Ztracená víra

Ztracená víra

Ve svitu slunce vášeň skví se,

závoj zlatý utvoří.

Osud náš nechť odhalí se

a stěny Noci poboří.

Vládneš nám již dlouhé roky,

my známe oči zvědavé.

Ač děláme dlouhé skoky,

přec máme vlasy šedavé.

Je-li něco v tomto kraji,

co víru lidem navrátí.

Pak sejeme se v tomto ráji,

jenž myšlenky zlé odvrátí.

Však varujte se tvorů bídných,

Záští, Zlobou posedlých!

A buďte jedni z mála vlídných,

v žalu slzách odteklých.

Pro nás tento úkol není,

my žáru Pekel podlehli.

Přijde nové pokolení,

skončí, co mi nesvedli.

Zůstáváme jako stíny,

v přítmí světla čekáme.

Bereme tak všechny viny,

my Strach z Konce nemáme!

Uhasíná světlo svíce,

usíná již celý svět.

nikdy nespatříte více,

Noci temné Jasný květ!

(sbírka Nosferatu: Mezi Životem a Smrtí)