Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna

"Alghote! Alghote! Hledám tě celý den a nemohu tě nikde nalézt," volal muž oděný v šedém šatu na postavu stojící u oltáře.

"Promiňte, Estiotto, ale mám velmi vážné rodinné problémy a ..." nedokončil větu a Estiotto mu ihned skočil do řeči.

"Rodinné problémy nesmí narušovat vaší práci, Alghote! Víte, že by to Rada mohla zjistit a vyloučit vás z Řádu!" rozčíleně dořekl a chladným krokem odcházel pryč.

"Ano, pokusím se napravit...milý Estiotto," pronesl Alghot za mizejícím mužem. Ještě chvíli setrval v kostele a pak odešel zadními dveřmi do zahrady.

"Vítej, Estiotto! Přicházíš právě včas, Rada zasedá," řekl vysoký muž v červeném plášti s mohutnou holí v pravé ruce.

"I ty vítej, Gardingu. Bohužel nejdu na zasedání Rady," řekl Estiotto a usedl do zlatého křesla, "musím tě varovat před nekázní tvých žáků!" řekl a pozorně se zadíval do Gardingových očí. Ač byly tmavé a hluboké, vyzařovala z nich jistota a porozumění.

"Nekázní? A čím pak se provinili mí žáci?" nevěřícně se zeptal.

"Alghot, čím dál více přináší své osobní problémy do našich řad!" řekl vysokým hlasem.

"Jaké osobní problémy?" opět se otázal a poposunul se na křesle.

"Rodinu! Má nemocného otce a na úkor Řádu se jej snaží léčit," dořekl a vstal z křesla.

"A co je na tom špatného? Pokud je někdo nemocný, pak musí být léčen!" dořekl a také vstal z křesla. Estiotto se otočil zády ke Gardingovi.

"Nic, můj pane...až na fakt, že jsem Alghota již několikrát viděl u Svatostánku." Poté se Estiotto pomalu otáčel zpět a postupně dodával tato slova: "On...," pohlédl do otevřeného okna, "...je schopen...," zaostřil na obraz Yaweise, "...zničit...," naplno pohlédl do Gardingových očí, "...náš Řád!" dořekl a vyčkával přímo v bojovém postavení odpověď. Namísto toho však Garding prudce máchl holí a vytvořil portál.

Vstupujíc do něj zanechal v chladném větru slova mířící k Estiottovi: "Nenuť tvou mysl aby byla nepřítelem tvého srdce!" a zmizel. Estiotto se na chvíli zamyslel, ale pak se prudce otočil a zmizel hlavními dveřmi.

Schylovalo se k večeru a pomalý vánek se začal měnit v čerstvý východní vítr. Alghot vešel do malého domku.

"Můj synu!" zvolal stařík ležící v chatrné posteli. Alghot se k němu rozeběhl.

"Otče! Už nemohu déle čekat!" řekl Alghot a posadil se na židli před postel.

"Čekat na co?" zeptal se stařík.

"Na milost Bohů! Teď když je potřebuji nejvíce mě neslyší, ale jinak mě sledují na každém kroku! Musím to udělat dnes! Zítra by mohlo být již pozdě!" dořekl a sáhl po kusu papíru na stole.

"Co? Co musíš udělat?" ptal se nevěřícně stařík.

"Já ti najdu lék na tvou nemoc. Vím, že Svatostánek má moc léčit i neznámé nemoci. Podle této mapy," ukazujíc do středu papíru, "se dostanu nepozorovaně až do svatyně." Stařík se zvedl a posadil na postel.

"Co to říkáš? To nesmíš udělat! Byla by to svatokrádež! Mé zdraví nesmíš povyšovat nad Boží moc! Nikdy!" dořekl a bolestně si přejel po zádech. Ulehl zpět do postele.

"Otče, tvůj život je mi milejší než cokoliv na tomto světě," řekl Alghot a položil papír.

"Cokoliv říkáš?" odvětil stařík. "Milejší než ten tvůj?" zeptal se. Alghot se podíval do staříkových očí a poprvé v životě ucítil podivnou tlumenou bolest v hlavě.

Na chvíli se zamyslel a pak řekl: "I svůj život bych dal za ten tvůj, otče!" Ještě chvíli tam seděli a dívali se jeden na druhého. Pak Alghot uložil otce ke spánku a odešel do svého pokoje i s papírem.

"Moc by mě zajímalo, proč nám Estiotto nařídil, abychom tu hlídkovali. To se tak bojí o ten svůj kostel?" ptal se jeden z vojáků u vchodu do kostela.

"To nevím." odpověděl druhý.

Noc byla temná a jen občas prosvítal stříbrný paprsek měsíce temnými černými mraky.

"Je už skoro půlnoc! Nevím jak ty, ale já jdu domů!" rozkřikl se jeden z vojáků. Druhý ještě chvíli stál na stráži, a pak se pomalu rozešel po cestě od kostela. V tom však bouchly dveře a zahalená postava vyběhla s čímsi v ruce.

