Ztroskotanci

Stál jsem na přídi a pevně se držel zbytku zábradlí. Rozhlížel jsem se. Vlastně jsem přes tmu moc neviděl a tak jsem pouze tušil spoušť, která nastala všude kolem. Stěžeň se dávno zlomil a veslovat v takovém vichru, navíc když jsme unášeni slabým, ale vytrvalým proudem, by nemělo smysl. Nedalo se už dělat nic, pouze čekat na zázrak.
Byl jsem na tom nejprudším dešti, odolávající větru, protože jsem doufal, že tam někde v černočerné tmě uvidím záblesky ohňů. Musíme už být tak blízko nějaké pevnině, vždyť plujeme takovou dobu! Už začala praskat paluba, když někdo z mých společníků vykřikl pro tyto okamžiky nejkrásnější slovo na světě:
„Země!“
Byl to někdo z těch, kdo se ještě drželi jako já a nepodlehli vlnám, které už napůl zaplavily podpalubí. Vyřčené slovo ale bylo tím posledním, co jsem na lodi uslyšel. Kus utržené desky mě totiž praštil po hlavě. Viděl jsem ji, ale nemohl uhnout. Musel bych se pustit. Bolest ramen a hlavy mě připravila o vědomí.
--------------
„Už jsme mysleli, že se neprobereš!“ Nade mnou klečel Menhotep, kormidelník.
„Co se stalo? Kde to jsme?“ vypravil jsem ze sebe a vzápětí ucítil pohmožděné rameno. Přesto jsem se posadil.
„Ztroskotali jsme. Loď najela na nějaké skalisko a rozlomila se. Doplavali jsme na břeh jakési země a našli tam tebe v bezvědomí. Vyhodily tě asi vlny. Měl jsi štěstí. Sotva jsme se ale ocitli na souši, přišli nějací vojáci a všechny nás zavřeli sem.“
„Jsme v Řecku?“
„Je to možné, ale spíš jsme jen na nějakém ostrově poblíž…“
Teprve teď jsem si uvědomoval, kde vlastně sedím. Kolem mě posedávalo dalších šest mužů z lodi, počítaje v to Menhotepa. Opravdu žalostný zbytek naší posádky. Hrstka unavených otrhanců, zničená nočními útrapami.
Všichni jsme byli zavřeni v malé cele, jeskyňce vydlabané do skály, jejíž vchod kryly vertikální mříže z tenčích kmenů stromů.
„…před chvílí tu byl nějaký muž a ptal se, jestli někdo umí řecky. Jak víš, já mluvím řecky mizerně, ale naznačil jsme mu, že ty ten jazyk dobře ovládáš. Řekl bych, že s tebou budou chtít velmi brzy mluvit.“
Menhotep ztichl. Byl taky unavený. Usoudil jsem, že věznitelé nám ještě nedali vodu ani jídlo. A to už je po poledni. Podíval jsem se na ostatní a pochopil, že do mě vkládají velké naděje. Je třeba začít s dialogem s lidmi z druhé strany mříží, jinak všichni umřeme žízní a hladem.
Menhotep mi pomohl vstát. Udělal jsem jeden vrávoravý krok a opřel se o mříže. Trochu jsem se přece vzpamatoval a věřil, že jsem schopen vyjednávat.
„Chcete se mnou mluvit?“ zavolal jsem na jakéhosi vojáka, stojícího nedaleko, který nás měl nejspíš hlídat. Měl na sobě podivnou zbroj, směsici syrské, fénické i helénské výbavy. Helma a meč byly určitě řecké práce. Ozbrojenec se otočil, chvíli na mě hleděl a pak beze slova odkráčel pryč. Nevěděl jsem, jestli něco bude nebo nebude, ale moje nerozhodnost způsobila, že jsem stále stál u mříží, když se voják vracel a přiváděl ještě jednoho vojáka a nějakého asi významného muže. Odhadl jsem, že to je ten, který už mluvil s Menhotepem. Přes sebe měl tógu, jakou nosí Athéňané a u pasu malou dýku. Mírně vrásčitý obličej prozrazoval střední věk a účes, umně maskující počínající pleš zase příslušnost k vyšší vrstvě.
