Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna

Druhý den časně ráno vyslal Pán Ess posla pro Věčnou knihu do Anguského království. Bert a Dgulk se připravovali na svou cestu.

"Myslím, že to ani všechno nepobereme," oznamoval Dgulk Bertovi. "Musíme vzít jen to nejnutnější!" Dgulk se podíval na malý batůžek u Bertových nohou a pak zpět na pět velkých batohů, ve kterých měl vše důležité, tedy alespoň pro něj. "Budeš se muset uskromnit, Dgulku. Jinak neodjedeme ani z Esirie. Mysli na ty chudáky koně, nemůžeš je tak zatěžovat." Dgulk opět pohlédl k Bertovým nohám a odložil jeden batoh stranou.

"Tak, ten mi snad postačí," řekl a vzal si jej na záda.

"No vida," zaradoval se Bert, "a můžeme vyrazit."

Mezitím se vrátil posel z Anguského království i s knihou.

"Zde je ta kniha," a podal ji Orrovi, který ji položil zavřenou na stůl, vyčkávajíc příchodu Pána Ess.

"Výborně," řekl Ess, když uviděl knihu, "tak se podíváme," a otevřel ji. Po chvilce hledání a nesrozumitelného mumlání se konečně zastavil na jedné stránce.

"...a tak, za doby Prvního Řádu, byli stvořeny mnohé brány, jenž sloužiti měly pro Něj. Skrze ně se mohl dostat kamkoliv chtěl a také tak činil. Nikdo se před ním neschoval, byli jsme chyceni do sítě a podrobeni. Náš Pán byl nyní všemocný, byl Rashtagem!" v tom se Ess zarazil ve čtení. "Hmm, Rashtag. Vůbec jsem toto slovo neslyšel, že by mně uniklo?" divil se.

"Nikoliv," ujistil ho Orr, "jenom jsi znal jeho klasickou podobu. Rashtag je nekromantský výraz pro jejich vládce. Alghot je nyní jejich Rashtagem." Ess popřemýšlel a opět četl.

"Avšak poté se stalo něco nepředpovídatelného. Z našich řad vystoupili ti, jenž neskrývali nenávist k Temnému a postavili se mu na odpor. I počala válka a mnoho jich zahynulo. Měli však něco, co on ne. Měli víru a naději. Zjistili jak zničit brány našeho Rashtaga a jednu po druhé dobývali...." V tom se otevřely dveře a vstoupil Bert s Dgulkem.

"Moc se omlouváme, ale jdeme se rozloučit." Orr jen naznačil ať si sednou a počkají.

"Vždy, když jedna brána padla, všechna její energie se přesunula do další. Tak bylo stále těžší a těžší brány ničit. Když došla řada na poslední, byla už tak silná, že ji nedokázali ani poškodit. Zde skončili jejich životy. Sám Rashtag je pobil a poté nazval poslední bránu..." Orr nevydržel a dořekl větu za Esse.

"Bránou světů," řekl. Ess se podíval na Orra a poté do knížky.

"Ano, nazval ji Bránou světů. Je jediná, jenž dokáže otevřít cestu do Temné země a naopak. Je také ale jediná, jenž dokáže otevřít cestu do jiných světů, které nikdo z nás nezná." Ess zavřel knihu. "Tento dodatek napsali Drakonitté, Dračí lidé. Byli to oni, kdo vzdorovali Alghotovi a zničili téměř všechny brány." Orr vstal z křesla.

"Škoda jen, že se jim nepodařilo zničit i tu poslední," a šel směrem k oknu.

"Poradím se s Bertovým otcem, až k nám zítra zavítá. Prozatím nám to bude stačit," říkal Ess Orrovi hledícímu z okna do hustého lesa. "Pojďte tedy, přátelé. Je čas na cestu." V tom se Bert zarazil.

"Ale ne! Vždyť já úplně zapomněl! Chudák Molmo, kdybych si byl vzpomněl dříve, možná by se to nestalo." Orr se otočil zpět do místnosti.

"Co by se nestalo? Na co jsi zapomněl?" a popošel k Bertovi.

"To prokletí! Měl jsem vás a vaše Elfy požádat o pomoc. Zlý Grimm na nás uvrhl kletbu a prý z nás může za nějaký čas udělat Stíny!" Ess změnil nejistý výraz ve tváři a poté zesmutněl.

"Rádi vám pomůžeme, ale na odstranění prokletí je třeba mnoho zkušených zasvěcenců a ještě více času. Pokusíme se však vás nezdržet," dořekl a pokynul jim aby ho následovali. Sešli po točitých schodech až do oválné místnosti. "Počkejte zde. Já seženu kněží." Ess odešel i s Orrem.

"Moc se omlouvám, že jsem to nepřipomněl," omlouval se Dgulk a neustále přecházel po místnosti. Bert jen stál na jednom místě a přemýšlel.

"Ne, neomlouvej se. Ty za to nemůžeš. Měl jsem to na starosti a zapomněl jsem. Chudák Molmo." Po chvilce přišel Ess a s ním i dvanáct kněží Vysokých Elfů a Gruf, jenž byl také zasažen Černou magií.

