Štvanec

„Už nalítává zase“ zakřičel někdo z dálky. Marus se nestihl ani ohlédnou, když uslyšel silný hukot přicházející k němu z nebe. Jediné na co nyní myslel, bylo dostat se co nejrychleji do nějakého úkrytu. Běžel, co mu síly stačily, ale zdálo se, že příliš pomalu. I přes to, že mu krev silně bušila v uších, slyšel stále se přibližující hluk. „Už to nestihnu“ napadlo ho. Náhle, ale zahlédl skalní převis šikovně schovaný jen několik metrů od něho. Bez rozmýšlení své už téměř zoufalé kroky stočil ke straně a v poslední možné chvíli skočil do malé prohlubně vytvořené přírodou. V dalším okamžiku svět kolem něho potemněl a Marusem otřásl hrozivý řev – dračí řev, dávající najevo, že nebe je momentálně pod vládou ohromného titána. Když Marus dnes otevřel oči a vydal se s karavanou na další část jejich obchodní cesty ani ho nenapadlo, že se v podvečer bude, jako jeden z posledních přeživších třást v hlíně schovaný pod malou, vlhkou skalou. První padl Bardus pod smrtelným skřetím šípem. V zápětí následoval Elrik, Eleonora, Karus, Valchad a další. Marus už ani nevěděl, v nastalém chaosu každý začal myslet pouze na sebe. Každý chtěl utéct a nechat cenné poklady padnout do rukou těch zatracených skřetů. Skřetům to bohužel nestačilo. Než ubozí lidé stačili odběhnout z dostřelu jejich vražedných luků, byla zmařena ještě kupa životů. Bohužel ani ti co masakr přežili, nebyli ušetřeni. Skřeti za nimi vyrazili na jednom ze svých draků. Ze hřebu je lovili jako zvířata. Posledních několik vyčerpaných lidí se dostalo až sem k začátku lesa. To by mohla být jejich jediná naděje na únik. Hrozivý řev, ale prozrazoval, že ta naděje je skutečně velmi malá. „Ten malý tvor si myslí, že nám uteče“ pomyslel si N´Ghor když ze sedla draka uviděl člověka zabíhat pod skálu. Ihned dal drakovi povel, aby se snesl níže a prolétl nad skalou. Skřet sedící na silném dračím krku hned za N´Ghorem vypálil ve stejnou chvíli šíp na dalšího zoufale prchajícího kupce. Změna drakova letu však způsobila, že minul. „U Troga!“ zaklel a sáhl pod svou nohu, kde měl připevněný toulec se šípy. Na podruhé se už nemýlil. Šíp doslova ustřelil hlavu kupce od zbytku těla. Nebohý člověk nestihl vydat ani poslední hlásku. Když drak přelétával nad skalou, zařval jakoby říkal, že životy posledních štvanců se rychle krátí. To potvrdil i další úspěšný zásah skřeta. „Myslím, že tahle krysa, co se skrývá je poslední z celý tý jejich bandy.“ pronesl hrubým hlasem N´Ghor. „Příkážu drakoj přistát ať si s ním můžem trochu pohrát. Vy dva v zádu, koukejte kdyby se někde vyrojili další.“ N´Ghor nechutně popotáhl svým strupovitým nosem a poslal k zemi velikou hnědou slinu, poté zatáhl za pevnou koženou uzdu připevněnou ocelovými kůly k tlamě draka. Ochočený tvor ihned věděl, co jeho pán chce. Přes jeho velikost se hbitě otočil a zvolna se začal přibližovat k zemi. N´Ghor celou dobu sledoval převis, kdyby se náhodou rozhodl člověk dále utíkat. Věděl, že to samé dělají i jeho druzí dva společníci. Drak znovu zařval, mohutně máchl křídly a tvrdě dosedl na zem. Ihned nasál svýma ohromnýma nozdrami pach ukrývajícího se člověka. I drak věděl, proč byl donucen přistát právě zde. „Du si pro tebe člověče, vylez radči sám ať nemusím slejzat z krku tohodle tvora“ zařval N´Ghor. „Vaše bohatství je krásný. Zaručí nám další dobrý zbraně v obchodu s tvory z močálů. Nic se však nevyrovná takovému honu na několik malých krys. Měl bych ti poděkovat, že si tak dlouho vydržel a nenechal se probodnout šípem hned u karavany jako vaše ženy a děti!