Bas-ruan 2

„Myslíš, že se někdy vrátíme?“ Tobiho hlava se vynořila z křoví u cesty. Byli už půldne cesty od Hahnu. Kai včera nemohl usnout. Celou noc se převaloval a myslel jen na zážitky poslední noci. Před svítáním vstal, sbalil si nejnutnější věci, zanechal vzkaz Snarovi na stole v kuchyni s malým měšcem s mincemi a poděkováním za to, že se jej ujal a vydal se na cestu. Nevěděl kam jít. Jediné co věděl, bylo, že má najít Templ. Co to je Templ, ale netušil. „Tak to opravdu nevím. Kde jsi zase byl, tuláku?!“ „Zahlédl jsem párek ušáků. Chtěl jsem zkusit štěstí. Brzy bude poledne. Až ti začne kručet v břiše, tak mi poděkuješ princátko.“ „Hm. Že toho ale neseš…“ „A jo sakra!“ Tobi se rozesmál a vnořil se zpět do křoví, ze kterého před chvílí vyběhl. Když se vrátil zpět na cestu, měl s sebou dva čerstvě ulovené králíky a vítězoslavně je ukazoval Kaiovi. „Pěkný úlovek.“ Pokýval znalecky hlavou Kai a oba chlapci se rozesmáli. „Jsem vlastně rád, že jdeš se mnou, pomyslel si Kai, tvůj luk se mi bude hodit.“ Ráno, když vycházel z kuchyně, uviděl Tobiho, jak stojí u branky. Pochopil, že jeho kamarád jej viděl balit si věci a v domnění, že jde na výlet za dobrodružstvím, což byla jejich oblíbená činnost ve dnech, kdy nemuseli plnit své povinnosti na farmě, rozhodl se vyrazit si s ním. Kai Tobiho nijak nepřemlouval, aby zůstal a nechal jej jít samotného. Během cesty mu vyprávěl vše, co ho vedlo k odchodu z domova. Tobi to přijal vcelku klidně. Jeho bezstarostná a věčně rozesmátá tvář se trošku zatvrdila při zmínce o magii, orkovi a elfovi. Nepatřil k lidem, co věří starým bájím, ale věřil svému příteli. Navíc mágova hůl a tajemný amulet byly dostatečné důkazy, že Kaiovo vyprávění není výmysl nebo jeho pověstná fantazie. Rozhodl se během chvilky. Doprovodí svého přítele tam, kam bude potřeba! Možná to tak má být. Zbytek dopoledne trávili otázkami na budoucnost a jejich věčným popichováním. Byli tím pověstní. Jeden by za druhého dal ruku do ohně, a přesto, když byli spolu, špičkovali neustále jeden na úkor druhého. Tobi byl jen o pár měsíců starší než Kai. Světlé vlasy mu padali do očí, okolo kterých měl neustále vrásky od smíchu. Jeho bezstarostná povaha byla pověstná. S ničím si nelámal hlavu a jen máloco mu dokázalo vzít úsměv z tváře. Jeho největší vášní byl lov a s tím spojená střelba z luku. Nikdy nevynechal příležitost vydat se na lov kachen nebo vysoké. Občas si troufl i na černou zvěř. V Hahnu a okolí patřil mezi nejlepší stopaře a ve střelbě z luku se mu nikdo nevyrovnal. I přes svůj mladý věk si získal úctu všech, co měli nějakou zkušenost s lovem zvěře, a dostal přezdívku tichý stopař. Mezi hahnskou mládeží navíc vynikal v pěstním souboji. Měl snad vrozenou schopnost přijímat a rozdávat rány pěstí a až buldočí vůli nikdy se nevzdat. Byl neuvěřitelně ohebný a rychlý. Poslední neporažený v soubojích jeden na jednoho. Právě díky tomu a díky jeho věčně se smějící tváři neměl jediného nepřítele. Lidi jej měli rádi, protože všude rozdával dobrou náladu. Teď se jeho tvář na okamžik zachmuřila a získala neobvykle vážný výraz. „Máš strach princi?“ podíval se Kaiovi do očí s otázkou, která se mu dnes neustále honila hlavou. „Nevím. Nevím, jestli to co cítím, je strach. Vlastně si ani neuvědomuju, jestli bych se měl bát a čeho vůbec? Víš. To, co jsem včera zažil, bylo to nejhorší v mém životě. A zase ve chvíli, kdy jsem poprvé ucítil magii…… Nic nádhernějšího jsem dosud nepoznal. Chtěl bych to zažít znovu.“ Kaiovy oči hleděli do neznáma a jeho vzpomínky se vracely ke včerejšímu zážitku. Jeho rysy najednou ztvrdly. Vzpomněl si, jaký účinek na něj měla magie orkského mága. Znovu pocítil až téměř fyzickou bolest a bezmoc, kterou v něm vyvolala. Jeho svaly sebou několikrát nekontrolovaně zaškubaly. Takovou hrůzu, jakou cítil včera už nechtěl zažít! „Ano. To je strach!