Opuštěná, I. kapitola, 2. část

Nový počátek se vždy koná kousek za vesnicí v lese na mýtince. Slunce začalo zapadat a obloha pomalu přecházela do červené barvy.
Došli jsme na palouček, kde už byla shromážděná skoro celá vesnice.
Uprostřed paloučku plápolal oheň a naše Amil si vedle něj připravovala očistný elixír. Je nejstarší z celé vesnice a její moudrost se jí odráží v obličeji. Měla na sobě rudý hábit a šedé vlasy svázané do úhledného drdolu.
Vyhledali jsme s otcem bratry a postavili se k nim. V tu samou chvíli se k bratrům připojil Táro, neboli Priamos, můj ochránce.
Pokaždé, když se narodí dívka, Duchové jí přidělí nějakému muži, opatrovníkovi, ochránci, nejlepšímu příteli. Mě přidělil Priamovi. Je ramenatý a vysoký, má černé vlasy a tmavě hnědé oči. Jeho lícní kosti jsou ostře řezané. Dříve, když jsem byla ještě malá, býval stejně zamračený, jako například Alcarmo. Jenže já ho asi zkazila. Teď je celkem usměvavý, pokud se mi zrovna něco neděje.
Jednou, když mi bylo asi deset, jsem se byla projít a usnula jsem někde v lese. On mě tam vprostřed noci našel a strašně mi vynadal. To vlastně bylo poprvé a naposledy, co na mě křičel. A taky poprvé a naposledy, co jsem ho viděla tak rozčíleného. Byl úplně nepříčetný. Ale jediný důvod byl ten, že se o mě bál. On je skutečně můj nejlepší přítel. A ten nejlepší ochránce, jakého jsem si mohla přát. Vyrůstala jsem s ním. Je jako můj třetí bratr.
Nedávno říkal, že je rád, že mu Duchové nepřidělili žádnou další dívku. Má prý se mnou takové starosti, že by další asi nezvládl. Duchové můžou totiž každému muži přidělit dívek na ochranu, kolik chtějí. A také každá dívka může mít více ochránců. Mně ale stačí Táro.
Usmál se na mě a mírně se uklonil. Úsměv jsem mu oplatila a rozhlédla se po mýtince.
Pomalu se stmívalo a okolní stromy vrhaly v záři plamenů podivné stíny. Vzduch byl teplý a provoněný pryskyřicí. Ptáci zpívali a znělo to, jako by pěli hymnu k Tittonovu Novému počátku.
Amil najednou promluvila a všichni přítomní rázem utichli.
„Dnes jsme se tu opět šťastně sešli kvůli jednomu z nás. V tento den se z chlapce stane muž, bojovník a ochránce. Bez dlouhých a zbytečných proslovů si sem pozveme Tittona, toho, jemuž dnes začíná Nový počátek.“
Lidé kousek od nás se rozestoupili a do středu mýtiny vešel Titton. Hnědovlasý mladíček, sotva o pár týdnu starší než já. Na sobě měl černý látkový šat prošívaný stříbrnými nitkami, který mu sahal až na zem. Na hlavě měl upletený věnec z lilií. Je patrně známé, že lilie značí čistotu a nevinnost. Stejný význam měl i tento věnec.
Postavil se vedle Amil a rozhlédl se po nás. Jeho výraz byl trochu napjatý se známkou obav. Potom pohlédl na Amil.
Usmála se na něj a pozvedla okrasný džbán s připraveným očistným elixírem.
„Vítám tě, Tittone. Přijmi ode mě tento džbán a napij se.“
Podala mu nádobu a on jí uchopil do rukou. Zadíval se na tekutinu v ní a na moment se zarazil. Poté přiložil džbán k ústům a upil pořádný doušek. Elixír vrátil zpět Amil a ta ho dopila.
Přistoupila k Tittonovi a položila mu dlaň na čelo. Ten zavřel oči a zhluboka se nadechl. Amil také zavřela oči a začala tiše odříkávat starodávné elfské verše, kterým jsem nikdy nerozuměla.
Ptáci kolem umlkli a zvedl se lehký vánek. Kromě šustění listů, praskání ohně a starodávné elfštiny nebylo slyšet nic.
Poté promluvila nahlas a sejmula Tittonovi z hlavy věnec z lilií.
„Tavaro, duchu lesa! Nermi, duchu luk! Falmare, duchu moří! Nandin, duchu přírody! Fëa, duchu, jež sídlíš v každém z nás! Velký Fairë, duchu, jež nad námi držíš svou ochrannou ruku! Žádám Vás jménem svým a jménem toho to chlapce! Přijďte mezi nás a pomozte mu překročit práh Nového počátku!“
Vítr nabral na síle a plameny vyšlehly do obrovské výšky. Amil přešla k ohni a pozvedla věnec. „Žádám tě, Velký Fairë, požehnej nám všem, a hlavně Tittonovi. Nechť ho tvá přízeň provází na každém kroku!“ pronesla zvučným hlasem a roztrhla ten věnec. Vzala první květ a vhodila do ohně. Ten okamžitě zazářil fialovou barvou.
Z plamenů vylétla trocha fialového kouře, který prolétl mezi shromážděnými. Voněl po fialkách. Začalo se ozývat tiché šeptání ducha, potom fialový kouř zazářil a zmizel.
Amil se usmála a hluboce se uklonila: „Děkujeme ti, Velký Fairë, za tvé požehnání! Nyní žádám tebe, Tavaro, odhal své tajemství a předej Tittonovi zvíře, které vyjadřuje jeho já!“
Utrhla další květ lilie a hodila ho do ohně. Tentokrát dostaly plameny rudou barvu. Rozhořely se takovou silou, že si lidé v předních řadách museli před žárem zakrýt obličej.
Plamen vyšlehl mezi Amil a Tittona, a když se stáhl zpátky, na tom místě zůstal stát nádherný bílý jelen. Z davu se začaly ozývat překvapené a zaskočené povzdechy.
„Děkujeme, Tavaro,“ promluvila zase Amil a dav se utišil. „Nermi, pokorně tě žádám! Přijď mezi nás a daruj Tittonovi rostlinu, která pochází z jeho srdce!“
Další květ lilie skončil v plamenech. Smaragdově zelený plamen vyšlehl a ozářil Tittonovu tvář. Nehybně stál a zíral do ohně. Vznesl se zelenkavý kouř a přelétl nad něj. Chvíli se nad ním vznášel, potom zazářil a vypadla z něj větývka borovice. Titton ji uchopil, když padala. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, se větývka zeleně rozzářila.
Titton byl plně zaměstnaný úkazem, který právě držel v ruce, ale Amil pokračovala. „Děkujeme, Nemri. Nyní žádám tebe,Falmare, přijď a prozraď nám, jaký dar od tebe Titton dostane!“
Utrhla další květ a vhodila ho do ohně. Plameny teď dostali barvu stejně sněhově bílou, jako ona květina. Duch začal šeptat starodávnou elfštinu a ta se rozléhala po celé mýtině.
Potom promluvil hlasitě a jasně:

Ty, jež Nový počátek dnes zříš,
Ty, jež o novém životě sníš,
Ty lež už nikdy nespatříš,
Ty vždy pravdu odhalíš!

Ozvěna těchto slov se ještě odrážela od okolních stromů, když Amil zase promluvila.
„Děkujeme, Falmare, za tvůj dar. Řada přišla na tebe, Nandin. Přijď mezi nás a prozraď nám, je někde v našich řadách žena či dívka, která potřebuje ochranu nového muže?“