1. kapitola - Klíč

Čaroděj, snad starší než sám čas, se naposledy dlouze podíval do truhly a pak tiše zamumlal jakési podivné zaklínadlo. Pohladil hedvábnou přikrývku, skrývající její obsah, a pomalu, docela nehlučně zaklopil víko.

„Teď už to není na mě,“ pomyslel si, „co jsem mohl, to jsem udělal.“, a otočil malinkým klíčem. Zámky cvakly, rozhostilo se ticho. Vytáhl klíček a pečlivě jej uložil do malého koženého váčku, který se mu houpal u pasu. Rozhlédl se kolem, ztěžka vstal a vysokou holí udeřil do truhly. Truhla zazářila a zmizela. Pomalým krokem, opíraje se o hůl, odešel do mlhy, halící do sebe hustý les všude okolo.

* * *

O mnoho, mnoho let později, někde docela jinde…

* * *

František byl úplně obyčejný kluk. Neuměl kouzlit, i když Harryho Pottra znal skoro zpaměti. Zato uměl výborně jezdit na bruslích, a obstojně hrál fotbal. Chodil do školy, protože mu bylo řečeno, že je to třeba. Tedy mnoho nenamítal, jen měl pocit, že tam ztrácí čas. Učebnice, které vždy na začátku školního roku dostal, měl už na konci září přečtené a ostatní měsíce jen nechápal, proč ostatní nechápou.

A vlastně tak docela obyčejný nebyl. Neměl rodiče. Kam až jeho paměť sahala, žil u své tety Rozálie. Byla to velmi ctihodná dáma s pověstí vyhlášené kuchařky široko daleko, a všechny hospodyně z okolí si k ní chodily pro rady. Její kulatou tvář nikdy neopouštěl úsměv a druhá brada jako by k ní patřila odjakživa. Šibalské oči za kulatými brejličkami s tenoučkou, stříbrnou obroučkou, nabádaly k rošťárnám, ale pevný šedivý drdol zase varoval, aby jich nebylo příliš mnoho. František nevěděl kdy, nebo jak se k ní dostal a jen ona se objevovala od počátku jeho vzpomínek. Když se dozvěděl, že by měl mít rodiče, jeho otázky zůstávaly bez odpovědi. Teta jej vždy jen pohladila a tak trochu smutně se usmála. A pak se tvářila, že má spoustu práce.

Toho dne od rána pršelo a ve škole jakoby se proti Františkovi všichni a všechno spiklo. Vůbec nic se mu nedařilo, a to, že byl pátek, náladu spravilo jen nepatrně. Teď seděl v malinkém vikýři na půdě starého domu, poslouchal, jak déšť tluče do tašek z pálené hlíny a plechových okapů a hledal skrze zaprášené sklo, jestli se venku někde něco nepohne. Ale vše co se hýbalo, byla jen kočka báby Vilemíny, z protějšího domu. Občas zvedla hlavu, z parapetu sklepního okýnka zamžourala do deště, a když se ujistila, že stále prší, zase se stočila a spokojeně usnula.

Půda byla Františkovým útočištěm vždy, když venku bylo ošklivo a teta Rozálie pořádala svoje babské dýchánky. Byl vždy celý nesvůj, když musel pořád dokola odpovídat na spoustu stále stejných, podle něj, úplně hloupých a zbytečných otázek. Jako třeba co bylo ve škole, jak se mají tam ti nebo oni, nebo jak bylo v zoologické zahradě. Tady nahoře, mu vůně starého dřeva, spousta prachu, starého nábytku, nádobí a dávno přečtených novin a knížek, dávaly stále co objevovat a vymýšlet. Odsud cestoval za svými sny a plnil si i ta nejtajnější dětská přání.