“ Tobi sledoval proměnu výrazu svého přítele mlčky. Měl sto chutí nějakým vtipem odlehčit situaci, ale viděl u Kaie směs strachu, zmatenosti a obav. Položil mu v přátelské gestu plném pochopení a soucitu ruku na ramenu a pomalu vykročil směrem, kterým se ubírali už od rána. Kai se zhluboka nadechl a vydal se za ním. Pokračovali mlčky bok po boku. Kai přemýšlel a Tobi jej nechal. Prošli okolo rybníků a menším bukovým lesem bez toho, že by někoho potkali. Rovinatá krajince pozvolna začínala vlnit a mezi loukami se objevovali kusy obdělané půdy. Uviděli v dálce před sebou kouř stoupající pomalu k nebi. Kai začínal pociťovat hlad a žízeň. Uvědomil si, že si sebou nevzal žádnou nádobu s vodou. Začalo mu docházet, že vlastně odešel ve spěchu a nedomyslel vše do detailu. Co bude dál? Pohodil hlavou a nechal vítr, aby mu pročechral vlasy. Zahnal pochmurné myšlenky na budoucnost, podíval se na svého druha kráčejícího vedle něj a v duchu se usmál. Snad nebude tak zle. „Ty vážně věříš tomu, co ti řekl. Že jediná možnost, jak ti tu cetku sebrat, je zabít tě?“ Tobi narážel na vyprávění Kaie o vlastnostech šavalu. „Tak mi to bylo řečeno a mě nezbývá než věřit.“ „Hm, to jsou mi, ale vyhlídky.“ Ušklíbl se Tobi. „ Proč vůbec nepochybuješ o tom, jestli jdeš správnou cestou. Co když je všechno trochu jinak?! To tě ani nenapadlo, že ten špatný je ten elf? Co když právě ta malá věc na krku přivede svět do záhuby? Co když má být zničena a ten ork dělá černou práci?“ Kai vybuchl smíchy. „A já že jsem fantasta! Jak se ti tohle objevilo v hlavě?“ S úsměvem kroutil hlavou. „Ani ti nedal možnost se na něco zeptat!“ odsekl uraženě Tobi. „Protože zemřel! Byl zavražděn. A to přímo před mýma očima. Být tam, taky bys tomu věřil.“ „Ale ještě před tím ti věnoval amulet, který prý kdysi elfům věnovala sama bohyně matka. Ještě do dnešního rána jsem neslyšel ani jednu historku o elfech, které bych věřil. A nevěřil bych ani téhle, kdybys mi ji neřekl ty. A teď mám dokonce věřit tomu, že můj nejlepší přítel je ve smrtelném nebezpečí?! Jen si nějak nedokážu zvyknout na to, že doprovázím budoucího rádoby zachránce svě…. Co to……..?!!!“ Nedopověděl... Stál naproti Kaiovi a zíral na jeho hůl. Kai ucítil chvění v konečcích prstů. Jeho hůl začala vydávat slabé světlo a od prsou, kde měl zavěšený amulet, se začal z ničeho nic zhutňovat vzduch. Chlapec cítil, jak se chvění na povrchu jeho celého těla mění jakousi hustou hmotu, která jej obklopila a nutila jej ustoupit cesty. Připadal si jako loutka s končetinami na špagátcích. „Chraň šaval a on bude chránit tebe.“ Kai si vzpomněl na slova, která slyšel od elfského mága. Ucítil podivné útoky na svou mysl. Něco cizího, zlého se snažilo dostat do jeho hlavy. Kai cítil možné nebezpečí pramenící z toho, kdyby se ta věc dostala k němu. Zároveň se aniž by si to uvědomil, podvolil síle, která jej vedla. Pochopil, že to amulet na jeho krku se jej snaží ochránit a vést. Bylo to, jako by jeho vůle dostávala přesné příkazy toho, co má udělat. Díky těmto impulsům proudícím z přívěsku na jeho krku do jeho hlavy, soustředil se na úplné obrnění své mysli. Stavěl pomyslnou hráz okolo svojí hlavy. Dařilo se mu. Poznal, že to co se snažilo do něj dostat, není dostatečně silné, aby tak učinilo. Najednou dokázal soustředit své myšlenky tak, že vyrazil proti oné neznámé síle. Začal ji opatrně zkoumat. Zase ucítil onu nepříjemnou bolest, téměř až fyzickou, kterou cítil v noci při poznání orkské magie. Byla to ten samý pocit. Byla to ta stejná bytost jako včera. Hledal amulet a jeho nositele. Rozpoznal zuřivost a vztek v jeho myšlenkách. Pokusil se dostat ještě blíž. Ucítil vzteklé rozkazy, které rozdával okolo sebe. Příkazy pátrat. Pátrat po nositeli klíče! „To ne! Přece o mně nemůže vědět.