Prokletí Aryvitu - 2.kapitola (Noční můra nekončí)

Bylo už pozdě odpoledne, když se Iryn probudil a opustil své malé obydlí, aby se vydal do rušných ulic města. Nemusel se tlačit davem a razit si cestu. Lidé mu okamžitě uhýbali, aby se nedostali příliš blízko temnému mágovi. Ulička se před ním tvořila sama, až by si mnozí mohli pomyslet, že si ji snad tvoří svými kouzly. Jak tak míjel ty hrůzou vystrašené lidi, kteří spěšně vzhlíželi k nebi a volali k Veratovi, zahlédl muže, stojícího ve stínu nedalekého domu. Byl oblečen jako Iryn a rukou mu naznačil, ať jde k němu. Zatímco přemýšlel, proč si na mágy většina lidí stále ještě nezvykla, změnil směr a zamířil za oním mužem.
„Vítej Iryne, rád tě poznávám. Ještě jsem neměl tu čest se s tebou setkat a těší mě, že se to konečně podařilo. Jsem Arik.“
Iryn mu podal ruku. „Arthův syn, že?“ zeptal se.
Arik přikývl. „A přesto jsi známější než já,“ pronesl s úsměvem. V jeho hlase nebyla k Irynovu potěšení jediná stopa žárlivosti. „Kolují o tobě mnohé zvěsti, včetně úspěšné mise v Hobatu, kde jsi zabil Hyberta. Pokud jsi to byl ty – a věřím, že jsi to byl ty – pak gratuluji. Ale to není důvod, proč jsem se s tebou setkal,“ připustil. „Poslal mě za tebou jeden ze starších mágů, můj učitel. Měl bys ho znát. Jmenuje se Skalv. Vzkazuje ti, aby ses co nejdříve objevil na obvyklém místě. Než však odejdeš, měl bych jeden dotaz. Kde je vaše obvyklé místo?“
„Pokud jsi jeho žákem,“ odsekl prudce Iryn a jeho přátelská nálada byla v mžiku pryč „tak bys měl vědět, že takové místo je jen pro učitele a žáka, nikoho jiného. To ti musel zajisté říct. Děkuji ti za vzkaz, ale jestli nemáš smysluplnější otázku, otočím se a jdu. Nebyl jsem za Skalvem ani za Zetarem,“ řekl a na chvíli se odmlčel, aby dal Arikovi prostor ke slovu.
Zetar byl asi čtyřicetiletý muž ve výborné kondici, který měl na starost výcvik a vedení vojáků. Byl to on, před kým především Iryna vojáci varovali, když se vrátil z mise. Zasvětil totiž celý svůj život Aryvitu a netrpěl výtržnosti, chyby ani žádné nedostatky. Jeho reakcí na nepřítomnost svého nejlepšího bojovníka ve válce pochopitelně byla ohromná zlost, která patrně přetrvávala doteď, podobně jako u Artha.
Právě, když se Iryn chtěl otočit a odejít, ozval se Arik znovu. „Jedna by přece byla.“ Iryn upřel pohled do temných prostor pod kápí a kývnutím jej pobídl, ať se ptá. „Víte, vždy mě fascinovalo, že se mágové rodí s modrýma očima, ale magii se naučí ovládat až v průběhu let,“ začal nejistě. „Je tedy možné, aby se někdo s barevnýma očima naučil vládnout magií? A naopak? Aby ji někdo s modrýma očima neuměl ovládat?“ Nedočkavě pohlédl na staršího a zkušenějšího mága.
Iryn nemusel dlouho přemýšlet. Dobře si pamatoval, jak na začátku své výuky položil tutéž otázku Skalvovi, který byl i jeho učitelem. A ještě lépe se pamatoval na jeho odpověď. „Tuto otázku jsem Skalvovi položil při našem prvním setkání,“ vzpomínal. „Řekl mi tehdy, ať si odpověď najdu sám,“ řek a usmál se. Počkal, dokud mladík naproti němu zklamaně nesvěsí ramena a potom pokračoval. „Ale jelikož jsi mě o to požádal a já nejsem Skalv …“ Nechal větu nedokončenou a pozoroval, jak se Arik opět napřímil a pozorně na něj hledí. „Odpověď jsem si tedy snad po jednom roce našel, ale byla to jen ztráta času. Na první otázku je odpověď ne, přestože to nikdy nemůžeme říci se stoprocentní jistotou. Vysvětlení je prosté. Lidé se světle modrýma očima jako máme my, mají pro magii daleko větší cit.