„Půjdete se mnou,“ ukázal na mě.
Vojáci kladkovým mechanismem nadzvedli jeden z kmenů, takže vznikla dvojnásobná škvíra, kterou se dalo projít. Vylezl jsem. Kmen zapadl zpátky a vojáci se mi rozestoupili každý po jedné straně. Myslím, že to bylo celkem zbytečné, protože dýku jsem už dávno ztratil v moři nebo mi ji možná vzali, když mě dávali do cely.
Vyšli jsme. „Kam jdeme? A co bude s mými přáteli?“ volal jsem zezadu na muže v tóze.
„Všechno se dozvíte od soudce.“
„Soudce? My jsme z něčeho obviněni? Haló!“
Oslovený se na okamžik zastavil a otočil se na mě: „Soudce je jeden z 12 nejvyšších hodnostářů na ostrově, proto jdeme k němu.“
Na nic jsme se už neptal. Alespoň jsem se dověděl, že jsme skutečně ztroskotali na jednom z mnoha řeckých ostrovů. Naše cesta vedla kolem pobřeží. Pohlédl jsem na moře. Všude jen několikametrová skaliska, která z vln tvořila mohutné příboje. Kamenité ostrůvky sahaly snad několik set stadií daleko na volné moře. Nedivil jsem se, že jsme ztroskotali. Nedivil jsem se také proto, že na některých těch skalách byly zaklesnuty vraky lodí nebo alespoň jejich trosky. I na pobřeží se válely různé desky a kusy žeber nebo stožárů. Smutný pohled, smutnější o to víc, že některé z trosek mohly pocházet i z mé lodi.
Brzy ale začalo poutat moji pozornost spíše vnitrozemí ostrova. Před mými zraky povstalo město, táhnoucí se po straně mnohem dál, než se dalo dohlédnout. Bylo obrovské, alespoň na první pohled. Čtyřpatrové budovy celé z kamene, mohutné sloupy, malované zdi. Nevydlážděné cesty. Když jsme se ocitli v první ulici, zjistil jsem, že v nejbližší části města není jediná nižší budova. Připadalo mi to zvláštní. Po ulici se řinuly davy lidí a někteří vypadali dost bídně, tedy po fyziologické stránce, ačkoliv neměli oblečení žebráků.
Teprve po pěti minutách chůze ulice končila obrovským náměstím, v jehož středu stál chrám, ne nepodobný tomu athénskému… Vůbec se zdálo, že toto město musí být velmi lidnaté, snad jako Athény, Kartágo, Mílétos nebo Menofer. Jen tam jsem viděl takové množství výškových budov. Jedna věc mi ale byla divná. Ač jsme byli kousek od mořského pobřeží a před chvílí jsme po něm i šli, neviděl jsem žádné přístaviště. Bylo to první město jaké jsem kdy viděl, které leželo u moře, ale nemělo mola pro zakotvení velkých lodí. Bohužel nebylo mi dopřáno prohlédnout si pořádně ani pobřeží, ani náměstí. Zabočili jsme totiž do postraní ulice a stanuli před dveřmi dosti výstavného a konečně jen dvoupatrového domu.
Muž v tóze zabušil klepadlem na dveře. „Vedeme zajatce!“ řekl otrokovi, který otevřel.
Vstoupili jsme. Neměl jsem příležitost pořádně se rozhlédnout po interiéru, protože jsme šli rovnou do atria, kde seděl postarší muž ve zbroji. Helmu měl ovšem sundanou.
„Zajatec, co umí řecky, pane soudce,“ oznámil příchozí a uklonil se.
„Dobře. Můžete jít. A vy dva počkejte u dveří.“
Nuž v tóze odešel, stejně jako vojáci. Osaměl jsem se soudcem.
