Kapitola 5. Volání úplňku

(Část 1. Lord Xaero) Slunce nad táborem Free-worldu pomalu měnilo svou barvu ze zářivě žluté, na ohnivě oranžovou. Uplynulo již několik dní od chvíle, kdy sem byla Lisa proti své vůli dopravena, neměla tušení, jaký osud postihl její známé z vesnice. Nyní pomáhala s několika dalšími lidmi nakládat na vůz veškeré vybavení tábora. Vlkodlaci měli zjevně v úmyslu přemístit se jinam. „Tak dělejte, do večera to musí být hotové!“ křičel na ně jeden z dozorců. „Pořvávat, na to máš síly dost, co siláku? Ale že necháš všechny těžké věci tahat slabé ženy a dívky, to ti nevadí,“ obořila se na něj Lisa. „A jestli sis nevšiml, večer už stejně je.“ Vlkodlakova tvář se zbarvila do ruda. „Co si to dovoluješ!“ zařval. „Chceš skončit jako svačina na cestu?!“ „Jistě, na nic jiného, než na požírání lidí, tvůj primitivní mozek nestačí,“ nenechala se zastrašit. To jejího strážce dovedlo k nepříčetnosti, přeměnil se do své vlčí podoby a rozběhl se proti ní. Lisa počkala, až po ní nepřítel skočí a na poslední chvíli uhnula. Svalnaté chlupaté tělo dopadlo na tvrdou prašnou zemi. Ozvalo se zlostné zavrčení. Vlkodlak se v mžiku zvedl, otočil a máchl po dívce prackou. „Au!“ vykřikla Lisa, kterou těžká končetina zrazila na zem. Chtěla vstát, ale nepřítel byl rychlejší. Než stačila cokoli udělat, skláněl se nad ní rozzuřený vlkodlak. „Rozervu tě na kusy, ty chudinko,“ vrčel. Vtom se ozvalo tlumené zavrčení a pak se roztřásla země. Dunění oznamovalo, že se blíží další vlkodlak. Tělu Lisina nepřítele náhle srazil na zem jiný člen klanu. Klubko zápasících šelem se odvalilo o několik metrů dál. Na pomoc přispěchala dívce vlčice o poznání větší a silnější, než byl její soupeř. Souboj netrval dlouho. Obě šelmy po sobě párkrát máchly prackami, ale jakmile se dostali od sebe, zůstaly stát. Následně se oba soupeři přeměnili. Ve vlčici poznala Lisa ihned Telenoru, příslušnici klanu, jež jí v poslední době hodně pomáhala smířit se s tím, že pravděpodobně nikoho ze svých známých už neuvidí. „Co si myslíš, že děláš, Gastone?!“ vyjela na vlkodlaka. „Co si myslíš, že děláš ty?!“ prskal rozzuřeně. „Tu její drzost už nebudu dál snášet! Tohle si nenechám líbit!“ křičel a vykročil zpátky směrem k Lise. Ta udělala vystrašeně krok zpátky. „Necháš, když ti to řeknu.“ zastoupila mu nekompromisně cestu Telenora. „Mistr řekl, že nám může být užitečná, takže jí dáš pokoj.“ „Dlouho tě chránit nebude,“ řekl nasupeně Gaston směrem k Lise. „A ty si dávej pozor, v poslední době se nějak moc přátelíš s těmi podřadnými lidmi,“ varoval vlčici. „Na rozdíl od tebe, jsem vlčice od narození,“ vrátila mu výhružný pohled Teloenora. „Pch!“ odplivl si vlkodlak a vydal se zkontrolovat naložený náklad. Vlčice ho ještě chvíli sledovala, pak se vydala k Lise. „Co to mělo znamenat?“ chytila dívku pevně za paži. „Nebudu tě donekonečna chránit.“ „A co?“ vytrhla se vzdorovitě ze sevření. „Já se zase nebudu dívat, jak nás tady zotročujete. Stejně vám nejsem k ničemu a zabijete mě nebo prodáte, tak proč bych tu měla ještě dřít?“ Telenora chvíli hledala odpověď, pak se na Lisu smutně podívala. „Musí být přece něco, díky čemu bychom tě mohli alespoň pustit. Jsi pravděpodobně sestra dívky, kterou jsme hledali, tak musíš něco vědět.