"Nyní je čas na obřad. Stoupněte si sem a zavřete oči. Po utvoření kruhu si pak sedněte na tyto křesla a odpočívejte," dořekl Ess a kněží začali s obřadem. Trval až do hluboké noci. Ráno již byli očištěni a připraveni na cestu.

Bert a Dgulk naposledy stanuli v Krystalových síních, kde se rozloučili. Poté vyšli ven a nasedli na koně.

"Určitě nepočkáš na svého otce?" zeptal se Ess Berta.

"Rád bych, ale nechci mu přidělávat starosti. Takhle to bude lepší. Řekni mu, že budu v pořádku a nemusí se o mě bát." Ess přikývl na souhlas.

"Tak a můžeme vyrazit," pronesl Dgulk. "Co je s tím koněm? Je nějak neklidný," s obavou řekne Dgulk.

"To nic, asi bude jen..." Země se silně otřese až Dgulk spadne z koně. Poté znovu a znovu se země třese. Stále silněji. Všichni padají na zem.

"Co se to děje?" křičel Bert. Pomalu se vše uklidní. Zavládne ticho. Všichni se zvedají ze země, když tu se náhle z dáli rozzářilo jasné až oslňující světlo. Jak sláblo, bylo cítit sílící vítr. Pak udeřil v plné síle. Ohýbal stromy a rval je ze země i s kořeny. Naši přátelé se jen tak tak schovali. Kdo to nestihl, byl vtáhnut do vzduchu a zmizel. Po odeznění větru se země opět roztřásla. Stále víc a víc. Když už se zdálo, že spadnou i Krystalové síně, ozvala se ohlušující rána. Nebe se zatemnilo a rudé jiskry osvětlovaly ty, co zůstali venku. Pak začalo padat hořící kamení. Lesy hořely a vzduchem se nesl prach a síra. Celý den trvala tato pohroma.

Naši přátelé a ti co se schovali byli nyní schováni v Krystalových síních. Všude byla tma a tu a tam osvětlil oblohu letící ohnivý kámen. Bylo ticho a nikdo nemluvil.

"Můj Pane!" křičel přibíhající posel a jeho křik probral všechny, co nechtěli sledovat tu zkázu. "Můj Pane, Silisca byla zničena! Karmínové jeskyně vybuchly a vzedmula se vlna, která zaplavila jak Anguské království, tak i západní Sarei. Je to hrůza! Ze všech zasažených zemí je hlášeno tisíce mrtvých!" Ess jen sklonil hlavu. Bert a Dgulk chvíli čekali a pak se Bert zeptal.

"Takže se už nedá do Sarei dostat suchou nohou?" Posel jen zavrtěl hlavou.

"Celý komplex jeskyní pod mořem byl nenávratně zničen! Nevím jak se to stalo, ale zřejmě byla pod Karmínovými jeskyněmi sopka." Dgulk se podíval na Esse.

"Takže naše výprava skončila?" zeptal se smutně Dgulk.

"Bohužel. Nejkratší cesta byla právě zničena a přes moře to teď nebude bezpečné." Posel ještě chvíli čekal a poté se opět vydal na cestu. Osud mu ji však zkřížil a letící úlomek ukončil před Krystalovými síněmi jeho trápení.

"Jestli v tom má jen trochu prsty ten proradný Grimm, tak ať se těší!" zvolal Dgulk.

"Nevím jestli by se na to zmohl. Za tím bude někdo mnohem silnější, než je Grimm," řekl Ess a sledoval hořící lesy Esirie. Pak se náhle vzpřímil a za slabého svitu loučí došel až k Bertovi. "Je tu ještě jedna možnost, jak se dostat do Nekry." Bert zpozorněl.

"Možnost?" zeptal se.

"Ano. Večer jsem si pročítal Věčnou knihu a zjistil jsem, že Drakonitté uchovávali Tajemství Bran. Byly to knihy popisující všechny brány na tomto světě a hlavně pak způsob, kterým se ovládali. Pokud by je stále měli, mohli byste se pokusit Bránu světů znovu otevřít. Mají také velké množství draků všech druhů, kteří by vám jistě posloužili lépe než koně. Ale vše záleží jen na nich. Je to jen má rada..." Ess se poté vrátil zpět na své zničené trůní křeslo a opět pozoroval svou zem v plamenech. Bert se poté ještě dlouho radil s Dgulkem o Dračích lidech. Nakonec se rozhodli o pokus získání jejich přízně a rozhodli se je navštívit. Ess jim vysvětlil, kde se zhruba nalézají a dal jim na cestu doprovod dvou stráží. A tak vyrazili, přes zničenou Esirii, do nedaleké svatyně Racuta, v níž byl zachován už dlouhou dobu nepoužívaný teleport do Angru, univerzity Lyca. Cestou nepotkali nikoho, jen zkázu a popel ze všeho živého, co v onu osudnou hodinu bylo v této Světlem posvěcené zemi.

"Tak a jsme tady," prohlásil vítězně jeden ze stráží.

