Setkání s nejstarším

Procitám a pomalu otvírám víčka. Všude je tma. Pomalu se snažím vstát a rukou šmátrám před sebou ve snaze zjistit, kde jsem. Oči pomalu přivykají tmě a začínám vnímat obrysy stromů přede mnou. Zhluboka se nadechnu a cítím chladný vzduch. Silná kořeněná vůně, kterou znám lesů a luk mně ještě více utvrzuje v jediné, leč mrazivé myšlence - "kde to jsem"? Stále se v myšlenkách vracím k poslední vzpomínce. Sedím na posteli a pomalu ulehám ke spánku. Poslední pohyb rukou, která přitahuje cíp peřiny až k bradě. Zavírám oči a nechám se unášet opojným spánkem, který nastupuje rychle. Vzdáleně vnímám zvuky z ulice. Pohlcuje mě tma a na konci se tetelí slabé leč příjemné světlo. Probouzím se ze snění a udělám krok vpřed a cítím jemný chlad na svých nohou. Tráva, ve které stojím, má zvláštně kovově modrou barvu a je na dotek jemná. Kapičky noční rosy mi pomalu stékají po nártu. Jejich stříbřitá barva se spíše podobá rtuti. Oči již naplno přivykly šeru. Přede mnou se opravdu rýsoval malý lesík, nad kterým se jemně vznášel lehký chuchvalec mlhy. Celý pohled na tu krásu okolo byl impozantní. Marně jsem se pokoušel srovnávat barvy ze svého fyzického světa s tím, co vidím. Takovou škálu pestrobarevnosti jsem doposud nepoznal - v každém odstínu byl základem kov. Představte si barvu rtuti a namíchejte do ní různé odstíny barev, ale i s touto představou jste ještě hodně vzdálení té nádheře. Vykročím směrem k lesíku a naslouchám zvukům noci. Zvednu hlavu a zahledím se na hvězdy. Blikají a třpytí se v seskupení mlhovin a galaxií. Připadají mě tak známé, jen si nemohu vybavit, kde jsem je už zahlédl. Hledám souhvězdí Orion, ale není tam. Pohlédnu před sebe a prudce se otočím zpět. „To není možné“. Vždyť jsem úplně jinde, za tak krátkou chvilku jsem nemohl ujít takový kus. Mé smysly se vzpírají logice. Lesík, který byl přede mnou, je v dálce za mnou a já stojím na nejkrásnějším místě ve vesmíru. S úžasem hledím na velké jezero. „Šálí mě zrak“. Myšlenka bubnuje na poplach a já jen stojím a nemohu se hnout. Nádherně zbarvená voda v barvě stříbra perfektně odráží celou hvězdnou oblohu. Zavrávoral jsem, ruce automaticky začaly chňapat ve vzduchu, snažíc se něčeho chytnout. Dopadl jsem na záda s rukama podél těla. Stáhnul jsem celý obličej v očekávání z přicházející bolesti. Nic. Pomalu se otočím a pozoruji trávu. V místech, kam jsem dopadl, byla tráva propletená a vytvářela pružný podklad. Opatrně jsem na prapodivný polštář sáhl. Tráva se mírně prohnula, a čím víc jsem dlaní na ni tlačil, tím více jsem cítil obrácený tlak. Na obličeji se mi objevil úsměv. Pomalu si sedám a pokrčím kolena, která obejmu a položím na ně bradu. Myšlenky nechám procházet hlavou a ani se je nesnažím nijak studovat. Z mého rozjímání mě probrala slabá záře na druhé straně jezera. Uprostřed byla mléčná a jasná a na okrajích zeslabovala do ztracena. Potřásl jsem hlavou a na okamžik zavřel víčka, abych se přesvědčil, jestli mě náhodou nešálí zrak. Znovu jsem pohlédl do dáli a k mému údivu to bylo o kousek dál. Ano, ono se to pohybovalo. Napínal jsem zrak, co to šlo, abych zjistil, co to je. Ne, ještě je to moc daleko a není poznat, z jakého zdroje světlo vychází. Dlaněmi jsem se zapřel za zády a vyhoupl se do pokleku. Odraz byl však moc rychlý a umocněn pružnou travou či co to bylo, jsem přepadl dopředu. Připadal jsem si jako malé dítě, které se začíná batolit a se stejnou nemotorností přepadává na bok, jak hledá rovnováhu. Opatrně jsem pokus opakoval jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem postával na čtyřech. Zabrán natolik do snahy vstát jsem si ani nemohl všimnout objektu, který se přibližoval. Světelný útvar se velkou rychlostí přesunul podél břehu až na vzdálenost několik desítek metrů ode mne z pravé strany. Pohlédl jsem zděšeně na úkaz a v jasném obrysu záře zahlédl něco jako srst bílého zvířete. Stále jsem ještě neměl představu, o