“ „Nevím, říkám to celou dobu. Nikdy jsem neslyšela o Svatém písmu třetí dynastie ani o Mordretovcích,“ odpověděla stále vzdorovitě Lisa. „Tak ráda bych ti pomohla,“ řekla lítostně Telenora. „Ale nemám jak.“ „Můžeš mě pustit.“ „Nesmysl. Stráže tě hlídají, i kdyby se to povedlo, poznali by, že jsem ti pomohla.“ „Tak uteč se mnou,“ navrhla dívka. „Liso, podívej se kolem sebe a probuď se. Tento svět je nelítostná džungle, co bychom v ní my dvě sami dělali?“ „Rozumím a chápu to,“ odpověděla trochu uraženě Lisa. Dva statní vlkodlaci zatím přistavili další vůz na nakládání. Skupina lidí se opět dala do práce. „Jezdec na obzoru!“ ozvalo se ze stromu, který sloužil, jako strážní věž. „Že by nějaký posel?“ zeptala se sama sebe Telenora. Avšak muž, který o několik okamžiků později dorazil do tábora, na posla rozhodně nevypadal. Na šedém koni v pozlaceném brnění seděl hrdě statný válečník. U pasu se mu výhružně houpala modře svítící sekera. „Kdo je to?“ zeptala se zvědavě Lisa. Jezdec si z části zkoumavě a z části pohrdavě prohlédl tábor. Jeho zrak přitom na několik vteřin ulpěl právě na stále ještě vzdorovitě se tvářící Lise. Pak seskočil z koně, aniž by kohokoli pozdravil nebo dal jinak najevo, že je v cizím táboře, a vydal se jistým krokem ke stanu Fullera, mistra klanu. „Tohle je lord Xaero, jeden z největších válečníků, které znám,“ odpověděla vlčice. „Co ho mohlo donutit sem přijet? Každopádně to nevěští nic dobrého.“ „Proč?“ „Xaero býval mistrem našeho klanu. Asi před dvěma lety se ale nepohodl s ostatními členy a odešel. Mnozí mu vyčítali, že je příliš agresivní nebo že nedbá tolik na zájmy klanu, jako na ty svoje. On zase netoleroval žádné chyby, nemilosrdně trestal každého, kdo jen naznačil, že se mu nelíbí pravidla klanu. Každý z něj měl strach. “ „Proč tedy odešel? Když se ho všichni báli?“ „No, našlo se pár starších členů klanové rady, kteří proti němu začali sbírat síly. Chtěli vyvolat hlasování, kde by ho zbavili funkce mistra. Právě díky Fullerovi se to však dlouho dobu nestalo. Jenže napětí v klanu se hromadilo, až jednoho dne Xaero prohlásil, že ho Free-world brzdí a raději odjel.“ „A Fuller po něm převzal klan?“ „Ano. Náš současný mistr byl jeho velkým zastáncem. Na rozdíl od Xaera měl však respekt i těch, kteří se chystali tehdejšího mistra svrhnout. Když Xaero odjel a předal vedení Fullerovi, považovala to většina ze nejlepší řešení situace.“ „V čem je tedy problém? Říkala jsi, že jeho přítomnost nevěští nic dobrého.“ „Xaero se nikdy neohlížel na ostatní, od té doby, co odešel, se občas na nějakou dobu vrátí a k nevoli mnohých z nás prakticky převezme vedení klanu. Dělá to však jen při mimořádných událostech a vždy jen na chvíli, tak aby se proti němu nestihl nikdo zase vzbouřit. Už se tu neukázal více, než půl roku. Když něco potřebuje, pošle nějakého posla.“ „Takže jeho přítomnost znamená, že se děje něco mimořádného,“ odvodila Lisa. Telenora přikývla. „Nejen mimořádného, ale určitě také nepříjemného.“ Nejméně hodinu trvalo, než se nově příchozí opět ukázal ve vchodu do Fullerova stanu. Mistr Free-worldu vyšel společně s ním. Nyní již rudé slunce se zatím stačilo schovat za obzor, takže jeho přítomnost nyní prozrazovala jen jemná červená zář za horami. „Všichni poslouchejte!“ zvolal Fuller. „Podle informací, které jsem získal, to vypadá, že upíři hledají něco, co by jim mohlo výrazně pomoci v boji proti nám. Dnes v noci se proto nepřesuneme podle plánu do našeho paláce, ale vydáme se zaútočit na pevnost, zvanou Vlčí zub, která je hlavním sídlem upířího klanu Lost-wampires.