“ Další dva skřeti se hrubě zasmály. N´Ghorovi to však stále nestačilo a vysmíval se vystrašenému kupci dále: „Si poslední ty špinavej baztarde, je na čase, abys chcípnul jako ty další lidský mrchy. Každej hon jednou končí a tenhle už skončit musí.“ Skřet si odepnul ze zad ohromnou sekeru a zvedl ji svou silnou pravou ruku do vzduchu. Následně se nadzvedl a s jistotou seskočil na zem ze šupinatého krku draka. Stejně jako drak nasál pach člověka. „Cítím strach, strach zvířete čekajícího na smrt“ řekl si pro sebe a přendal si sekeru do druhé ruky. V dalším okamžiku vedle něho dopadly další dva skřeti rovněž se smrtonosnými sekerami. Šípy a luky nechaly na hřbetu draka. Nyní nechtěly oběť rychle zabít prostřelením, tentokrát ji chtěli pomalu rozsekat. Poslední vraždu si toužili všichni tři vychutnat. Přestože N´Ghor věděl, že další dva skřeti chtějí člověka zabít vlastní rukou. Rozhodl se jinak. Jako velitel skupiny měl právo vykonat vraždu sám. A toho práva chtěl také využít. Jeho společníci si se svými luky užili dnes dost. On však udával rozkazy drakovi a nemohl vysílat vražedné projektily svou rukou. Nyní si to vynahradí. „Zůstaňte tady“ zavrčel a znovu se hluboce nadechl. Miloval pach strachu. Když se ozvalo druhé dračí zařvání Marusovo vyděšení vystoupalo k vrcholu. Mysl mu selhala a on chtěl rychle vyběhnout ze své provizorní skrýše. Už se chystal, když se mu znovu rozběhl mozek a on začal přemýšlet. Z blížícího se hluku věděl, že skřeti s drakem právě přistávají a on by jim vběhl přímo do rány. Musel vymyslet něco jiného „ale co?“ ptal se sám sebe. Třesoucí se rukou si sáhl do zadu na kožený pásek, kde měl schovanou malou kapesní dýku. Ihned ho napadlo, jak směšně bude vypadat, když se ubohý kupec postaví ozbrojeným skřetím válečníkům s malou tupou dýkou. „Du si pro tebe člověče, vylez radči sám ať nemusím slejzat z krku tohodle tvora“ pronesl nedaleko Maruse hrubý, chraplavý hlas. Marus nevěděl, co má dělat. „Nemůžu zde čekat, než si pro mě přijde!“ zlobil se na sebe, ale jeho tělo mu říkalo, že mu nic jiného nezbývá. Kupec se nedovedl ani pohnout vlastně se divil, že udržel v roztřesené ruce dýku. „Si poslední ty špinavej baztarde, je na čase, abys chcípnul jako ty další lidský mrchy. Každej hon jednou končí a tenhle už skončit musí.“ „Oni se mi smějí. Baví se mou smrtí.“ napadlo Maruse. Nyní už věděl, že jeho smrt nepřijde rychle, jak si přál. Marus dobře věděl, čeho jsou skřeti schopni, když si chtějí se svou obětí hrát. „Musím zemřít se ctí“ snažil se dodat si v duchu odvahu „Vybily celou karavanu, neušetřily ani ženy a děti. Nesmím ukázat strach, nesmím...