jakého tvora jde, ani odkud se bere ta záře. Myšlenky lítaly sem tam, jak jsem si představoval různé zvířecí druhy, které jsem znal ze svého domova na Zemi. Přestal jsem zápasit sám se sebou a čekal, co se stane. S klidem lapené kořisti, která ví, že nikam neuteče, jsem povolil ruku a dosedl zpět na travinu. Vnímal jsem jemné otřesy při každém odrazu bytosti přede mnou. Pohlédl znovu na noční oblohu, která stále třepotala nekonečným množstvím hvězd. Dusot zesílil a svit vycházející z bytosti pomalu rozmazával jasné hvězdy. Zavřel jsem oči a čekal na konec. Poslední otřes se ozval až u mne. Cítil jsem jemné kapičky rosy a drobné hlíny, jak tvor prudce zabrzdil. Ticho, které panovalo, mne naplnilo zvědavostí, co se děje. „Je tam, nebo už ne?“ Pomalu otvírám víčka a mžourám do jasného světla, které mně vhání slzy do očí. Snažím se prohlédnout jasem, abych zjistil, co tam je. Nevěřím očím, které jsem klopil k trávě a hledím na kopyta nádherně černá a lesklá jako eben. Pomalu svůj zrak zvedám výše od kopyt po srstnaté noze bílé jak padlý sníh. Občas zahlédnu záškub svalu, které se vlní pod srstnatou kůží. Více zaostřím a všímám si, jak z chloupků vylétají malé červené jiskřičky, které se tak dva centimetry nad srstí sráží a vytvářejí záblesky jasného světla. Celou postavu zahalují tisíce a možná miliony takových jisker, že to budí dojem obrovského ohňostroje. Na to, jak jsem byl blízko, jsem cítil jen letmý závan příjemného tepla, který nepálil. S úctou a úžasem hledím na tvora, který svou podobou a vznešeností nejvíce připomínal pozemského koně. Mocná hruď a svalnatá šíje, na které se v jemném vánku vlnila hříva tak jemná, že nemám ani slov ji popsat. Uši vztyčené a nastražené čekající na jakýkoliv zvuk. Jemné chloupky zevnitř i zvenku spíše připomínaly okvětní tyčinky rozkvetlé lilie. Obří černé oko s bílými tečkami jaksi přitahuje mou pozornost. Pohlížím do středu černoty, ve kterém jakoby vězel celý vesmír. Zkouším odtrhnout pohled, který mě pohlcuje. Nakrátko zahlédnu v jiskřícím karnevalu jediný roh, stáčený v šroubovici až k jeho hrotu. Úžas. Vydechnu a možná i nahlas vyslovím to jediné slovo opředené tajemstvím a legendami našich předků po celém světě… „Jednorožec“. Roh byl jak nejemnější slonovina a zároveň mramor, ve kterém pulsovaly nitky stříbrného drátku. Špice rohu byla tak ostrá, že se samotná záře o ni rozdělovala na dva samostatné půlkruhy, jejichž drobné částice se opět uzavíraly na kořenu rohu vystupující z obrostlé vyvýšeniny těsně nad očními oblouky. Nozdry se rozšiřovaly a zase smršťovaly v pravidelných intervalech. Jemně hnědé dolíčky přecházely až do sametově obsidiánové barvy pohlcujíce svoje vlastní světlo v okolí nozder při každém nádechu. Nemohl jsem se hnout, ale cítil nutkání pohladit tu nádheru dlaní. Ruka se mi pomalu zvedla, ale hned jsem se zarazil, jakmile „Jednorožec“ trhnul hlavou a špice rohu rozčísla kokon světla. Majestátná hlava znovu zaujala pózu zvědavého tvora, který se zájmem sleduje něco nového. Podruhé jsem s opatrností přiblížil ruku k šíji. Jednorožec jen naklonil hlavu více na stranu, aby mohl vidět, co dělám. Přiložil jsem dlaň na srst a rukou opatrně přejel směrem k hrudi. Nádherně měkká srst svou jemností spíše připomínala kožíšek činčily. Po dotyku jiskřičky jako splašené stádo světlušek utvořilo tunel a za mojí dlaní se opět spojil. Naše pohledy se znovu setkaly a já začal upadat do jakého si transu. Cítil jsem se naprosto volný a neubránil se nepopsatelnému úsměvu. Už jsem nevnímal nic jiného než čerň oka, ve kterém se třepotaly vzdálené galaxie celého vesmíru. Pohlcen vírem točících se galaxií pocítil jsem obrovskou lásku ve svém srdci. Lásku tak velkou, že z očí se mi začaly řinout slzy, které stékaly po tváři a měnily se v perleť. Ta mizela v hloubi vesmíru mé vlastní duše. Procitám zpátky na polštáři a utírám slzy. Z dáli podvědomí jako ozvěna ke mně doléhá „ Nejsi sám“…