"Stát! Zloděj!!!" zakřičel druhý voják a ihned se vrhl na postavu.

Ta odkryla plášť a pronesla: "Lathi munull restar orte estin rimini munull!" Voják se ihned začal potácet a poté upadl na zem. Postava pohlédla na vojáka a přesvědčila se, zda mu nebylo ublíženo. Poté rychlým krokem odcházela po stejné cestě jako první voják. Netrvalo dlouho a i on se střetl s touto postavou. Nečekal a vydal se k ní.

"Kdo jsi, že skrýváš tvář?" zeptal se. Postava neodpověděla a šla dál. "Ptám se kdo jsi?!" zvolal voják a otočil se za odcházející postavou. Ta však nereagovala. Jak odstoupily mraky, měsíční svit se na pár okamžiků odrazil v předmětu, který postava nesla a oslepil na moment vojáka. "Stát! Už ani krok nebo použiji meč!" zakřičel voják, který poznal Svatostánek.

V tom se postava zastavila a začala odříkávat: "Lathi munull restar orte estin rimin..." nestihla však doříci poslední slovo. Kolem ní byl vytvořen během chvilky antimagický kruh. Zvedl se vítr a uprostřed cesty se z ničeho nic utvořil velký oblak kouře. Jak stoupal výš, odkrýval nohy a poté i celou postavu arcimága Gardinga.

"Tak přece." povzdechl a zrušil kruh. "Tak přece měl Estiotto pravdu. Ty jsi schopný ukrást svátost Bohů!" rozhněvaně pohlédl na Alghota.

Ten odložil Svatostánek a řekl: "Když mi nepomohou Bohové, pak požádám samotné Pány Pekel!" a v jeho očích se rozžehnuly plamínky nenávisti a pomsty.

"Dost! Mluví z tebe hněv! Jdi domů a připrav svého otce na špatnou zprávu. Zítra bude vynesen rozsudek nad tvou osobou. Přijď ty i tvůj otec do Síně. Ať zvíš svůj osud!" dořekl a pomalu odcházel i s vojákem. Alghot se také otočil a pomalu šel domů.

V duchu si však říkal: "Osud byl dán a nikdo jej nezmění! Ani ty ne, mocný mágu!"

Toho dne viděl otec svého syna naposledy v životě. Alghot mu slíbil, že pokud zemře, pak nezůstane naživu ani on. Noc byla pro Alghota až příliš dlouhá, a tak se ji rozhodl zkrátit procházkou v parku. Časně ráno se pomalu vracel mlhavou uličkou domů. V tom jej zachvátil stejný pocit jako když seděl u otcovy postele. Tentokrát byl však silnější a bolest neustupovala. Pak náhle zazvonil zvon. Ten, který ohlašuje odchod živého do světa mrtvých. Alghot neváhal a urychleně se vzpamatoval a běžel domů. Celou cestu se snažil nemyslet na nejhorší. Rozrazil dveře a strnul. Otec byl mrtev! Alghot sklesl na kolena a až do poledne zůstal sám s otcovým tělem. Poté vzpomněl na Gardinga a jeho soud. Přehodil přes otcovo tělo zlatý šat a vzal jej do náručí. Šel pomalu ale jistě. Přímo do Síně...

"Tak jsi přišel!" řekl Garding.

"A co pak to neseš za dar?" zeptal se Estiotto. Alghot došel do středu místnosti a na oltář na němž stál svatostánek položil zakryté otcovo tělo. Otočil se k přítomným a promluvil.

"Pohleďte, co způsobila netečnost Bohů! Místo aby Život dávali, tak jej raději berou!" a strhl zlatý šat. V sále bylo najednou ticho. Všichni vstali ze svých křesel, aby pohlédli na mrtvé tělo. "Můj otec, Dircilino, zemřel dnes časně ráno na svou nemoc, kterou jste mi odmítli léčit!" dořekl a vyčítavě pohlédl na Estiotta.

"Ale..." nedořekl Galdring.

"Ticho!" rozkřikl se Alghot. "Dnes nebudete vynášet žádný rozsudek, neboť jste tak již učinili. Jeden je mrtev, druhý živ nezůstane!" řekl a vytasil stříbrnou dýku.

"Né! Zadrž!" křikla Faen a zabránila nejhoršímu. "Nesmíš si brát život! Ty jsi neselhal!" řekla a pomalu odložila dýku na stůl.

"Co tím chceš říci, Faen?" pohruživě se zeptal Garding. "Jsme snad vinni my? Dobře víš, že Dircilino byl nemocen velmi závažně a jeho nemoc zřejmě neměla ani jméno a už vůbec lék!" pokáral Galdring svou dceru a posadil se zpět do křesla.

