Opuštěná, I. kapitola, 1. část

Slunce zdobilo blankytně modré nebe, s větvemi okolních břízek si pohrával teplý letní vánek a rozkvetlá louka voněla všemi možnými druhy květin a bylin. Sojka na nedalekém stromě právě krmila svá mláďata, která hladově pípala a vystrkovala hlavičky z bezpečného úkrytu v jejich hnízdě. Červený motýl přistál na rozkvetlé divizně a zabořil sosáček do jejího květu. Jeho krásná křídla se třepotala, když přelétal z květu na květ a hledat ještě nějakou šťávu. Na kameni kousek ode mě se slunila zelená ještěrka. Rozhlédla jsem se po té přírodní kráse a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Tohle je to pravé místo na přemýšlení. Ozývá se tu jen štěbetání ptáků, šustění listí ve větru a tiché bublání potůčku, který protéká lesem a vlévá se do říčky dole v údolí. „Marillo!“ Hlasité volání mého staršího bratra prořízlo ticho jako švihnutí bičem. Pomalu jsem se posadila a zavolala nazpět. „Ano, Alcarmo, jsem na louce!“ Za chvíli už jsem uslyšela i dusání kopyt. Alcarmo, vysoký blonďatý a neustále zamračený mladý muž, seskočil ze svého grošáka Failona a stoupnul si přede mě jako obří stráž. „Otec tě shání,“ oznámil mi. Drze jsem protočila oči a usmála se na něj. „Alcarmo, pojď, sedni si sem ke mně, něco ti povím.“ „Kolikrát ti mám připomínat, že mé jméno je Hélios?!“ pohlédl na mě přísným pohledem. „Kolikrát ti mám připomínat, že mě nezajímá, jaké jméno ti bylo přiděleno v dospělosti, tvá matka ti dala jméno Alcarmo a tečka!“ zamračila jsem se na něj. Nesnáším, jak jsou všichni dospělí posedlí svým získaným jménem! Vždy, když někdo dosáhne dospělosti, se koná velký obřad. Sejde se celá vesnice a společně oslavíme jeho Nový počátek. Při tomto obřadu vyvolá Amil našeho lidu Velkého Fairë a ten novému dospělému požehná, přidělí mu spřízněnou rostlinu a zvíře, dá mu jméno a obdaří ho nějakým darem. Amil je elfský výraz pro Matku a Fairë je elfsky Duch. Bratr se na mě zadíval a jeho pohled zněžněl. Trochu se pousmál a modré oči mu zajiskřily. „Marillo, ty snad nikdy nedospěješ.“ Postěžoval si a posadil se vedle mě do trávy. „Dospělá budu zanedlouho. Hodiny mi už odtikávají, a VelkýFairë už na mě čeká.“ Zarecitovala jsem přesně to, co slýchám skoro každý den od otce. Alcarmo protočil oči a usmál se. Je krásné, když se usměje. On a spousta dalších mladých bojovníků jsou stále jen zamračení, hrozně zodpovědní. Berou své poslání až příliš vážně. „Děláš si z toho legraci, ale čas se ti opravdu krátí a ty se budeš muset začít chovat dospěle a zodpovědně.“ „Ty sám ještě nejsi tak starý, abys mi dával takové kázání! Podívej se na sebe! Jsi mladý, neustále zamračený, stále u sebe nosíš zbraň, jsi ostražitý, tichý a rozvážný. Ano, něco z toho je správné, ale…“ na chvíli se odmlčím a pohlédnu mu do očí. „Copak si nevzpomínáš, jaké to bylo, než jsi prošel Novým počátkem? Byl jsi jiný. Byl jsi jako já.“ Jeho rysy se napjaly a on se narovnal. „Ale dospěl jsem, jako každý. A už se s tebou na tohle téma nebudu bavit. Otec tě shání.“ Vstal a podal mi ruku. Neochotně jsem se ho chytla a nechala se zvednout. On mě potom bez jediného slova vysadil na hřbet Failona, vzal otěže a rozešel se k údolí. „Alcarmo?