Všem těm tajemstvím pak vévodila obrovská okovaná truhla. Stála v nejtemnějším rohu a než ji onehdy objevil, musel nejprve odházet spoustu starých hadrů a všelijakého harampádí. Nebylo by na ní nic až tak podivného, kdyby nebyla zamčená. Což bylo pro Františkovu zvědavost tím největším lákadlem. Měl ji prozkoumanou ze všech stran, odevšad kam se jen dostal. Neměla žádná madla, za která by ji mohl odtáhnout někam, kde by bylo více světla, nebyla tam kladka, která by se dala urazit, jen malý otvor se zdobeným kováním na dlouhé straně dával tušit, že zámek by mohl být uvnitř. Ačkoliv vypadala, jakoby ji někdo vyrobil teprve nedávno, měl pocit, že je velmi, velmi stará. Vyzkoušel všechny klíče, které kdy kde našel, zkoušel páčit víko, ale ani ji nepoškrábal. Ptal se na ni tetičky, ale ta jen pokrčila rameny. Prý už, když dům koupili, tak tam stála a ani původní majitel o ní nic nevěděl. Pokoušeli se s ní taky pohnout, ale ať se snažili jakkoliv, vypadalo to, že je snad vrostlá do podlahy. A protože stála docela v koutě a nepřekážela, nechali ji tedy na pokoji.

Zdálo se, že dnes už déšť neskončí a pátek uplyne bez užitku, když z protějšího rohu, kde byl vchod, a jediné místo kudy na půdu mohl kdokoliv přijít, se ozvalo vrznutí a objevil se pruh světla. Někdo se za ním dobýval, a tetička to jistojistě nebyla, ostatně, ta vždy jen tloukla násadou smetáku do trámu, když chtěla, aby sešel dolů, nehledě na to, že stále slyšel fistule všech těch bábrlinek z kuchyně pod sebou. Protože nikoho nečekal, tiše seskočil z trámu u vikýře a ukryl se do tmy tak, aby viděl na padací dveře. Zahlédl nejprve jednu ruku, jak zápasí s těžkým dřevěným víkem a pak se ozval hlas, který znal jako svůj.

„Fanouši, neschovávej se, vím, že jsi tu.“

Byla to Helenka, snad jediná „normální“ holka ve škole. Od první třídy seděli spolu ve třetí lavici u okna a nikdo jim neřekl jinak než mamka s taťkou. Byla o půl hlavy vyšší než František, ale to holky v tomhle věku někdy bývají, zato se nebála myší, pavouků a jiné podobné havěti, a bez obav by vyrazila o půlnoci na hřbitov. Nikdo ji nikdy neviděl jinak, než v tričku a džínách. Bydlela s rodiči, starší sestrou Žofií a mladším bratrem Robim ve Žluté ulici, v domě s obrovskou zahradou a ovocným sadem, se spoustou skvělých, sladkých jablek. Jako by byli sourozenci, trávili spolu skoro všechen volný čas. Prolézali staré půdy v činžácích ve městečku, znali každý kámen na nedaleké zřícenině, každý strom v lesích okolo a hajný Frngál, správce a opatrovník místního polesí, byl jejich největší společný „velký“ kamarád.

„Se neschovávám, pojď nahoru.“ ozval se František a vyloupl se ze tmy.

„Tak mi pomoz, ty nemehlo, mám plné ruce, …tetička posílá žvanec.“

František propustil Helenku do jejich hájemství. Položila na „stůl“ z dřevěné bedny, který si vytvořili ve svém „obýváku“ talíř plný buchet a posadila se do jednoho ze dvou proutěných křesílek.

„Vypadá to bledě, a venku je to čím dál horší,“ povzdychla si, „pan Frngál se nás asi dnes nedočká.“

„Není blbej, a nemyslím, že v téhle slotě by chtěl někam jít.“ odvětil František.

„No třeba ne, ale pořád lepší na hájence, než tady…“, suše odtušila Helenka.

Mezitím se venku rozpoutala pořádná bouřka a všechno potemnělo, jakoby přicházela noc. Blesky přes okna ve vikýřích na krátké okamžiky prosvětlovaly půdu a stíny harampádí kreslily na trámy a střechu všelijaké obrazce. Mlčky pořádali tetiččinu výslužku a pozorovali, co kde světlo nakreslí. Náhle František zpozorněl.