"Každá nemoc má jméno a na každou nemoc existuje lék! Jen je najít!" pronesl Alghot.

"Dost už! Vzhledem k této události, Alghote, syne Dircilinův, vyslyš verdikt poroty...," v sále nastalo opět ticho, "...byl jsi shledán vinen za svatokrádež a provinění oproti našim zákonům. Budeš proto potrestán vyhoštěním z naší země Trei! S sebou si smíš vzít vše co je ti milé, ale jen to co ti také právem patří. Nechť se tak stane!" dořekl a udeřil dřevěným kladívkem do stolu. Ohlušující zvuk dopadajícího kladívka, pro ostatní skoro neslyšitelný, zasáhl Alghota tak, že skoro upadl na zem. Ihned mu přiběhla na pomoc Faen, ale Alghot odmítl.

"Jdu tedy jak jste si vždy přáli! Nemusíte se bát, odejdu co nejdál to půjde! Jediné, co je mi milé a právem mi patří je tělo mého otce, které sám pohřbím s obřadem našich předků!" a odešel. V síni zavládl ruch a každý se o něčem bavil. Jenom Faen nevěnovala ostatním pozornost a odešla za Alghotem.

"Počkej! Alghote!" křičela Faen a dobíhala ho.

"Nač ten spěch, milá Faen? Nemáš snad rozjímat s ostatními o Božích otázkách?" řekl s náznakem úsměvu. Faen doběhla a chvíli se vzpamatovávala z namáhavého běhu.

"Vím, že jsi nám nechtěl ublížit a ani Řádu. Vím, že tvůj otec ti byl dražší než cokoliv jiného a že Svatostánek byla jeho jediná naděje, ale proč jsi řekl tu divnou větu?" zeptala se a Alghot se na moment zastavil.

"Divnou větu? Já nevím co myslíš, Faen," řekl a pokračoval v chůzi.

"Když mi nepomohou Bohové, pak požádám samotné Pány Pekel! Přesně to jsi řekl!" odvětila Faen a dlouhými kroky předešla Alghota a postavila se mu do cesty. Upřeně se mu zahleděla do očí a čekala odpověď.

"To, co jsem řekl, nehodlám měnit!" odpověděl a poodstrčil Faen ze své cesty.

"Jestli propadneš silám Temnot, pak nečekej naše smilování! Sbohem!" dořekla a odcházela zpět.

"Na vaše smilování jsem čekal mnoho let a čeho jsem se dočkal..." pronesl Alghot za odcházející Faen. Zrychlil krok a pomalu se blížil ke svému domu. Urychleně sbalil nejdůležitější věci, vzal své dva nejlepší koně a dojel si pro otcovo tělo. Ani se nerozloučil a během pár minut byl pryč z města. Nevěděl kam jede ani za kým či čím, ale chtěl být co nejdříve pryč z Trei.

K večeru dojel na pravý břeh mohutné řeky Fertia, která v těchto místech dosahovala mocných rozměrů a hlavně dravosti. V zimě nikdy nezamrzala a v létě se často rozlívala do širých plání. Alghot utábořil poblíž břehu. Nasbíral trochu suché trávy a roští. Kouzlem rozdělal oheň a spočinul na měkké zemi. Ještě chvíli sledoval oblohu s tisíci zářícími hvězdami a poté usnul.

Brzy ráno jej probudil už dobře známý pocit. Opět ten stejný tlak v hlavě. Otočil se a ještě v polospánku pohlédl na mizící povoz v dáli. Poté se otočil zpět a zavřel oči. Najednou se naprosto probral a vyskočil bleskově na nohy. Bylo už pozdě. Jeho vůz i s otcovým tělem byl pryč. Alghota zasáhnul záchvat hněvu a v okamžiku proměnil své tábořiště na prach a popel. Vůz mu to však nevrátilo. Ještě před tím, než odešel se zapřísáhl, že najde toho, kdo mu ukradl otce a zaručí mu velmi pomalou a bolestivou smrt. Jediné, co mu zbylo, byla jeho hůl, kterou měl vždy při sobě. Nehodlal si cestu krátit pomocí kouzel, neboť již vyčerpal spoustu energie a nemuselo by mu zbýt na případný souboj s nějakým nepřítelem. Proto se rozhodl jít po svých a cestou načerpat ztracenou energii.

