Střípek sna II.

Byla tmavá noc. Temnější než ostatní. Zamračená obloha ukrývala bílý měsíc v úplňku. Zvířata mlčela v očekávání ničivé bouřky. Déšť smáčel písčitou cestu ke staré kamenné bráně. Co je za tou bránou? Kdo ví. Je zamčená a čeká na své otevření. Ale klíč se ztratil v čase a v pochmurných dnech. Nikdo proto nepřichází, aby jí otevřel a proto tu zůstane zamčená na věky. Ale někdo tu přece byl. Skrytý v těžké kápi tu stál opřen o velký javor, který vyrůstal těsně u kamenné brány. Stál tu, do tmy koukal, a jako by v dešti viděl více než může obyčejný člověk zahlédnout. Zpod kapuce zářily jeho černo černé oči, které byly tak tmavé, že noc kolem vypadala jen šedá. Nemluvil, nehýbal se, jen tam stál. Čekal na něco? Nebo věděl co se stane? To si můžeme jen domyslet... Najednou se v dálce ozvaly kroky. Někdo klopýtal po písčité cestě směrem k bráně. Skrze déšť nebylo vidět kdo to je. Černý stín zpozorněl a napnul se. Jeho oči náhle změnily barvu. Teď byly světle šedé, ale stále stejně nečitelné. Hustý déšť odhalil siluetu přicházející postavy. Bylo vidět, že je vyčerpaná a zraněná. Spíše se vlekla než že šla. Na každém kroku to vypadalo, že se skácí k zemi, ale postava šla stále dál. Došla až k staré bráně, ale tam už to její tělo nevydrželo a postava spadla na zem. Ozval se potlačený nářek, který způsobil pád na otevřené rány, ale dále už nic. Postava se nehýbala. Stín vyšel zpod javoru. Měsíc na okamžik pronikl skrze mraky a osvítil svým svitem postavu, která stále nehybně ležela na písčité cestě. Teprve teď si všiml, že je to mladá černovlasá dívka. Na sobě měla černé krátké šaty bez rukávů přepásané v bocích tmavě modrým šátkem, černé vysoké nadkolenky a na levé ruce měla modrý návlek. Ale něco bylo zvláštní. Z dlouhých černých vlasů já vystupovaly dvě černé kočičí uši a zpod sukně jí vykukoval dlouhý ocas stejné barvy. Ona je jedna z Řádu. Uvědomil si tmavý stín a opatrně se přiblížil k nehybné dívce. Dýchala, ale jen mělce. Najednou otevřela oči. Stín uskočil a přikrčil se připraven na boj. Sklouzla mu kapuce z hlavy a ukázala pohlednou, ale tajemnou tvář černovlasého mladíka. Měl na sobě oblečení, které se podobalo jejímu: černá košile bez rukávů, černé krátké kalhoty a boty vypadaly spíše jako ponožky. Jen kolem pasu měl převázaný černobíle pruhovaný šátek, na jehož konci byl jeden článek pruhování, na místo bílý, červený. Stejně barevné pak byly i rukavice vysoké až k rameni. Dívka na něho koukala modrýma očima. Jejím unaveným očím a mysli se zdálo, že má křídla. "Anděl." Zašeptala toto slovo a pak jí opustila poslední zbývající síla a ona zavřela oči. Při zvuku toho slova sebou stín trhnul. Na mrknutí oka se zdálo, že má oči zase černé, ale světle šedé je vystřídaly. Podíval se na umírající dívku. Zamyslel se, ale pak jí vzal do náruče a rozešel se směrem k lesu. Blesk prořízl oblohu a osvítil postavu mladíka a... na okamžik se opravdu zdálo, že mu na zádech leží pár šedých složených křídel, ale to musel být jen klam lesních stínů...Nebo ne? Kdo ví...




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/