“ Davem se roznesl radostný válečný ryk. „Naši spojenci již dobyli pevnost Guardian a jsou připraveni nás podpořit v útoku. Připravte se na cestu, za úplňku zaútočíme.“ V táboře okamžitě propukla bojovná nálada. Krvelačné šelmy, jakoby na chvíli zapomněli, že ony nové informace, o kterých jejich mistr mluvil, přinesl pravděpodobně Xaero. „Liso, běž do mého stanu a počkej tam,“ mávl Fuller na dívku, stojící u jednoho z vozů. „Telenoro, pojď, musíme svolat klanovou radu.“ Lisa se opatrně vydala do mistrova stanu. Na sebevědomí jí výrazně ubralo to, že se ke stejnému cíli vydal také Xaero. Ve hluku válečného pokřiku ještě zaslechla rozhovor vlčice s mistrem za jejími zády. „Zase se mu podřizuješ,“ pronesla vyčítavě žena. „Telenoro, o tom jsme přece už několikrát mluvili, alespoň chvíli se zkus té nenávisti zbavit.“ „To není nenávist, ale rozum…“ To už ale dívka opatrně rozhrnula závěs, který sloužil, jako vchod do stanu. Na jeho druhém konci seděl majestátně mohutný vlkodlak, prozatím v lidské podobě. „Lisa, že ano?“ zeptal se tónem, který prozrazoval, že si je jistý odpovědí. „Ano,“ přikývla. I když v posledních dnech začínala vlkodlaky nenávidět víc a víc, tento ji z neznámých důvodů přitahoval. „Pojď blíž,“ pokynul jí. „Takže se Fuller už rozhodl,“ prohlásila. „Prodá mě vám.“ Xaera její postřeh zjevně potěšil. „Ano,“ přikývl. „Došel k závěru, že už mu nebudeš užitečná.“ „Otroka vám dělat nebudu,“ prohlásila rozhodně. „Můžete mě jedině zabít, když vám vražda mladé bezbranné dívky udělá radost.“ „Ne, zabíjet mladé bezbranné dívky mi skutečně potěšení již nějakou dobu nečiní,“ překvapil ji svou odpovědí. „Naopak, přesvědčil jsem Fullera, aby tě neprodával jako kořist nebo pro něčí potěšení.“ „Tak co se mnou máte v plánu?“ „Hned jsem poznal, že jsi sestrou dívky, kterou se muži z Free-worldu pokoušeli najít,“ vyhnul se odpovědi. „I když, předpokládal jsem, že máš větší potenciál, z hlediska užitečných informací.“ „Mluvíte o Svatém písmu?“ zeptala se. „V tom vám ani Kate nepomůže, kdyby ho znala, věděla bych to.“ „Třeba se pleteš,“ usmál se vlkodlak. „Podle toho, co vím, už upírům v této věci významně posloužila.“ „To je nesmysl, něco takového by mi řekla,“ nechtěla uvěřit Lisa. „No, zdá se, že ne,“ prohlásil Xaero se zjevným potěšením. „Tak dlouho je s upíry a přesto se tě nepokusila zachránit, i když jsi v rukou jejich přirozených nepřátel. Nikdo z těch, kteří přežili, se tě nepokusil zachránit.“ „Protože jste všechny zabili!“ vykřikla rozhořčeně dívka. „Ne!“ usadil ji stejně přímočarým tónem Xaero. „Kate, Frenk i další žijí. Ale nikoho ani nenapadlo tě hledat. Riziko tvé záchrany jim za tvůj život nestojí!“ „Pak se odtud buď dostanu sama, nebo zemřu,“ prohlásila rozhodně. „Existuje i jiná možnost,“ pronesl tajemně. Podívala se do jeho světlehnědých očí. Nemusel nic říkat, jediný pohled jí stačil, aby pochopila. „Ne, to ne, k vám se nikdy nepřidám,“ zakroutila odmítavě hlavou. „Skutečně si zvolíš smrt?“ zeptal se výhružně a vstal. „Raději zemřu, než být jako vy.“ „Pochop, že existují silní a slabí, ti slabí zemřou, ti silní budou žít. Kým chceš být ty?