Takto pokračoval až do nejbližší vesnice. Tam si koupil za zbytek svých peněz nějaké jídlo a přihlásil se do soutěže o nejlepšího iluzionistu, aby získal zásoby na dny budoucí. Jelikož se konala až druhý den, koupil si pokoj v místním hostinci. Ač malá vesnice to byla, tento hostinec U Sedmiočka byl nejvyhlášenějším v celé zemi Trei. Nejenomže tu bylo nejlevnější víno a jídlo, ale hlavně tu stále přebýval Tom Sedmiočko. Byl to napůl člověk a napůl obr. Vysoký asi tři metry a vážil přes pět set kil. Byl velmi přátelský a hlavně měl informace od svých bratrů, kteří vždy každé tři měsíce navštěvovali tento hostinec. Takže si pro radu chodili jak obyčejní lidé, tak i králové a dokonce i bohové! Jedinou zvláštností bylo to, že měl sedm očí. Dvě měl posazené vpředu jako každý a čtyři po stranách hlavy a poslední oko na temeni. Viděl tak vše kolem a nikdo se mu neschoval. Seděl na velkém dřevěném křesle potaženém měkkými kůžemi ve středu místnosti. Hostinský Loo byl rád, že mu Sedmiočko hlídá jeho hostinec a Sedmiočko byl zas rád, že ho Loo zdarma stravuje a poskytuje nocleh. Nebylo žádnou novinkou, že v tomto hostinci vypukali různé šarvátky a potyčky. Bylo to hlavně tím, že se zde potkávali různé národy a rasy, jenž by se normálně vůbec nepotkali. Každý spor však rychle ukončil Sedmiočko, a tak se mohlo zase v klidu pokračovat.

Tu noc Alghot nemohl usnout a stále přemýšlel o svém otci. Rozhodl se proto jít raději do společnosti, aby zahnal smutné vzpomínky. Sešel po dřevěných schodech a v hlavních dveřích málem porazil Looa.

"Dávejte pozor, člověče!" zabručel a zmizel v kuchyni. Alghot vstoupil do hlučné místnosti. Hrála zde příjemná hudba a každý se bavil. Alghot si sedl na židli zhruba uprostřed místnosti a čekal na hostinského. Za chvíli přiběhl Loo.

"Ták, co pak...," na chvíli se zarazil, "...to jste vy? No, snad už mě nebudete porážet, že? Takže, co si dáte?" zeptal se zamyšleného Alghota.

"Darkonac, ročník 1020," řekl Alghot.

"Hmm, to máte jistě spoustu peněz, že?" usmál se Loo a odešel. Alghot se ani nevšiml přicházejícího Sedmiočka. Ten si sedl zpět do svého křesla a veškerá pozornost v sále se upřela právě na něj. Sedmiočko si vzal svůj pohár, zhluboka se napil a poté se rozhlédl po místnosti.

"Kdo si přeje zvědět svůj Osud?" pronesl hlubokým a hromovým hlasem.

V ten okamžik se Alghot otočil a řekl přímo: "Kdo jsi, že se opovažuješ věštit Osudy druhých?" Sedmiočko pohlédl na Alghota. Všichni se také podívali na toho opovážlivce, který nenechal Sedmiočka dokončit jeho pravidelnou předpověď.

"Kdo jsem, ptáš se? Já jsem tu skoro pánem, ale ty jsi tu host. Měl by ses představit první!" dořekl a položil pohár.

"Jsem Alghot z Trei a jsem tu, protože zítra budu soutěžit v Aréně.

"Tak ty jsi kouzelník iluzionista? Jsem rád, že potkávám dalšího mága..." a opět se napil.

"Budiž. Řekni však, proč věštíš Osud ostatním? Každý jej má dán od narození a změnit ho stejně nemůže," řekl Alghot a mezitím přišel i Loo s vínem.

"Vidím, že si rozumíte, že?" řekl Loo a nalil Alghotovi.

"Možná, Loo," odpověděl Sedmiočko. "Já věštím osud, protože mám ten dar," řekl Sedmiočko. Alghot vstal ze židle a postavil se před obra.

"Dar? Jaký dar?" zeptal se.

"Vidím do budoucnosti, ale velmi zmlženě. Většina mých předpovědí je pravdivých, ale stává se, že patří jiným lidem," dořekl a znovu se zeptal: "Kdo si přeje zvědět svůj Osud?"

Alghot se pousmál a odpověděl na obrův dotaz. "Dobře tedy. Dnes budeme věštit panu Alghotovi." Sedmiočko vstal a téměř se dotýkal trámů. Zavřel všech sedm očí a poté začal odříkávat nesrozumitelná slova. Po chvíli opět oči otevřel a usedl zpět. Nejprve se napil a pak promluvil k Alghotovi.

"Viděl jsem kříž černý, slunce jasné, cestu dlouhou, volbu nejasnou a korunu zlatou," dořekl a pohlédl na Alghota. Ten si tato slova velmi dobře zapamatoval a usedl zpět na svoji židli a napil se vína.

"Snad to byl můj Osud, obře," řekl, vzal si láhev a pomalu odcházel.

"To ti nezaručím, ale až budeš králem, vzpomeň na nás! Budeš tu vítán," řekl Sedmiočko. Alghot se zastavil.

"Králem? Řekl jsi králem?" nevěřícně se otázal obra.

"Přece ta zlatá koruna. Co jiného by symbolizovala?" vložil se do řeči jakýsi trpaslík.

