Drahokamy slz V

Sedla jsem si na postel. Přemýšlela jsem o tom co se na náměstí stalo. Co se stalo od mého útěku z Mojraku. Porovnávala jsem své dva životy. První byl poklidný. Žila jsem v Mojraku a nic mne netížilo. Nic mi nevrtalo hlavou a ani jsem neměla z ničeho strach. Druhý rušný a nynější život je plný strachu a tajemství, které mi neustále tížila. Rozhodnout který je lepší se mi nedařilo. Poklidný nebyl zábavný a..obyčejný. Druhý život plný ruchu a dobrodružství…ale i nebezpečný. „ Neruším Tě??“ uslyšela jsem ve dveřích hlas. Byl to Hadyk. Jeden ze synů Helsy. V rukou držel šaty a v druhé boty. Usoudila jsem, že to je asi pro mne a tak jsem mu odpověděla. „Ne. Můžeš jít dál.“ Snažila jsem se usmát, ale má ústa mě neposlouchala. „ Nesu Ti nějaké to oblečení…“ položil šaty na vedle mne a odcházel. „Počkej! Mol by jsi mi říct jak se daří Helse??“ Šlo na něm poznat, že mi to nerad říká. „ Neurčitě.“řekl a odešel. Rozhodla jsem se jít dolů do hospody. Oblékla jsem si šaty a seběhla po vrzajících schodech k baru kde seděl stařec. „ Co se stalo?“ zeptala jsem se ho. „ Helsa je na tom špatně. Máš jít za ní.“ Šla jsem. Nevěděla sem kam, ale šla. „Počkej! Kam ta jdeš??“ volal za mnou Hadyk. Zastavila jsem se a on mne dohnal. „ Pokoj matky je na druhé straně hospody!“ vzal mne za ruku a odtáhl někde pryč. Někde, kde jsem ještě v životě nebyla…do sklepa. Byl chladný a tmavý. Hadyk otevřel dveře a tam byl malý pokojík. Doopravdy malý. Vešla se do něj jen postel a pár skříněk. „ Tady to je. Ted´ už musím jít, tak se domluv se služebnou.“ Řekl Hadyk a odešel. Šla jsem k posteli kde ležela Helsa. Nevypadala dobře. Její tváře již nebyly růžové a vlasy kaštanově hnědé…byly..bílé. I obočí, řasy a rty. „ Ty jsi Arie?“ slyším za sebou hlas. Otočím se a pohlédnu na uslzenou služebnou. V rukou držela mísu s horkou vodou a žínku.„ Ano.“ „ Dobře. Potřebuji od tebe pomoc. Musím se místo Helsy starat o hospodu ale…nikdo by se nestaral o ní..mohla by ses toho ujmout.“ Usmála se na mne. Podívala jsem se na ni a pak na Helsu. „ Ale…já jsem ještě nikdy nikoho neošetřovala.“ Služebná se rozzářila. „To se dá rychle napravit!!“ dala mi do rukou mísu a žínku. „ Budeš jí navlhčovat čelo a tváře. Pak ti Hadyk přinese čaj a ty jí dáš napít.“ „ Jak když spí??“ „ To už nechám na tobě.“ Usmála se a vyběhla z pokoje. Zůstala jsem tam sama…s Helsou. Sedla jsem si na okraj postele a začala jí navlhčenou žínkou potírat obličej. Nezdálo se mi, že by to nějak pomáhalo a tak jsem mísu s žínkou odložila. Chytla jsem Helsu za ruku. Měla jí studenou. „ Helso? Slyšíte mne?“ zeptala jsem se jí nejistě. „ Co se vám to stalo?? Víte kdo to byl? Kdo to zemřel? Helso??“ povzdychla jsem. Rozhodla jsem se na ní mluvit. Jednou byl v tetině hospodě podivný pán a ten říkal, že když člověk zemře, odchází do země stínů. Ale pokud slyší hlasy svých blízkých, kteří na něj mluví a prosí ho at´ se vrátí zpátky, pán stínů ho pustí zpět na zem, do jeho těla. Nevím co na to bylo pravdy, ale zkoušela jsem to. Nic tím zkazit nemohu…myslím. Mluvila jsem dlouho…pomalu jsem už ani nevnímala co. Rozhodla jsem se porozhlédnout po jejím pokoji. Začala jsem od skříně. Byla hezká….z tmavě hnědého dřeva a byly na ni vyryty nápisy. Nedokázala jsem je přečíst, ale jako kdyby z nich sálala energie. Přejela jsem po nich prsty a najednou jsem dostala nepopsatelnou touhu podívat se dovnitř. Pomalu jsem otevřela dveře skříně, abych nakoukla dovnitř. „ Zavři je.“ . Lekla jsem se. Pomalu jsem se otočila. Byla to Helsa. Seděla v posteli a dívala se na mne ne zrovna přívětivým zrakem. „ To Tě neučili slušným mravům?“ ptala se mne „ Promiňte, já jen…“ „Sedni si dítě.“ usmála se „ Zvědavost Ti nedala, že mám pravdu??“ Kývla jsem a sedla na židli. Koukla jsem se do její tváře…bílá plet´ trošku růžověla a když se na mě Helsa usmála…její tvář byla jasná..zářila krásou a něhou. „Je vám lépe??“ zeptala jsem se jí nejistě. Helsa mě pohladila po tváři „ Ano…dnešek je pro mne namáhavý..“ zamyslela se „ Radis mi říkal, že tu zůstanete o dva dny déle.“ „Ano..myslím, že je to tak lepší.“ „Také si myslím..chtěla bych Ti něco dát…“ „Ale..“ namítnu „ A nechci slyšet žádné řeči!! Byla by jsi tak laskavá a podala mi tu truhličku co je na skříni??“ Vstanu a jdu ke skříni…vezmu truhličku a podám jí Helse do rukou. Otevřela ji a vytáhla z ní náhrdelník….“Tohle je pro Tebe..“ podává mi ho, chtěla jsem něco namítnout, ale ona jen povytáhla obočí. Pohlédla jsem na ni a pochopila, že nemá cenu nic namítat. Vzala jsem ho do rukou, abych si ho mohla prohlédnout….byl ze stříbra a na jeho konci…malý, modrý,krásný kamínek…tvarem připomínal…..slzu. „ Ten byl Tvé matky.“ usmála se Helsa. Prudce jsem zvedla oči od náhrdelníku „ Mé matky??“