Tma - Pokus o další báseň

Tma


V pokoji temném tajím dech,
na můj šat pižamový padá tma,
zhasla světla,
dostávam strach z vražedných úsměvů z obrazů,
co přibitý jsou na zdech.


Hlas zmučený bolestí urputnou místností se ozval,
šplouchání vln za zdmi pokoje se rozeznělo,
do moře beznaděje, bezcitnosti a strachu mé tělo a mysl se odevzdalo.


Padal jsem a topil se ve vodě barvy rudé krve,
do vody po bradu začal jsem sahat,
ale zrak může mě klamat...
Nad mou hlavou prohánělo se hejno much,
zavřel jsem tedy oči, nastražil jsem svůj sluch,
křik utrpení s odstupem pomalým vytrácel se z doslechu,
oči pozvolna otevřel jsem,
v pokoji byl jsem znovu,
sedl jsem si na postel a dal nohu přes nohu.


Ulehl jsem podruhé,
položil hlavu na polštář a peřinou se přikryl,
ruku jsem na zem ladmo hodil, lidský výkřik někdo z šatníku splodil; "Už jdem!".
Nevnímat ten hlas,
to dodalo energii mému spánku,
náhle v lese jsem se octl a cítil na svém těle chlad nočního vánku...


Strom vedle stromu, keř vedle keře...
Nad korunami stromů pohupuje se sivé nebe,
měsíc zašel,
hvězdy náhle nezasvitly - tma se rychle vkrádá do útrob mé mysli.


Mou duši na myriády malých kousků drtí,
s havraními křídly mé tělo opouští,
po temném ovzduší se šplhají, k nebi sahají.
Tma - stopy na oblečení mém zanechává,
od nohou až po hlavu objevujou se černé skvrny,
šatstvo moje pod nima schovává...


Běh a vrčení ke mne se plížil,
dal jsem se do pochodu,
v dáli obzor se mi mlžil,
mlha smutku a lidského utrpení ke mne přišla,
na nebi hvězda jasná vyšla.
Šel jsem tedy za tou hvězdou dál a dál,
bílé světlo pohlcovalo mě,
já se bál.


To světlo zcela pohltilo mě a neviděl jsem vůbec nic,
někdo položil mi ruku na rameno,
intenzivně a více vložil mi ostrý hrot na mé plíce.
Rozdrásal mou košili na pouhopouhé cáry látky a ruka na ramemi mém třásla semnou tam a zpět, okolo sebe zaslechl jsem hlasitý vzdech; "Vstávej, vstávej - průchod spánku už nedávej!".


Za okny začíná svítat,
vzbudím se tedy,
vstanu,
očima lehce zamžikám a po pokoji se rozhlédnu,
náhle zblednu.
Nikde nikdo!
Pokoj je naposto prázdný,
jsem tam sám až na nicotnou tmu,
které se už neleknu...¨

Konec