ČMČŠ - 2.kapitola

2.kapitola

1.

"Tak čau brácho!" Pavel se vydal za ostatními.

"Kolik jich teda je?"

"A uniformy?"

"Jenom ne uniformy!"

"Kolik jich mají třeba v Krumvalu?" položila Karlovi otázku dívka, která se před chvílí děsila možnosti zavedení školních uniforem.

"Hmm, ty dvě mají určitě! Do první koleje patří Karkarovi oblíbenci, do druhé ti ostatní!"

Všichni propukli smíchem.

"Nízké hodnocení? Jak pak mohou tvrdit, že jsou tak špičkoví!" nechápavě vrtěla hlavou Jana. "A co pořád mají s těmi kolejemi? Ty jsou snad na vysoké ne?"

2.

Jeho rodiče a dva sourozenci jevili, ale větší zájem o krápníkovou výzdobu. "Prosím tě, jak se ti mohou líbit? Podívej, támhle ten krápník ten je hezký, ne ty létající myši!"

3.

"Tak mládeži, uklidníme se!" Profesor už byl zpět. "Myslím, že se skoro všichni znáte, ale přesto i zahrajeme pár her na seznámení. Posaďte se tady do kruhu na zem. Každý řekne své jméno a příjmení. Pak dám do prostřed tenhle obušek. A vyslovím první jméno. Obušek se vrhne na jmenovaného, ten musí rychle říci nějaké jiné jméno a na dotyčného ukázat. Pokud to stihne správně a rychle obušek odletí jinam, když se splete nebo neodpoví dostatečně rychle dostane zásah a ztrácí bod. Jasné?"

Všichni se posadili, představili se a začalo se hrát. K velkému údivu Kláry, Jany a Martina položil profesor do prostřed kruhu obušek, který se okamžitě začal vznášet zhruba metr nad zemí.

"Karel."

"Eva"

"Lidka"

Jména, jména, jména... Obušek lítal od jednoho k druhému. Nejvíc bodů ztrácela naše čtyřka. Tolik nových jmen a tváří, ostatní se většinou už znali a pokud ne, nezaměřovali svoji pozornost na levitující obušek, nýbrž na spolužáky. Zatímco oni dost nevěřícně věnovali více času obušku než novým tvářím. Ani jeden z nich nedokázal pochopit jak je možné, že obušek létá. Jana přemýšlela kolik přírodních zákonů obušek porušuje, Martin přemýšlel jak dokonalý je to stroj, Klára se zamýšlela nad možností, že profesor ovládá telekinezi a Petr jen zíral...

Náhle se kolem nich přehnala jakási "žíznivá čára".

4.

"Slyšíte? To šumí podzemní potok!" V dálce bylo opravdu slyšet mírné šumění .

Speleolog se podíval na Vojtu "Heleď, když dokážeš bez chyby říct to co já, budeš si pak moct u nás na základně pohladit netopýra!"

6.

"LUP!" Kulové blesky zmizeli…

Najednou zde stála jakási žena v prapodivných šatech a brýlatý mladík taktéž v jakémsi podivném ošacení.

"Mudlové? Jací mudlové? Kde?" profesor Vacek byl celý rudý.

"Ale nyní snad tedy nastala zvláštní…"

"LUP!" Další dva kulové blesky vybuchly u venkovní učebny. Jedna z nově příchozích, nebo spíš vybouchšíš, měla na svetru připíchlou jmenovku se znakem Moravského krasu.

"Už je to v pořádku! Ty dva speleology jsme uspali a odnesli je do jeskyň s výpary. Ani ne za deset minut je tam objeví Venda. Budou si myslet, že je omámily plyny a že se jim to vše jen zdálo.

"No, s těmi je to jednodušší i složitější. Záleží jak se to vezme. Jedno z dětí totiž vykazuje čaromocnou sílu. Takže zatím si je vzal pod patronát Peleška a snaží se těm rodičům vysvětlit o co vlastně jde a čím je jejich dítě výjimečné." ozval se muž ve speleologickém obleku, který dorazil se ženou s jmenovkou. "No nic já jdu objevit ty speleology!"

Ředitelka si oddechla "Aspoň, že tak! Vy pane profesore Vacku mi do večera doručíte vaše návrhy na heslo! Snažte se prosím vyvarovat hloupostem. Zkuste vybrat nějaké heslo, které by se hodilo k dobré a známé škole čar a kouzel!" poté se otočila k brýlatému mladíkovi "Ivane, zatímco bude profesor Vacek vymýšlet vhodná hesla odvedete studenty prvního ročníku k hospodářce a vydáte jim nové školní stejnokroje!"

"Já vím!" přerušila ho ředitelka "Prosila bych, aby šli tito studenti se mnou : Klára Kováčová, Jana Stejskalová, Martin Jánský a Petr Jánský.”

7.