“ Lisa udělala krok zpátky. Věděla sice, že jediný východ, kterému byla nyní blíž, vede mezi další vlkodlaky, ale tady dál zůstat nemohla. „Nebojuj za stranu, která nemůže vyhrát!“ vykřikl Xaero. To už se ale Lisa otočila a rozběhla k východu. Vlkodlak však přesně tuhle reakci čekal. V mžiku se přeměnil a jediným skokem se dostal k ní. Mohutná vlčí pracka ji srazila na stranu. Dívka bolestí vykřikla, ale okamžitě vstala. Mezi koši s jídlem a jinými věcmi zahlédla malý nůž. Vrhla se po něm. Vlkodlak jí kupodivu nijak nebránil, naopak se proměnil zpět. Za pasem se mu krom sekery houpal také meč. Meč, který dobře znala, byl to její meč. Zbraň, kterou zdědila po své prababičce, velké bojovnici během upíří invaze. V dívčině hlavě se zrodil nadějný plán. Kolem Xaera se už nedostane, může se však pokusit rozpárat plachtu na opačné straně. Rozběhla se ke stěně a vší silou provedla chvat. Dovnitř pronikla trochu venkovního světla, ale to bylo vše. Vlkodlak jí vyrazil nůž z ruky a během následujícího okamžiku již držel čepel meče na jejím krku. Několik vteřin bylo slyšet jen Lisino mohutné oddechování. Pak Xaero promluvil. „Jak jsem již řekl, existují slabí a silní. Lidé jsou příliš slabí, než aby nám mohli vzdorovat. Existují ale výjimky, jako jsi ty. Nebojuj marný boj jako člověk, nezůstávej věrná rase, která tě nedokázala ochránit.“ Lisa se pokusila vytrhnout ze sevření, vlkodlak ji však držel pevně. „Tvůj lidský život zde skončí, ať chceš nebo ne,“ pokračoval. „Můžeš zemřít nebo žít dál, jako vlkodlak. Nebuď hloupá, hned jsem poznal, jaký v tobě dřímá potenciál. Můžu tě naučit bojovat, mohu ti jednou předat všechny své schopnosti a znalosti. Dovol mi přeměnit tě a staň se mojí šampionkou. Můžeš být nejsilnější ze všech, pak už se nebudeš bát, pak se budou bát ostatní tebe!“ Mladé dívce proběhl před očima celý její krátký život. Vzpomněla si na svého otce, starostu vesničky Mako, na setru Kate i bratry. Vzpomněla si na rytíře Frenka, který vždy znamenal pro ostatní záruku bezpečí. Nyní však stála uprostřed vlkodlačího tábora a čepel jejího vlastního meče ji měla zbavit života. Života, který doposud znala, a který tak jako tak skončí. Nenáviděla vlkodlaky i upíry, kteří svou nekonečnou krvežíznivostí přivedli lidské pokolení na pokraj své existence. Mohla to nyní v beznadějné situaci konečně vzdát a poddat se svému osudu. Touha po životě však byla silnější. Naděje, že ještě někdy uvidí svou sestru, Frenka nebo kohokoli jiného, ať už to bude jakýmkoli způsobem, nakonec vyhrála. „Dobře. Udělám to,“ řekla tiše. Neviděla vlkodlakovi do tváře, ale přesto vycítila, jak se vítězoslavně usmál. Odložil stříbrný meč s měděnými rytinami a usedl na zem. Lisa se podívala nejdřív na něj a potom na volně ležící zbraň, která jakoby ji vyzývala, aby se jí zmocnila a zaútočila. Avšak neudělala to, už si vybrala jinak. „Bude to velice těžké a bolestivé, ale slibuji, že ti se vším pomůžu,“ řekla Telenora, když spolu seděli na voze, jedoucím směrem k paláci Free-worldu. Zatímco většina vlkodlaků se vydala na koních dobývat Vlčí zub, několik z nich zamířilo s vozy k sídlu jejich klanu. Fuller věnoval Lise při odjezdu jen jediný pohled, ale i ten jasně říkal, že ví, jak se s Xaerem dohodla a že souhlasí. Za necelý den dorazí na místo. V paláci se pak odehraje takzvaný konverzní rituál, o tom, co bude pak, raději Lisa příliš nepřemýšlela. Byl to zvláštní