"A kdo jsi ty? Další věštec?" zeptal se Alghot.

"Já jsem Midd Veliký, syn Burnoussa Mocného. Mému otci patří veškeré rudné i zlaté doly v Esirii," řekl trpaslík. Alghot se pousmál a změřil si očima trpaslíka od hlavy až k patě.

"Na to, že jsi Veliký, mi moc vzrostlý nepřipadáš. Nechtěl by ses jmenovat Midd Přízemní nebo snad Midd Nedorostlý?"

Midd se zachmuřeně podíval na procházejícího Looa.

"Nesmíš to tak brát, Midde. Holt cizinci, no," utěšoval trpaslíka. Alghot poté odešel do svého pokoje, kde ihned usnul a díky dobrému vínu měl klidnou a bezesnou noc.

Druhý den, časně z rána, se Alghot rozhodl, že se půjde podívat na své soupeře. Sešel tedy po schodech dolů a objednal si něco malého ke snídani. Uprostřed sálu bylo jen prázdné místo a pár opozdilců, kteří právě odcházeli. Všichni již netrpělivě čekali v Aréně.

"Tak tady to je," řekl Loo, když přinesl snídani.

"Děkuji. Myslím, že dnes navečer odjedu," podotkl Alghot za odcházejícím Looem.

Loo se zastavil a stále zády k Alghotovi se zeptal: "Už dnes? A odjedete? Nevšiml jsem si, že byste na něčem přijel," a otočil se.

"To, na čem odjedu, bude za cenu ze soutěže."

Loo se pousmál. "Myslíte, že vaši soupeři jsou slabí? Zdá se, že tu o nás nevíte zdaleka vše," řekl Loo a pohodil okem po procházejícím muži v zelené kápi. "Khel Tormondius, arcimág jejího veličenstva Sibertie Moudré. Říká se o něm, že studoval i Zakázanou magii!" zvolal Loo a jal se odcházet.

"Ani Zakázaná magie nemá na mé umění Qeuaylkar," dořekl Alghot a pohlédl na mizejícího Tormondiuse. Poté co dosnídal, odešel z hostince a namířil přímo do Arény. Pln síly a magické energie.

"Vítejte, vítejte! Jako každý rok, i dnes se pořádá soutěž mágů Iluzionistů. Podle nových pravidel je možno v omezené míře používat i kouzla standardní, ale převažovat by měli stále jen a pouze iluze. A představme si již první soutěžící v třídě I. Je to zařazení pro lehká až středně pokročilá kouzla. Není zde povoleno žádné kouzlo způsobující zranění!" hlásal vysoký stařec, jenž mluvil do velké mosazné trouby. Po chvilce se otevřely mohutné dveře a vstoupil první soutěžící.

"Pane! Pane, nejste vy Alghot?" pokřikoval malý chlapec dole u brány. Alghot se otočil a podíval se na něj.

"A kdybych jím byl, co žádáš?" řekl a uchopil svou hůl.

"Byl jste vybrán jako první soutěžící, musíte ihned nastoupit," a utíkal pryč. Alghot ještě rychle prohlédl své soupeře, připravujíc se v šatně a poté odešel.

"A již přicházejí...mág Ruartas z Tristu a kněz Alghot ze země Trei. Nechť tedy první kolo začne. Vítězem je ten, kdo jako první vyčerpá svého nepřítele tak, že nebude schopen dalších kouzel." A souboj začal. Ruartas ihned začal vyvolávat různé psychické iluze, víry mysli či exploze mozku, ale nic z toho Alghota nezaujalo a už vůbec nevyčerpalo. Ruartas tedy přitvrdil a svolal mocného iluzionárního draka. Alghot však pouze vyřkl pár protikouzel a bylo po drakovi.

"Už jsi skončil s tím hraním?" zeptal se Alghot. Ruartas zrudl ještě víc a pokusil se o své vrcholné číslo...spektrální Démon. Dříve než jej však stihl vykouzlit, Alghot udělal pár pohybů holí a mocnými slovy udeřil vší silou, jenž protivník vložil do svého kouzla, přímo na Ruartase a ochromil tak jeho mysl. Ten padl na zem a po chvilce mumlání a nadávek skončil na prašné zemi naprosto vyčerpán. Alghot vyhrál!

"Vážení diváci, přistupme ke kolu druhému a tím i ke třídě II. Což je zařazení pro pokročilá až středně těžká kouzla. Zde je možné utrpět nějaká zranění, ale ne však vážná! Nechť tedy druhé kolo začne." Tentokrát měl Alghot pauzu, a tak ji využil k pozorování strategie ostatních mágů. V aréně byli nyní dva druidové iluzionisté, a tak obecenstvo žaslo nad roztodivnými tvory, jenž jeden na druhého vyvolávali. Nic zvláštního však neukázali a boj vyhrál jen o kousek druid, jenž nesl jméno Dryax.

