|
Na stráži u brány do snové země
dvě řady protkány jemností temně.
Vždycky se ukloní po krátké době
a výhled zacloní úklonem tobě.
Když bránu otevřeš, nahlédnu za ní.
Bílá jak v Pizze věž je zahrada zdání
a uprostřed sněhu s nevelkou představou
vidím tvou něhu, oblohu modravou.
V obrubě blankytné hlubokou tu díru,
která mi poskytne průhled do vesmíru.
Oči jsou velkou černou dírou do duše,
jen duši mělkou prohlédneš na dno netuše.
|