pocit, jakoby zemřela a nyní se její duše dívala na svět, jak ubíhá dál bez její účasti. Vše působilo chladně, nepřátelsky, smutně až melancholicky. (Část 2. Přeměna) Den se chýlil ke konci. Lisa prospala celou noc a částečně také den, zbylých několik hodin se připravovala na konverzní rituál. Jídla a pití měla, kolik si řekla. Z okna jejího pokoje byl krásný výhled do krajiny kolem paláce. Ani líbezný zpěv ptáků však nepřekryl její nepříjemné očekávání. „K čemu se to upsala? Co se to chystá udělat? Neměla snad raději opravdu zemřít?“ honili se jí hlavou nelibé myšlenky. Vtom někdo zaklepal na dveře. Aniž by počkala, vešla do pokoje Telenora. „Můžu dál?“ zeptala se spíš ze slušnosti, protože v tu chvíli již za sebou zavírala dveře. Lisa přikývla. „Jak se cítíš?“ Dívka pokrčila rameny. Následovala chvíle ticha, dokonce i ptáci utichli. „Jaké to je? Přeměnit se na vlkodlaka?“ promluvila dívka. „Osobní zkušenost s tím nemám,“ přiznala Telenora. „Já se jako vlkodlak už narodila. Ale nechci ti nic tajit. Říkají, že je to dost nepříjemné.“ „Hm.“ „Ale na to nemysli,“ řekla, když viděla Lisin posmutnělý výraz. „Pomůžu ti to zvládnout a pak už bude všechno dobré, slibuji. Doufám, že ses pořádně najedla, na rituál musíš být silná.“ Lisa opět přikývla. „Raději se ani neptám, co to bylo za maso,“ ukázala rukou na prázdný podnos. „Hovězí,“ odpověděla po krátké pauze vlčice. „Sice nejsme zrovna dobří farmáři nebo chovatelé dobytka, ale umíme si ho obstarat.“ „Jak?“ chtěla vědět dívka. „Většinou od lidí výměnou za ochranu. Mnoho vesnic kolem je pod naší ochranou. Nejsme tak zlí, jak si myslíš.“ „Co budete dělat, až všechny lidi vylovíte?“ Telenora se pousmála. „Ale no tak, nejsme takové krvelačné bestie. Původně ani nemáme v povaze jíst lidské maso. Jen nám to prostě nevadí a během války to byla ideální příležitost jak se po bitvě nakrmit.“ „Úžasné,“ ušklíbla se kysele Lisa. „Víš, popravdě, my jsme byli stvořeni k boji. Jen díky tomu, že stále válčíme s upíry, můžeme vůbec existovat. Musíme doufat, že než tento boj vyhrajeme, naučíme se od lidí jak pěstovat obilí, chovat dobytek, stavět krásné kostely a takové věci.“ „To vážně myslíš, že dokážete?“ „Musíme, Liso. A doufám, že ty budeš jedna z těch, kteří nám to umožní. Protože jaký smysl má národ, který dokáže jen ničit.“ „Přesně,“ dodala uštěpačně dívka. „Teď si myslíš, že jsme jen krvelačné bestie, ale to se změní, uvidíš. Budeš mít sama příležitost to změnit.“ „Když to říkáš,“ řekla odevzdaně. Než stihla Telenora říct něco dalšího, ozvalo se bouchání na dveře. „Připravena?“ zeptala se. Lisa pokrčila rameny. „Tak pojď,“ vzala ji za ruku a vydali se ke dveřím. Skupinka zakuklenců v bílých kápích dovedla Lisu do kruhové místnosti s vysokými sloupy po obvodu. Mramorový strop se nacházel ve výšce několika pater. Oblečenou ve sněhobílé košili ji položili na kamenný kruhový stůl uprostřed. Kovovými řetězy ji připoutaly ruce i nohy k železným okům. Vydána vlkodlakům napospas poslouchala jakési mumlání jakéhosi šamana, vyzdobeného vlčí maskou. Po svém proslovu vzal šaman z připravené misky hrst popela a rozprášil ho na její tělo. Pak k ní přistoupil a promluvil již srozumitelným jazykem. „Raduj se, neboť dnes ti bude dopřáno toho, čeho se nedostává každému. Za slib věrnosti našemu klanu se staneš jednou z nás. Poznáš sílu našich předků, poznáš moc úplňku.