Pokud se však stane, že se ji nenaučí během prvních dvaceti let života využívat, barva očí se ze dne na den změní z modré na zcela obyčejnou, obvykle hnědou. Nicméně se vrátím zpět k té první otázce. Kdybys přeformuloval svou otázku, nebyla by odpověď tak přímá. Slyšel jsi už někdy o takzvaných strážkyních měsíce? Barva očí u nich nikdy nebyla přesně určena, poněvadž jedna měla oči jako mužští mágové, jiná hnědé nebo zelené … Dlouho se přemýšlelo, jestli to nezávisí na měsíci, který uctívají nebo na zemi kde se narodily, ale je to zcela náhodný cyklus.“
Arik mu poděkoval, odešel pryč a za okamžik jej zakryl dav, který se odvážil opět se semknout blíže k sobě. Byla to vyčerpávající odpověď a Iryn by ji raději zkrátil, ale nechtěl, aby žil Arthův syn v nevědomosti. Věděl kolik hodin, možná i dní strávil v knihovně hledáním odpovědí. Kdyby pak Arik slyšel něco, co mu Iryn neřekl, kdoví zda by nestrávil v knihovně ještě více času než Iryn.
Po chvíli i druhý mág odešel a vydal se pryč z města. On sám už se na Skalva těšil, poněvadž mu byl sympatický stařík velice dobrým přítelem i poradcem, kolikrát jej dokonce považoval za svého otce či děda.
Jejich obvyklé místo se nacházelo skryto před zraky ostatních lidí asi dvě míle od města, zakryté stromy, jež byly tak nahusto u sebe, že jimi nepronikal jediný paprsek světla a větve měly zamotané dohromady. Uprostřed lesa byla malá mýtinka, kudy protékal potůček. Najít pěšinku k ní, však bylo téměř nemožné.
Jen ti kdož věděli, kde se nachází vstup do lesa, dokázali tuto pěšinku najít. Potom jste se ještě nesměli ztratit mezi stromy, což bylo velmi jednoduché, pokud jste věřili svému zraku a nezapálili pochodeň. Jestliže však stromy rozpoznaly hrozbu požáru, okamžitě stezka zmizela a o pár kroků dále, kdy už jste sešli ze správného směru, se stromy zkrátka semkly zcela k sobě a nepropustily dovnitř žádný kyslík. Návštěvník pak měl jen dvě možnosti. Buď zkoušel najít cestu ven, nebo dokonce zapálil stromy a brzy mu došla i ta trocha vzduchu, která mu zbývala. Druhou možností bylo, že pochodeň udusil a stromy mu umožnily odejít nejkratší cestou pryč. I díky tomu Skalv prohlašoval, že je to jeho nejbezpečnější místo a Iryn se nemusí obávat, že by je někdo sledoval při výuce.
Právě sem přišel Iryn a jakmile opustil stíny stromů, zhasl drobnou napodobeninu měsíce Verata nad svou rukou. Pomalu se přiblížil ke svému učiteli, jenž stál na břehu potůčku a se zakloněnou hlavou sledoval černé draky dovádějící na nebi a takřka splývající s temnými mraky.
Starý mág si brzy uvědomil Irynovu přítomnost, ale přesto ještě chvíli sledoval tvory nad sebou. Potom však shlédl a s náznakem smutku v hlase promluvil. „Jsou to opravdu úžasní tvorové ti draci. Ani netušíš, jak ti závidím, že tě Veratu obdařil schopností s nimi komunikovat.“ Pohlédl na svého žáka a oči se mu zaleskly. Iryn okamžik uvažoval, zda se mu to zdálo nebo to byly slzy. Skalv se na něj usmál a rukou naznačil, aby šel blíž.
Iryn tak učinil a mírně se uklonil.
Chvíli bylo naprosté ticho, které však prolomil Skalv. „Takže jsi dostal můj vzkaz?“ Byla to jen řečnická otázka a tak starý mág ihned pokračoval. „Těší mě, že jsi uspěl v Hobatu. Ovšem pravda se velmi často překroutí a tak bych to raději slyšel od tebe. Navíc mi připadá, jako kdybys na tuto situaci pohlížel jako na nezdar a mě by zajímalo proč. Pusť se tedy do vyprávění. Jen okamžik vydrž, než se pohodlně usadím,“ dodal a posadil se na vysoký kámen, tvarovaný podobně jako židle. Opřel se a dal Irynovi znamení, že může začít.
