Za hranicemi absurdity

Pozvedl jsem víčka. Byla těžká a slzami slepená. Polovina tváře byla ztuhlá chladem. Ležel jsem na studené dlažbě. Probudil jsem se až těsně k ránu. Noční chlad se vtíral pod kabát… asi se chtěl u mě zahřát. Divné místo, chodníky zely prázdnotou. I auta, domy byly zcela opuštěné. Šedivé stavby splynuly s horizontem a vše kolem náhle tak pobledlo a oněmělo. Uzamklo se to do své nicoty a tam… nevím. Pojednou vedle mě prošel člověk bez tváře. Neměl oči, uši ani ústa ani nos. Nemohl jsem tomu uvěřit. Mé nohy jakoby dostaly příkaz od někoho cizího. Vedly mě napříč ulicí. Náhle jsem v mlze spatřil obrysy, které se pomalu začaly zostřovat. Proti mně v sevřeném šiku vyšel dav lidí bez obličejů. Jen někteří nosili masky se symbolicky načmáranými rysy. Neotočili se doprava, neotočili se doleva. Hleděli přímo před sebe a jako mechanické stroje pochodovaly zrovna mým směrem. Jednolité procesí bezduchých figurín. Mezi stěnami bludiště, tak se mi město jevilo, se ozývaly sehrané ozvěny jejich kroků. Šel jsem jim naproti a čekal. Co mi asi udělají? Osoby kolem mě bez povšimnutí prošly. Všiml jsem si z nich vycházejících ostnatých drátů, na nichž byla nabodnutá zvířátka, naštěstí jen plyšová. Ty dráty, směřující kamsi vzhůru do neznáma, do mraků z popele a prachu, byly snad přivařené ke končetinám postav. Připadal jsem si jako nějaký neživý sloup, ale přesto jsem byl daleko živější než ti všichni dohromady. Nohy chtěly jít za nimi, ale já jim vzdoroval. Ne! Nechci být jedna z těch loutek. Bylo to strašný. Může snad něco tak hrozného existovat? Chci odsud pryč! Křičím, ale nikdo mě neslyší. Nemůže. Zoufale jsem si dřepl na zem a čekal. Dlaněmi si mnul zarudlé oči. Z útlumu mě však cosi vybudilo. Trhl mnou vzdálený šelest, který vyluzovala temná ulička za mými zády. Byl jsem překvapen, konečně jediný zvuk za celou tu dobu hrobového ticha. Ty hlasy mě lákaly. Dalo by se říct, že mé bezvládné tělo tahaly za provázky blíž k sobě. Nevěděl jsem odkud přesně vychází, ale zcela očarován se šoural přímo k lampě. K jediné z mála ozařujících tu ponurou šeď. Chtěl jsem vejít do oslnivého kužele. Spatřoval jsem v něm naději. Ale jakmile se má bota setkala s hranicí světla, ihned se odtáhlo! Nemohl jsem tomu uvěřit. Pouliční osvětlení jako na povel oživlo a začalo sebou divoce zmítat. Šlahouny lamp se v ulicích kroutily do všech možných stran. Zběsile švihaly okolo sebe. Lampa mě i s mou nadějí odehnala. To snad už ani nemůže být možný! Kvílící lampy pojednou přehlušil nádherný zpěv. Blažil mou duši, byl to učiněný balzám. Útěcha přicházející snad z jiného světa. Líbezný ženský hlas rozechvěl každou buňku v mém těle. Smířlivě jsem se vnořil do tajů mrazivé krásy podmaňujícího hlasu. Vláčně, omámen sladkými tóny jsem vkročil do temnot slepé uličky. Otupělý jsem se náhle ocitl před zrezlým kontejnerem. Místy na něm ještě zůstala oprýskaná zelená barva. Něžný zpěv se ale začal měnit v naléhavé volání. Nářek se stupňoval. Usedavý vzlykot žen a pláč dětí. Trhalo mi to uši. Ten úpěnlivý sten se prohlodával až do morku kostí. Zcela ohromen jsem stál před tím vibrujícím kontejnerem a ptal se sám sebe, kdy už tohle drama skončí. V tom srdceryvném křiku jsem zaslechl své jméno. Co je horší, absolutní řev