“ Teprve teď si Lisa uvědomila, že místnost je osvětlená i přesto, že již zapadlo slunce. Z vikýře u stropu se dolů snášelo stříbrné světlo měsíce. „Přísahej věrnost klanu Free-world, přísahej, že ho nezradíš a uděláš vše pro jeho moc a slávu. Zapřísáhni se životem a vstup do našich služeb.“ Následovala chvíle hrobového ticha, teprve pak se Lisa odhodlala. „Přísahám,“ zašeptala roztřeseným hlasem. „Tak tedy, nechť přistoupí vykonavatel,“ zvolal šaman. „Lorde Xaero, ujměte se své povinnosti.“ Jelikož ležela, nemohla dívka zpozorovat jeho příchod, nyní však byl vlkodlak tady a pomalým krokem došel ke kamennému stolu. Zálibně si ji prohlédl, jakoby se chtěl naposled pokochat svou novou žákyní, dokud ještě není vlkodlakem. Pak si vzal od šamana ozdobný nůž vykládaný modře světélkujícími drahokamy a přiložil čepel na její zápěstí. Lisa bezmocně pohlédla do jeho světlehnědých očí. Nato ucítila ostrou bolest v místě, kde vlkodlak prořízl její kůži. Zaúpěla bolestí. Její křik nesla ozvěna ještě dlouho po obvodu místnosti. Xaero se k ní sklonil a zašeptal: „Nechť se má krev stane tvojí,“ pak se s tlumeným zavrčením přeměnil do své vlčí podoby. Světlehnědé oči se žlutě rozzářili, šelma otevřela tlamu a napila se z její otevřené rány. Dívka opět zaúpěla bolestí. Pak se vlkodlak do její paže zakousl. Měsíc ještě nebyl docela v úplňku, ale přesto se již krajinou kolem paláce Free-worldu rozléval jeho stříbrný svit. Tichým okolím řezavě proletěl Lisin bolestný výkřik. A po něm další. A další… Tlak, jako by byla pod vodou. Nemůže se nadechnout, obrovská síla ji svírá a svírá. Oheň, všude kolem. Užírá jí kyslík a dusí ji, marně lapá po dechu. Slunce, řezavé paprsky ji nemilosrdně probodávají na všech místech těla. Konečně úleva, celá zpocená se probouzí. Sedí na slaměné posteli v jejich rodném domě. Sotva napůl vnímá, že se nemůže jednat o skutečnost. Ještě se nedokáže zorientovat v tom, co je představa a co se oparvdu děje. Vrávoravě schází dolů po schodech. „Kate!“ volá na svou starší sestru. „Kate“ Kde jsi?!“ Nikdo se neozývá, zvenku proniká dovnitř tak oslnivá záře, že není možné podívat se z okna. Náhle zakopne o něco na zemi. Neudrží rovnováhu a padá. „Au.“ Ztěžka se staví zpátky na nohy. Její rozostřený pohled přejíždí na zem, hledá překážku, která způsobila její pád. Vykřikne zděšením. „Kate!“ Pod jejíma nohama leží v kaluži krve dívka. V obličeji má vystrašený výraz, jakoby zemřela ze samotné hrůzy. Její oči jsou vytřeštěné kamsi dopředu. Lisa malými krůčky ustupuje od bezvládného těla. Její zrak spočine na rukách. „Proboha!“ Má je celé od krve, i její sněhobílá noční košile je potřísněna krví. Není pochyb o tom, čí krev to je. Jistě, umazala se při pádu. Ale ne! Rukama se kaluže na zemi přece nedotkla! Malými krůčky doklopýtala až k zrcadlu. Když se k němu otočila čelem, ztuhla ve smrtelné křeči. V rámu z třešňového dřeva stojí vlkodlak. Ne tak docela, ale základní rysy má. Protáhlý čumák, šedočerné chlupy všude po těle. Drápy a také žlutě zářivé oči. Ještě stále poznává v zrcadle Lisa svou podobu, o to je to však horší. Přeměna ještě není úplná. A zase přichází ta nepříjemná řezavá bolest slunečních paprsků, oheň, který ji dusí a nakonec voda všude kolem. Přestává vnímat tvrdou dřevěnou podlahu i odraz v zrcadle, chatka se pomalu rozplývá a ona upadá do bezvědomí. „Bude to dobré, no tak klid,“ utěšuje ji známý hlas. Telenora se sklání nad její postelí a otírá jí vlhkým šátkem čelo. „První noc je vždycky nejhorší, zítra ti bude líp.