“ Chvilková nepozornost způsobila polevení v jeho soustředění a na krátký čas oslabila vybudovanou ochranu v jeho hlavě. Mysl na druhém konci se chytila šance a znovu zaútočila. Kai ucítil obrovskou bolest v hlavě. Klesl na kolena a jeho ruce křečovitě sevřely hůl. Měl problém se nadechnout. Viděl Tobiho, jak se nad ním sklání, ale nemůže se k němu dostat přes nějakou neviditelnou bariéru. Viděl, jak se jeho ústa pohybují, ale neslyšel ani hlásku. Šaval na jeho hrudi začal divoce pulsovat. Znovu se soustředil na zbudování obrany. Podařilo se! Útok začal ochabovat. Kai se uklidnil a začal zase volně dýchat. Pak ale zachytil ve spojení obraz šavalu. Visel na krku nějaké postavy. Uvědomil si, že vidí obraz sama sebe, tak jak jej vidí jeho protivník. Obraz byl rozmazaný a zmatený. Jediná ostře rozeznatelná věc, byl šaval. Bylo poznat, že visí na krku mladého muže. Chlapce. Nebylo však už možné rozeznat jeho tvář ani oblečení a ani okolní svět. Kai se svou myslí pověsil na myšlenku obrazu. Instinktivně ji sledoval a snažil se dopátrat, jak je vnímána protivníkem. Bolest v jeho hlavě zesílila. Byla už téměř nesnesitelná. Z posledních sil se snažil udržet myšlenkového obrazu, který byl telepaticky odesílán další osobě. Chtěl zjistit komu a proč. K tomu už ale nedošlo. Spojení se přerušilo. Kai pocítil velké vyčerpání z bolesti a snahy soustředit své myšlenky že se zhroutil na kraj cesty a neschopen slova sledoval co se děje před ním. Jeho přítel klečel u něj a vzrušeně mluvil. V očích mu bylo znát překvapení a strach. Kai jej však neslyšel. Neslyšel vlastně vůbec nic. Vzduch kolem něj byl hustý a podivně se vlnil. Tak jak se vlnil ve velmi horkých dnech nad vyhřátými kameny. Něco se kolem něj dělo. Jeho dech se vrátil do normálu a ani bolest už necítil. Jen mu bylo podezřele těžko. Nebyl se schopen pohnout a nebyl schopen promluvit. A okolo jeho těla vzduch houstl stále víc a víc. Podíval se do tváře svého přítele. V jeho tváři byl jasně čitelný šok. Těkal zrakem v místech, kde Kai ležel, jako by něco hledal. Vyskočil na nohy s očima upřenýma na Kaie, ale pohledem, který jeho tělem spíš procházel. Neustále pátral po něčem očima. Něco hledal. Najednou se zarazil. Zvedl hlavu, otočil se zády ke Kaiovi a sledoval cestu před sebou. V dálce se zvedal prach. K Tobimu se blížili dva jezdci na koních. Rychle se přibližovali. Jeli na tmavých koních menšího vzrůstu. Tělo i hlavy skryté v tmavě šedivých pláštích s kápí. Do tváře jim vidět nebylo. V sedlech spíš stáli, než seděli. Projeli tryskem okolo chlapce, až jej téměř odhodili z cesty. Tobi zavrávoral. Nakonec udržel rovnováhu pomocí svého luku, který nikdy nedával z ruky. Ta dlouhá, ušlechtile vypadající zbraň byla nejoblíbenější věcí v jeho životě. Nic nemiloval tak, jako lov pomocí luku. Otočil se za projíždějícími a sledoval, jak mizí za ohybem cesty. Zaslechl výkřik a prudké zaržání koně. Jeden z jezdců se vrátil zpět k Tobimu. Výhružně přistoupil až téměř k chlapci a zpod šedivé kapuce se ozval přidušený, ale ostrý příkaz v cizím jazyce. Tobi vzhlédl, aby se podíval, kdo na něj promluvil. Při pohledu pod kápi se hrozně lekl. Ohlédl se po Kaiovi, ale jeho oči jen bloudili po blízkém okolí. Podíval se zpět na postavu na koni. Pod kapucí na něj zírali očí tváře ukryté za černou maskou. „To musí být ti, co o nich mluvil Kai,“ blesklo mu hlavou. Odhodil luk, zvedl prázdné ruce a pokrčením ramen a mírným kroucením hlavy se snažil naznačit postavě na koni, že nerozumí ani slovo. Zamaskovaný vyštěkl znovu ten samý příkaz, ale Tobi nerozuměl. Muž sáhl pod sedlo a v jeho ruce se objevila temná čepel meče. Seskočil z koně a namířil její hrot přímo na Tobiho hruď. V očích se mu zlověstně zablesklo. V Tobim by se v té chvíli krve nedořezal. „Co po mě chceš?!!