Znamení Krve

Znamení Krve

I stvořen byl svět, krásný jak květ. 

I dal mu Bůh dar, pro mnohé však zmar!

 Dar byl nám vším, teď už to vím.

 On dvě tváře měl a nad námi bděl.

 První byla Tma, jenž dělila nás dva.

 Druhá Světla zář, pro nás Duší žhář.

 Mé srdce zchladlo již, má Duše stoupá výš.

 Však zachytil jí Žalu stín, já věděl, že již nespatřím,

 tvá ústa rudě zbarvená, tíhou světa znavená.

 A náhle byla volba zde, mám sečkat tu a nebo ne?

 Má Duše těžce trpěla a Mysl zrudla do běla.

 Já volil život věčný a byl jsem tobě vděčný.

 Díky šanci, jenž jsi mi dal, ztratil jsem hned všechen žal.

 Má milá pojď jen blíž, odpoutej tu zemskou tíž.

 Jsme již zase svoji a já líbám Duši tvoji.

 Tak plynul čas, však vem ho ďas!

 Já šťastný byl a netušil,

 že blíží se již hodina, kdy mi spadne do klína,

 má milá plačící, pro její Život končící.

 Srdce její dobilo a chladem zemi polilo.

 Můj hněv byl silný velice, k samotným Nebesům sahajíce.

 Však nikdo prosby neslyšel a čas Noci nadešel.

 Já vyhledal jsem mého Pána, chtíc odevzdat Moc, jenž mi byla dána.

 Jeho oči změnily se, jak potemnělé rudé svíce.

 Krev, krev jest chlebem tvým a ty teď budeš synem mým.

 Zapomeň již na lásku, bylo pro ní dost nářku.

 Tvá rasa žije z vína, jenž mnohým hlavy stíná.

 City lidské ponech v zapomnění, neb zde pro ně místo není!

 Tvá Duše mi však něco tají, ach ne! Havrani Smrti přilétají!

 Ač zabil jsem otce svého, vládce Osudu života mého,

 milá se již nevrátila, v prach a popel se mi obrátila.

 Tak schovávám se před tou září, jenž na tělo mé ve dne vráží,

 tak žiji v Noci malebné, jenž prokletím je rasy mé.

 Já L'Marius Nosdraca syn, jehož Duši smílá Božský mlýn! 

(sbírka Nosferatu: Mezi Životem a Smrtí)