Iryn cítil směsici různých pocitů, ale především se cítil provinile, že svému učiteli a nejlepšímu příteli nesdělil své záměry už dříve. A tak začal tichým monotónním hlasem vyprávět. Nejprve začátek, jak žil své první dny v Nevritu, potom krátký návrat do Aryvitu, oslavy Kaluru, které chvíli pozoroval z okna svého pokoje a potom o následujícím dni, kdy splnil svůj úkol. Odvyprávěl, jak uskutečnil dlouho připravovaný plán, u něhož však musel udělat pár úprav. A nakonec se zmínil i o svém vedlejším úmyslu, získat zpět otcovu zbroj.
Když konečně skončil, Skalv si jej pozorně prohlédl. „A to je vše?“ zeptal se prostě. Iryn zaváhal. Jeho pokus vyhnout se tématu Reiv Gair se zřejmě minul účinkem. Dovyprávěl tedy i svou včerejší noční cestu za zlodějem.
Skalv přikývl. „To už je lepší. Ne že by snad tvé vyprávění končilo dobře, ale události do sebe více zapadají. Předpokládám tedy správně, že tě nejspíš v nejbližší době zase někam pošlou a ty si to zařídíš tak, aby tě poslali tam, co budeš očekávat, že je tvá zbroj?“ Iryn přikývl a Skalv mu položil otázku, kterou mladý mág očekával, ale jejíž odpověď neznal. „A víš kde je? Uvažoval jsi o tom?“ Iryn zavrtěl hlavou a Skalv si povzdechl. „Ach tihleti mladí. Mají rozum, ale zapomínají ho používat. Takže to teď probereme. Co kdyby tě zítra předvolali před vládce, aby ti uložil novou misi?“
Iryn si odfrkl. To se nemohlo stát za žádných okolností. Arth mu ukládal ty nejsložitější mise, ale dbal na to, aby měl Iryn vždy dostatek času na odpočinek. Přesto Skalvova slova zapůsobila a v mladíkově mysli se objevil stín pochybnosti. „Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Vezmeme to nejspíš vylučovací metodou, viďte mistře?“
Skalv se usmál. „Nakonec ten rozum přece jen umíš použít. A ještě jednou tě prosím, abys mi přestal vykat. Tedy začněme. Co třeba Kyrbit?“ zeptal se ihned. Svůj názor úmyslně nevyjadřoval, aby přemýšlel i Iryn a naučil se tak jak se zachovat v podobné situaci.
„Vyloučeno,“ zamítl ihned Iryn. „Vybrali by si ke krádeži někoho, kdo není od nich ze státu. A Reiv sám potvrdil, že to není nikdo z jejich země.“
„Ano. Ale co Nevrit?“
„Bylo by zbytečné zbroj ukrást a ještě zbytečnější předávat si ji až v Aryvitu.“
„A nebyl by to skvělý plán, jak tě zmást?“
Iryn zauvažoval. Možná na otázku zareagoval příliš rychle a zcela si ji nepromyslel, nicméně měl tušení, že Skalv souhlasí, že v Nevritu není, ale z jiného důvodu. „Neměli by jednodušší mě jednoduše zajmout, dokud jsem v Nevritu čekal na správnou příležitost? Nemuseli by mě mást, zbroj by si nechali.“
Skalv souhlasně pokýval hlavou. „Velmi dobře. A co třeba Orinit?“
Mladík se ušklíbl. „To by byla dokonalá záminka pro nás, abychom obsadili jejich zemi i přes mírové období. To by si nedovolili.“
„Spíše bych to vyjádřil slovy, že se nás bojí. Konkrétně se bojí Aryvova potomka.“
„A kdo je tedy Aryvův potomek?“
Skalv pokrčil rameny. „To nevím. A nikdo kromě něj to neví. Je to někdo, kdo naši zemi nemůže opustit a stále se očekává, až se ujme vlády. No, trochu jsme odbočili. Narylus?“
Iryn okamžik nechápal, o čem to jeho učitel mluví, natolik se vžil do diskuze o Aryvovu potomku. „Je příliš malý. Sami už pořádně nechtějí zasahovat do bitvy o Nakryl. Každoročně jim ubývá vojáků a nikdy tam neměli lidi, schopné plnit nějaké samostatné úkoly. Se svým malým vojskem by se stejně neopovážili vystoupit proti velké zemi, která navíc vládne černou magií. Ani nám ani Akylu od nich zaručeně nic nehrozí.“
„Ano, ale když už jsi zmínil Akyl, jak to vidíš s ním?“
„Nejsou na tom o mnoho hůř než my,“ připustil Iryn. „Síly jsou prakticky v rovnováze a jakákoliv akce, ať už úspěšná nebo neúspěšná by je mohla nachýlit k té či oné straně. A mimo jiné zde žije i matčin bratr. Ten druhý – Habert. Nenáviděl mou matku snad ještě víc a Hyberta taky neměl zrovna v lásce. Nenávist vůči matce je však poněkud podivná, když vezmeme v úvahu, že oba sběhli k temné zemi. Tedy zbraně by měly být v Akylu. Souhlasíš?“
Skalv přikývl. „Tak bych to viděl i já. Na druhou stranu bys za to měl být vděčný. V této zemi se nějaký úkol najde vždy. Jak jsi sám řekl, jsou to naši největší soupeři.“
„Ale to není důvod, proč jsi mě zavolal, že?“ zeptal se Iryn. „Pokud se nepletu, chcete pokračovat v mé výuce. Tak jsem to tedy pochopil s Arikových slov. Jmenoval se Arik, že?“
„Už zase jsi přešel k tomu vykání,“ pokáral ho učitel. „Ale máš pravdu. Jmenoval se Arik.“ Nastala krátká odmlka, než se Skalv nadechl a opět promluvil. „Jak myslíš, že jsi na tom s výukou, chlapče?“
Pro Iryna to býval zvláštní pocit, když slýchával, jak mu i po dospění někdo říká chlapče. Za léta výuky se Skalvem, který se jeho magických schopností chopil už v šestnácti, místo v obvyklých dvaceti letech, si však na toto oslovení zvykl.