“ Zbytek už Marus nedomyslel. Asi metr před ním se objevili ohromné chlupaté nohy. Nechutně špinavé žluté nehty by za normálních okolností Marusovi zvedly žaludek, nyní si jich ale ani nevšiml. Stejně tak si nevšiml vleklé šeredné jizvy na pravé noze. Celá jizva byla téměř dokonale schována v dlouhých černých chlupech. „Naposled ti řikám, vylez člověče a slibuju, že než zemřeš, useknu ti pouze obě nohy“ pronesl chladně skřet. Maruse zachvátila naprostá panika. Srdce mu bylo jako zběsilé. Kdyby byl Marus v normální situaci měl by strach, že mu selže. Nyní by ale tuto možnost uvítal, alespoň by necítil bolest, až mu budou skřeti oddělovat údy od těla. Přes ohromný strach sevřel pevněji dýku a chystal se zaútočit. „Tak dělej skřete, zaútoč“ říkal si v duchu. Čekání na smrt mu přišlo jako věčnost. Najednou se ale ohavná noha zvedla a udělala dlouhý krok k němu. Marus zběsile drtil úchyt dýky, až se zdálo, že mu jeho bílé klouby prasknou. Opět se pár okamžiků nic nedělo. Bylo jasné, že si skřet dává pořádně na čas. Až po chvíli. Marus hlasitě zařval. Přímo proti němu se objevila veliká hnědozelená hlava skřeta. Z mrtvolně černých rtů se řinul pronikavý puch a Marus měl pouze krátký okamžik na učinění rozhodnutí. Ten bohužel promeškal výkřikem. Přestože si plánoval, jak na skřeta zaútočí nyní, když měl útok provést, zoufale vykřikl. Po Kupcově stehně sáhla stejně chlupatá ruka. Prsty schované v protrhané kožené rukavici se zaryli do mužova stehna. „Tak poď, vylez ty kryso“ zasmál se N´Ghor. Skřet měl ohromnou sílu a tak bez problémů začal Maruse vytahovat z jeho malého úkrytu. „Teď nebo nikdy“ řekl si v duchu kupec a ohnal se po skřetově ruce dýkou. Ruku zasáhl poměrně dobře nad rukavicí a způsobil hlubokou tržnou ránu na skřetově levé paži. „U Troga“ zařval zuřivě N´Ghor „on mě říz! Za to zaplatíš chabý tvore!“ Skřet znovu uchopil kupce a nyní posilněn zuřivostí ho na jeden zátah vytáhl z pod skalního převisu. Potom se podíval na svou od krve černou ruku a surově nakopl člověka. „Nikdo jako ty už ani nepomyslí na to, že by o mě otíral svůj tupý nůž“ zařval. Skřet byl jako zbavený příčetnosti a to Maruse ještě více vyděsilo, přesto posilněn svým předchozím úspěchem byl připraven dýkou znovu zaútočit. Příležitost se mu naskytla hned v zápětí, když se k němu hrozivý skřet naklonil aby ho uhodil. Bohužel než člověk dokázal svou myšlenku zrealizovat, dopadla na jeho hlavu ohromná rána, díky které se mu setmělo před očima. N´Ghor ale ve svých úderech pokračoval. Uštědřil kupcovi několik dalších ran, které způsobili, že Marus upustil dýku a jen se svíjel na zemi v bolestech. Zlý válečník se na ubožáka zadíval očima plnýma hněvu a pozvedl do vzduchu svou sekeru. Marusovi bylo jasné, co bude následovat. Zavřel oči a během okamžiku se připravil na smrt. „Chcípni!