Na vše je pozdě....

Na lesní mýtině utichal třesk zbraní a krev, vsakující se do mechu chladla a tuhla. Bojovaly už jen malé hloučky nebo dvojice. Jednalo se o nevelkou srážku osobních gard dvou sousedících knížat, v zemi zmítané slabou vládou krále a provázenou tudíž neustálými územními spory středních šlechtických vrstev, které z nastálé situace chtěly těžit. Mladý Jean Griex bojoval pod bílou zástavou knížete Paula z Bois a byla to jeho první větší bitva. O koně přišel již na začátku boje a v brnění se těžce pohyboval v měkkém mechu. Přesto se mu podařilo zůstat téměř nezraněn. Pouze na několika místech měl kovové pláty brnění zprohýbané od úderů mečem, řemdihem nebo palcátem, ale kromě nezbytných modřin neměl jiné zranění. Viděl, že i případní soupeři byli již většinou opěšalí a jako on se ztěžka pohybovali, vstříc dalším soubojům. Jean vytáhl meč z hrudi svého posledního soka, zběžně jej očistil od krve v mechu a průzorem v přílbě se rozhlédl bojištěm. O nějakých třicet kroků dál totéž právě dokončovala obrněná postava s modrým chocholem, který Jeanovi prozrazoval nepřítele. Chtěl se k němu neprodleně vydat, ale pak si to rozmyslel, sejmul svoji přílbu, otřel zpocené čelo a zhluboka oddychujíc čekal na první popud k boji od svého soupeře. Ten se k němu skutečně začal pomalu blížit. Jean si nasadil zpět přílbici a s mečem v obou rukách očekával svého soupeře. Nastálý boj postrádal veškerou eleganci turnajových klání. Vzhledem k únavě a špatnému terénu to byly spíše jednotlivé tvrdé rány a sokové se spoléhali na to, že některá z nich pronikne nepřátelským krytem. Pak se na Jeana usmálo štěstí, když se jeho soupeři s jasným cinknutím zlomil meč téměř u křížové záštity. Mladý rytíř v duchu zajásal a rozpřáhl se k rozhodujícímu seku! Pak však sklonil zbraň, protože kodex nedávno získaného rytířského titulu mu nedovolil zaútočit na bezbranného. Sejmul znovu přílbu, nastavil zpocené čelo chladivému vzduchu a čekal, až si jeho sok najde jinou zbraň, kterých tu leželo dostatek, vedle těl padlých. Dusot kopyt, přestože tlumený měkkou půdou, zaslechl sice včas, ale nepočítal s vrženým palcátem, který jej zasáhl do nechráněné hlavy. Když znovu otevřel oči, byla již naprostá tma. Udiveně se posadil a ihned pochopil, proč není prokřehlý zimou. Vedle něho hořel oheň rozdělaný v kruhu bůhvíkde sebraných kamenů. Kousek opodál seděla na koňském sedle postava v jasně blýskavém brnění, jakoby vytvořeném z čistého stříbra. Jasné oči pod plavými vlasy se zadívaly na Jeana, když jeho procitnutí prozradily pohyby a úlevné vzdechy. „Kdo jsi? Ty přece nepatříš ani k jedné straně, co tu dnes bojovaly!“ byla první slova, která Jean pronesl. „Ne. To nepatřím. Vlastně tudy jen projíždím,“ odpověděl plavý rytíř. „Zaujalo mě tvoje rytířské gesto, jak jsi přestal útočit na toho bezbranného soupeře. V těch dnešních psích rvačkách to bylo něco výjimečného,“ dodal. „Ty jsi to viděl?“ zeptal se Jean. „Ano, viděl. Ale ty musíš mít asi žízeň, ne? Ta rána do hlavy byla pořádná! Vezmi si!“ podal mu rytíř měch s vínem. Jean v duchu ocenil lahodnou chuť nápoje, když se několikrát zhluboka napil. Pak měch vrátil: „Díky, Teď už je mi dobře. Ale tobě musím poděkovat, že jsem tu nezemřel chladem!“ „To nic,“ odpověděl cizí rytíř. „Alespoň si tu můžem trochu popovídat. Brzy ráno musím jet dál. Řekni mi něco o sobě. Ty asi nejsi rytířem dlouho, viď?“ obrátil se na Jeana. „Ne. To opravdu ne. V šestnácti mě otec poslal ke knížeti z Bois jako panoše. Tam jsem si po pár letech vysloužil rytířské ostruhy, hlavně díky kapitánovi jeho gardy. Poměrně brzy jsem se s ním sblížil a on se mi hodně věnoval, co se týče výcviku se zbraněmi. Byl opravdu dobrý! Ale ani to ho nezachránilo. Dnes tu padl!“ vzdychl smutně Jean. „Ano, dnes tu padlo hodně dobrých rytířů. Na obou stranách,“ řekl neznámý. Pak pokračoval: „Uvědomil jsi si někdy, že i na druhé straně je nějaký kapitán, který se možná někomu rád věnuje? Že má třeba milující rodinu, jež s úzkostí čeká, jestli se z těch nesmyslných potyček o kus louky nebo lesa vrátí živý? Nebo jestli jí ho přivezou na voze s vyhřezlými vnitřnostmi či s rozťatou hrudí? Uvědomil si tohle někdy někdo z vás, když jste přebírali svůj rytířský meč nebo s nablýskaným brněním vyjížděli do nových a nových šarvátek? Nebo když jste pálili sousední vesnice?“ Jean sklonil hlavu: „Máš pravdu, rytíři, tohle jsem si nikdy nevybavil! A asi málokdo z nás. Myslím, že mám o čem přemýšlet. Musím se přiznat, že jsem byl hrozně hrdý na to, že jsem rytířem v knížecí gardě, ale teď jsi ty pocity hodně změnil! Nevím, co budu dělat dál. Těžko se můžu vrátit ke knížeti. Už bych nedokázal vyjet s jeho gardou! Mohu ti ale slíbit, že tvé myšlenky budu šířit dál, dokud nepohlédnu do tváře Smrti!“ odhodlaně řekl Jean. Plavý rytíř se usmál: „S tím si nelam hlavu, Jeane! Nejsi první ani poslední, kdo takto změnil své názory. Je jen škoda, že to vždycky přichází tak pozdě! A ta tvá poslední pronesená slova se ti vyplnila již před nějakou dobou. Klidně se mi ale podívej do tváře znovu! Já jsem Smrt……!!