Sedím tu na Borech a čtu Tvé řádky,
kdy už se konečně zaklíní schránky.
Venku už sluníčko zase zapadá
a mě se srdíčko na střepy rozpadá,
papír a tužka svědkem mým,
tady se cítím jak tmavý stín.
Jsem strašně sám a Ty jsi sama
naše přátelské verše sílu mi dává.
Lidé jsou tvorové, co často chybují,
pak toho co ztratí opravdu litují,
mé srdce není led ani kámen,
ať mi Bůh odpustí na věky ámen.