Ředitelka se rychlým krokem vydala k druhé venkovní učebně, zde z papíru přečetla několik dalších jmen, včetně Petrova bratra Pavla. Pak se otočila a vedle děti k hlavnímu vchodu budovy. Všichni šli potichu, bez řečí a připomínek, na ředitelce bylo vidět, že je ještě stále rozzlobená a nikdo neměl chuť ji dráždit ještě víc. Náhle se však všichni zastavili a nevěřícně zírali na tabuli vedle dveří

"No tak? Pojďte!" vybídla je ředitelka "Všechno vám vysvětlím v mé pracovně!"

"My jme čarodějové!" šeptal si nevěřícně Pavel, jeho největší přání se splnilo. "Čarodějové? Co je tohle za nesmysl. Magie přece neexistuje!" honilo se hlavou Martinovi. "Tohle na FBI nevypadá!" zašeptala Klára zklamaně Janě. Petr se neustále štípal do ruky "Tohle se mi přece jen musí zdát. Není možný, aby to byla pravda!"

V budově potkávali hloučky studentů, někteří na sobě měli ještě rifle a trička či jiné normální oblečení, mnozí však už na sobě měli černé dlouhé, Martina nenapadlo výstižnější slovo, dámské šaty. Studenti zdravili ředitelku a snažili se tlumit projevy nevole nad stejnokroji. Po schodech vyšli do prvního patra. Zde se přímo proti schodišti nacházela její pracovna.

"Posaďte se! Chybí židle?" vytáhla z rukávu hůlku a rychle jí máchla. Okamžitě se zde objevili další tři židle.

Ředitelka se usadila za stolem "Tedy, jak už vám jistě došlo nacházíte se v opravdu zvláštní škole. Já se jmenuji Slavomila Juráňová a jsem její ředitelkou. Naše škola se zabývá výukou mladých lidí s čaromocnou silou. "

"Čaromocná síla? Co to je?" skočil jí do řeči Martin, který toho začínal mít akorát tak dost. "Co se to tu do háje děje? Já myslel, že jsem se dostal na špičkové gymnázium zaměřené na matematiku!

"Jak to víte? Je to jistý?" nedočkavě vyhrkl Pavel "Strašně moc si přeju, aby to byla pravda!"

Ředitelka ho obdařila pokusem o úsměv "Správný přístup! Ano ověřené to máme u vás všech! Bohužel, byli jisté okolnosti, které nám neumožnili vás kontaktovat dříve a tak jste přišli například o naše vzdělávací tábory. Myslím, však, že vše brzy doženete! Ne! Nepřerušujte mě! Chápu, že je to pro vás šok a nehodlám vás nějak přesvědčovat, či vám dokazovat , že mám pravdu. Do týdne sami poznáte co ve vás je či není!" rozhlédla se po sedících studentech a pokračovala "Zkuste se zamyslet kolikrát jste měli velké štěstí! Kolikrát se vám přihodila nějaká ta "náhoda"? Kolikrát jste si přáli umět čarovat? Nebo aspoň doufat v nějakou tu pohádkovou říši!" při posledních slovech upřela svůj zrak na Martina, který okamžitě zrudl. "Chtěla bych vás požádat o jednu věc. Nepište o tom nic svým rodičům! Ne! Nemyslím, že by jste jim neměli psát! To ano, napište jim třeba hned, ale v žádném případě se nezmiňujte o pravém názvu a účelu naší školy! Je to ve vašem osobním zájmu! Dříve jsme věnovali značné úsilí tomu, abych rodičům vysvětlili o co jde, ale měli jsme malé výsledky, spíše žádné. Dokonce si někteří rodiče dali práci s tím, že své dítě dali do blázince a zbavili jej svéprávnosti. Ostatně, až absolvujete několik hodin historie sami poznáte proč je lepší mezi mudly tyto informace nešířit. A i když máte rodiče rádi a rodiče vás, musíte si uvědomit, že oni jsou mudlové a vy KOUZELNÍCI! Ten rozdíl je veliký! No nyní vás zavedu k hospodářce, musíte se převléci!"

Ředitelka vstala a otevřela dveře, za nimi stál Karel už oblečený do hábitu.

"Dobrý den paní ředitelko! Profesor Vacek mě poslal, abych pak ty nové doprovodil k!

"Dobrá, dobrá! Aspoň se budu moci zabývat svým večerním projevem. Doufám, Karle, že letošní školní rok pro tebe dopadne lépe než ten loňský!"

8.

Karel vedl nováčky dolů do suterénu. Petr se na něj podíval "Ty opakuješ? Copak tady se dá propadnou?"

"Propadnout se dá! Ale já nepropadl! Jen jsem nedokončil ročník. Po vánočních prázdninách jsem se zatoulal do rezervace a až do června jsem ležel v nemocnici! Jo jo, na rezervaci si dejte fakt bacha!"

"A je to pravda? Že jsme čarodějové?" zeptala se Klára prohlížející si Karlovo ošaceni " a co to máš na sobě?"