nebo absolutní ticho? Obojí bylo k zbláznění, snad to přestane, když to neklidné víko nadzvednu. Musel se ozbrojit kuráží než jsem se odhodlal kontejner otevřít. Kdybych já hlupák jen věděl! Naskytl se mi ten nejděsivější obraz. V malém prostoru, určeném jen pro odpadky, se svíjela pokřivená a zkrvená těla přízraků. Opuchlé a vředovité pahýly se ke mně počaly natahovat. Zkostnatělá hovada se mě snažila stáhnout k sobě do pekel. Všechny možný varianty rozladu na jediném stísněném místě. Ty hroudy těl se přímo vařily v dusivém smradu zdechlin. Hostina s příchutí krve, slz a potu, vábila labužníky z dalekých končin šeolu. Kuchařka podsvětí. Z úděsu jsem vykřikl, vyprostil se ze spárů zohavených těl a přibouchl víko Pandořiny skřínky. Jako smyslů zbavený jsem prchal, ale nebylo vlastně kam. Často jsem klopýtal i o vlastní nohy. Na obzoru se objevil kostel. Že by další příslib útěchy? Snad tato nebude jen další nejapný žert kohosi nebo spíš čehosi. S každým mým krokem se však svaté útočiště vzdalovalo. Nohy přestaly sloužit úplně. Bezmocně jsem se zhroutil k zemi. Už to prostě dál nešlo. Pěstmi jsem bušil do dlažby. Už nechci! Já nechci! Prosím! Už ne! Nemohu dál! Jakmile jsem pozvedl uslzené oči, kostel byl pojednou nadosah. Dřepěl jsem na jeho schodech. Brána byla pootevřená. Zmocnil se mě pocit bezpečí. Odhodlaně jsem se tedy svěřil do náruče Páně. To sousoší světců… přišlo mi, že mě sledují. Potemnělým výrazem mě provázely až k samotnému prahu svatosti. Jejich hlavy, hlavy všech těch tolik opěvovaných soch se za mnou otáčely. Znejistil jsem. Rozlehlou halou se nesl slabý mručivý zpěv věřících. Očima jsem pátral odkud asi vychází. Nikdo živý tu však nebyl. Jen já, můj dech a přerývaný tlukot srdce. Odtušil jsem, že tím to ještě nekončí. Bůh, ve kterého jsem doufal, se nikde nezjevil. Po chvilce marnivých žalozpěvů se vynořily stíny odnikud. Ohyzdné tváře, v kterých se míhaly zlověstné úšklebky. Ty zástupy bizardních nestvůr, přibližujících se až byl cítit jejich zatuchlý pach. Úzkostí jsem lapal po dechu a strachy se rozbrečel jak malej kluk. Veškeré východy zmizely. Prostě splynuly se stěnou. Možnost útěku nebyla žádná. Šokem pobledlý jsem se skrčil pod kříž. Obklopen těmi nejstrašnějšími běsy jsem si přál co nejrychleji umřít. Nakonec v doprovodu jejich halekání a vzdechů jsem se odevzdal do područí smrti, přál si, aby se mi vpila do žil a milosrdně zastavila srdce. V podvědomí mi vířily prapodivné obrazy a já s nimi nedovedl bojovat. Propadal jsem se do nich stále hloub, než se ocitl na samém okraji šílenství. Zpocený jsem se prudce vzbudil u odpadků ve slepé uličce, kde přespávají jen bezdomovci. Ti se mnou cloumali, ve snaze mě přivést zpět k vědomí. A já si ještě před chvílí myslel, že ze mě chtěli právě tak setřást duši bídníci z podsvětí. Dotírající odpadlíci společnosti mě donutili vstát. Jímala mě upřímná radost, když jsem opět uviděl ten chaotický život v ulicích a hluk aut a vůbec celý ten fakt kypícího města, který mi před nedávnem připadal tak odpudivě. Vidím, že na prstech mi ještě zůstaly stopy po tom zatraceným bílým prášku. S odporem jsem ho sklepal. Jasně, chtěl jsem se uvolnit ze spárů toho všeobjímajícího shonu a najít lepší svět, ale zvolit drogy nebyl ten nejlepší nápad...