“ zařval skřet a švihl sekerou proti nebohému člověku. Několik okamžiků bylo ticho a potom se N´Ghror chraplavě rozesmál. „Myslel sis, že chcípneš tak lehce kryso? To bys měl příliš jednoduchý“ Skřet se stále smál a vyrval ostrou sekeru ze země. Následně si ji prohodil do druhé ruky a po krátké odmlce zasekl znovu do země. Nyní už ale dále od člověka. „Vyřídím si to s tebou ručně“ pronesl znovu téměř s vražedným tónem. Stopy po smíchu zmizely. Kupec zvolna ztrácel vědomí. Jeho zkrvavená hlava mu připadala mnohem těžší a těžší. Než se stačil vzpamatovat ze šoku, který mu udělil N´Ghor pocítil na svém těle tvrdý kopanec. Očekával další, ale ten už nepřišel. Místo toho jeho uši naplnilo další dračí zařvání, které mu připomnělo, že tu je i mnohem nebezpečnější nepřítel než krve chtivý skřet. Potom ztratil vědomí. „Leonile, mužstvo je připraveno k odchodu. Čekají na tvůj rozkaz.“ Statný voják v potlučeném stříbrném brnění zvedl svou hlavu od země a řekl směrem k mužovi, který zrovna přišel od skupiny asi dvaceti královských vojáků. „Dobře Darnie vyrazíme tedy. Pokud se ještě dnes dostane do královských polí, pozítří večer můžeme být opět mezi svými.“ Darnius kývl hlavou a otočil se k čekajícímu mužstvu. „Chlapi vstávat na nohy, vyrážíme!“ Skupinou se ozval radostný výkřik. Muži se právě vraceli z dlouhé mise v západních zemích, a přestože byly nesmírně unavení, nebyl mezi nimi ani jeden, který by zde chtěl ještě chvíli posedět a tím si oddálit svůj návrat domů. Nečekali tedy na další povely a ihned vyrazili k mýtině, kde se poslušně pásli jejich koně. Rychle na ně nasedli a během okamžiku celá skupina vyjela směrem ke královskému území. Všichni se těšili na své rodiny a blízké. Dlouho jeli v tichosti ponořeni do svých myšlenek. Každý si vychutnával ten vnitřní klid, který nastal v jejich mysli po splnění složitého úkolu. Někteří vojáci začali po chvíli lehce dřímat v sedle. Leonil jel ve předu na krásném černém hřebci. Také se mu nechtělo s nikým začínat nějaké hovory. Přemýšlel nad smrtí svých mužů. Vždy když se vracel z nějaké mise, vyčítal si smrt všech lidí, kteří padli pod jeho velením. Jako kapitán byl za jejich smrt zodpovědný. To díky němu nastane ne v jedné rodině smutek, zatímco ostatní rodiny navrátilců se budou veselit. Tento úkol byl obzvlášť složitý a ztráty byly skutečně vysoké, díky tomu se Leonil na návrat téměř netěšil. Nechtěl nikomu vysvětlovat, proč se vrací s tak malou hrstkou vojáků. Cesta ubíhala pomalu a Leonil se utápěl čím dál více v depresivních myšlenkách. Darnius, jeho nejlepší přítel to věděl. Stál vedle Leonila už v tolika bitvách, že ho znal tak dobře jako svého bratra. Poznal, když se Leonil nacházel v tomto rozpoložení mysli. „Leonile, na co myslíš?“ zeptal se ho. Voják neodpověděl, vlastně se zdálo, že ani nezaregistroval Darniovu otázku. Až když Darnius větu zopakoval, zvedl Leonil hlavu a pohlédl na svého přítele. „Víš, přece na co myslí každý kapitán, který se vrací z bitvy s tak malou hrstkou svých mužů.“ „Nemohl si nic dělat Leonile. Všichni muži věděli, že je riziko mise velké. Padli v bitvě, jak si každý přál.“ „Ne, to jsou jenom řeči, které musí každý dobrý voják omývat stále dokola. Doopravdy nikdo netouží zemřít mladý v boji,“ odpověděl chmurně Leonil. Darnius věděl, že má jeho přítel pravdu, žádný normální člověk by netoužil zemřít v bitvě mnoho dnů cesty od své domoviny, přesto chtěl Leonilovi jeho tvrzení vyvrátit. Kapitán ale pokračoval. „Ani nezemřeli v bitvě za svého krále. Zemřeli v cizí bitvě.