Skalv ještě upřesnil svou otázku. „Nebo spíše, kolik se toho podle sebe máš ještě naučit?“
Iryn začal velice pomalu a pečlivě promýšlel každé své slovo, neboť si byl jist, že je v tom nějaký háček. „Myslím,“ řekl „že je toho dost.“ Usilovně se snažil přijít na to, co má Skalv na mysli. Během chvilky mu to však došlo. Taková dětinská zkouška, pomyslel si. „Koneckonců se člověk učí po celý život,“ dodal.
Učitel přikývl. „Správně. Po celý život se učíme, aby nám to po smrti stejně k ničemu nebylo,“ řekl sarkasticky. Potom se zasmál. „Neber ta slova vážně, jen mě tak napadlo, že na tom něco pravdy je, ale je potřeba se učit dál a dál, protože nikdy nevíš, která vědomost je tou poslední. Spíše předposlední. Tou poslední je pochopitelně, jaké to je umřít.“ Jakmile spatřil Irynův nechápavý výraz, povzdechl si a pustil se do vysvětlování na konkrétním případě. „Kdyby sis řekl, že zítra můžeš umřít a nemá smysl učit se zapálit vodu, mohl bys taky třeba sto let žít bez toho, abys to uměl. Možná se zdá, že zapalování vody je zbytečnost, ale věř mi, že je to velmi užitečné. Jako u všech ostatních kouzel, úplným základem jsou slova.“ Potom řekl Irynovi sedm krátkých slov, která měl použít. Jakmile vyslovil to poslední, louže za jeho zády, vytvořená vytrvalým deštěm, vzplála jasným plamenem, který ani déšť neuhasil. Skalv své kouzlo zanedlouho přerušil a jeho žák překvapeně zjistil, že vody ani trochu neubylo.
Iryn si slova neustále opakoval, aby si je zapamatoval, a když cítil, že se mu dostatečně vryla do paměti, obrátil se na Skalva, který pokračoval. „Dále je potřeba vědět, kam přesně musíš usměrnit energii.“
Byl to náročný úkol, jelikož energie musela směřovat těsně nad hladinu, ale nesměla se jí dotknout. Současně však musela další vrstva energie vytahovat ze země hořlavé látky, které sloužily ke snazšímu udržení kouzla.
Iryn si ještě naposled zopakoval slova a potom se pokusil o kouzlo. Nad rybníkem přeskočila jiskra ale nic víc. Druhý pokus byl stejně neúspěšný a ve třetím se ani jiskra neobjevila. Asi po hodině bezúspěšných pokusů se však louže konečně rozhořela jasným rudým plamenem.
Skalv svého žáka poplácal po rameni. Toho nenadálý dotek vyrušil ze soustředění a kouzlo se přerušilo. Učitel se usmíval a zakončil výuku se slovy: „Zapálit vodu se hodí k zastavení nepřátel, jež mají v cestě mělkou řeku či potok, který potřebují přebrodit.“
Iryn mu poděkoval, opět prošel lesíkem a zamířil zpět do Faderu.
Nad zbytkem Nakrylu již byla noc a i v Aryvitu již bylo velmi pozdě, a tak již za hradbami nebyl nikdo, kromě několika strážných, procházejících ulicemi a udržujících klid a pořádek. Mladý mág si jich nevšímal a zamířil přímo do svého příbytku. Únava jej opět zmáhala a tak ještě s mečem u pasu padl na postel a spal.