“ „Kde je Xaero?!“ vykřikne Lisa, aniž by přemýšlela o smyslu svých slov. „Měl nějakou práci, musel odjet za Kravenem do bitvy, chce to stihnout ještě před začátkem.“ „Musím za ním!“ žádala bezúčelně Lisa. „To nic, to je běžná závislost na vykonavateli, to přejde,“ chlácholila ji Telenora. „Špatně se mi dýchá, pořádně nevidím,“ svěřila se jí křečovitě. „Nemůžeme jí dát něco na zklidnění bolesti?“ otočila se vlčice k šamanovi, který stál za ní. „Ne,“ zamítl návrh bez váhání. „Mohlo by to narušit vliv vlkodlačího jedu.“ „Vždyť ani lektvar z aporisu nezabrání přeměně,“ namítla Telenora. „To ne, ale mohla by se zastavit někde napůl cesty, to bys chtěla? Musíme ji nechat, ať se s tím vypořádá sama.“ „Zatracený Xaero,“ procedila skrz zuby. „Říkala jsem mu, že u tak mladé dívky je to risk. „Fuller řekl, že to vydrží, tak musíme doufat,“ uklidňoval ji šaman. To už ale Lise mizela nejen bodavá bolest a štiplavý pocit v nose a očích, ale také se pomalu rozplývaly obrazy dvou postav, sklánějících se nad postelí. Ani oheň, ani voda, ani řezavé paprsky slunce, jen nezkrotné nutkání běžet dál. Vnímala, jak se její čumák dotýká země a zvětřuje všemožné pachy. „Čumák? Ano, čumák.“ I její nohy ji nesly tak, jak by to lidské nikdy nedokázaly. Keř borůvčí, smrkové jehličí, spadené tak před týdnem, jen pár hodin staré stopy srnky. Mech, jedovatá houba a před ní stále nekončící les. Najednou zde bylo tisíc podnětů, tisíc pachů, které mohla vnímat. Náhle se před ní objevila mýtina. Věděla přesně, že míří právě sem. Když byla uprostřed, zastavila se. Čumák stále skloněný k zemi. Teď nejen, že bolest ustoupila, ale do jejího těla nyní prostupovala jakási síla, euforie, něco co toužilo po vybití, nutilo ji udělat rychle něco neskutečně silného. Zvedla obličej k nebi a postavila se na zadní. Zalilo ji teplo a další příliv síly. Už to nemohla vydržet a tak ze všech sil mohutně zavyla. Čistý, mocný tón se nesl lesem na míle daleko. Sotva dopadla zpět na všechny čtyři, rozběhla se pryč. Nově načerpané síly ji hnali dál a dál. Opět vnímala všemožná pachy, stopy i zvuky. Vtom zavětřila něco jiného, něco mnohem lákavějšího. „Kořist!“ Uvědomila si, že změnila směr a zamířila za tímto odlišným pachem. Čtyři vlčí tlapky se střídaly ve zběsilém rytmu. Tempo postupně zpomalovalo, dupot se proměnil v neslyšné našlapování. Nebyla schopná vnímat, co vlastně loví, v tu chvíli o tom vůbec nepřemýšlela. Mezi stromy zahlédla stín, instinktivně se v mžiku přikrčila. Zapraskání větvě, vystrašený vzdech. Kořist je stále blíž a blíž, Lisa se tiše plíží mezi kapradím. Jakási postava zmateně pobíhá mezi stromy. Hlasitě oddechuje, o přítomnosti vlkodlaka nemá ani ponětí. Netuší, že vytí, které ji před chvílí tak vyděsilo má na svědomí bytost, našlapující jen několik metrů od ní. Už je čas, kroky se zrychlují, dusot tlapek začíná být znova slyšet. Kořist už zpozorovala čtyřnohé zvíře, jež k ní běží a i ona se dává na úprk. Příliš pozdě, zrychlující se klus přechází do zuřivého sprintu. Čtyři metry, dva metry a skok. Vzduchem prolétlo chlupaté tělo, aby následně srazilo nebohou ženu k zemi. Ano, je to žena. Křičí, ječí, brání