"A nyní přichází čas na kolo třetí. Třída je zachována, jen soupeři se změní. Nechť tedy třetí kolo začne." A opět byla řada na Alghotovi. Proti sobě měl kněžku nějakého neznámého řádu. Nevypadala nějak hrozivě, ale Alghot nechtěl nic nechat náhodě. Opět použil vyčkávací strategii. Kněžka kouzlila stále ochranná a léčivá kouzla a své iluze si nechávala v záloze. Alghot tedy učinil první krok. Seslal Myšlenkový Mrak a nechal jej narušit mysl kněžky. Ta byla vyvedena z míry a začala s protiútokem. Pozvedla své slonovinové hole a vytvořila silný vítr jenž odvál mrak. Poté začala sesílat na Alghota jedno stvoření za druhým. Alghot odolával, ale ztrácel pomalu koncentraci. Když už se zdálo, že kněžka vyhraje, udeřil Alghot svou holí prudce do země. Ta se otřásla a kněžka padla na zem. Udeřila se o kámen a v aréně byla prolita první krev. Vzniklé zranění si urychleně vyléčila, ale už nestihla zaregistrovat mohutný Úder Myšlenek, který seslal Alghot a byla paralyzována. Alghot vyhrál.

Tak pokračovali až do pozdního odpoledne. Přiblížila se poslední třída...

"Pozor, pozor! Nyní se rozhodne o vítězi této soutěže. V této III. třídě jsou používána těžká až velmi těžká kouzla a je možnost silného zranění! Nechť patnácté kolo začne!" Alghot byl připraven na cokoliv. Soupeřem mu byl Khel Tormondius, který neutrpěl, stejně jako Alghot, ani jednu porážku. Alghot se rozhodl překvapit svého soupeře a ihned zaútočil. Odpovědí mu však byla velmi silná aura, jenž obklopovala Tormondiuse. Pokoušel se ji prorazit, ale bezúspěšně. Tormondius stále vyčkával, jakoby nabíral nějakou energii. Když byl Alghot značně vysílen, otevřel Tormondius auru a pozdvihl ruce k nebesům. Během okamžiku byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok. Nyní se nepřítel předvedl v celé své síle a kráse. Začal sesílat mocná kouzla, jenž osvětlovala okolí různými barvami, jako o nějaké slavnosti. Nejprve seslal zářivě zelený paprsek, který však Alghot úspěšně odrazil. Poté dal ruce k sobě a pomalu je oddaloval, čímž vznikala temně modrá koule. Jakmile dosáhla určené velikosti, vrhl ji přímo na Alghota. Ten se pokusil o zrušení ale část koule jej zasáhla. Padl na zem obličejem dolů.

"Jak již bylo řečeno, v této třídě je možno utrpět velká zranění...někdy i smrtelná!" řekl Khel Tormondius a pomalu přicházel k Alghotovi. Z ruky, jenž měl volně podél těla, mu zářila zlatá aura, která symbolizovala konečný zásah. Zásah, který paralyzuje nepřítele ale nezraní jej. Za zády však skrýval ruku druhou, s jasně červenou aurou, symbolizující krev a utrpení. Tato aura je zde přísně zakázána a její použití způsobuje ve většině případů smrt!

"Skončeme to, příteli. Jen jeden vítěz zůstává," pronesl Tormondius před Alghotem. Hlavní dozorčí a soudce byl přímo před Alghotem, takže nemohl vidět Tormondiusovi za záda.

"Nuže tedy, nechť silnější rozhodne! Nyní zvíme vítěze," řekl soudce a povstal ve svém lóži aby dal pokyn pro dvacet mužů, kteří začali pomalu bubnovat na ohromné bubny potažené kůží obrů.

"Khel Tormondiusi! Poslyš má slova!" řekl zvedající se Alghot. "Ti, jenž konají Zlo, nechtějí být viděni, a proto své hříchy schovávají. A ty, Tormodniusi, jsi hříšníkem! Před ostatními schováš vše, ale předemnou ne!" dořekl Alghot a rychlým pohybem se dostal za jeho záda. Uchopil mu ruku s červenou aurou a pozdvihl ji před soudce. "Zde je ten, jenž chtěl porušovat vaše zákony! Viděl jsem jeho mysl a je v ní jen zloba a temnota!" dořekl Alghot a odstoupil od Tormondiuse.

"My dva se ještě uvidíme!" řekl Alghotovi a zmizel v ohromných plamenech.

Tím byl Alghot prohlášen za vítěze a získal překrásnou hůl. Tu však prodal a koupil si za ni zásoby na cestu a nejlepšího koně. Ještě týž den naposledy povečeřel U Sedmiočka. Bohužel byla nálada velmi ponurá, neboť byl v šarvátce zabit Midd, trpaslík, kterého Alghot potkal o včerejší noci a kterému se chtěl omluvit za své jednání. Ani Sedmiočko nebyl veselý jako dřív a jen seděl uprostřed sálu a pil víno. Svědci prý viděli jakéhosi muže v zelené kápi. Těsně před odjezdem zašel Alghot za Looem.