"Slyšel jsem o tomto místě různé věci, ale všechny se shodovali na jednom." Dgulk se podíval na Berta.

"A na čem?" zeptal se.

"Že bůh, jenž zde byl uctíván, se snaží dostat zpět na tento svět a prosí každého, kdo prochází kolem. Nesmíme za žádných okolností podlehnout!" dořekl Bert a otevřel staré kamenné dveře. Stráže vešli jako první a netrvalo dlouho, propadli se do hluboké jámy.

"Past!" vyjekl Dgulk a trhl sebou.

"Tak a zůstali jsme sami, Dgulku. Našlapuj opatrně!" Dgulk šel pomalu za Bertem a pořád se ohlížel. "Vidíš ty dlaždice s tou hvězdou?" ptal se Bert.

"S hvězdou? Á, támhle ty," ukazoval Dgulk na tři dlaždice.

"Tak těm se vyhni, spouštějí celý mechanismus pasti." Pomalu prošli celou chodbou až k oltáři. "Už vidím portál. Snad bude fungovat. Hlavně se ničeho nedotýkej," strachoval se Bert a šel přímo k bráně. "Chvilku to potrvá. Je to velmi staré runové písmo." Dgulk se začal nudit. Prohlížel si nástěnné malby, které zobrazovaly sedm Stvořitelů jak bojují oproti Zapomenutému bohovi. Náhle uviděl cosi zvláštního se lesknout ve tmě. Jedním okem sledoval Berta, jak zápasí s luštěním run a pomalu se přibližoval ke zdroji světla. Po chvilce uslyšel slabý hlas.

"Osvoboď mě...zachraň mě..." Dgulk znejistěl a vrátil se zpět.

"Slyšel jsi to taky?" ptal se Berta.

"Co? Nemáme teď čas na hlouposti. Vydrž, za chvíli to už bude," a Bert pokračoval v luštění.

"Zachraň mě...osvoboď mě...," ozýval se opět ten hlas. Dgulk byl zvědavý a pomalu začal přistupovat k rudému světlu. "Zachraň se...osvoboď se!" změnil hlas a světlo potemnělo. Dgulk byl jak v transu. Šel blíž a blíž. Vše kolem se rozmazávalo a on upadal do snu... "Zachraň se...osvoboď se...," opakoval hlas. Dgulk již nečekal a rychlými kroky přistoupil ke světlu. Byl to velký rubín, který tak zářil. Dgulk jej uchopil do ruky a prohlížel si jej. "Zachraň mě...osvoboď se!!!" zazněl hlas a Dgulk upustil rubín. S velkým třeskem se rozletěl na tisíc kousků a pak, pak se Dgulk probral.

"No tak, Dgulku, už to je. Můžeme vyrazit," volal Bert u brány. Dgulk se podíval na rubín, který byl stále na svém místě a již nesvítil.

"Byl to jen sen," řekl si v duchu Dgulk a šel za Bertem. Oba společně vešli do portálu a ten se za nimi uzavřel. Ve svatyni bylo opět hrobové ticho. Jen rubín opět zářil a slabým hlasem promlouval.

"Zachránil's mě...osvobodil's mě..."

A tak, Bert a Dgulk, opustili Esirii, zmítanou v jednom ohni a vydali se na cestu do Khel'Mondu, za Dračími lidmi. Po přivítání v univerzitě Lyca a malém pohoštění s vydali na svou cestu.

"Myslíš, že nás přijmou jako své přátele?" zeptal se Dgulk, když přecházeli přes kopec.

"Nevím. Snad ano. Nikdo o nich neví tolik, aby mohl s jistotou říci, jací vlastně jsou a jak se zachovají." Šli stále dál, vstříc vysokým horám Khal'Mondu.

"Najednou je tu tak ticho a smutno, když už tu není Molmo." Bert se zastavil a pohlédl do dáli.

"Je tu s námi v našich srdcích, Dgulku. Je teď sám, ale může se na nás spolehnout. Najdeme ho a budeme zase spolu." Poté se zase vydali vpřed a šli až do západu slunce. Na malé louce se utábořili a povečeřeli.

"Víš, já stále cítím, jakoby mě Molmo volal, ale nevím odkud. Snad se mu v Temné zemi nestalo něco špatného," zpochybněl Bert a přiložil na oheň.

"Budeme doufat, Berte. Budeme doufat," řekl Dgulk a zavřel oči. Noc byla klidná a měsíc se občas skrýval za malými mráčky plující noční oblohou. Vše by nasvědčovalo nerušenému spánku až do rána, ale bylo tu něco, co nechtělo nechat naše přátele odpočinout ani na chvilku.

"Slyšíš to?" zašeptal Dgulk. Bert se pomalu probral.

"Ne. Nic," řekl a otočil se. Dgulk chvíli čekal a pak zaostřil do tmy. U nedalekého stromu se cosi pohnulo.

"Berte, tam u toho stromu něco je," opět zašeptal na Berta.

"Cože?" Bert se otočil ke stromu a promnul si oči, "Já nic nevidím," řekl. V tom se od stromu oddělil stín a rychle se přikrčil k zemi.