„Jmenujï se Diokles, představil se. Potom jsem mu řekl, jak se jmenuji já, načež se soudce podivil:
„Takže vy jste přímo Řek? Jak to, že vaši společníci nemluví řecky?“
„Jsou to Egypťané. Plavím se v egyptských službách.“
„Aha. Jste voják? Pirát? Obchodník?“
„Obchodník. Plujeme… Pluli jsme do Pirea. Proč jste nás zajali? Máte tu zase nějakou válku? My jsme Egypťané, civilisté!“
„Ano, ano, hm,“ pokýval hlavou Diokles. „A s čím obchodujete? Co jste vezli?“
„Jsem váš zajatec? Kde to vlastně jsme?“
„Co byl váš náklad?“ zeptal se znovu netrpělivě můj „hostitel.“
„Nejdřív chci vědět, kde to jsem. Tohle přece nejsou Athény…“
„Ne, to ne,“ přistoupil konečně na můj scénář rozhovoru soudce. „Jste na ostrově nazývaném Malý Rhodos. Je to docela malý ostrůvek západně od Rhodu.“
„Zas tak malý nebude, když tu je takové velké město. Musíte být velmi zdatní obchodníci, když uživíte tolik lidí.“
„Obchodníci? Ach, jistě. Víte, moře je tu bohaté…, ale…“
„Proč jsme zajatci?“
„Uklidněte se,“ znervózněl soudce. „Všechno se vysvětlí. Měli jsme vás za piráty… Řádívají tu. Pustíme vás, jen co mi řeknete, co jste vezli. Jak mám uvěřit, že jste obchodníci?“
Ta řeč se mi moc nelíbila, ale snad se věci přece pohnou k lepšímu.
„Vezli jsme pivo a obilí z Egypta. A taky nějaké sušené ovoce.“
„Hm, pivo? V hliněných nádobách?“
„No, jistě. V čem jiném?“
„Byly kvalitní?“
„Co?“
„Ty nádoby přece!“
„Jistě, ale proč se ptáte?“
„A byly zabezpečeny v podpalubí, jak mají být?“
„Ano, samozřejmě, ale co to má společného…“
„Nic, nic. Stráže!“
Dva vojáci se vraceli do atria. „Pustíte nás už?“ zeptal jsem se.
„Ano, ano, teď ale musíte na náměstí. Všechno se vysvětlí. Nebojte,“ zamumlal soudce, když jsem byl důrazně vyzván abych šel.
Vrátili jsme se do předchozí ulice a tentokrát směřovali na náměstí. Když jsem ho konečně mohl vidět v celé jeho rozlehlosti, vyjevila se přede mnou podivná podívaná. Z vedlejších ulic proudily na prostranství davy lidí. Pouze v okolí pantheonu zůstávalo volné místo. Dav ho už obklopil ze tří stran. Bylo to shromáždění rozvášněné a divoké, které držela na uzdě dobrá stovka vojáků. Náměstí bylo sice plné lidí, ti se však rozestavili tak, aby z ulice, po které jsme prve šli, nebyli vidět.
Přibližovali jsme se ke krvelačnému moři lidských rukou, těl a hlav a já pochopil, k čemu to všechno.
Dav nás obklopil docela a hlasitě vřískal, ovšem nejednotně, takže mi k uším doléhala pouze směs souhlásek. Byli jsme na místě. Na tom místě stálo sedm špalků a u šesti z nich už klečeli lidé. Ani jeden z nich se na mě nepodíval. Nebylo třeba.
Ve čtverci o straně dlouhé pár desítek metrů, obklopeném halasící lůzou, byl kromě nás ještě silný muž – s vyholenou hlavou a sekyrou v ruce, několik vojáků a kupodivu také soudce, který šel za mnou, aniž bych to věděl.
Pocítil jsem strašné vyčerpání, jako by teprve teď na mě dolehly všechny hrůzy včerejška. Po těle mi stékal pot a už neměl sílu na cokoliv se zmoct. Dva mí strážci mě přinutili kleknout před špalek. Dav už řval synchronizovaně: „Kořist! Kořist!“
Otočil jsem se směrem ke katovi. Stál u prvního špalku na druhé straně. Pohlédl jsem do vystrašených očí námořníka Snofru-Rea, jenž měl hlavu položenou na vedlejším špalku. Bylo mu dvacet let, byl na třetí plavbě a asi umře, aniž se dozví proč… Čekal jsem nějakou slavnostní řeč, se kterou zazní hrozná pravda a zároveň vysvětlení. Zavřel jsem oči.
Místo odpovědi na nevyřčenou otázku jsem uslyšel jen náraz bronzového ostří sekery do prvního špalku. S hrůzou jsem se podíval po zvuku. Hlava prvního z nás se válela na kamenité zemi.