se, všechno marně. Vlčí pracky jí rvou maso z těla, tlama s obrovskými bílými tesáky se jí zakusuje do krku. Křik se mění v úpění a skučení, šelma nepřestává útočit a sát z těla krev. Teprve po několika desítkách vteřin je po všem. Tělo se již nehýbe, malé chlupaté zvíře tiše odklusává pryč. Po hliněné zemi stéká pramínek krve. Stříbrný úplněk prosvítá mezi stromy, každý paprsek, který zasáhne Lisino tělo, působí, jako pohlazení. Pomalu ji opouští instinktivní chování vlčice a opět začíná vnímat pachy půdy i rostlin pod sebou. Čumák se sklání k zemi, čtyři tlapky už se zase střídají v přesně vymezeném tempu. Tou dobou svítí úplněk také na upíří pevnost pojmenovanou nezvykle Vlčí zub. Vysokými okny proniká do chodby, kterou utíká mladá dívka, jeho světlo. Kate jen na okamžik spatří stříbrný kotouč a náhle ji bodne u srdce. Pronikavá bolest ji svírá tak, že se musí zastavit. Rozbolí jí také hlava. V uších jakoby slyšela něčí volání o pomoc. Hlas, který dobře zná, ji zoufale prosí, jenže dívka nemůže nalézt jeho zdroj. Pak vše najednou utichá. Sevření u srdce povoluje, bolest hlavy mizí. „No tak, je přece bitva, honem musím najít Dragoyashu,“ pomyslí si dívka. Rozhlédne se kolem, ještě naposled se zaposlouchá, avšak po zoufalém hlase nikde ani památky. Pak pokračuje dál chodbou. Žádná bolest, jen neskutečná rychlost. Lisa padá černým tunelem, padá a padá. Strach z konce tunelu už ani nevnímá, jen si uvědomuje, že od chvíle, kdy začala padat, uplynula strašně dlouhá doba. Přichází konec, bílé světlo a … probuzení. Trhne sebou, během mžiku sedí na posteli. Prostěradlo i peřina jsou celé promáčené, také Lisa je zpocená na každém kousku těla. Telenora, sedící vedle ní na židli sebou překvapeně škubla. „Už je to dobré, už je to v pořádku,“ začala okamžitě utěšovat zmatenou dívku. Lisa se rozhlédla kolem. Byla zpátky ve svém pokoji v paláci Free-worldu, za oknem už zase vesele štěbetali ptáci a dovnitř dopadaly jasné letní sluneční paprsky. „Jak dlouho jsem spala?“ „Dvě noci,“ odpověděla vlčice. Dívka mírně přikývne. „Měla jsem strašné sny,“ oznámila jí. „Zdálo se mi, že jsem zabila svou sestru a pak…“ „Už je to pryč, netrap se tím,“ přerušila ji. „Na, vezmi si něco k jídlu,“ podala jí tác s ovocem, vodou a několika steaky. Lisa si uvědomila, že má strašný hlad. Zakousla se ihned do prvního z nich. Hltala sousta jedno po druhém, až spořádala i dvě jablka, která byla také na tácu. Když vypila džbán vody, podívala se podezřívavě na Telenoru. Vlčice seděla na židli a spokojeně ji pozorovala. Dívka se podívala ke dveřím. Na první pohled nic zvláštního, ale když si je prohlédla pořádně, všimla se utrženého visacího zámku. Vlčice se ohlédla. Pak se znepokojeně podívala na Lisu. „Děje se něco?“ „Nic,“ zalhala. V hlavě se jí přitom promítaly záblesky z předchozích dvou nocí. Vlčice vstala a vydala se ke dveřím. „Tak já půjdu., Teď už to bude dobré, neboj. Večer se vrátí Kraven, prý se jim nepovedlo dobýt Vlčí zub, tak budeme mít ještě hodně práce,“ informovala ji přátelsky. „Raději se neptám jaké, to bylo maso,“ řekla Lisa, když už Telenora brala za kliku. Vlčice otevřela dveře a otočila se. „Neptej,“ odpověděla stručně. „Telenoro?“ zastavila ji znovu. „Řekni, že to není pravda.“ „Každý vlkodlak se musí po přeměně najíst,“ oznámila jí chladně. Nato zmizela ve dveřích.