"Jdu se tam podívat," řekl Dgulk.

"Počkej! Vždyť nic neuvidíš. Posvítím tam," dořekl Bert a zvolal: Mnemesta amun mello tull rimini mnemesta. Nad stromem se rozzářilo jasné světlo a oslepilo krčícího se tvora u kořenů stromu.

"No to snad ne!" křikl Dgulk.

"Grimm, Grimm je tady!" Bert se vzpamatoval z úžasu a rychle polapil Grimma do magické sítě.

"Tak konečně, Grimme! Teď tě máme a vyřídíme si s tebou naše staré účty!" křičel Dgulk.

"Počkej. Co když by se nám mohl hodit?" Dgulk se zarazil a podíval se nechápavě na Berta.

"On? Ten ubožák?" Bert popošel ke Grimmovi.

"Jestli sloužíš pro Temného, pak musíš vědět, jak se nejlépe a hlavně bezpečně a nepozorovaně dostat do jeho země." Grimm se snažil o zrušení kouzla, ale nemohl na nic přijít.

"Nic nevím, červe!" zasyčel.

"Ty! Počkej až..." rozhněval se Dgulk.

"Moment, Dgulku," Bert se zahleděl do Grimmových očí a viděl v nich poprvé strach, "určitě nám chce něco říct. On tu cestu musí znát, nějak přece za svým Páníčkem dolézat musí. Tak, bude to! Nemáme na to celou noc. Jestli tu ovšem nechceš zůstat v této síti na věčnost." Grimm se střídavě díval na Berta a Dgulka.

"Nechme ho tu, zítra, až tudy půjdou Říční Trollové, tak aspoň budou mít připravenou snídani." V tom se Grimm schoulil do klubíčka a začal se celý klepat.

"Né! Říční Trolly ne! Jsou oškliví a už jednou mě málem chytili. Všechno vám řeknu. Všchno, když mě pak pustíte." Dgulk výrazně nesouhlasil s propuštěním Grimma a raději by ho viděl jako snídani pro Trolly.

"Dobrá, řekni cestu a budeš volný," slíbil Bert.

"Je jen jedna cesta, jenž je bezpečná do země Stínu. Je to Rudý Had! Pohoří sopek, které chrlí stále novou a novou lávu. V jejich středu je pak brána zvaná Démantové Oko. Jedině skrz ní projdete do Jeho země. Je však hlídána mocným stvořením, žijícím ze samotného Ohně a Popele! S tím už si musíte poradit. Řekl jsem vám cestu a teď mě pusťte!!!" Bert povzdechl a zrušil kouzlo. Grimm ještě chvíli čekal a pak se dal na útěk. "Hlupáci! Smrtelníci! Lidští červi! Udělali jste velkou chybu. Vše povím a brzy se setkáme znovu. To však budu stát nad vašimi těly, nehybně ležícími hluboko v zemi. Nikdo nemůže projít! Nikdo neprojde Démantovým Okem! Ani vy ne!" A Grimm zmizel v oblaku dýmu.

"Neměl jsi ho pouštět, Berte." Bert se jen posadil a zapálil znovu vyhaslý oheň.

"To byl jeho Osud, Dgulku. On měl být puštěn," řekl a lehl si. "Od této chvíle již nebudou noci bezpečné jako dřív. Jestli Grimm míří za svým Pánem, pak máme na výběr. Buď hledat Dračí lid a nebo se vydat po stopách Grimma a nalézt skutečný průchod do země Stínu. Nerad bych však opět volil špatně, nechám proto rozhodnutí na tobě, příteli." Dgulk náhle znejistěl a nevěděl co říci. "Dgulku?" pohlédl mu do očí Bert.

"Dobrá, i přes to, že bych rád chytil toho proradného tvora a zakroutil mu krkem, volím raději cestu za Drakonitty. Snad s jejich pomocí bude cesta do Temné země snazší a bezpečnější," dořekl Dgulk.

"Budiž. Zítra se vydáme do hor. Budeme si muset pospíšit, jakmile Grimm dorazí za Alghotem, bude Molmo ve větším nebezpečí." Dgulk také ulehl k ohništi. Po zbytek noci se snažili oba usnout, ale nikdo z nich již nezamhouřil oka. Starch z neznáma byl větší než potřeba spánku.

Časně za svítání vstali a vydali se dál. Směřovali do průsmyku Goreat, jenž byl hlavní branou do Khel'Mondu.

"Na chvíli si odpočineme, Dgulku." Bert slezl menší sráz a myl si ruce v jezírku. Dgulk zatím rozdělal zásoby a snídal. "Tak jsem si říkal, že bychom mohli vyzkoušet další kouzlo, co říkáš?" ptal se Bert umývaje si ruce. Dgulk mlčel. Bert šel pomalu zpět a utíral si ruce o šaty. Zahleděn do trávy se opět ptá. "Tak co říkáš? Chceš se naučit další...," Bert náhle ustrnul. Stále hledíc do země spatřil dva stíny. Jeden Dgulkův a druhý měl cosi špičatého v ruce. Pomalu zvedal hlavu až spatřil oba.