"Chtěl jsem vám poděkovat a také se s vámi rozloučit. To s Middem mě mrzí," řekl a pohlédl na sekeru, jenž zůstala nyní bez majitele.

"Děkovat nemusíte a omlouvat také ne. On to tak nebral. Mimochodem, byl jsem na té soutěži a nějak jsem nezpozoroval to vaše umění Quel...no víte co myslím, ne?" zeptal se Loo.

"Qeuaylkar, je to umění. Ano, nebylo třeba jej využívat. Snad jindy," a Alghot pohlédl na ostří sekery.

"A mohl bych se zeptat, v čem spočívá to umění?" Alghot chvíli váhal a poté vzal sekyru do ruky a potěžkával si jí.

"Je to spojení mocných kouzel a velmi starého bojového umění. Jsme napůl bojovníci a napůl kouzelníci, jestli mi rozumíte," řekl Alghot a pohlédl na zvláštní runu na středu sekery. "Myslíte, že by vadilo, kdybych vzal Middovu sekeru a donesl ji jeho rodině?" Loo se zarazil.

"Vy, vy víte, odkud Midd pocházel?" Alghot pootočil střed sekyry tak, aby jej viděl i Loo.

"Mokhazdská runa, takovéto značky měl jedině rod Burnoussů z Khal' Mondu. A právě tam bych mohl najít svého otce. Něco mi říká, že již dorazil," a pomalu sklesl na židli.

"Vašeho otce?" zeptal se Loo.

"To by byl dlouhý příběh...nyní již musím jít. Sbohem," a odešel i se sekyrou. Nasedl na koně a využil zbylou energii na očarování jeho podkov, čímž zvýšil jeho rychlost až na dvojnásobek. Takto pokračoval celý večer, noc i druhý den. Až dorazil do země Trist.

Po cestě Míru dorazil do chrámu Rkooa, kde by posléze za odhalení Khel Tormondiusova úmyslu a za své zásluhy v léčitelství, jmenován veleknězem a byla mu nabídnuta možnost použití Korhalského portálu pro urychlení cesty do země Angru do hor Khal' Mondu. Alghot nabídku přijal a zanedlouho se již ocitl v hl. městě Angru, v Manee. Pln magické energie mocně očaroval svého koně a ten jediným skokem skoro přeletěl mohutný tok řeky Fertia. Po vyprchání očarování byl kůň značně unavený, a tak se Alghot rozhodl přenocovat v malé vesničce nedaleko hor.

"Vítej cizinče! Již tu na tebe čekáme," řekl stařec u brány.

"Na mě? Čekáte? Kdo vám řekl, že pojedu přes vaší vesnici?!" nevěřícně se ptal.

"To Orio nám řekl, to Orio tě viděl a Orio tě čeká," odpověděl stařec a zavřel za Alghotem bránu. Ten se nezastavoval a pokračoval vpřed vesnicí až k jakému si většímu domu. Na vývěsní tabuli byl nápis 'ORIO'. Alghot uvázal koně před domem a vstoupil. Uvnitř kruhové místnosti byl velký stůl a dvě židle. Jedna prázdná a druhá již obsazená.

"Věděl jsem, že přijdeš, Alghote. Snad jsi cestoval dobře," řekla postava jenž byla ve stínu.

"Kdo jsi, že znáš mé jméno a cestu?" Postava se pousmála.

"Já jsem Orio, Ortenta Remenis Ill Omnus. Ten, jenž kráčí Temnotou, chceš-li to takhle." Alghot se zamyslel.

"Co mi chceš? A važ svá slova, nebo byl tento den tvůj poslední!" řekl Alghot a snažil se rozpoznat tvář.

"Vyhrožuješ mi? Ale ne, nemusíš se bát. Už nikdy se nebudeš muset bát, to ti slibuji. Užij tohoto dne jako smrtelník, neb den druhý již budeš v okovech Smrti!" V tom Alghot vyskočil ze židle a vrhnul se po postavě. Ta se však rozplynula v černý Stín a ten pochvíli zmizel.

"Jak jsem řekl, Alghote, mi dva se ještě uvidíme!" pronesla postava, která se objevila ve dveřích.

"Tormondius! Khel Tormondius! Mohl jsem si to myslet. Nyní už nebudu mít slitování, zemřeš bídníku!" zakřičel Alghot a otevřeným oknem udeřil do Tormoniuse blesk. Ten se však ani nepohnul a začal se smát.