“ „Máš pravdu Leonile, přesto ti ale musím říct, že si odvedl dobrou práci. Ke ztrátám v bojích dochází. Proto jsme vojáci, přestože se nám to nelíbí, žijeme pro slávu nebo pro smrt. Pouze osud určuje, co přijde jako první. Leonil chtěl něco odpovědět jeho hlas, ale přerušil nepříjemný zvuk. Řev – dračí řev. „Draci v této oblasti nežijou,“ byla první myšlenka Leonila. Okamžitě zapudil myšlenky na ztracené vojáky a znovu se stal tvrdým velitelem. „Vojáci pozor, můžeme očekávat útok skřetů!“ Zařval do zadu na ostatní muže. Po této větě tasili všichni jezdci dlouhé upravené meče a okamžitě zbystřili své smysly. Myšlenka na klidný návrat domů byla prozatím vystřídána adrenalinem z možné bitvy posíleným nenávistí ze skřetů. „Řev přicházel ze severu. Je naší povinností zjistit, proč se skřetí drak toulá tak blízko našeho království. Vyrážíme, cestou buďte ostražití. Nevíme jestli, se zde neukrývají ty odporné bestie,“ zavelel Leonil. Po těchto slovech družina pobídla koně a vyrazila rychlým tempem k místům, odkud se ozval drak. Ujeli několik set metrů, když se řev opakoval. Nyní už nikdo nepochyboval, že se za pár okamžiků postaví ohromné krvelačné bestii. Trylof stál vzpřímeně a v ruce držel stejně jako jeho společník sekeru. Zatímco N´Ghor si vychutnával svůj úlovek oni se pouze dívali. Trylof dnes zabil v bitvě u karavany a následně ze hřbetu draka mnoho lidí ale všechny by vyměnil, za chvilkové mučení toho štvance. Jako válečník musel ocenit, jak dlouho tento muž vydržel a unikat jeho šípům, s radostí by mu za to dopřál bolestivější smrt hodnou pravého bojovníka. „Nezdržuj to N´Ghore,“ pohrdavě si odfrkl skřet, když viděl, jak jeho kapitán stojí těsně před skalním převisem. Za Trylofovými zády se ozvalo hluboké zabručení a válečníka ovál smradlavý horký dech draka. „Zklidni se zvíře!“ Zařval druhý skřet stojící po levé ruce Trylofa. Nikdo vlastně netušil, jak se skřetům povedlo, krvelačné bestie ovládnou. Světem ale kolovaly zvěsti, že se skřetům podařilo odhalit tajemství tajemné magie, díky níž mohly zaklet dračí duši do zvláštních Kamenů zotročení. Drak bez své duše se pak nemůže, postavit proti skřetovi a musí plnit pouze jeho příkazy. Toto je ale jenom zvěst, pravda bude asi úplně jiná. „Je neklidnej,“ řekl Trylof „možná cejtí další lidi.“ „U Troga, on mě říz! Za to zaplatíš, chabý tvore!“ zařval N´Ghor. „Krysa kouše,“ pousmál se Trylof a rázem se jeho myšlenky přesunuly od draka zpět k výjevu před ním. Drak znovu zavrčel a zavětřil svými velikými nozdrami ve vzduchu. „Klid!