Probudil se okolo půlnoci a cítil, že něco není v pořádku. Pohlédl na strop a spatřil na něm slabou červenou záři, která přicházela zvenčí. To byl další důkaz, že se něco děje, poněvadž žádný z měsíců nebyl červený a i kdyby ano, jeho záře by skrze mraky zajisté nepronikla. Jediné světlo, které skrz hustá černá oblaka v Aryvitu procházelo, bylo světlo Verata.
Iryn toto světlo však v mžiku poznal, jelikož se s ním podrobně seznámil během včerejší výuky. Okamžitě vyskočil a přistoupil k oknu. Po ulicích pobíhali lidé, nosící hromady vody a pokoušející se oheň uhasit. Ten však nehasl a pohlcoval nedalekou budovu. Mág, shlížející na situaci dole si okamžitě uvědomil, že je nesmysl, aby v dešti oheň hořel tak vytrvale a poznal, že se jedná o kouzla. Využil tedy svou vlastní sílu, aby přerušil přítok magie, který udržoval oheň. Plameny okamžitě zmizely a Iryn si opět lehl.
Lidé dole na ulici si úlevně oddechli a rozešli se do svých domovů.
Iryn brzy opět usnul a byl rád, že se mu to podařilo tak rychle, poněvadž se při spánku magická energie doplňovala údajně až desetkrát rychleji. Jeho obvykle bezesný spánek však tentokrát nahradila vize Aryvitské armády, jež pod velením temného mága dobývá svět. Iryn okamžitě v této postavě poznal Aryva, jenž byl často vyobrazován v historických knihách. A v Aryvitu se snad nenašla jediná taková kniha, již by Iryn nepřečetl.
Historie však tuto událost popisovala jinak. Iryn teď viděl, že je Aryvitská armáda zatlačována a Aryv sám je těžce zraněn. Temný mág se tedy uchýlil ke lsti a pomocí magie ovládl své nepřátele.
Iryn překvapeně zjistil, že si slova zapamatoval, ale téměř okamžitě kouzlo zmizelo, vytlačeno myšlenkou, o které věděl, že by to byla pravda, kdyby kouzlo použil. Jsi pouze nástroj! To já vám vládnu!
Ráno se Iryn probudil dobře odpočatý a plný energie, jak fyzické, tak i magické. Bez váhání zamířil za Arthem, aby zjistil, zda už pro něj nemá nějakou misi, popřípadě aby požádal, zda nemůže jít do Akylu.
Po cestě na velitelství mu několik lidí poděkovalo a Iryn dlouho přemýšlel, jak poznali, že jim s požárem pomohl on. Poté si však uvědomil, že je vlastně nejblíže bydlícím mágem, k budově, jež hořela, a bylo tedy pochopitelné, že to musel být právě on.
Na velitelství panoval zmatek. Co chvíli se otevíraly skryté dveře, zase se zavíraly a muž, jenž z nich vyběhl, ihned zmizel za jinými. To vše právě proto, že nikdo netušil, co přesně se v noci stalo. Každý byl při vstupu na velitelství města prohledán, jen Iryn prošel zcela bez potíží, jelikož byla jeho úloha v noci již dobře známá.
„Hrdina,“ řekl Arth, když Iryn vstoupil do jeho pracovny. „Tak tě nazývají v tomto městě jen proto, že jsi uhasil jeden bezvýznamný požár. Budiž, kdyby v domě bydlel mág nebo nějaký vysoce postavený úředník, tak to chápu. Ale když to byl jen obyčejný voják, kterých je mnoho?“
„Že mě nazývají hrdinou?“ zeptal se udiveně Iryn. „Možná to je trochu zvláštní, ale jen když bereme v úvahu, že by tam mohl bydlet úředník. Víš přece moc dobře, jak lidé pohlížejí na mágy, i v naší zemi. A co když ten voják bude rozhodovat bitvu. To nikdy nevíš,“ namítl. Když Arth nic neříkal, zmínil skutečný důvod, proč přišel. „Ale jsem tady kvůli něčemu jinému. Přemýšlel jsem a říkal jsem si, že by bylo vhodné podniknout nějakou misi v Akylu. Máme něco takového?“
Arth okamžik přemýšlel. „Máš pravdu, bylo by to dobré a vlastně pro tebe i jednu takovou misi mám. Zabiješ jim ohnivé salamandry. Ale nespěchá to a doporučuji ti, počkat si chvíli a věnovat se misi, abys ji splnil den po oslavách Oturu. Do té doby si dělej, co chceš,“ řekl a mávnutím ruky Irynovi naznačil, že je nejvyšší čas odejít.