"Ale, ale," povídá neznámá postava, "tak jsem tě přece jen našel, Berte!" Bert se snaží naznačit Dgulkovi, aby sledoval na co ukazuje, mezitím co on vede dialog s postavou. Dgulk nenápadně pozoruje Bertovy ruce a po chvíli spatří lesknoucí se ostří meče, jenž vyčnívá z kapsy Dgulkova batohu. Dříve než však stačí stihnout cokoliv udělat, tak je postava odhalí a meč odhodí.

"Tak vy jste mě chtěli podrazit?! Tak to ne, raději si vezmu to, pro co jsem přišel a pak se vás zbavím," dořekla postava a pohrozila Bertovi. "Tak kde máš ten dopis?! Neschovávej ho! Vím, že ho neseš." Bert se jen pousmál.

"Je mi líto, ale jdete pozdě. Dopis už byl dodán a my nic nemáme." Postava znejistěla a přiložila dlouhou dýku Dgulkovi k hrdlu.

"Lžeš! Kde máte koně!" zakřičela.

"Jdeme pěšky a víc než jídlo a ten meč neneseme." V tom se z dáli ozval dupot kopyt a již bylo vidět přijíždějící skupinu o dvaceti mužích. Největší z nich, ten co jel na černém hřebci, přijel až k Dgulkovi.

"Pusť ho! Ten dopis je už dávno u svého cíle," rozkázal. Postava odstoupila od Dgulka a odešla za ostatními. "Máte štěstí, pro tentokrát vás necháme na živu, ale příště by to mohlo dopadnout hůř!" řekl jejich vůdce a zavelel k odjezdu.

Dgulk si přejel rukou po hrdle a pak šel sebrat meč.

"Jsem si jist, že to byli Mondští námezdní lovci. Kradou a ničí vše co jim přijde do cesty. Jen by mě zajímalo, proč hledali ten dopis." Dgulk se zahleděl na meč, který právě sebral.

"To nevím, ale snad to nemá nic společného s Grimmem a Alghotem," a šel dát meč zpět.

"Snad," řekl Bert.

"To je zvláštní," divil se Dgulk, "jakoby ta runa světélkovala." Bert přišel k Dgulkovi a pohlédl na meč.

"Máš pravdu," řekl a pootáčel ploškou, na níž byla runa vyryta," je to jako...jako by ta runa slábla a sílila podle toho, kam se meč natočí." Dgulk poodstoupil od meče.

"Co když je to nějaký začarovaný meč. Radši ho uklidíme, mohlo by se něco stát." Bert stále natáčel meč.

"Ne, Dgulku, otec by mi nedal nic špatného, je to určitě nějaká hádanka. Něco, o čem nevěděl ani on sám." Dgulk se podezřívavě podíval na Berta a sledoval pulzující runu. "Myslím, že ta runa je nějaké vodítko. Jasně září jen na jihu, všude jinde je již slabá. Je to i směr, kterým jdeme za Dračím lidem." Bert vzal meč a vsunul jej do pouzdra, které si poté připevnil za pas. "Snad nás zavede přímo k nim," řekl Bert a dali se opět na cestu. Slunce již bylo nad obzorem a ranní paprsky osvětlovaly dva přátele, jdoucí vstříc svému Osudu. Jak den plynul a oni stoupali stále výš a výš do hor, začal se objevovat první sníh a citelně se ochladilo. Nikdo z nich však netušil, do jakého nebezpečenství se vydávají.

"Začíná být celkem zima, nemyslíš?" drkotal zuby Bert.

"Trochu," odvětil statečně Dgulk a snažil se zakrýt namodralé konečky prstů.

"Měli bychom najít nějakou jeskyni a rozdělat oheň," zavolal Bert na Dgulka v předu.

"Po něčem se podívám," odpověděl Dgulk a zmizel v mlze, která se pomalu snášela z vrcholků hor. Čas ubíhal a Dgulk nikde. Bert se začal obávat a byla mu stále větší zima. Snažil se proto pořád chodit, ale nohy mu již přestávaly sloužit. Byl celý promrzlý a myslel na jediné. Horký čaj a kožešinové křeslo po dědečkovi. Pěkně blízko krbu a za zdmi svého domova...skutečnost však byla jiná. Ač nechtěl, pomalu si sedl do hlubokého sněhu a začal upadat do spánku. Spánku, ze kterého není probuzení. Vše kolem náhle utichlo a Bert slyšel jen tlukot svého srdce. Pomalu, ale jistě ztrácelo svůj rytmus. Dýchání bylo pro Berta nyní stále obtížnější. Vzduch byl ledový. Necítil již nohy a ani ruce. I myšlenky ustupovaly a tělo nehybně spočinulo v mrazivém náručí sněhu. Ve skrytu duše cítil, jak jej vše opouští a přichází bledá postava. Zahalena v dlouhém šatu, jasně bílé a dlouhé vlasy, jenž vlály ve větru a vzhledem působila, jako by se jí krutý mráz ani nedotkl...jako by se bál. Nezanechává za sebou žádné stopy ač našlapuje z těžka. Pohlédne na umírajícího Berta a promluví hlasem hlubokým a zvučným.

