Úlitba Bohu

Slunce dává očím zrak,
Tak vzdálené a přece blízké.
Bez něj by i jestřáb spad,
já neviděl bych světlo svíce.

Od prvního mrknutí,
od praskliny ve skořápce,
hledí na nás, někdy pálí,
nejčastěj však usmívá se.

V světle těchto souvislostí,
nelze již dál potmě zřít,
na tajemné souvislosti.
Nechápete? To chce klid.

Jeden by řek, že k poznání
stačí nám jen zvednout zraky.
Zkusil jsem to, další taky,
upadli jsme v prokletí.

Nenechá nás poznat se,
Bůh nám nedal možnosti,
pokud stvořil Světlo On,
Zovu ho Pán Krutosti.

Slunce jenž je synem jeho,
nebo možná vnoučetem,
dokáže vzít zrak a spálit,
co pak učiniti může ten,
jenž otcem všeho ráčí být.

Nebudu už zvedat zrak
a na vše se tak tupě ptát.
Stejně jako golem z hlíny,
mám svou práci vykonávat
a nic víc už nechci znát.

Však jsem šťastný u rodiny,
s bílou holí chodím spát.
S brýlemi pak slunečními,
děti mé si nechám hrát.