“ oslovila jsem ho po chvíli. „Ještě jednou mi tak řekneš a já ti tam nahoře pořádně zatopím!“ Takhle výhružka mě rozesmála. „To snad ne! Ty bys opravdu svou moc použil na hrátky s dítětem?“ Podíval se na mě a jeho oči se zase smály. „Že jsi to ty,“ nadhodil a upřel na mě svůj pronikavý pohled. V tu chvíli mě polilo horko. Trochu jsem vyjekla. „Tak dobře, dobře, omlouvám se, kamínka v létě opravdu nepotřebuju!“ Potěšeně se usmál a horko ustoupilo. „Stejně ti budu říkat, jak chci,“ zašeptala jsem spíše pro sebe. „Neponaučitelná,“ zopakoval slovo, které od něj slýchám každý den aspoň pětkrát. Dojeli jsme do vesnice a zastavili na náměstí. Zatímco mi Alcarmo pomáhal z koně, dorazil k nám můj druhý bratr, Sailon. Má také čistě blonďaté vlasy a modré oči, jako Alcarmo. Je ale mladší, tím pádem ještě „nezodpovědný“, jak by nejstarší z nás řekl. U něj vidíte usměv častěji. Teď zrovna měl ale vážnou tvář. „Marillo, všude tě hledáme! Kde jsi byla?“ „Kde myslíš, že byla? Na té louce nahoře v lese.“ Odpověděl za mě Alcarmo. Sailon nad tím zavrtěl hlavou a trochu se uvolnil. „Musíš se jít ustrojit.“ „Ustrojit?“ nechápavě jsem se na něj podívala. „Titton má dnes Nový počátek, copak jsi zapomněla?“ podíval se na mě se zvednutým obočím. Trochu jsem se začervenala hanbou. Jak jsem mohla zapomenout? Vždyť jsem s tím klukem vyrůstala! Podívala jsem se omluvně na své bratry, kteří se nade mnou tyčili a přísně na mě zhlíželi. „Hned se připravím,“ řekla jsem tiše a radši se rychle rozeběhla k domu. Oblékla jsem na sebe dlouhé bílé šaty. Je to spíše velký kus bílé látky, kterou jsem na levém rameni sepnula ozdobnou zlatou sponou. Rozčesala jsem své dlouhé hnědé vlasy a za ucho si dala jako ozdobu květ kopretiny. Zastavila jsem se u obrazu, pověšeného nad mou postelí a zadívala se do vlídných hnědých očí mé matky. U dveří se ozvalo zaklepání. „Smím vstoupit?“ ozval se můj otec. Otočila jsem se k němu. „Samozřejmě, pojď dál,“ usmála jsem se. Zastavil se vedle mě a pohlédl na obraz. Chvíli mlčel a potom si povzdechl. „Byla by na tebe hrdá.“ „Byla krásná,“ řekla jsem tiše a prohlížela si její jemné rysy. „To byla, ale ty, moje Aranel, ty jsi její přesná kopie. Pokaždé, když se na tebe podívám, mám pocit, jako by tu stále byla.“ Podíval se na mě a jeho azurové oči zajiskřily. Rád užíval elfské názvy všude, kde to šlo. Aranel v elfštině znamená princezna. Otec a bratři si byli velice podobní. Všichni byli vysocí, blonďatí a modroocí. Tenhle muž měl sice tři děti a sem tam jste mohli spatřit nějakou jizvu, když se zranil v boji, ale jinak vypadal mladě. Jediné, co trochu připomínalo stáří, byly vějířky vrásek, které se mu udělaly okolo očí pokaždé, když se usmál. Nikdo by nevěřil, že je mu už přes tři století. Mezi námi to byl stále mladík. „Mrzí mě, že jsem jí nikdy nepoznala.“ Přikývl a znovu se podíval na obraz. „Zemřela velmi mladá. Tobě v té době byly sotva dva roky.“ Chvíli jsme tam ještě oba mlčky stáli a koukali na obraz. Potom otec přešel ke dveřím. „Pokud jsi už hotová, Arenal, tak pojď. Tittonův Nový počátek začíná za pár minut. Neměli bychom tam chybět.“ „Ano, hned jdu,“ přikývla jsem a vyšla s ním z pokoje.