"Jsem tu, abych vykonal, co vykonáno být má! Rozevři svou náruč krutý mraze! Vydej mi tvého vězně sic ti konec bude! Nyní náleží mně." Po těchto slovech se vítr utišil, ale Bert stále zůstal v objetí chladu.

Postava se rozkročila a hřmotným křikem zvolala: "Plameny jasné, oheň rudý, ustup mraze, dokud je kudy! Plameny jasné, oheň pálí, cesta již se uzavírá, uzavírá se již v dáli! Plameny jasné, oheň žhne, není úniku, mráz podlehne! Plameny jasné, oheň hoří a vládce ledového tím pokoří!" Při těchto slovech se zvedl silný vítr a počal zápasit s postavou. Ta však pevně stála a stále opakovala svá slova. Vítr sílil. Náhle z čistého nebe vyšlehl rudý blesk a zažehl oheň v nedalekém stromě. V ten moment roztálo vše, co bylo v jeho blízkosti. Vítr skučel a snažil se uhasit plameny.

Postava se otočila, pohlédla na hořící strom a pronesla: "Plameny jasné, vítr vane, oheň rudý pláti nepřestane! Plameny jasné, jiskra skví se, ve větru mocném, rozžhaví se!" Po těchto slovech se oheň ze stromu začal rychle šířit dál. Vítr jej přenášel z jednoho suchého stromu na druhý a za chvíli bylo vše v plamenech.

Naposledy se otočila postava, tentokrát na Berta a pronesla: "Plameny jasné, silně pálí, led již taje, ač se brání! Plameny jasné, životu neublíží, život dají a s ním se sblíží!" Po těchto slovech, jako by se kolem Berta a postavy utvořila nějaká aura, začínal se jim všechen žár a šlehající plameny vyhýbat. Bylo dokonáno. Již žádný sníh či led. Oheň ustal.

"Berte, slyšíš mě?" ptala se postava klečíc u jeho hlavy. "Berte," zašeptala a zaslechla za sebou nějaký šelest. Otočila se a spatřila přibíhajícího Dgulka.

"Dgulku! Rád tě zase vidím!" Dgulk samou radostí zapomněl na Berta a přátelsky objal postavu. Po chvilce se probral i Bert.

"Dgulku? Už jsi našel tu jeskyni?" ptal se rozespale.

"Ne, bohužel ne, Berte." Postava se otočila k Bertovi a pousmála se na něj. Až teprve nyní ji Bert poznal.

"Fao! Tak to ty jsi nás zachránil?" vykřikl radostí a přivítal se s ním objetím.

"Ale že jste měli na mále!" usmíval se, "nebýt toho proradného Grimma, ze kterého jsem dostal, kde jste, tak bych vás asi nenašel." Fao hvízdl na Hvězdotřpyta a ten byl v okamžiku u něj. "Teď pojďte. Musíme do průsmyku než se setmí!" Bert se zahleděl na Faa.

"Než se setmí? Co se skrývá ve tmách Khel'Mondu, že se toho obáváte?" Fao pochmuřil a na chvilku sklopil oči i tvář.

"Raději bych volil cestu bolesti, raději bych volil cestu utrpení, raději bych volil cestu nejdelší, kdybych se mohl vyhnout Goreatu. Před mnoha lety jsem byl bláhový a nedůvěřivý. Všichni mi říkali, ať opustím Goreat do soumraku, ale já jsem nedbal jejich slov a zůstal. Plamen pýchy, jenž ve mně hořel, byl však brzy uhašen. Spatřil jsem to, co jsem do té doby nikde neviděl. Byl ohromný, jako kdyby se nade mnou tyčila sama hora. Z úst mu vycházel mrazivý dech a oči plály ledovým plamenem. Jen díky šťastné náhodě jsem tehdy uniknul jisté smrti. Unikl jsem Zurgovi. Arcidémonovi, jenž byl vyhnán z Nekry příchozími služebníky Alghota. Přes den se skrývá v podobě stínu a vyčkává. Jakmile však slunce zajde, tento stín získá svou pravou podobu," Fao pohlédl Bertovi přímo do očí, "vede-li však vaše cesta skrz Goreat, pak půjdu s vámi. Budu vás chránit i za cenu znovusetkání se s tímto Stínem Goreatu," dořekl a nasedl na Hvězdotřpyta. "Pojďte, nasedněte. Unese vás oba a budeme tak u průsmyku dříve."

Ač jeli rychle a nedělali zastávky, přec nestihli dorazit do průsmyku v čas. Silný vítr a hustý sníh jim ztěžoval cestu.

"Tak a je to tady," řekl pochmurně Fao.

"Je už pozdě, viďte?" ptal se Bert a přitom si prohlížel majestátně se tyčící hory Khel'Mondu.