„Vidělas…?“

„Co?“

„No, na té truhle,… viděla jsi to?“

„Ne, co tam bylo?“

„Já nevím, ale…“, František odložil buchtu na talíř a napřímil se, „koukej na truhlu a počkej na další ránu…“

S pohledem upřeným do tmavého kouta, kde věděli, že stojí truhla, bez hnutí oba čekali, až znova zahřmí. Trvalo celou věčnost, než se ozvala další rána. Byla obrovská, až se celý dům otřásl.

„Bylo to tam zase…“, vykřikl František.

Helenka na něj pohlédla: „Já viděla jen světlo…“

„Ne, byl tam stín…, …byl tam dům s parohama…, …a objevil se přímo na ní“.

„Fanouši, tobě už docela hrabe, jaký dům s parohama?“

Další rána a další světlo prosvětlilo půdu. František vyskočil z křesílka a rozběhl se k truhle. Málem smetl sladkosti do prachu na podlaze.

„Ty to fakt nevidíš?“

Helenka jen zakroutila nesouhlasně hlavou. František teď stál přímo u truhly, ale jako když skončí divadlo a v hledišti se rozsvítí. S tím posledním zablesknutím náhle ustalo i bubnování deště, a jakmile největší mraky odehnal vítr, půda se prosvětlila. Pohlédli přes vikýř na oblohu. Jako ve zrychleném filmu se mračna hnala pryč, tvořily se mezi nimi díry, přes které prosvítala modrá obloha a v některých se i objevilo slunce.

„Jdeme ven,“ prohlásila Helenka, „ještě není tak pozdě, abychom museli pana Frngála budit.“ Bylo docela zřejmé, že jí uzavřený prostor nedělá dobře.

Skoro celou cestu k hájence běželi. Do setmění sice bylo ještě daleko, přesto nechtěli ztratit ani jedinou drahocennou minutu ve společnosti hajného. Les i paseky se vzpamatovávaly z bouřky a všude se převaloval mlžný opar. Ještě jeden záhyb lesní cesty a byli na pasece, kde stál dům, hajného Frngála. Paseka byla zahalena mlhou, mnohem hustší než viděli celou cestu sem. Náhle se František zarazil a s vykulenýma očima hleděl před sebe.

„To je ono, to je to, co jsem viděl na truhle…“, ukazoval rukou před sebe.

Na temeni vršku, se rýsovala silueta hájenky, dokreslená nad střechou obrysem větví ořechu, který rostl za ní. Nikdy dříve si toho nikdo z nich nevšiml, až dnes František.

„Dům s parohama…“

Helenka pohlédla nejprve na hájenku a pak na Františka.

„No, pěkné…, a co s tím?“

„Možná nic, ale je to divné, nebyla to první bouřka, co jsem zažil na půdě a nikdy jsem tam něco, jako dům s parohama neviděl a tady taky ne. A teď tohle…“

„Hele, já vím, že ti hlava šrotí, ale tohle bych asi nechala plavat.“ povídá Helenka a už docela volným krokem se vydala cestou k hájence. František ještě chviličku stál a pozoroval stíny. Pak se vydal za ní. Ať tak či tak, fantazie pracovala na plné obrátky. Pořád se pokoušel přijít na to, jestli náhodou neměl něco pochopit.

Branka v plotu kolem hájenky neměla zámek. Byla na petlici, a jen takovou, aby ji nedokázal odjistit hajného pes Arnošt, jakkoliv byl chytrý. Vlastně sloužila jen jako ucpávka díry v plotu, jehož jediným úkolem bylo, aby Arnošt věděl, odkud až kam může, nic víc, přestože přeskočit jej, byla pro něj úplná legrace. Dnes byla zahrádka prázdná, nikdo je nevítal. Po placatých kamenech přeběhli trávník, přeskočili dva schůdky ke dveřím, a na nich objevili lístek. Byl popsaný hajného hrbolatým rukopisem. Znali jej velmi dobře ze seznamů drobností, které občas panu Frngálovi nakupovali v městečku.

Moji milí,

Trochu tady foukalo, šel jsem do obory se podívat, jestli všechno stojí. Vrátím se brzo.

Frngál

 

„Tak, a co teď.“ pomysleli si. Posadili se na schůdky před hájenkou a nahlas přemýšleli.