"Chceš mě rozzlobit? Sedni a poslyš příběh, který ti teď povím." A Alghot najednou ucítil ten známý pocit bolesti v hlavě. Stále se stupňoval a přiváděl Alghota k šílenství. Jakmile se posadil, vše ustalo. V místnosti se opět objevila neznámá postava spolu s Oriem. "Nekra, svatá země Temnoty a Zla, byla znovu získána našimi předky, Nekromanty. Začali budovat místo, do kterého jsme poté přišli my. Nebyl tu však nikdo, kdo by se ujal vlády nad touto zemí. Proto začala upadat. Stupňující se nájezdy nerunských knězů a ashardských paladinů nás stále víc ničili až došlo k nejhoršímu! Zůstala jen hrstka vyvolených a ostatní byli navěky zničeni. Myslím tím naprosto, nezůstal jediný ostatek, který bychom mohli později oživit. Ani tak vzácné nádoby duší, které byly k oživovacímu rituálu nezbytné, nezůstaly. A poté, na kraji Nicoty, zjevil se nám Orio a předpověděl naší zkázu a záhubu, pokud do třinácti let nenalezneme někoho, kdo jest svatější než nerunští knězi a mocnější než ashardští paladinové a přitom má temné myšlenky. Toto je konec dvanáctého roku a tys naší jedinou nadějí. Velekněz Alghot z Trei, bude nyní vládcem naší země!" Alghot se i přes stupňující bolest zvedl ze židle.

"Blázni! Myslíte si, že si se mnou můžete jen tak pohrávat. Vy nevíte s kým to vůbec mluvíte! Jestli vás zbyla opravdu jen hrstka, pak ukončím vaší existenci jednou pro vždy!" a chopil se své hole.

"Pak tedy budeš trpět!" zvolal Khel Tormondius.

"Dost!" ozvalo se od Oria. "Alghote, posaď se. Ten příběh ještě neskončil." Alghot se opět posadil. "Byl zde jeden svatý muž, jenž odolával i těm nejlepším bojovníkům temnot. Jmenoval se Dircilino." V tom se Alghot prudce postavil a v okamžiku byl u Oria.

"Ty, zabils mého otce? Jestli ano, pak mě nezastaví ani ten nejmocnější z vašeho rodu!" Orio se jen pousmál.

"Já? Kéž by. Bohužel byl moc silný. Ani jsme tomu nemohli uvěřit, když se k nám donesla zpráva, že zemřel na nějakou neznámou nemoc. Jediné co jsem udělal, bylo to, že jsem pobil únosce jeho těla a odnesl jej v posvátném sarkofágu do mého hradu," řekl Orio.

"Nevím zda ti mám věřit, ale pokud to tak je, pak žádám tělo mého otce zpět. Nic víc." Nyní promluvila i třetí postava.

"Tělo tvého otce ti nedáme, ale jeho ano. Za deset dní bude obživen a přiveden na tento svět. Pokud budeš chtít, ponecháme mu jeho paměť i vzpomínky. Nečekej však, že mu necháme i sílu! Bude obyčejným člověkem." Alghot nevěřil svým uším.

"Vy ho dokážete oživit? A bude opět smrtelník?" vyptával se.

"Ano, neuděláme z něj ne-mrtvého. Budeš mít opět svého otce...s darem dlouhověkosti," řekla postava a cosi pošeptala Oriovi.

"Tak jest, za tvůj život, milý Alghote, dáme Dircilinovi znovu dar bytí. Ty však budeš naším vládcem a budeš jako jeden z nás. Bez paměti a vzpomínek. To, co bylo dříve, byla minulost. Ty, budeš žít pro věky budoucí!" Alghot se opět posadil.

"Jak jsem svému otci slíbil, tak také učiním. Padnu do náručí temnot jen kvůli tomu, abych opět viděl svého otce, jak se usmívá," řekl a zamyslel se.

"Budeš určen pro obnovu naší země po následující tři měsíce. Poté ti bude navrácen život smrtelníka a veškeré vzpomínky. Vztahy s Temnou zemí se tím ukončí!" řekl Tormondius.

"Dáváte mi své slovo, že mě poté osvobodíte od Stínu a necháte nás oba spokojeně žít?" Orio povstal a poprvé zjevil Alghotovi svou tvář. Byla tvořená hustým dýmem, který formoval každou chvíli jiný výraz tváře. Oči mu zářili studeným světlem.

"Máš mé slovo, Alghote. A postarám se o jeho naplnění. Nyní si běž lehnout. Zítra vyrazíme do hor. Zde vykonáme obřad a ty budeš poté prohlášen za vládce Nekry, Alghote z Trei," dořekl Orio a zmizel i s Tormondiusem a přisluhovačem. Celou noc Alghot probděl, neboť se nemohl dočkat okamžiku, kdy opět uzří svého otce. Netušíc, že se pomalu uzavírá past, jenž byla spuštěna s otcovou smrtí.

Nostre: Cetsa Světla Temnotou - Zrození Zla