Spero Gladius

I. Temnota. Ticho horší než zvuky bitvy. Když otevřeš oči, je to stejné. Tma a ticho. Má mysl byla jako v transu. Hlavou se mi tehdy honily pořád stejné pocity a myšlenky. Až po nějaké době jsem si uvědomil, že to, co mi ruší chod myšlenek je bolest. Bolest tak strašná, že jsem ji nějakou dobu ani nemohl vnímat. A ještě jeden pocit jsem měl. Strach. Strach jaký jsem dosud necítil. Hrůzná atmosféra místa, které jsem ani nemohl vidět. Temnota všude kolem mě. Pak se něco změnilo. Začínal jsem pomalu a rozmazaně něco vidět. Sice jsem začínal vidět, ale to co jsem viděl, to mi nedávalo smysl. Všude kolem mě byly stíny, malé i větší, ale jednu věc měli společnou. Nebyly šedé ani černé, ale jasně oranžové. Pak mi pomalu začalo docházet, že vidím asi všechny živé tvory v mém okolí. O některých těch stínech jsem ani netušil, že existují. Největší záře ale vycházela ze tří míst. Netušil jsem, kdo nebo co jsou ta světla zač a to mě děsilo ještě víc než předchozí tma. S vypětím všech sil jsem otevřel oči. Ale ono se nic nezměnilo. Byly tam pořád. Tenhle stav byl horší než sen, protože ze snu se můžete probudit. Nejspíš jsem ani nepoznal, kdy stíny zmizely a já plynule přešel do bezvědomí. Tak plynul čas a já se občas probouzel a děsil se stínů, které mne obklopovaly. Pomalu jsem pochopil, že nejméně jeden z těch tří největších stínů je člověk. Tohle všechno jsem si postupně vybavil, když jsem se probudil. Obvyklé rozmazané vidění, po kterém následoval pohled do světa stínů, jak jsem tomu stavu začal říkat, se najednou zaostřil a já se probral. Že jsem se probral, to není asi úplně nejvýstižnější popis, dalo by se dokonce říct, že jsem vstával pomalu jak medvěd po zkráceném zimním spánku. Nakonec, když jsem se konečně téměř probral, jsem se rozhlédl kolem sebe a málem to se mnou praštilo zpátky na postel. Tma v pokoji nebyla proto, že by snad byla noc, ale protože v něm nebyla žádná okna. Další poněkud nezvyklou věcí bylo, že celý pokoj měl zdi z obsidiánu. V celém pokoji byla takříkajíc temná atmosféra. V pokoji nebylo nic výrazně zajímavého. Postel, stůl, dvě židle a malá skříň. Jen tak, aby se neřeklo, jsem zkusil otevřít dveře. Jak jsem čekal, byly zamčené. Na stole leželo jídlo a stál hrnek s vodou. Nějak se mi to nechtělo ochutnat, i když jsem měl strašný hlad a žízeň, za což možná mohla moje vrozená nedůvěra.