“, křičelo to v něm, ale nevyšla z něj ani hláska. Strach v jeho očích byl lehce čitelný. Ale čepel se hrudníku nakonec vůbec nedotkla. Muž mečem pouze rozhalil Tobimu košili a prohlédl si co je pod ní. Když nic nenašel, křikl něco na druhého muže čekajícího o kus dál na cestě. Ještě chvilku na chlapce hleděl, jako by si něco rozmýšlel. Pak se mrštně vyhoupl na svého koně, dojel ke svému společníkovi a oba pak tryskem zmizeli za ohybem cesty. Strach v Tobiho očích se rychle změnil ve vztek. Vrhl se po svém luku. Rychle poodběhl po louce, odkud měl výhled na cestu. Sledoval pohyb obou jezdců. Rychle přiložil šíp k tětivě, napnul luk a zamířil na prvního z nich… „ Už budou mimo dostřel.“ Kai se při vyslovení těchto slov rozkašlal a padnul k zemi. Ležel a prudce oddychoval. Tobi sklonil luk. Přiklekl ke svému příteli, díval se, jak se mu pomalu vrací barva do tváře, jeho dech se pomalu zklidňoval. Po chvilce se Kai posadil. Zdálo se, že je v pořádku a dokonce se na Tobiho mírně usmál. Vypadal strašně unaveně. Jeho tvář nesla známky velkého vyčerpání. Polední slunce pomalu dosahovalo vrcholu, vedro bylo čím dál tím nesnesitelnější a Kaiovi polední žár na síle zrovna nepřidával. Tobi vytáhl láhev s vodou a nabídl ji svému příteli. Kai se napil a znovu se usmál. Vypadal zase o trochu lépe. Tobi mu beze slov pomohl vstát, podepřel jej pod ramenem a pomohl mu popojít o kousek dál do stínu jalovcového keře. Tam jej usadil do trávy a začal vybalovat jídlo, které stačil zabalit při odchodu z farmy. Kai seděl na zemi vedle něj a tiše sledoval jeho ruce. „Můžeš mi laskavě vysvětlit co se s tebou dělo? Kam jsi sakra zmizel?!!“ „Zmizel? Byl jsem celou dobu vedle tebe. Viděl jsem, jak k tobě ten chlap přijel. Hledal amulet. Proto se ti díval pod košili. Myslel jsem, že už je po nás. Ještě že nezkontroloval taky mě.“ „A jak tě asi měl zkontrolovat, když jsi tady nebyl!!!“ Tobi naštvaně podal Kaiovi kus chleba se sýrem a jablko. Ten si sice jídlo vzal, ale nevěřícně zíral příteli do očí. „ Chceš říct, že jsem nebyl vidět?“ Z jeho tváře byl jasně čitelný úžas. Cvak! Tobi lusknul posměšně prsty u Kaiova spánku, jak to dělával vždy, když naznačoval, že mu to pomalu zapaluje. „Jo! Přesně to ti tu už hezky dlouho říkám! Ta tvoje hůl… ona začala svítit. Pak jsi vypadal… V očích jsi měl… takový divný pohled. Pak jsi zblednul a upadl. Mluvil jsem na tebe a ty, jakoby ses díval zkrze mě. Vypadalo to jako, kdybys byl za nějakým sklem, no a najednou jsi, těsně před tím, než se objevili ti jezdci, zmizel úplně. Prostě jsi najednou nebyl.“ „Já…,“ Kaiovi přeskočil hlas, „nevím, co to bylo. Viděl jsem tebe a všechno, ale neslyšel jsem vůbec nic a něco mi bránilo promluvit.“ Odmlčel se. „Myslím, že za to všechno může šaval.“ Kai hleděl střídavě na svého přítele a skrz něj. „Duru – Ispa mi řekl: Chraň šaval a on bude chránit tebe!“ Spíš, než by mluvil k příteli vedle sebe, přemýšlel nahlas. V hlavě si dával dohromady všechny události a prožitky dnešního rána a noci. Vše nasvědčovalo jednomu. Tobi se zklidnil. Žvýkal chleba se sýrem a mlčky poslouchal Kaie. Už mu došlo, že to, co se jeho příteli stalo, přesahuje vše, co dosud spolu prožili. Už začínal věřit, že si Kai nevymýšlí a ani se mu to jen nezdá. Koneckonců předešlí zážitek mluvil sám za sebe. „Viděl jsem, jak se hůl rozsvítila. Bylo to v tu samou chvíli, kdy šaval začal pracovat. Musí mezi nimi být nějaké spojení. Jasně! Proto mi ji dal. Určitě patří k sobě. Když mi předal amulet, vycházelo z něj světlo stejné barvy, jakou zářila elfova hůl. V tu samou chvíli. Nevím, ale, proč já?! Řekl jen, že ve mně jsou schopnosti potřebné pro ochránce. Jaké jsou to schopnosti? Jak je možné, že jsem slyšel jeho hlas ve své hlavě? Jak to, že poznám, když se mi někdo chce dostat do hlavy? A poznám to? Kde se to ve mně vzalo? To amulet mi celou dobu ukazoval cestu. Stačila jen trocha soustředění a najednou jsem svoji mysl dokázal ochránit. Dokonce, jsem se snažil zachytit myšlenky toho, co mi lezl do hlavy. Viděl jsem sám sebe v jeho myšlenkách. Ten obraz nebyl dokonalý. Proč? Protože jsem se bránil nebo on neměl potřebnou moc? Každopádně jedna věc je jasná. Hledají mě! Nevědí, jak vypadám, ale vědí, že existuju! Musím si pospíšit! Musím najít templ!!!