Příběhy z dávné budoucnosti.Část 2

Příběhy z dávné budoucnosti. DÍL 2 Neznámá planeta. Pilot Karenun se začal probírat z bezvědomí nebo s dlouhého spánku. Cosi ho vzbudilo, než si uvědomil že to jsou rudá světla, která ho oslňovala. Vycházela s velitelské sekce. On ležel v záchranném modulu, který byl k ní připojen. Dosti dlouho trvalo, než se mu vrátili myšlenky i vzpomínky. Viděl sebe,jak ho velitel ukládá omámeného do polo vědomí do záchranného modulu a dál již nic. Upadl zřejmě do bezvědomí. Byl ještě omámený ,když spustil otevírání modulu, zapomněl na nebezpečí, které hlásily rudá světla. Než si to uvědomil byl modul otevřen a on mohl vstoupit do velitelské sekce. Na jejích monitorech uviděl nápis „ loď je v nebezpečí !“ To již byl při smyslech a rychle zkontroloval přístroje a spustil kamery. To co spatřil ho uvedlo do šoku. Na monitorech viděl planetu a přistroje mu říkali, že se loď nachází v tesané blízkosti její atmosféry. Hrozí nebezpečí že se do ní dostane a shoří v ní. Každým okamžikem se k ní blížila. Sotva se zbavil šoku zhodnotil situaci. U lodě nebyla její obytná část, ta zmizela i s posádkou. Doufal, že odstartovala k svému přistání na neznámé planetě. Karenun pochopil, že to je poslední a jediná možnost jak si zachránit život. Musí následovat posádku a pokusit se v záchranném modulu přistát na planetě. To byl pokus o sebevraždu, ale skýtal alespoň promile naděje. K nastartování motorů lodi neměl čas, to by trvalo přinejmenším několik dnů. Upjal se k myšlence přistání. Pozornost věnoval neznámé planetě, která se mu zdála velmi podobná Zemi. Její povrch mu ukazoval ohromné oceány i pevniny. Tu největší tvořily dvě části spojené jakousi šíjí. Ležela v její části od rovinku na sever, další byly menši a na druhé polokouli. Svou pozornost věnoval jenom té velké. Vypadala nadějně i přes vysoké hory na svém západě, které pokračovaly zřejmě velmi aktivními sopkami na jihu až končily v oceánu. Ovšem uprostřed pevniny viděl řeky, jež se vlévaly do ohromné veleřeky. Kolem nich byla nížina, která končila kopci až přecházela v předhůří onoho vysokého pohoří na západě i severu. Měla i celou řadu jezer. Nikde však nebyla ani známka civilizované činnosti, jen ohromné lesy a trávou porostlá nížiny kolem řek. Na přístrojích uviděl, že atmosféra planety je skoro stejná jako na Zemi,obsahuje jen o něco více kyslíku. Její teplota je shodná ze zemí. Karenun neměl čas na myšlenky o planetě, která se tak nápadně podobá Zemi, nepřemýšlel o zázraku, který by toto způsobil. Myslel pouze na záchranu svého života. Vesmírná loď již vstupovala do atmosféry, když se Karenun posadil do záchranného modulu a odstartoval vstříc neznámé planetě. Přistání Nad krajinou zuřila prudké bouře. Blesky se střídaly v osvětlování temných mraků valících se oblohou. Prudký vítr ohýbal až k zemi mohutné stromy a provazy deště bičovaly zem i rozbouřenou hladinu jezera. V záři blesku se pokednou vynořil z mraků letící objekt zavěšený na třech padácích a mířil k zemi. Když dopadl na skálu která jakoby vyrůstala z jezera, ozvalo se ohlušující zahřmění. Neobjevil se v tu chvily žádný blesk a přece se objevilo světlo. To přistál pilot Karenun na neznámé planetě a zapnul světla modulu . Jeho přistání však nebylo štastné. Než stihl odepnout padáky od modulu, byl tento vlečen ze skály k