|
I když tě spalují plameny, musíš jít dál,
jinak život nemá cenu, kdyby se člověk z bláta nezvedal.
Vyskočit ze země do oblak, na nebe,
odrazit se ode dna, vydat to nejlepší ze sebe,
uchopit doteky vlasů, obejmout vůni květin a
dýchat barevnost lesů…
Pověsit se hvězdám kolem krku,
usmát se na měsíc,
nabídnout pomocnou ruku,
nechtít pro sebe víc,
to stojí za to jako slaná vůně moře,
jako otisk boty na rohožce,
jako klíč v zapalování plechového oře,
jako kniha visící na záložce,
plná slov a vět, plná myšlenek jako květ,
kapitol od rána do noci,
odstavců pocitů bezmoci..
Člověk musí zešílet, aby psal,
aby ze srdce slova na papír dal,
aby četl sám v sobě citu hromady,
aby zavřel písmenka do papírové ohrady,
pak četl to po sobě a z duše se radoval,
aby nad řádky jen tiše neplakal,
aby žil uvnitř pohádky,
uvnitř naivní zahrádky,
aby neztratil ideály a věřil v něco víc,
aby osudu nastavil druhý líc,
popral se se smůlou, smutek poslal někam,
nakonec zůstal mu úsměv a pocit,
na který tak dlouho čekal.
|