Mág se uklonil a odešel ven. Bylo na čase, aby navštívil posledního muže, jemuž dluží omluvu – velitele vojska, Zetara. Zamířil tedy na cvičiště, kde dennodenně byly desítky dvojic, bojujících spolu tváří v tvář. Na druhou stranu by mu měl Zetar odpustit bez větších potíží, poněvadž byt, který v noci hořel, patřil jeho synovi.
Na cvičišti dnes bylo překvapivě málo lidí. Vzhledem k nočním událostem to však bylo poměrně pochopitelné, poněvadž požár narušil život snad všem obyvatelům Faderu. Většina učitelů stála na okraji a spokojeně přihlížela soupeřícím dvojicím svých žáků. I Zetar byl mezi nimi, ale jakmile spatřil Iryna, přestal se věnovat souboji a přišel k němu.
„Hádám, že už ti někdo řekl, jak jsem zuřil, když jsi chyběl na konci roku…“ Iryn přikývl a tak Zetar pokračoval. „Tak na to prosím zapomeň. Jsem ti vděčný za to, co jsi udělal pro mého syna a jeho ženu.“
„Díky,“ řekl Iryn. „Ale i tak ti dlužím omluvu. Ale rád bych si s tebou opět zabojoval, už je to dlouho.“
Zetar s radostí přikývl a tasil meč. Iryn následoval jeho příkladu a připravil se k boji. Okamžik kroužili kolem sebe, než se Iryn prudce ohnal mečem, ale okamžitě narazil na odpor soupeřovy zbraně. Řinkot mečů upoutal pozornost ostatních žáků, kteří zanechali svého souboje, a sledovali šermířské umění zkušenějších. Každý Zetarův úder Iryn odklonil stranou a každý Irynův výpad Zetar zablokoval. Jejich síly i mrštnost byly vyrovnané a nikdo neměl navrch. Nakonec však Zetar vyrazil Irynovi zbraň z ruky a trochu jej řízl na ruce. Iryn štípání v ruce nevnímal a okamžitě tasil druhý meč, s takovou rychlostí, že překvapenému Zetarovi vyrazil zbraň z ruky. Oba bojovníci museli mít při boji dvě zbraně, a tak i Zetar tasil druhý meč a pokračovali v souboji.
Iryn se však soustředil na svou obranu a nechal učitele, aby jej zatlačil o kus zpátky. Ale neustálé výpady Zetara unavily, kdežto Iryn měl stále dost síly. Naznačil úder zleva, přetočil se, čímž se dostal za záda svého mistra a zpětným úderem mu způsobil drobné škrábnutí na levé noze.
Zetar překvapeně upustil meč a padl na kolena. Věděl, že je jeho žák chytrý, ale netušil, že až tak moc. I on chvíli uvažoval, že se stáhne do obrany, ale pomyslel si, že Iryn nebude počítat se silou jeho úderů. S ubývajícími silami si však začal uvědomovat, že žáka podcenil, ale to už bylo příliš pozdě. Jednou z něj bude skvělý bojovník, pomyslel si.
Nastala asi půlhodinová pauza, během níž oba protivníci pozorovali ostatní žáky, jak spolu šermují. Zatímco je sledovali, bavili se o všem možném – o válce, o požáru v noci, o vojenské taktice a mnoha dalších tématech.
Poté, co oba protivníci opět nabrali síly, vrátili se do středu cvičiště a za hlasitého povzbuzování ostatních žáků, se pustili do dalšího souboje. Tentokrát byl snad ještě vyrovnanější, jelikož první meč se dotkl země až po dvou hodinách. Okamžitě jej následoval meč druhý, poněvadž oba muži udeřili současně a vyrazili svému soupeři zbraň z ruky. Než zbraně dopadly na prašnou zemi, oba bojovníci již svírali druhý meč. Nakonec boj skončil nerozhodně, poněvadž padla noc.
Na cvičišti trávil Iryn i většinu následujících dní, ale místo, aby se učil on, vyučoval další žáky, kterým nebyli jejich učitelé schopni vysvětlit složitější cvičení, která sami prováděli instinktivně.
Jednoho dne však zamířil za Skalvem, aby se svěřil s posláním, jež mu bylo určeno.
„Ano, vím o tom,“ řekl zvesela jeho učitel, přestože jej vůbec netěšilo, že budou muset opět přerušit výuku. „Říkal mi o tom Arik. Ale než tam vyrazíš, měl bys vědět, že ohniví salamandři jsou kouzelní tvorové. Nemůžeš tedy spoléhat na svá kouzla příliš. Využívej raději svůj meč.“
Iryn přikývl, jelikož se jednalo o obecně známou informaci.
