Rea, nohy založené do lotosového květu. Měla na sobě plandavé modré tričko s medvídkem Pů a nažloutlé květované kraťasy, které působili jako magnet na oči, jak byly kýčovité. Rea byla moje jediná dcera a její oči byly stejně červené, jako oči Jima, Chesse a Erma – hladové po čerstvé tekoucí krvi. Ti čtyři byli proměněni teprve před půl rokem a mě byli přiděleni firmou OVN, pro kterou jsem pracovala už pěkných pár let.. Každý s sebou nesl svůj vzrušující příběh, který je noc co noc pronásledoval a oni se tak noc za nocí měnili ve vystrašené, litující, zoufalé smrtelníky. „Přišly nový formičky?“zeptala se tiše. „Hmm.“přitakala jsem a moje mysl stále sváděla onen prohraný boj mezi krví, prozrazením a zdrženlivostí. Rea vyskočila ze židle a začala nadšeně roztrhávat balící papír svými dlouhými nehty. Poté co krabičku otevřela, zaujatě pozorovala ty všemožné tvary forem – bylo tam kolem dvaceni různých železných vykrajovátek a každý s motivem sněhuláka. Dívka zdvihla překvapeně pravé obočí a zdvihla jednu z formiček do vzduchu tak, aby jí osvítilo venkovní světlo. „Sněhuláci?“Vyhodila ho do vzduchu a levou rukou zase s úsměvem chytila za zády. „Jo, máme objednávku na deset krabic..“ „Hmm...jak je pojmenujeme?Máme Linecké krevničky, krokosky,“počítala na prstech, „co třeba Sněhuláci v polevě? V krevní polevě?“ „Sněhuláci v krevní polevě? To zní pěkně.“ „Tak kdy začneme?“usmála se a odhalila špičáky nadšením. „No napřed musíme nakoupit zahušťovadla, postarat se o to, aby kluci konečně začali pořádně dělat a samozřejmě potřebujeme naše hlavní suroviny.“pohladila jsem ji po tváři. „Já nechci jít co červenýho kříže...“vzdychla. Na chvíli jsem se odmlčela a posadila se na kuchyňskou linku. „Letos se nám práce trošku zdrží, zdá se,“ usoudila jsem.„Mám pro tebe totiž speciální dárek..“ Rea se na mne tázavě podívala a založila si ruce na prsa. „Každý z tvých bratrů byl vytrénován v lese. Ale ty, Reuško, ty jseš jiná, než oni. Jsi nadaná. Začneme tvůj trénink ve městě. Dnes.“ Rea nadšeně vyvalila oči a objala mě,“My jdeme na Lidi!!“ jíkla. „Pssst, nebo bratři zase něco vyvedou a nikam se nepůjde. Musíme zjistit, jestli ta pošťačka, co přinesla tenhle balíček, má nějaké kontakty na nepřátele. Opravdu nerada bychto řešila přes společnost, necháme to v tajnosti, ano?“koukla jsem se na ni, „Během pár hodin musíš dospět,ani tenhle úkol není tak jednoduchý jak se může zdát. Pokud totiž kontakty má, nejspíš už po nás půjde pěkná skupinka lovců. “ „Neboj, mami,“otočila se, „já umím být vážná.“uprostřed věty její hlas zásadně klesl na tónu. Otočila se zase na mě, tentokrát ale jako rudovlasá, vysoká žena s krvavě rudými rty. „Tak se mi líbíš.“mrkla jsem na ni a přivolala Kyla.