hladíně jezera. Modul pokračoval v tomto pohybu i po odepnutí padáků po svažující se skále. Karenunuvi sotva se považoval za zachráněného hrozila smrt utopením v rozbouřeném jezeře. Modul se naštěstí zastavil o kořeny křovin , kterými byl sráz k jezeru řidce porostlý. Karenun byl donucen otevřít modul a vyskočit na skálu v kombinéze a přilbě s kyslíkovou maskou. Cítil, že kořeny povolují a praskají. Sotva stanul na skále,modul se dal do pohybu a během okamžiku spadl do jezera. Neštastný Karenun je sledoval jak se modul ponořil do hlubin Teprve pod převisem skály, kam se schoval před prudkým deštem a větrem přišla chvíle kdy měl čas na přemýšlení o své situaci. Nechápal vlastně nic. Jak se mohla vesmírná lod dostat k neznámé planetě, která vůbec neexistuje podle vědců a jejich pozorování celé galaxie. I kdyby trvalo jeho bezvědomí několik let,tak by se lod nemohla dostat k jiné galaxii. Planety se přece nestěhují. Tato planeta, podobná zemi, však zřejmě ano, tento nesmysl ho též napadl. Docela se i usmál při tomto nápadu. Dětinská hloupost toho nápadu ho však dovedla do logického uvažování. Nemá cenu v této své situaci přemýšlei o problemu který je pro něj neřešitelný, musí starat o své přežití. Je sám a bez prostředků nutných k životu. Tato planeta mu je nabídne, tím si byl jist. Bouře odcházela a ranním pološeru viděl stromy rostoucí na blízkém kopci a dále, jak počinalo svítání. Kde mohou růst stromy, lze předpokládat životní podmínky pro živočichy. Příroda na nezapomněla na Zemi, proč by to neudělala i zde. S prvými paprsky slunce se jeho přepoklad potvrdil. Slyšel a posléze i viděl živé živočichy. Ač si zakázal přemýšlet o této neznámé planet a její původu, znovu se vracela podoba ze Zemí. Nejen stromy,keře a traviny byly zcela shodné s pozemskými, ale i zvuky živočichů a i ty, které mohl vidět. Spatřil veliké hejno letících kachen nad jezerem i hejna racků. Slyšel zvuky vydavané zvěří schované pod korunami stromů. Sotva vylezl na vrchol skály, objevily se před jeho očima louky podél jezera na nich stáda pasoucí se různé zvěře. Bylo vidět že lesy se táhnou do dály, obláčky páry mu ukazovaly údolí mezi kopci. Velmi daleko a jenom mlhavě, bylo vidět vysoké štíty černajících se hor. Na svých vrcholcích měly bílé čepičky. Karenun byl nadšen tím pohledem. Když spatřil u jezera vlát cosi žlutého a rudého poznal v tom padáky unesené větrem a zachycené stromy. Rozhodl se vydat se za jejich záchranou. Po dosti svízelném slezení ze skály před ním utíkala malá zvěř, určitě to byly zajici či králici. Opět důkaz shody mezi pozemskou přirodou a přírodou na této planetě. Pohled na pozemskou přirodu byl zcela v kontrastu z pohledem z výše z vesmírné lodi. Ten mu říkal, že je to neznámá planeta, sice podobná Zemi, ale s jinými světadily a oceány. Skutečnost na jšjím povrchu však potvrzoval, že je zpět na Zemi. Karenunova mysl byla rozdvojená. Šel kolem hustého rákosí po břehu jezera, pod stromy okraje lesu a vešel na písčitou pláž. Na jejím konci byl strom z něhož visely lana a část potrhaného padáku. Myslel však neustále na jedinou otázku, jestli ho osud zavedl zpátky na Zem, co se stalo s jejimi světadíly a miliardami lidí na nich žijícími. Jako úder blesku na běj zapůsobilo, když uviděl dvě postavy, která se spouštěly ze skály, kde byl před chvílí on. Srdce se