Potom už se se Skalvem neviděl ani jednou. Dokonce ani na cvičišti už netrávil mnoho času. Většinou se zdržoval ve svém bytě, kde znovu a znovu přemítal nad zlodějem zbraní. Čím dál více jej rozčilovalo, že byl někdo mnohem chytřejší než on a dokázal jej tak jednoduše zmást. Pochopitelně, že to musel být někdo jiný než Reiv, opakoval si neustále, zatímco v ruce svíral vzkaz, který našel ve svém domě. Přece nemohl být natolik hloupý, aby sám od sebe napsal celé své jméno! Povzdechl si, skrčil lístek a odhodil jej do odpadkového koše. Příštího dne měl vyrazit na dalekou cestu do Akylu, a tak si ještě jednou překontroloval své věci, které měl připravené již asi deset dní.
Vše bylo hotovo a tak se vydal do ulic, aby vyslechl další zprávy, které přinesli lidé, vracející se z Akylu. K tomuto účelu bylo nejlepší navštívit hostinec, sednout si osamoceně u nějakého stolu a naslouchat okolním rozhovorům, nebo počkat až si někdo přisedne a vyptávat se jeho.
Objednal si tedy džbán piva, posadil se a čekal. Netrvalo dlouho a zjistil, že v Akylu již několik dní zavládly nepokoje, jako kdyby snad tušili něco o misích v jejich zemi. U každého města čekala stráž a prohlížela jakéhokoliv jednotlivce, pokoušejícího se vstoupit dovnitř. Mnozí lidé na misích se tak raději otočili a odešli pryč, přestože věděli, že je čeká krutý trest. I to však bylo lepší než vězení či smrt v Akylu.
Zatímco si dělal starosti s touto překážkou, pokoušel se naslouchat i dalším rozhovorům, ale v hostinci se již nikdo jiný o Akylu nebavil, a tak se Iryn ještě na okamžik zaměřil na muže, jenž před chvílí o této temné zemi mluvil. Byl zahalen ve velkém černém plášti a bavil se s hostinským, jenž na okamžik zcela zapomněl na svou práci a jen fascinovaně naslouchal. „Povídej víc,“ říkal právě.
Muž v plášti se narovnal a světlo krbu ozářilo drobný černý knírek pod jeho nosem. Potáhl z dýmky, napil se piva a potvrdil Irynovu domněnku. „Zdá se, že ví o nějaké důležité misi na jejich území, ale o co by se mělo jednat, ani jestli je v tom zapleten i Aryvit opravdu netuším. Každopádně jsem i já chvíli uvažoval, že se otočím a radši urychleně vypadnu. Ze všeho nejhorší je situace právě v hlavním městě Kalvilu, kde jsem plnil svůj úkol. Ale naštěstí jsem narazil na známého, který se chtěl také dostat do města co nejrychleji. Tak jsme se domluvili a zamířili jsme kolem davu přímo k bráně. Jen se nás zeptali na důvod návštěvy, a tak jsme jim řekli to, na čem jsme se domluvili. Jen mávli rukou a pustili nás. Při cestě ven nikoho neprohledávají, takže to už bylo jednoduché.“
„No páni,“ hvízdl hostinský obdivně. „Jsem rád, že já na mise nechodím, vypadá to, že si to země začínají hlídat.“
Zbytek rozhovoru už Iryn neslyšel, jelikož se zvedl a odešel. Starosti mu z hlavy vytlačila osoba, stojící před jeho domem. Okamžitě ji poznal a zamířil k ní.
„Čekala jsem na tebe,“ řekla Vena. „Napadlo mě, že asi budeš potřebovat doprovod do Akylu. Určitě jsi už slyšel, že sám nemáš šanci se tam dostat.“
Iryn bez váhání přikývl. Ač nerad, musel její pomoc přijmout. Neměl by ji vystavovat nebezpečí, ale když už mu nabídla spolupráci, měl právo ji přijmout, aby si umožnil výkon svého poslání. „Dobrá, přijímám tvou nabídku, jelikož nechci jet do Akylu nadarmo. Vyrážím zítra ráno, do té doby, můžeš bydlet u mě.“ Otevřel dveře a nabídl jí, ať vstoupí.
Vena vstoupila dovnitř a potom se vydala v těsném závěsu za Irynem po schodech vzhůru. Nahoře se okamžik zastavila, když spatřila ohromný byt, jenž celý patřil Irynovi. „Zvenčí to nevypadalo, že by byl tak velký,“ řekla překvapeně.