“ „O čem to mluvíš?“ Tobi na moment přestal jíst a udiveně sledoval proud Kaiových myšlenek. To, o čem chlapec mluvil, bylo neuvěřitelné. Kai se vzpamatoval, pohlédl na něj, chvilku hledal potřebná slova a pak se přítele, řekl: „Myslím, že jsem mág.“ Tobi se zarazil. Otevřel pusu. Chtěl zakroutit hlavou, ale nakonec jen vyprskl smíchy. „A já jsem dědic Bas-ruanského trůnu! Hehe. Ne! Jsem velekněžka bohyně matky! Ne, počkej, jsem samotná Ishmar, vtělená do tohoto nádherného těla!“ „Tak mi ty génie vysvětli to moje zmizení!!“ Kai to řekl až příliš prudce. Tobi sebou trhnul, přestal se chechtat jako blázen po pár pintách medoviny, zarazil se a chvilku si přítele prohlížel. Nasadil smířlivý tón: „Tak jo. Uznávám. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu, jak jsi mi zmizel z očí. To ty?“ „Ne. Nemyslím. To udělal šaval. Chránil mě před očima těch jezdců. Sám bych se v té chvíli neubránil ani kuřeti. Ještě teď jsem unavený jako nikdy v životě. To ta síla co mi lezla do hlavy. Jak jsem se snažil bránit, bolest, co jsem pociťoval, byla stále jen větší a větší. Ale dokázal jsem udělat téměř vše, co mě šaval naznačil, dokázal jsem jít proti útoku a nalézt zdroj té síly. Pak jsem uviděl ten svůj obraz a znejistěl jsem. Musel jsem znovu hledat klid, abych se mohl udržet tam, kam jsem se dostal se svými myšlenkami.“ „Tos vážně udělal?“ „Ne, celé si to vymýšlím! Jistě, že ano!“ odsekl podrážděně Kai. Teď už se Tobi ptal se zjevným zájmem: „Co to bylo za obraz, co jsi viděl?“ Kai mu popsal, co uviděl, když sledoval tok myšlenek, jež útočily na jeho hlavu. I to, jak byl ten obraz posílán nějaké třetí osobě a jak se spojení nakonec rychle přerušilo. Tobi se ho neustále vyptával na přesné podrobnosti. Pak se odmlčel a přemýšlel. Kai jej nechal. Uvědomil si, že únava z jeho těla ustupuje a začal mlčky jíst. „Myslím princi, že ten přenos tvého obrazu myšlenkou směřoval k těm dvěma zamaskovaným.“ „Myslíš?“ „Určitě! To proto se mi díval pod košili. Jak jsi řekl. Hledají amulet a hledají tebe. Jen nevědí, jak vypadáš. Být na jejich místě prohledal bych celé okolí Hahnu, každého muže a ženu.“ „Ve dvou? To tam budou do jara!“ „No právě!“ Tobi se podíval Kaiovi zpříma do očí. „Nejsou jen dva. Byli to první dva. Možná.“ Kai pochopil. Pochopil, kam touto poznámkou jeho přítel míří. Svět mu zase o trochu zešednul. „Vidím, že mám skvělé vyhlídky do budoucna!“ Sevřel rukama svoji hůl a zamyšleně si ji prohlížel. „Přijdou další, že?“ „Já na jejich místě bych to udělal. A co se týká těch tvých vyhlídek……“, podíval se na Kaie a lišácky se usmál, „…..tak ty máme skvělé oba. Nenechám tě v tom.“ Kai by nejraději svého přítele v té chvíli objal. Chvíli se na sebe mlčky dívali a pak se jako na povel oba rozesmáli. Smáli se a únava a obavy byly smíchem vyplavovány ven z těla. Mlčky dojedli a oběma bylo jasné, že musí pokračovat v cestě. Zůstávat na místě nebylo bezpečné. Dohodli se, že budou pokračovat podél cest a budou se skrývat a vyhýbat se pocestným. Na noc se vždy utáboří na nějakém dobře skrytém místě. Kai už se dal do pořádku, únavu už vůbec necítil a Tobimu se vrátila část jeho bezstarostnosti. Uplynula asi hodina a chlapci se vydali znova na cestu. „Uděláš ze mě svého prvního rádce, až se staneš králem Bas-ruanu?