“ skřet postávající vedle Trylofa praštil vší silou draka rukojetí sekery. Drak ránu přes své tvrdé šupiny téměř ani necítil, přesto se ale zklidnil. Skřeti se dále otráveně koukali na svého velitele. N´Ghor právě surově uhodil kupce a poslal ho tvrdě k zemi. Další rány následovali hned záhy. Nyní skřet pozvedl sekeru a hrozivě zařval, poté ji zabodl několik centimetrů od lidské tváře. Nastalý smích překvapil i Trylofa. „Chová se jako blázen,“ řekl si opět pro sebe. Jakmile větu dořekl, událo se hned několik věcí najednou. Nejprve se ozval zuřivý řev draka, který roztáhl křídla a chystal se zaútočit. Než si Trylof stačil uvědomit, proč se drak tak zachoval, vynořil se odněkud šíp a propíchl mu hrdlo. Skřet se s dávivým chrčením zhroutil na zem. Během pádu slechl bojový pokřik lidí útočících nejspíše ze zadu. Když vojáci uslyšeli zvuky prozrazující skřetí přítomnost, sesedli z koní a vydali se opatrně dále po svých. Za okamžik došli k místu, odkud viděli tu hroznou příšeru. Jeho zelená šupinatá kůže dokonale splývala se zdejším porostem a obrovské ostny vyrůstajících po celém jeho hřbetu naháněli skutečný strach i zkušeným válečníkům. „Jsme sice po větru a tak nás drak hůře cítí, přesto ale ví, že tu jsme.“ pronesl Leonil směrem ke své družině. „Musíme hned zaútočit, skřeti nebudou problém. Zdá se, že se kolem draka nachází pouze jedna trojice těch odporných bytostí.“ „Skřety skolíme ze zálohy šípy, budou mrtvý dříve, než si to uvědomí,“ řekl Darnius. „Spoléhám na to. Připravte se k útoku.“ Po těchto slovech se Leonil na chvíli odmlčel a v zápětí vyběhl následován svými muži směrem k hrozivé scéně před nimi. „Zemři!“ zařval muž s lukem, v zadní řadě a vypálil smrtící projektil, který se zavrtal odpornému skřetovy do krku. Jeho černá tekutina se rozstříkla všude kolem a linula se nezadržitelně skrz skřetovi prsty, kterými se v posledním zoufalém pokusu snažil ránu stlačit. O druhého skřeta se postaralo hned několik vojáku. Šípy ho doslova provrtaly a tím ho poslaly na vždy do pekel. „Lidský bestie!“ zařval N´Ghor a přestože nemohl mít šanci, vrhl se směrem k útočníkům. To samé udělal drak, vznesl se do vzduchu, udělal rychlou otočku a s hrůzným řevem se vrhl na muže. Lučišníci si luky začali všímat více draka než řítícího se skřeta. To umožnilo N´Ghorovi dostat se až k vojákům a ukázat své bojové umění. První muž padl bez hlavy k zemi. „Ne!“ zvolal Leonil který stál kousek od tragédie a okamžitě zkřížil se skřetem svou zbraň. To už se ale drak dostal k vojákům a při svém prvním náletu jednoho rozdrtil svými mohutnými čelistmi a dalšího smetl silným ocasem. Leonil bojoval zuřivě, přesto se zdálo, že skřetí válečník má na vrh. Během okamžiku si vyměnili několik útočných výpadů, během kterých se N´Ghor stále blížil k zaražení smrtelné rány. Když se chystal k dalšímu mohutnému máchnutí sekerou, náhle bolestně zařval. „Odejdi do pekel“ zařval Darnius a vrazil skřetovi meč ještě hlouběji do těla. N´Ghor zachraptěl a zdálo se, že padne k zemi. Kolena se mu podlomila, dech zkrátil. Podle Leonila nepředstavoval nyní skřet už velikou hrozbu. Meč smrtelně probodl plíce a bude otázka okamžiku, než válečník padne. Otočil se proto a zahleděl se na draka. Když Darnius ze skřetových zad vytáhl meč, vyteklo mnoho černé tekutiny, stejně jako ze skřetových úst. Voják s mečem pozvedl svůj smrtící nástroj a chystal se tento krátký souboj ukončit. Skřet se ale začal dávivě smát. „Já jsem N´Ghor kryso, mě nelze zabít, aniž bys trpěl.