"Bohužel," řekl a zesmutněl, "Goreat nás zřejmě nechce pustit dál." Fao se na moment zasnil a hlavou mu probíhaly vzpomínky na souboj se Zurgem. "Nemusíte se však bát, přátelé," utěšoval Fao, "pokud budu nablízku, pak se k vám Zurg neodváží! Nedopustím to!" a pobídl Hvězdotřpyta k pomalému cvalu. Jak se přibližovali k průsmyku, vítr ustával. Fao ustavičně sledoval pravý i levý kraj průsmyku, hledajíc možné nebezpečí. "Za okamžik vstoupíme do Goreatu," šeptal Fao. Netrvalo dlouho a přímo nad hlavami se jim tyčil velký skalní oblouk, symbolizující bránu do světa Dračích lidí a Trpaslíků.

"Ještě kousek a budeme v Khel'Mondu," říkal si v duchu Dgulk. Náhle se země otřásla a po levém kraji pukla skála. Vzniklá puklina se zvětšovala až dosáhla vrcholku skály, kde přelomila oblouk. S velkým rachotem se řítil přímo na naše přátele.

"Fao, pozor!" vyjekl Dgulk a zacloumal s ním. Hvězdotřpyt se vzepjal na zadních a rychle se otočil. Oblouk dopadl těsně vedle něj a vlna hustého prachu a sněhu zahalila na okamžik celý průsmyk.

"Co se stalo?" ptal se udivený Bert.

"Obávám se nejhoršího," řekl Fao a sesedl z Hvězdotřpyta, "někdo nechce, abychom prošli." Bert a Dgulk také sesedli.

"Zurg!" pomyslel si Bert.

"Možná, ale raději bych se střetl s kýmkoliv jiným, než právě s ním. Začínám se obávat, přátelé."

Po rozplynutí dýmu se ukázalo, že průsmyk je neprůchodný. Oblouk při pádu strhl jediný most, jenž vedl přes širokou propast za Goreatem.

"Teď nemáme na výběr. Musíme se vrátit," řekl Fao.

"Ale proč nepoužijete magii a jednoduše tu propast nepřeletíme?" ptal se Dgulk.

"Milý Dgulku, runy, jenž jsou vyryty na sloupu u mostu jasně říkají, že zde byla svedena bitva dvou mágů. Oba zahynuli v této propasti a po jejich smrti se zde vytvořila antimagická aura. Naše kouzlo by skončilo přímo nad propastí a dopadli bychom jako oni. Bohužel, musíme zpět." Bert se zadíval na puklinu a poté na Faa.

"Pokud si dobře pamatuji, tak zde někde ústí tunel do podzemních pohřebišť trpaslíků. Kdybychom se podívali do té pukliny, třeba bychom nalezli nějaký vchod a poté se podzemím dostali až do samotného srdce Khel'Mondu," dořekl a zpozoroval jak Fao opět zesmutněl.

"Ano, máš pravdu. Ale pohřebiště jsou již dlouhá léta nepoužívaná. Cesty mohou být zničené. Ale pokud chceš, pak se tam podíváme," řekl Fao a pošeptal něco Hvězdotřpytovi. Ten se otočil a zmizel v dáli. "Pro něj by to nebylo," odvětil Fao a přistoupil k puklině. Jakmile se k ní přiblížil, rozzářilo se v ní mrazivě modré světlo a zavál chlad. Země se opět začala třást, nyní však, jakoby se blížilo něco velkého. Fao nečekal a rychle nahlídl dovnitř. Ozval se silný, hrůzu nahánějící řev. Fao vyběhl ven a stihl porazit Berta a Dgulka na zem. Z pukliny vyběhl Zurg a prorazil ve skále ohromnou díru. Jeho ledový dech zmrazil v tu chvíli vše, co bylo přímo před ním. Po prvním Zurgově nepovedeném útoku se Fao zvedl a připravil se na přímý střet s arcidémonem. Zurg si prohlížel Faa.

"Ustup Stíne Goreatu! Ustup před Plamenem jasným, jenž tě uvrhne v zapomnění!" volal Fao a naznačoval Bertovi a Dgulkovi, aby utekli pryč.

"Utíkejte! Rychle do jeskyně!!" křičel a strhával na sebe Zurgovu pozornost, aby je nepronásledoval. Bert s Dgulkem zaběhli dovnitř a sledovali souboj Faa se Zurgem.

"Gorasch Moa!" zazněl hluboký a hřmotný hlas arcidémona. "Gorasch Moa!!" opakoval.

"Naposledy tě žádám, ustup!" volal Fao na Zurga. Ten se však nehodlal vzdát bez boje. Pozvedl pravou ruku s ostrými drápy.

"Gorre Zuil, Male Rhogor!" zařval a v ruce se mu zazářil velký meč. Uchopil jej i do druhé ruky a silně máchl. Fao uskočil. Meč se zaryl hluboko do země. Teď měl Fao jedinečnou šanci. Jak se arcidémon snažil vytáhnout meč, Fao jej rychle oběhl a stoupl si těsně za jeho záda.

"Pokud mám odejít z tohoto světa, pak ty odejdeš se mnou, Stíne Goreatu!" a vší silou udeřil do jeho páteře. Kouzla však byla na Zurga slabá a nezpůsobila mu žádné velké zranění.