rozbušilo když se dal do běhu zpět ke skále. Postavy byly nepochybně lidmi, tím si byl jist. Když probíhal křovinami pod stromy, popadla ho náhlá slabost, nemohl dýchat. Karenun si strhl kyslikovou masku a nedechl se poprvé vzduchu planety. Zůstal stát omámený jeho svěží vůní. Zhluboka ho vychutnával a nechával se jím opájet. Dlouho mu ten slastný okamžik nevydržel. Byl přerušen zaječením dětského hlasu,bezpochyby lidského ditěte ženského pohlaví. Takový hlas měla jeho malá sestra, když uviděla něco překvapivého. Karenun proběhl mezi stromy a znovu zůstal stát. U rákosí stálo malé děvčátko a u ní dva větší chlapci, kteří sehnutí na cosi hleděli k zemi. Děvčátko znovu zaječelo vysokým hláskem a vrhlo se ke chlapcům. Bylo jasné, že příčinou bylo jeho zjevení se pod stromy. Trvalo jen malou chvíly, ale pro Karenuna to bylo věčnost, než se odhodlal k přistoupíl k dětem. Uviděl v zářivých, modrých očích děvčátka úžas i strach, který ji donutil hledat ochranu přimknutí se jednomu z chlapců. Ti stáli s připravenými oštěpy v ruce, ale i na nich byl znát úžas spojený se strachem. Karenun se odhodlal a promluvil : „ Nebojte se děti, já vám nechci ublížit. Jsem pilot Karenun z vesmírné lodi. Na zem jsem přistál po havárii lodi v záchraném modulu, který leží na dně tohoto jezera, do kterého byl stržen větrem za bouře. Nevím kde jsem přistál a nevím kde jsou moji kolegové z mise na planetu Mars. Prosím vás dovědte mě do vaší vesnice či města. „ Použil při své řeči anglický jazyk, ale měl pochyby o tom zda mu chlapci a děvče rozumějí. Nadále bylo na nich znát úžas, jen strachu bylo v jejich očích méně. První se ozvala dívka,ale její anglická slova nebyla odpovědí jemu, ala volala na kohosi ze ním. „ Našli jsme Posla boha, je hrozně veliký,ale zdá se být hodný i když vypadá hrozný“ Karenun neměl čas na překvapení z jazyka použitého při tomto dětském zvoláni,ani si uvědomit jeho směšnost. Z lesa vyšla skupina mužů,byli všichni menších,ale zdatných postav. Všichni byli ozbrojeni nějakou zbraní, které vypadaly hrozivě. Měl sice obavy z jejich zbraní, ale brzy je vystřidal šok. Ti muži došli až do jeho blízkosti a všichni padli na kolena. Šokovaný Karenun si teprve v tu chvili, uvědomil slova děvčátka. Oni berou její slova opravdově! Slova jednoho z mužů o tom svědčila.“ Vitej mezi nás, mezi utlačované a věřicí v tvůj přichod pane. Tvůj přichod byl dlouho očekáván, byl zvěstován našim učitelem Dalintosem a jeho žáky, kazateli Narinetem a Viterosem. Utlačovaný lid v tobě vidí Posla boha Stvořitele a věří že mu pomůžeš osvobodit celou Říši od Vládce a jeho Věrných.“ Tato slova vyřčená procitěným hlasem jen zvýšila šok Karenuna. On prožívá šok za šokem. Po záhadném bezvědomí a probrání na misí opuštěnou vesmírnou lodí, následuje jeho záchrana na neznámé planetě,která je patrně Zemí, je na ní uvítán jako Posel boha a má pomoci utlačováným lidem proti neznámému Vládci jakési Říše. Vzpomněl si na své rozhodování zda má opustit lod a hledat záchranu života a nebo ho měl ukončit v nekonečném vesmiru pokusem o odstartováníl lodě. Myslel i na ampulku ,kterou měl zašitou nad naprsní kapsou své kombinézy. Nakonec zvítězilo podřídit se osudu. Karenun odložil svou přilbu a prohlásil:“ Jsem člověk ne bůh, mě jméno není Posel boha , ale Karenun. Povstaňte a přivítej mě jako sobě rovného“