“ „Za Troga“ zařval N´Ghor a s vypětím všech sil se opět napřímil, hbitě se otočil a ťal svou sekerou. Ostří sekery se svižně mihlo vzduchem a rozseklo vše, co mu přišlo do cesty. Napřed oddělilo meč od Darniovi ruky a poté i jeho hlavu. Darnius ani nevykřikl a padl mrtvý k zemi. Maruse přivedli zpět k vědomí zvuky bitvy. Zvedl hlavu a spatřil, jak ohromný drak zrovna nalétával nad skupinu vojáků, kteří po něm vypálili roj šípů. S neuvěřitelným rozpětím svých blanitých křídel budil drak skutečný respekt. Přestože kupce vše bolelo, od četných úderů skřeta rychle se zvedl s plánem co nejrychleji utéct. V první chvíli se mu zatočila hlava a on zavrávoral. Naštěstí se udržel na nohou a vrávoravou chůzi se pokoušel dostat do bezpečí. Nedostal se ale daleko. Po několika metrech ho nohy přestaly poslouchat a znovu upadl. Po tváři se mu řinula rudá krev. Ozval se další hrozivý řev, tentokrát to nebyl ale dračí. Marus se otočil a spatřil člověka řítícího se na skřeta. Člověk se rozpřáhl a jedním mohutným sekem mu usekl kus hlavy, druhým úderem byl mířený na skřetův bok. Meč mu projel až téměř do půlky břicha. Přestože měl kupec ohromný strach, nyní ohromeně pozoroval konec jeho mučitele. Přál mu to, chtěl, aby zemřel. Další dračí řev ho vrátil zpět do kruté reality. Marus se znovu pokusil vydrápat na nohy a utéct. Vědomí, že ten hrozivý skřet je mrtvý jeho síly značně posílilo. A tak se Marus belhavě ubíral pryč z bitvy. „Darnius né!“ řval zoufale Leonil po tom co doslova rozsekal N´Ghora. Jeho tělo mu nyní leželo, v kaluži černé krve, u nohou. Náhle Leonila popadla neskutečná zlost. Chtěl se okamžitě pomstít. Měl to být klidný návrat domů a teď je jeho nejlepší přítel mrtvý. Leonil náhle cítil neskutečnou potřebu zabíjet. Odpovědí na jeho krvavé myšlenky byl další dračí řev, jakoby říkal „Za chvíli padnou i další tví muži.“ To Leonil nemohl dopustit, odhodil svůj meč a vzal mnohem brutálnější bojovou sekeru N´Ghora. Přestože ji skřet svíral většinou v jedné ruce, kapitán měl co dělat aby ji udržel ve dvou. „Pozor chystá se použít oheň!“ zařval zoufale bojovník vedle. Leonil na nic nečekal a vydal rozkaz „Schovejte se! Dračí oheň vás nesmí zasáhnout!“ Jeho slova byla téměř zbytečná, ale bylo to to jediné, co mohl pro své muže udělat. Když Leonil nabíral vzduch pro další rozkaz, vyšlehly z drakova otevřeného chřtánu dva provazce rudých plamenů. Mířily přímo na velkou skupinu mužů stojících blízko sebe. Během letu se provazce spojily v jeden silný, který pohltil těla bojovníků. Nezůstalo po nich nic. Ohromný žár je během sekundy spálil a proměnil v kouř. Drak znovu zařval, zřejmě spokojen s tím, jaké následky měla jeho ohnivý salva. Leonil stejně jako přeživší muži zůstal nevěřícně stát. Od chvíle kdy zaútočili, uběhly sotva 3 minuty a už přišel minimálně o polovinu svých zbývajících lidí. Drak je vysloveně decimoval. „Krk! Útočte na jeho krk tam je jeho jediné slabé místo.