Po úderu se Zurg otočil a pronesl lidskou řečí k Faovi: "Naděje tvá zemře, Plamen jasný pohasne a Duše tvá se rozplyne v šeru Stínu Goreatu, Fao, synu Arkaratův, jenž mou rukou padl!" Po těchto slovech byl Fao zdrcen bolestivou skutečností. Těsně před svým koncem se dozvěděl jméno vraha jeho otce. Arcidémon se napřáhl, připraven zasadit Faovi smrtelnou ránu.

"Nic netrvá věčně, Stíne Goreatu!" zvolal Fao.

"Ano, ani tvůj život ne, Fao," odvětil a již se nesl ohromný meč vzduchem. Jistá a nevyhnutelná smrt se každým okamžikem přibližovala k Faovi. Ještě než meč spočinul v jeho těle, zalesklo se cosi na jeho ostří. To cosi, byl odraz slunce! Ano, ač neuvěřitelné, ale slunce právě vycházelo. Meč se rázem změnil ve stín a projel bez úhony Faovým tělem. Zurg však stále stál ve stínu a byl hmotný.

"Zureka Doll! Maae Gromdat!" vykřikoval stísněný v koutě.

"Sbohem Stíne Goreatu!" loučil se Fao a odcházel do jeskyně.

"Gromdat Zuil, Fao. Za soumraku očekávej Stín Goreatu! Tentokrát již neminu!" zněla slova arcidémonova jeskyní.

"Fao! Už je po něm? Je mrtvý?" vyptával se Dgulk.

"Ne, není. Je opět stínem, Stínem Goreatu. Proto pospěšme. Bude nás jistě sledovat," řekl a pohlédl na zářící kouli před ním.

"Je to jen světlo, abychom viděli na cestu," vysvětloval Bert, který tuto kouli vytvořil zatímco Fao zápasil se Zurgem.

"Dobrá tedy. Nyní se musíme držet stále vnější cesty. Jakmile bychom vešli na vnitřní cestu, zamotali bychom se do spletí cest a tunelů. A čas je nyní proti nám!" Bert si náhle všiml, jak se jeho stín začíná prodlužovat, stále víc a víc.

"Fao. Myslím, že budeme muset utíkat." Fao se podíval na Berta.

"Co to povídáš? Proč utíkat...," a všiml si také svého stínu jak se prodlužuje. Vyběhl k okraji jeskyně a spatřil velmi rychle zapadající slunce. "Rychle! Musíme pryč," volal a běžel zpět. "Nevím co to bylo, ale někdo si s námi hraje. Poběžte za mnou." Bert rozzářil ještě více světelnou kouli, čímž se jim naskytl pohled na veškeré cesty v podzemí. Byly složitě propleteny, stále klesajíc do nitra země. Jen vnější cesta vedla spirálovitě po obvodu této velké jeskyně stále výš.

"Jsem znovu zde, abych uhasil jednou pro vždy Jasný plamen!" ozývalo se za našimi přáteli. Arcidémon se začal zhmotňovat.

"Musíme se rozdělit!" volal Fao. "Já a Dgulk půjdeme vlevo. Ty jdi vpravo, Berte." Bert chvíli váhal, ale pak se rozeběhl. Jak cesta stoupala, stále se vzdaloval od Faa. Zurg doběhl až k rozcestí. Chvíli se rozhodoval, a pak zvolil pravou cestu. Levá byla kratší, a tak byli Fao a Dgulk na místě, kde se cesty opět spojovaly, dříve než Bert.

"Kde jenom může být?" říkal si Dgulk.

"Támhle!" křikl Fao, "Stín Goreatu je již blízko! Musím za ním. Počkej tu," řekl a běžel Bertovi naproti. "Rychle, poběž!" volal Fao a již z dálky připravoval kouzlo. Po seslání nadzvedlo Berta a vzduchem přemístilo ke Dgulkovi. Fao pak zůstal na místě, čekajíc tváří v tvář na svůj Osud. Zurg se před ním zastavil.

"Již neutečeš!" řekl Zurg a připravil se zmrazit svým dechem Faa.

"Někdy se zdají být věci jinými než opravdu jsou," řekl Fao. Arcidémon však neposlouchal a seslal na něj smrtelnou dávku mrazivého dechu. Jaké bylo však jeho překvapení, když se dech odrazil od samotného Faa a udeřil plnou silou na Zurga! Ten se zapotácel a padl na zem. V zápětí se od arcidémona začal šířit modravý plyn, který mrazil vše. Fao, dosud skrytý za krystalem, který mu poskytl ochranu, se rozeběhl za Bertem a Dgulkem. Dříve než tam však doběhl, začala se celá cesta propadat pod svou vlastní vahou. Fao nečekal a na všechny seslal z posledních sil levitační kouzlo. Po zřícení cesty, již nebylo možno pokračovat na vrchol hory. Všichni se snesli na vnitřní cestu a připravili se na dlouhou cestu spletitými tunely a uličkami. Čekala je cesta Dulrií, trpasličím pohřebištěm.

Nostre: Cesta Světla Temnotou - Stín Goreatu