Dotek Vraha - Prolog

Prolog Malý klučina utíkal sám temným lesem a neustále se ohlížel za sebe. Někdo ho pronásledoval. Se slzami v očích se snažil najít východ z lesa. Marně. Teď byl dočista sám. Opuštěný. Nebyl tam nikdo kdo by ho mohl utěšit. Zachránit ho. Pomoct mu. Byl tam jenom on a temný les, do kterého skrze stromy prosvítaly bílé paprsky měsíce. Běžel stále dál, dokud před sebou nespatřil mýtinu osvětlenou měsícem. Vběhl na ní a svalil se do měkké trávy poseté drobnými kvítky rostlin. Ztěžka oddechoval a slzy se mu řinuly z očí. Měl strach, protože byl sám. Doufal v to že ho to “něco“ a nebo “někdo“ nebude už pronásledovat. Jak byl ale naivní. Nocí se ozvalo zahoukání sovy a veškerý ruch utichl. Cvrčci přestali cvrlikat a noční ptáci, kteří seděli na větvích stromů se vznesli do oblak. Vypadalo to jakoby před něčím utíkali. Silnější poryvy větru roztrhaly mraky a ovanuly malého chlapce tak, až se roztřásl zimou. Doteď si to neuvědomoval, ale tím že se zastavil na malé mýtince “jim“ nahrál do karet. Měli ho jako na dlani. On si to však neuvědomoval. Byl rád že vyklouzl z toho temného, strašidelného lesa plného děsivých zvuků a tvarů. I když se tu cítil bezpečněji, stále se třásl. Měl podivné tušení že to ještě není všechno. Vyděšeně vyskočil do stoje, když za sebou uslyšel šramocení v křoví. Otočil se a začal couvat dozadu. Drobné křoví hypnotizoval pohledem a když z něj vyskočil malý zajíček, klučina vyděšeně zakřičel a dal se do běhu. Dlouho však neběžel, jelikož mu cestu zaterasily dvě osoby v černé kápi. „Co tady tak sám chlapečku? Kdepak máš maminku nebo tatínka?“ Zeptala se jedna z těch osob. „Oni, oni, já nevím kde jsou. Já, já se ztratil. Když jsme byli na výletě, uviděl jsem veverku a rozběhl se za ní. A pak jsem se ztratil.“ Odpověděl mezi vzlyky. „Ale no tak. Kluci přeci nepláčou.“ Odfrkla pohrdavě druhá osoba. „A jakpak se vůbec jmenuješ? Tak jak se jmenuješ?“ Neznámá osoba v kápi přidala na důrazu v hlase, jelikož chlapec neodpovídal. „Mi-Mikey.“ Vykoktal zděšeně. „Co, co mi chcete udělat?“ Zeptal se pisklavým hláskem. „Chceme se najíst.“ Odpověděl někdo za ním. Mikey se otočil a spatřil před sebou další dvě osoby. Taktéž zahalené. Předtím zvažoval možnost útěku. Otočil by se a utekl by pryč. Ale teď už byl v pasti. Nebylo kudy utéct. Po tomto prohlášení všichni čtyři osoby sundaly své kápě a Mikey konečně spatřil kdo to je. Čtveřice mladých mužů s tmavou kápí, očima inkoustově černýma bez bělma a temným dýmem, který z nich začal pomalu vystupovat. Malý Mikey vyděšeně zakřičel. To už mu však dým začala pomalu olizovat nohy, až ho zahalil úplně. Bezmocně křičel bolestí. Křik však za chvíli ustával. Chlapec ztrácel svou životní energii. Slábl a umíral. Za chvíli spadl na zem. Byl mrtvý. Temná chapadla dýmu uvolnila sevření kolem chlapcova těla a vrátila se zpět do těl těch čtyř. Temnota v jejich očích pohasla a navrátila jím někdejší barvu. „Další nevinná duše. Další oběť. Takhle to dál nejde!“ Rozčílil se jeden z nich. Druhý ho chápavě poplácal po rameni. „Vím že je to těžké, ale nic jiného se nedá dělat. Nemůžeme tomu zabránit. Je to část našeho já.“ Prohlásil blonďák. „Pojďme. Musíme ho někam uložit.“ Zvolal pak a už bral jejich společnou oběť do náruče. Dva z nich přikývli a následovali ho cestou kudy je vedl. Poslední ze čtveřice zůstal stát a smutným pohledem sledoval měsíc, který dnešního večera dorostl do úplňku. „Už zase.“ Povzdychl si. Litoval toho co se stalo, ale monstrum které bylo v něm zadržet nemohl. Nedokázal to. Bylo to příliš silné. „Nate, dělej, pojď už.“ Zavolal na něj jeho kamarád blonďák. Nathaniel kývl a zamířil k ostatním. Monstra v jejich tělech se uklidnila. Nasytila se a vyčkávala než nadejde jejich chvíle opět vystoupit z těla a ukázat okolí svou moc.