“ „Ne. Ale můžeš vládnout palácové kuchyni. Pokud se teda naučíš do té doby vařit!“ *** V druhé polovině dne se naši dva poutníci drželi na dohled cesty, využívajíc nerovnosti krajiny tak, aby je z cesty nebylo možné zahlédnout. Neunavovali se hovorem. Snažili se postupovat co nejrychleji. Chtěli se co nejdříve dostat pod ochranu Outetského hvozdu, největšího lesa západního Bas-ruanu. Mezi stromy budou daleko lépe chráněni před zraky možných pronásledovatelů a bude snazší najít přijatelné místo, kde by se mohli utábořit na noc. Cesta jim ubíhala poměrně hladce. Jen jednou zaslechli dusot kopyt. Oba rychle zalehli do malého keře a počkali, až se jezdci prohnali kolem nich a zmizeli v dálce. Jak tam leželi a snažili se, aby je nezpozorovali, nevšimli si, kdo vlastně okolo nich právě projel. Nakonec, jak poznamenal Tobi, bylo úplně jedno, kdo to byl, protože bude nejlepší: „Když nás uvidí co nejméně očí.“ Aniž by to Tobimu musel vysvětlovat, poznal Kai, že jeho přítel správně vytušil a pochopil, kam mají namířeno. Doufal, že v největším městě západu království najde někoho, kdo mu poradí, kde má hledat onen tajemný Templ a že se dozví co to vlastně Templ je. Slunce na obloze začalo klesat a stíny obou poutníků se pomalu prodlužovali, když se na horizontu objevil černý pruh, značící, že první část jejich cesty je úspěšně za nimi. Oba chlapci vydechli úlevou, když vstoupili mezi stromy. Pohybovali se opatrně, aby je nějaký náhodný pocestný nebo zbloudilý lovec nezaslechl, ale zase ne přespříliš, aby nepostupovali moc pomalu. Teď už jen hledali chráněné a dobře skryté místo, kde by se mohli na noc utábořit a v klidu si odpočinout. Procházeli lesem a užasle pozorovali vzrostlé duby a javory. Stromy tu byli dvakrát i třikrát vyšší než kterýkoliv strom, co kdy v životě viděli. Kmeny stromů měli v průměru pět šest stop, rostli blízko u sebe a jejich větve se vzájemně proplétaly. Obratný člověk by tu mohl překonat velkou vzdálenost, aniž by se dotkl nohou země. Chlapci postupovali stále dál podél cesty do srdce Outetského hvozdu. Les tiše šuměl a v jeho větvích se občas ozývali ptáci. Občas zaslechly v podrostu zašustění, způsobené pravděpodobně nějakým malým zvířetem. Tobi se vždy podíval směrem, odkud zvuk přicházel a musel se nutit, aby v sobě potlačil svoje silné instinkty lovce. Únava však už byla velká a svou roli hrálo také vědomí, že večeře v podobě dvou tlustých ušáků se mu už houpe u pasu. V lese už v těchto podvečerních hodinách panovalo přítmí. Chlapců to nijak nevadilo. Jejich oči si okolnímu světu přivykly. Už se začali pomalu rozhlížet po kloudném místě k utáboření. Těšili se, že si po celodenním trmácení odpočinou a trochu se prospí. Kai už nespal dva dny a bylo to na něm znát. Tobi znovu zaslechl nějaký pohyb kus napravo. Tentokrát neodolal. Sejmul ze zad luk, vytáhl z toulce šíp a popošel k houští. Kai pochopil hned v okamžiku, kdy uviděl, co jeho přítel dělá. Okamžitě ustal v pohybu, aby nezpůsobil žádný hluk a nevyplašil příteli možný úlovek. Tobi přehodil luk i šíp do levé ruky, aby mohl rozhrnout husté mlází před sebou. Pomalu postoupil dopředu směrem, odkud zaslechl podivný šramot. Díky svým bohatým zkušenostem s lovem a stopováním zvěře se prodral houštím téměř neslyšně. Téměř. Po odklonění posledních větviček bránících mu ve výhledu, spatřil pár kroků před sebou nevelký palouk se studánkou mezi dvěma malými, podivně vypadajícími keři. Zůstal v klidu a pozorně naslouchal. Uslyšel podivné tiché mlaskání, které přicházelo přímo od studánky. Pátral očima po původu onoho zvuku, ale nikde neviděl ani náznak pohybu nějakého zvířete. Nebylo tu nic kromě mechu, keřů a stromů okolo. Vykročil z houští směrem ke studánce a zkoprněl úlekem a údivem zároveň. Oba podivně vypadající keříky se otočily jeho směrem a světe div se, upřely na něj zrak. Mezi listím různých tvarů a barev byly usazeny zvědavé a taky vystrašené oči. Oba keříky polekaně vypískli. Pak už jen Tobi sledoval, jak neuvěřitelnou rychlostí zmizeli v lese. Tobi jen několik vteřin nevěřícně mrkal a přemýšlel, jestli se mu všechno náhodou nezdá. Rozhlédl se okolo sebe a zavolal na Kaie. Jeho kamarád se objevil v zápětí. „Našel jsi něco?