Blankytně modrounký celofánek světa

V notách ukryté šílenství touhy, není to iluze ani šepot pouhý, nemůžeš dýchat a nemůžeš vstát, musíš to zkusit najít prstoklad, přemírou naděje nakrmíš duši, růžové brejlíčky ti sedí a sluší, přes blankytná sklíčka uvidíš svět, rozbiješ prasátko a vyrazíš vpřed, modroučký šatičky jako z hedvábí, tichounké tóny tě dotykem vábí, jen anděl miluje na dálku spíš, chtěla bys bez klíčku otevřít mříž, cosi ti schází, a nejsou to slzy, posbíráš všechny, ztráty tě mrzí, stojíš tu u cesty pod víčky bouře, cizí smích kolem jen ty mlčíš moudře, a ten, komu návštěva určena je, nemizí, směje se, s tebou si hraje, jsi jeho loutečka, panenka měkkoučká, dokud neomrzí ho tvá přítulnost broučka, dokud nenasytí své touhy hladinku... Pak budeš na všechny nahrávat hrdinku, A pod cáry šatiček prázdňoučký hrudníček. Srdíčko nehraje. Zůstalo s ním.