"Takže čarodějové nejste! Na to ještě nemáte ani vzdělání a ani dostatek čaromocné síly! Teď jste tak maximálně začínající kouzelníci! Tohle? To je hábit. Kouzelnický hábit! Copak si v telce neviděla ani jednu pohádku? Tam to přece kouzelníci na sobě mají. Většinou teda pošitý zlatými půlměsíci a hvězdami. Toho se ředitelka naštěstí nechytla! I když přepokládám že se jí honilo hlavou jak by to bylo tradiční!" ušklíbl se a pokračoval " Zlatý kalhoty s kapsami! Ještě loni si tu každý mohl chodit v čem chtěl! Ale letos je to všechno úplně jinak! Slyšeli jste někdy o Bradavicích? Asi ne co! No tak ta škola je prostě evropská, no světová, špička v kouzelnickým školství. A Juráňka chce, aby se naše škola dostala na její úroveň. Potím se hrůzou při představě, že by jí otecko povolil jen polovinu toho co chce! Ne teda, že by všechno bylo špatný! Třeba zavedení osmiletého cyklu je super věc! Já bych sem šel taky radši rovnou z pětky, než se ještě čtyři roky otravovat na mudlovské základce! Ale o to se stejně spíš víc zasloužila Párková než Juráňka! A už jsme na místě! Holky vlevo, kluci vpravo!"

Ve dvou místnostech bylo život. Studenti si vyměňovali hábity, hospodářka je na přání upravovala, aby každému padly na míru. V koutku klukovské převlékárny stál , ještě stále ve značkovém mudlovském oblečení, kluk s Bertíkovými fazolkami, neustále je někomu nabízel s větou "Pozor jsou fakt praávý! Přímo z Příčné ulice!" a několika dalším studentů cosi vysvětloval o Bulharském týmu, zlatonce a Vronského fintě.

Kluci se převlékli do hábitů. "Martine na co myslíš, že je tenhle záhyb?" ukazoval Pavel na podlouhlou tenkou kapsu na hábitu. "To teda fakt nevím! A je mi to úplně jedno!" zavrčel Martin "Mám toho plný kecky! Vůbec se mi to nelíbí! Už abych měl svůj kufr a mohl našim napsat!"

"Psát? TY jim chceš o tom psát? Víš co říkala ředitelka!" Petr nevěřícně kroutil hlavou.

"Jo hodlám jim psát! A lituju, že mi táta ještě nekoupil mobil! Hned bych mu volal, aby si pro mě přijel!"

"Jsi normální? Copak nechápeš jak je to děsně super?" zářil Pavel radostí "Prostě my budeme umět kouzlit! Chápej! To je naprosto dokonalý!"

"Ty seš fakt magor! Víš co jestli se ti tu nelíbí tak vypadni! MĚ teda rozhodně chybět nebudeš!" Petr si zaťukal na čelo a šel za Karlem

"Karle, prosím tě na co je tahle kapsička? Mysle jsem že je to třeba nějaká chyba, ale brácha to tam má taky!!

"Na co by to asi tak bylo?" Karlův hlas byl zase Petrovi a Pavlovi nepříjemný stejně jak předtím v autobuse nebo jeskyni. "Na hůlku přece! Řekněte hospodářce ať vám je dá!"

"Nemysli si! Nebude pravá! Zatím máme jen takové napodobeniny. Jsou to hůlky se speciální pojistkou. Určitý kouzla tím nezakouzlíš vůbec a některý jen na určitý předměty. Pravý hůlky dostaneme nejdřív tak za dva roky, a to kdoví jestli!"

9.

Po té co jim hospodářka vydala hůlky sešli se s děvčaty a společně zamířili ven,. Jana ze svého baťohu vytáhla jabka a bonbóny. "Chcete? Vemte si! Co tomu všemu říkáte?" Mezi Petrem, Klárou, Pavlem a Janou se strhal debata o to kdo na to, že je to čarodějnická škola přišel nejdřív. Martin seděl bokem, hlavu v dlaních a snažil se přijít na to co má dělat.

"Heleď Jano, když máš baťoh, nemáš v něm náhodou peníze?" obrátil se na Janu.

"Na co? Já jen že bych se vrátil na parkoviště a zkusil tam najít budku nebo autobusovou zastávku."

"To máš všechny peníze v kufru?" divila se Jana "Mě odmalička doma vedli, že ať jdu kam jdu, vždycky u sebe musím mít nějaký zavazadlo s osobními věcmi."

"Ne nemám, táta mi ráno nestihl žádný dát! Já bych ti to vrátil!"

" A jak asi? Když hodláš vzít roha?" zasmál se Petr "Když jsme u těch financí tak tátu laskavě upozorni na to, že mámě dluží za prázdniny alimenty!"

"Ty chceš jít pryč? A jak se dostaneš přes jeskyň?" ptala se Klára. "Proč vlastně? Zatím se teda nic neděje, ale myslím, že to bude dobrý!"

Než stačil Martin cokoliv říct ozval se Pavel "Koukejte! Kam jdou asi s těma košťaty? V každý pohádce o čarodějnících se píše o létání na koštěti! Myslíte, že jdou lítat?!

"Nevím, ale dá se to lehce zjistit! Půjdeme za nimi!" vykřikl Petr "Tím taky zjistíme, jestli si tu někdo z nás nedělá šoufky!"