“ ptal se. Tobi se rozhodl mu zatím o tom, co právě viděl, nic neříkat. „Jasně. Skvělé místo. Tady se utáboříme! Stromy tu jsou trochu dál od sebe a místo je kryté ze všech stran. Voda tu je a budeme si moci i na noc rozdělat oheň. Postaráš se o to? Ja zatím připravím tady ty chlupáče.“ Nečekal na odpověď. Shodil tlumok na zem, vytáhl svůj lovecký nůž a dal se do stahování králíků z kůže. Měl s tím bohaté zkušenosti. Přesnost a jistota pohybů jeho rukou při práci tomu nasvědčovala. Kai chvíli pozoroval, jak se úlovek mění ve večeři a uvědomil si, jak moc je unavený a jak velký má hlad. Rozhlédl se kolem sebe. Posbíral pár větších kamenů, poskládal je do kruhu. Když měl hotové ohniště, znovu pátral po okolí. Bohužel to, co hledal, nikde nebylo. Prodral se mlázím v místech, kudy přišel a po pár metrech našel, co hledal. Suchý mech by mu měl posloužit jako troud. Postupně začal tahat chrastí a větve k ohništi. Tobi zatím zručně stáhl králíky z kůže, očistil a připravil. Jen je opéct. Vytáhl ze svého vaku křesadlo, vložil do ohniště suchý mech, vykřesal do něj několik jisker, dokud nezačal doutnat. Zlehka do něj foukal, aby se rozhořel. Když vyskočil malý plamínek, začal jej přiživovat suchýma větvičkami, které mu nachystal Kai. Za chvilku se po palouku rozlilo světlo ohně. Tobi se vzhlédl ke svému příteli, který stál u ohniště, usmál se a dal se do opékání králičího masa. Kai se sklonil k jeho vaku a vyndal z něj cestovní láhev. Popošel ke studánce, poklekl u ní, aby ji mohl naplnit čerstvou vodou. Jeho pohled upoutal zvláštní tvar v měkké hlíně v okolí vody. Sklonil se ještě blíž a pozorně zkoumal okraj studánky. Bylo tu několik stop a jedna velmi zřetelná. Vypadala jako stopa malého dítěte, ale měla šest prstů, a ty byly dvakrát tak dlouhé než prsty na noze dospělého člověka, jen tenčí. Hodně podivná stopa. S podobnou se Kai dosud nesetkal a ani nikdy neslyšel o tvorech s nohama se šesti dlouhými prsty. „Tuláku?! Pojď se na něco podívat. A vem s sebou světlo.“ Tobi sejmul pečeni z provizorního rožně. Odložil ji stranou. V Kaiově hlase slyšel náznak údivu. Vytáhl jednu silnou větev z ohně, použil ji jako louč a přešel přes mýtinu ke studánce. „ Co to tam máš?“ „Podívej se na tohle. Takovou stopu jsem v životě neviděl.“ Tobi se sklonil nad otiskem v zemi. Kai svého přítele znal. Strávili spolu na lovu a toulkách po okolí Hahnu už spoustu času. Viděl jej zkoumat stopy už nesčetněkrát. Proto si všiml, že Tobi zkoumá stopu o notnou chvíli déle a ve tváři se mu odráží podivný neklid. Navenek vypadal zmateně a překvapeně a to u něj, chlapce pověstného svou bezstarostností, hraničící někdy až s lehkomyslností, nebylo obvyklé. „Ty víš, čí je to stopa!“ Za normálních okolností by Kai nechal svého přítele být a počkal by, až bude sám chtít. Ale teď, po tolika nových a neobyčejných událostech, nechtěl už na nic čekat a nic neodsouvat na jindy. Na nějakou příhodnější chvíli. V jeho hlase zazněla neústupnost. Tobi vydal tichý povzdech. „Vím a nevím. Jen jsem doufal, že se mi to třeba jen zdálo. Nelíbí se mi, že najednou musím věřit věcem, o kterých jsem byl přesvědčený, že nejsou. Pro tebe to asi je jednodušší, princi. Tys o tom snil. O kouzlech, bytostech z pověstí, o cestě za dobrodružstvím…. Já ne! Chtěl jsem jen lovit a až něco málo našetřím a bude mi sedmnáct, chtěl jsem se odejít do Dasgemy a přihlásit se do služeb dvorního lovčího. Nic víc jsem nikdy nechtěl a teď je všechno nějak naruby.