„Ano,“ přikývl Iryn. „Ze spod se to skutečně jeví malé, ale za moje dosavadní úspěchy mi udělili větší byt.“
Bylo vidět, že mu i přišel docela vhod, poněvadž byly stěny pokryty nejrůznějšími zbraněmi, místy i mapami. Jinak byla místnost poměrně obyčejná a prázdná. V jednom rohu byla neustlaná postel, v dalším se na sobě kupily krabice, plné dvoj-čepeláků, na nichž ležela jedna odlišná, plná deseti-čepeláků, neboli nožů s deseti čepelemi a bez jakékoliv rukojeti.
Z místnosti vedly ještě jedny dveře, jimiž Iryn provedl svého hosta. Ukázalo se, že na druhé straně je další místnost, menší než ta, již právě opustili, ale i tak poměrně prostorná. Veškerou výbavu zde tvořily dvě postele, určené pro případy jako byl tento, kdy Iryn nabídl někomu přístřeší. „Tady můžeš spát,“ řekl mág.
Vena mu poděkovala a zavřela za sebou dveře.
Iryn zívl a lehl si na postel. Zítra konečně naváže na své pátrání v Hobatu…

Příštího dne chtěl Iryn vstát co nejdříve a ještě než odbila pátá hodina ranní, mág vstal a probudil Venu. „Je na čase vstávat, ať jsme v Kalvilu co nejdříve,“ řekl jí, zatímco zběžně balil kusy jídla do svého ruksaku. „Chci být ve městě co nejdříve, poněvadž tam jistě bude brzy plno. Oslava Oturu je pro ně významná událost.“
Vena jen mlčky přikývla a vzala své zavazadlo. Potom se spolu s Irynem vydala ke stájím, kde byli jejich koně.
Za vytrvalého deště jeli rychlým tempem k hranicím mezi jejich zemí a Nevritem. Na tomto území jim nemělo hrozit nijak velké nebezpečí a tak se příliš nerozhlíželi po okolí, jen sem tam se ohlédli, ale nikoho nespatřili.
Jakmile však zmizel déšť a oni opustili domovskou krajinu, jejich nervozita a ostražitost narostly. Přestože si byli jisti, že o jejich cestě přinejmenším neví nikdo mimo Akylu a Aryvitu, nechtěli spoléhat na štěstí a náhodu, která jim klidně mohla do cesty postavit zločince z této země, kteří by přepadali všechny pocestné.
Nejbližší nebezpečí však viděli ještě mnoho metrů před sebou, a tak se stačili připravit na drobný vojenský oddíl této země, čítající jen deset vojáků.
Vojáci zůstali zaraženě stát, poněvadž nebyli zvyklí na lidi, oděné v černých pláštích, ale v mžiku si uvědomili, že jeden z nich by mohl být zodpovědný za smrt všeobecně známého „dobroděje“ Hyberta z Hobatu. Veškerou pozornost dosud věnovali jen Irynovi, který podle všeho vyhovoval i svou výškou na neznámého muže, který rychle odjel ze země, nyní se však otočili i k Veně, která začala vyslovovat slova, jež jim připadala podivná a nesrozumitelná.
Pod vojáky se náhle zjevily černé plameny, které je pohltily a zase zmizely. Po desetičlenné skupince zbyl na pěšince jen prach.
Iryn její moc nekomentoval, jelikož už slyšel, že strážkyně disponují mnohem větší magickou silou, než obyčejní mágové. Pokračovali v cestě, která byla opět volná a přestože jejich neklid narůstal, dostali se bez dalších potíží až k cíli své výpravy.
Jak Iryn správně odhadl, s přelomem prvního a druhého měsíce, se město rychle plnilo stále více lidmi, chtějícími strávit oslavy právě zde. Už ze svého místa na vrcholku nízké hory viděl, jak jsou ulice Kalvilu plné lidí i stánků s nejrůznějším zbožím. Mnozí koně museli být uvázáni mimo město, jelikož všechny místní stáje už byly obsazeny. U brány do města pak stál velký hlouček lidí, tlačících se dopředu a pokoušejících se po dlouhém čekání konečně projít přes kontrolu do města.
Iryn a Vena se dohodli, že své koně nenechají uvázané za hradbami a tak je gestem poslali zpět do Aryvitu. Zatímco sestupovali po úbočí hory, Iryn se nervózně usmál. „Tak se zdá, že bude velmi obtížné najít ubytování. Možná budeme muset sehnat stan a spát venku.“