Proč? Co jsme udělali? Je tohle jen sen, ze kterého se probudím? Budu zase na lodi, mezi nákladem piva a obilí? Otočil jsem se a uviděl soudce, jak stojí docela blízko mě. Proč mi neřekne, co se děje?
Druhý. Srdce se mi rozbušilo mnohem prudčeji. To přece není možné! Tohle nemůžou být Řekové! Ani nejhorší barbaři…“
Třetí. Menhotepova hlava poskakovala po hodnou chvíli pod špalkem, než se celá domlácená zastavila. Položil jsem hlavu na špalek. Už jsem nechtěl hledat síly a držet ji zvednutou. Na co? Smrt přijde brzy.
Čtvrtý. Zvuk sekyry zazněl mrazivě blízko. Myšlenky se mi naprosto rozpadly. V hlavě mi probíhaly tisíce věcí najednou a dohromady žádná.
Pátý. Jeho krev potřísnila strhaný obličej Snofru-Re. Zahlédl jsem to koutkem oka. Neměl jsem odvahu podívat se na svého posledního společníka.
Snofru-Re. Poslední stupeň. Teď já. Teď, už to musí být. Dobří bohové! Pohlédl jsem na kata, stojícího vedle mě. Prohlížel si zakrvácenou sekyru. Otupila se… U svého špalku jsem osaměl, tedy pokud nepočítám dva vojáky stojící kousek vedle.
„Proč? Proč?“ zařval jsem malátně, ale pokud možno silně na Diokla. Díval se do země. Dav ječel, naprosto nepříčetně.
„Proč? To je nějaký kult? Co se to tu děje?“ Kat kousek ode mě brousil sekyru.
„Odsouzený má přece právo znát, za co je odsouzený. Proč mlčíte? Stydíte se za svoje zločiny? Ani teď mi nechcete říct pravdu?“
„Nechtějte znát pravdu,“ řekl sotva slyšitelně soudce.
„Ale já ji chci znát! Jste všichni šílení? Nebo jsem už zešílel já? Ničemu nerozumím.“
„Nejste šílený a nejste ani ve snu. Bohužel. To co se tu děje, to se dít musí.“
„Proč?“
„Jste velmi všímavý člověk. Když jsem říkal, že moře je tu bohaté, nemyslel jsem tím na rybolov… Víte, všichni jsme tu ztroskotali. Naši předkové se plavili po moři, až byli silnými proudy zahnáni na skaliska kolem ostrova. Slyšel jste o magnetu, který přitahuje železo?“
„Ano, nikdy jsem ho sice neviděl…“
„Tento ostrov je díky proudům magnetem, který přitahuje lodě. Skalisky a proti proudu se nedá proplout zpět na širé moře. Ztroskotalo tu hodně lodí. Trosečníci měli děti… Na skály totiž najelo i několik plavidel s otrokyněmi z Asie…. Vlastně jsem vám chtěl jen říct, že na ostrově žije víc lidí, než se tu uživí zemědělstvím nebo omezeným chytáním ryb. Ten dav, co vidíte všude kolem, není krvelačný nebo nějak zvlášť zlý. Má jen hlad. Pochopte to…. Nové ztroskotané lodě, tedy to co na nich najdeme… To je naše jediná naděje jak přežít.“
„Nevěřím vám. Je to šílené! A i kdyby to byla pravda, proč byste nás pak nezabili hned?“
„Potřebovali jsme vědět, co jste vezli. Vaše loď klesla ke dnu. Potřebovali jsme vědět, jestli má cenu riskovat životy a potápět se k ní. Proto jsem se Vás ptal na náklad. Musíme zužitkovat všechno. Úplně všechno.“
Omdléval jsem a nevěděl, co si mám myslet. Před pantheonem začali jacísi lidé skládat dřevo na velké ohniště. Čtyři otroci k němu táhli na speciálním podvozku obrovský hrnec.
Ucítil jsem nad sebou stín a uvědomil si, že už neslyším broušení sekyry. Teď už je nástroj popravčího jistě zvednutý. Stačí jeden pohyb.
Bronzové ostří zasvištělo vzduchem.