“ Tobi vypadal bezradně. To bylo snad poprvé co Kai slyšel svého přítele mluvit o sobě a svých plánech. Vždy jen žertoval a mluvení o vážných věcech nechával na druhých. „Musel jsi poznat, že jdeme do Dasgemy. Nic lepšího mě vlastně ani nenapadlo. Nevím, kde mám hledat ten tajemný Templ a už vůbec netuším, kde a jak najít elfy.“ Kai se snažil mluvit tak, aby přítele nerozrušil. Byl přece rád, že je tu jeho přítel s ním. „Až tam přijdeme, můžeš to u dvora zkusit nebo si najít na čas nějakou práci. Sedmnáct ti bude co nevidět.“ „Jo. Možná to tak udělám. Ale, až si budu jistý, že budeš v pořádku.“ „Díky.“ Kai se na svého přítele usmál. „Tak co jsi viděl?“, zeptal se neodbytně. Vrátil se zpět k ohni a přihodil do něj pár větví. Plameny olízli suché dřevo, zapraskali a světlo na mýtině zesílilo. Tobi si sedl naproti a začal znovu opékat jejich večeři. Popsal Kaiovi co spatřil, když prošel houštím sem na mýtinu. To jak zvláštní tvorové vypadali a jak rychle se pohybovali. Kai zamyšleně poslouchal. „Už jsi o něčem podobném slyšel?“, zeptal se nakonec. Kai hleděl do plamenů a přemýšlel. „Ne.“, řekl po chvíli. „Myslím, že ne. Nic podobného si nevybavuju.“ „Nemá smysl lámat si s tím hlavu, princi. Snad najdeme někoho, kdo nam jednou všechno vysvětlí. Teď se najíme a půjdeme spát.“, přičichl k pečeni, aby zkontroloval, zda je už hotová. „Budeme se střídat na hlídce. Já začnu, ty vypadáš přece jen hodně unaveně.“, dodal pichlavě. Kai jeho rýpnutí zaregistroval, ale zároveň si uvědomil, že má jeho přítel pravdu. Cítil se opravdu hodně unavený. Hleděl do ohně a zabýval se svými myšlenkami. Rukou svíral amulet na svém krku a přemýšlel, jak asi funguje a k čemu vlastně slouží. Proč jej bohyně matka dala elfům a proč je tak důležitý?! Přiblížil se k ohni, aby zkontroloval pečeni. „Už by to mohlo být. Mám hlad jako…“ „Ssst!!!“ Tobi jej zarazil v půli věty. Něco zaslechl. Natočil hlavu směrem, odkud zaslechl zvuk nepatřící do nočního lesa a zaposlouchal se. Kai ztichl a zadržel dech, aby ho nerušil. Tobi měl odjakživa lepší smysly ještě zostřené častým pobytem v lese při lovu. Sledoval jej, jak se pomalu přesouvá ke svým věcem, zvedá svůj luk, přikládá k tětivě šíp a zvedá se s napnutým lukem míříc do houští na kraji mýtiny. Kai nahmatal svou hůl, zvedl ji a potichu si stoupnul vedle svého kamaráda. Divil se, že pokud je zabijáci našli, jak to že šaval na jeho krku jej nevaroval. Jestli jsou to oni vrazi v maskách, tak jsou nadobro ztraceni. I když budou jen dva, věděl, že nejsou schopni jim vzdorovat. „ To bude náš konec!“, blesklo mu hlavou. „ Skloň ten luk hochu! Znám tě a vím, že lepšího střelce abych pohledal, ale ještě nejsi schopen mi vzdorovat!“ Oba chlapci byli zmateni. Ten hlas přece znali, i když ten, komu patřil toho nikdy moc nenamluvil. A už vůbec ne s nimi. Tobi odložil luk, ale rukou sjel k pasu, kde měl zavěšený nůž. Vypadal zmateně. Stejně tak Kai. „ Ten oheň je cítit z dálky, pitomci, teď nevím, jestli jste se chtěli skrýt nebo se tu vystavujete? Ale ta pečínka voní dobře i přes to, že se vám začíná trochu připékat.“ Z houští se vynořila hlava a za ní urostla postava známá oběma chlapců stejně dobře jako hlas, který jí patřil. Oba chvíli nevěřícně zírali na příchozího. Ten vešel na palouk, sejmul ze zad obrovský obouruční meč, posadil se k ohni a zahleděl se do plamenů. „Nejdříve mi odpovíte na pár mých otázek! Myslím, že mi máte co vysvětlovat!“ Tobi se vzpamatoval jako první a znovu se začal starat o maso nad ohněm. Kai stál pořád na místě a nepřestával zírat na svého bývalého opatrovníka. „Snar?! Kde vy jste se tu vzal??!!“ ***