TMA - 2.část

Znovuzrozený Bojimír Chaloupka vyšel nejistě před stavení, opatrně se kolem sebe rozhlížel. Vesnice vypadala poklidně jako obvykle, ze všech komínů se kouřilo, všude vládla domácká pohoda, až na to mrazivé ticho. Ani nevěděl jak ho to napadlo, ale vydal se pomalu k lesu. Podzimní vzduch naplňoval jeho plíce a on se zlehka přibližoval k tmavému, strašidelně vyhlížejícímu hvozdu, kterým byla obklopena celá jeho rodná víska. I přesto, že bylo krátce po poledni, bylo skoro šero, sluníčko, které si už netrouflo vystoupat tak vysoko do nebes, se krčilo kdesi za hustými mraky. V lese panovalo přítmí, zlehka našlapoval, ale spadané listí mu šustilo pod nohama, tento zvuk jako jediný narušoval děsivé ticho. Stromy se nepohnuly v záchvěvu větru, ptáček nezazpíval. V okolí panoval dokonalý, hrůzu nahánějící, klid. Náhle přerušilo mlčení lesa koňské zařehtání. Prudce trhnul hlavou a vyděšeně se ohlédl. Lesem se řítila skupinka jezdců, dupot jejich koní se nesl do dáli. Bojimírův mozek nebyl ještě zvyklý na takto složité a nečekané uvažovaná, za to jeho pud sebezáchovy rychle aktivoval dolní končetiny. Rychlost jakou dokázalo náhle vyvinout jeho tělo, překvapila i samotného majitele nohou. Utíkal! Cítil je! Věděl, že jedna drobná chyba může způsobit jeho smrt. Kličkoval jako vyděšený zajíc. Jeho jedinou výhodou byl houstnoucí les, který značně stěžoval jezdcům pronásledování. Srdce bilo na poplach a snažilo se vyskočit z těla. Plíce ochromoval ledový vzduch, nebyly schopné dodávat unaveným končetinám tak potřebný kyslík.

Nebyl schopen vnímat okolí. Jednotlivé obrazy se mu začaly slévat v nerozpoznatelnou směs vjemů. Nevnímal, pouze běžel. Jak se dokázal vyhnout všem překážkám, nevěděl. Prostě běžel, neslyšel supící koně, nevnímal výkřiky jejich pánů. Okolní svět pro něj přestal existovat a hlavou mu vibrovala jediná myšlenka: ,, Co když mě dostanou?!!!!!‘‘. Jeho zběsilý úprk byl znenadání přerušen prudkým nárazem. Nevěděl co se přesně stalo. Jediné co vnímal byl tlukot srdce. Točila se mu hlava a nohy se začaly třást ve svalové křeči. Unavené tělo pomalu ochabovala a jeho duši začal naplňovat pocit nekonečného zoufalství. Nechtěl zemřít.

Proud myšlenek v jeho hlavě byl náhle přerušen zvukem, který by rozhodně nečekal. Kdesi před ním se ozval čísi hlas. Pokusil se zaostřit na černé cosi před sebou. To, co se před chvílí válelo na zemi, vyskočilo. Před ním zčistajasna stál mladík, který skoro neslyšně nadával. Ovšem za takové nadávky by se nestyděl leckterý z horských trpaslíků, o jejichž existenci se vedou dlouholeté spory. Neměl příliš mnoho času si chlapce prohlédnout, neboť vzápětí dolehl k jeho uším nebezpečně se přibližující šustot listí, neklamná známka blízkosti jezdců. Ani jeden z nich na nic nečekal a oba jako na povel skočili do křoví, které jim mohlo poskytnout alespoň dočasnou ochranu. Měl dojem, že tlukot jeho srdce musí být slyšet na kilometry daleko. Hrůzou raději nedýchal, což ale nebylo tak jednoduché vzhledem k zátěži, kterou prošlo jeho tělo. Slyšel je, byli tak blízko, i přes husté křoví snadno rozeznal vysoké vojenské postavy. Skupinka pronásledovatelů nebyla nijak početná. Odhadem by řekl, že tu bylo nějakých deset mužů. Mladík vedle něho očividně tušil, o koho se jedná. Koutkem oka na chlapce pohlédl a jeho neklid byl naprosto zjevný, rychle dýchal, ačkoliv se marně snažil zadržet dech. Oba dva byli v křoví ztuhlí jako dvě nehybné sochy. Přítmí panující v lese jim nabízelo alespoň minimální naději.

Tak jak se objevili, tak i zmizeli. Rychle uhánějící skupina koní s jezdci na hřbetech se řítila dál hustým porostem. I přesto se zatím neodvážil ani jeden z nich pohnout. Tušili past. Nechtěli uvěřit, že nebezpečí pominulo. Bojimírovi se znenadání objevil v hlavě nápad. Najednou si rozpomněl. Začal poznávat okolí, jednotlivé stromy, keře vše mu bylo náhle důvěrně známé. Ne, nemůže se mýlit. Musí tam být. Určitě jsou přímo před jejím vchodem.

Nejistě se posunul do zadu. Vyděsil se, když zapraskala větvička a když se neobjevili žádní vojáci, opatrně postoupil o další krok vzad. Srdce mu poskočilo radostí, jeho instinkt ho nezklamal. Nacházeli se před jeskyní, které jako mladý klouček říkával Jeskyně věčného přátelství, sloužila jako útočiště, jako ochrana před vším, co ho tehdy děsilo a trápilo a ani teď nezradila, byla tu jenom pro něj. Nikdo, kromě něj a pár jeho přátel z dětství, o ní nevěděl. Bylo to jejich tajemství. Objevili ji náhodou a poté zde přísahali na věčné přátelství a složili slib mlčenlivosti. Byli tedy zachráněni. Chytil vyděšeného mládence za ruku a vtáhl ho do temnoty za sebou. Byl si jist, že zde jsou v naprostém bezpečí. Netušil však, jak hluboce se mýlí.