„Když jej půjdeme hledat, můžeme se minout, i když víme, kam šel.“

„I když nevíme, kdy odešel, tak brzo teď, znamená dříve, než znamenalo brzo tehdy, když lístek psal.“

„…a domů se nám ještě nechce. Na to je brzo docela určitě“

„Počkáme…“ rozhodla nakonec Helenka. A toto rozhodnutí se ukázalo jako velmi prozíravé. František při tom čekání stihl zkontrolovat králíky a kozu, spolu s Helenkou prohlédnout a sklidit záhony uzrálých jahod, které loni na jaře vlastnoručně vysadili a prohlídnout jabloně a hrušky. Právě se vraceli s kapsami plnými ovoce, když z lesa vyběhl Arnošt. Zavětřil a už si to metelil přes louku k hájence. Hned nato spatřili mohutnou postavu hajného.

Byl to přesně ten pán lesa, jak jej popisují v mnoha pohádkách. Rozložitý, vysoký muž s hustým střapatým plnovousem, dobrotivýma očima, plnýma pochopení pro spoustu otázek. Žádnou z nich nenechal bez odpovědi. A taky spoustu otázek pokládal, aby pak jednou se šibalským úsměvem, jindy s vážnou tváří očekával odpovědi. Na stříbrném řetízku kolem krku se mu neustále houpala krásná dýmka s vyřezávanou troubelí, na širokém opasku pak kožený váček na tabák a obrovský zálesácký nůž v kožené pochvě. Ten Františka, od okamžiku kdy si jej poprvé všiml, neustále přitahoval. Děti nikdy neslyšely, že by řekl slůvko NE. Když to bylo zapotřebí, vždy vysvětlil, proč to či ono z nějakého důvodu nelze a jak by se to možná dalo udělat jinak.

Za chvíli už seděli u kouřících hrnků s bylinkovým čajem a mísy plné uzené kančí kýty.

„Dneska to máte bez počítače a televize mládeži…,“ povídá hajný, „domluvil jsem vám tady nocleh a zítra hned brzy ráno vyrážíme na Pátou paseku. Minulý týden jsem tam zahlídl jezevce, tak to půjdeme očíhnout, jestli se chová slušně. Jestli tedy chcete…“, …a byl si jistý, když se ptal, že dnes bude mít nocležníky. Ostatně, nebylo to poprvé. Oba už tady v hájence měli svoje postele v pokojíku v podkroví, a televize s videem bylo to poslední, co by jim tady chybělo.

Po vydatné večeři, jako vždy, začal večer otázek, odpovědí a příběhů. To měli nejraději, hned po výpravách do zdejších kopců. Pan Frngál byl velmi moudrý a sečtělý muž, znal spoustu pověstí a příběhů ze zdejšího a nejen zdejšího kraje a uměl je krásně vyprávět. Před tím si obvykle nacpal dýmku voňavým tabákem, uvelebil se ve svém obrovském křesle a pak hlubokým hlasem povídal o strašidlech, loupeživých rytířích a příbězích bílé paní ze zdejšího hradu. Mělo tak tomu být i tentokrát. Sáhl po koženém váčku, aby si posloužil, jenže ten už byl nějaký vyprázdněný.

„Helenko, ty víš, kde mám pixlu s tabákem, buď tak laskavá…“, povídal a rozšněroval váček. Pak udělal co ještě nikdy před tím. Obrátil jej nad stolem a vysypal na něj zbytek tabáku, snad proto, aby ten starý promíchal s novým. Na stůl, spolu s tabákem, s tichým klepnutím vypadl malinký klíček. Když jej František spatřil, zkameněl. Všechno se mu spojilo.

„Pane Frngál, co je to za klíček…?“, vypálil ze sebe bez rozmýšlení.

„A víš, že ani nevím, váček mám po svém dědovi a klíček už v něm byl. Kdysi jsem v něm tabák nenosil, schovával jsem tam spoustu jiných užitečných klukovských věcí, ale tak nějak jsem je přestal potřebovat, a jen ten klíček tam jaksi uvízl. Nikam nepasuje, to jsem vyzkoušel už dávno. Proč tě zajímá?“

František chvíli přemýšlel a pak potichu povídal:

„Možná vím, k čemu patří.“