“ zakřičel, jak nejsilněji mohl. Sám se rozběhl a přidal se ke skupině. Drak se mezitím rychle otočil a znovu nalétával směrem k vojákům. Ti proti němu vyslali dalších několik šípů, Šípy se ale lehce odrazily od jeho tvrdé kůže. Drak minul svými čelistmi a tak znovu vystoupal, aby se mohl otočit k novému náletu. „Na krk!“ zvolal znovu kapitán. Jeho slova téměř zanikla v řevu. Drak se znovu otočil a mířil ohromnou rychlostí přímo na skupinu. Nedalo se počítat s tím, že by znovu minul. Vedle Leonila se postavili další muži s meči. Za nimi své luky napnuli lučištníci a s podivným klidem vyčkávali, až se drak přiblíží. Leonil pevně svíral tu odpornou sekeru, která zabila jeho přítele. Nyní pomstí jeho smrt. Drak byl pouze několik metrů od lidí. Otevřel tlamu a chystal se opět zničit několik životů. Leonil ucítil odporný horký vzduch z dračí tlamy. Rychle skočil k zemi, aby se vyhnul smrtelným zubům, během skoku plnou silou máchl sekerou. Ve stejném okamžiku uslyšel bolesný řev. Když se kapitán ztěžka stavěl na nohy, spatřil hrozný obraz. Drak držel v tlamě jednoho z jeho nejschopnějších mužů. Zkrvavený člověk se v tlamě křečovitě škubal a snažil se vyprostit. Bohužel marně, drakovi ostré zuby drtily jeho kosti na prach a znemožňovaly mu, se jakýmkoliv způsobem vyprostit. Muž bolestně řval, ovšem jen do chvíle, kdy si drak lidské tělo vyhodil do vzduchu a při zpětném pádu ho sežral. Poté otočil svou hlavu a zadíval se svýma ještěříma očima k zemi, kde se opět chystali vojáci k dalšímu útoku. „Ne! Nemohu připustit takový masakr.“ řval zoufale Leonil. Cítil, jak mu pomalu ubývají síly. Skřetí sekera byla i pro tak urostlého muže jakým byl velice těžká. Drak se opět otočil a nalétával. Tentokrát, ale otevíral tlamu už dříve, než byl u lidí. Leonil věděl, co bude následovat. Sebral poslední síly a rozběhl se přímo proti drakovi. Když byl kousek od draka, zvednul sekeru do vzduchu a mohutně s ní máchl. Drak prolétl přímo nad Leonilem, kterého v tu chvíli zaplavila horká tekutina. Kapitán zabodl sekeru drakovi přímo do krku tak hluboko, že mu ji vytrhl z ruky. Drak bolestně zařval, díky čemuž přeletěl vojáky. V dalším okamžiku jeho hlavu zahltil oheň a drak tvrdě spadl k zemi. Leonil zabodl sekeru tak přesně, že drakovi přesekl ohňové váčky, kde se utváří smrtelný dračí oheň. Drak se oheň chystal znovu použít, ten nevyšel tlamou ale dírou v krku a pohltil draka. Hrůzostrašné monstrum se zabilo svou vlastní zbraní. Kapitán si vytřel z očí hustou krev a odevzdaně padnul k zemi. Další bitva, v níž ztratil mnoho mužů a sám přežil je za ním. Potom co Marus utekl z bitvy pryč. Putoval pomalu do království. Celou cestu si pokládal otázku, proč nezůstal u bitvy a nepomohl vojákům proti hrozivému drakovi. Ani nevěděl, jestli jeho zachránci přežili. Touha po životě byla v tu chvíli ale silnější. Během dvoudenní vyčerpávající chůze už nenarazil na jediného skřeta. Kupec věděl, že by znovu další útěk nesvedl. Na úsvitu třetího dne, když už vyčerpáním nemohl jít dále, narazil na obchodní karavanu, která ho vzala do Královského města. Zde se Marus zvolna uzdravil ze svých zranění a později se jako jediný člověk z karavany vrátil domů. Leonila a ostatní přeživší vojáky už nikdy neviděl.