Tanec duší VII. (Smrt tisíců)

...Ráno bylo chladné a plné kouře,probudil ho tichý pláč.Když vstal uviděl Akiru,která v náručí držela mrtvou holčičku.šíp v dívenčině srdci toho byl důkazem.Chtěl zklidnit alespoň akiřin pláč. "co se stalo?" zeptal se a ona zvedla oči a kývla ven.Gabriel vyběhl před domek a zůstal v hrůze stát.Všude kolem byla spousta mrtvých a zraněných,kteří naříkali.Gabriel něco tak hrozného nikdy neviděl.Vzpoměl si jak jako malý sledoval válečné filmy,tohle bylo ale mnohem horší,byla to realita tak blízká,až se mu tmělo před očima. Udělal několik kroků mezi mrtvými,ženy,muži,děti,kousek od něj pod spadlými trámy plakala žena,seděla na zemi a spadlý kmen stromu jí rozdrtil nohy.Gabriel odvrátil pohled a snažil se zklidnit zdivočelý tep srdce,cítil ho nyní až v krku.Málem zakopl,otočil se aby viděl co mu leželo v cestě.Bylo to tělíčko novorozence zohavené k nepoznání......klekl na krví nasáklou zem a zkoušel se nadechnout,ale nedostávalo se mu vzduchu.Stočil hlavu mezi kolena a několik minut přemáhal nevolnost.Nakonec se zhluboka nadechl a pomalu,rozechvěle vstal.A pak mu to došlo........chlapec. V tu chvíli zapomněl na únavu a rozběhl se vesnicí.Hledal mezi domky i mezi mrtvými,nenacházel.Naděje že by to dítě přežilo byla mizivá,ale hnala ho vpřed,tolik ho ten malý zaujal,nebo možná jen proto,že byl jejím synem. Vběhl do chrámu a tam...chlapec ještě žil,ale on už pro něj nemohl nic udělat.Jeho drobné ruce byly svázané a přibité na kovový rám,z probitých dlaní skapávala do jeho očí,které jako by vyhasly.Nohy měl také přibyté a v těle zabodnutou drobnou dýku.Z úst mu stékal pramínek krve a na oltáři ležely bílé růže skropené nejspíše jeho krví.Gabriel skočil k němu,chtěl ho aspoň sundat.Vytáhl dýku z jeho boku a přeřezal pouta.S hřeby to tak snadné nebylo.Z ran nešly,ale díkybohu z konstrukce ano.Smetl růže z oltáře a položil na něj chlapce.Chtěl vyndat šrouby ale byly natavené a spečené s masem těch drobných dlaní.Chlapec tiše naříkal.Neměl sílu ani plakat ani křičet,vyřízli mu jazyk a znetvořili jeho drobné tělo jak jen mohli.Gabriel se v duch ptal jaké bestie toho byly schopné.Gabriel ale slzy měl,klekl k oltáři a nechal všechnu bolest aby jím prostoupila.Cítil dusivou nenávist za ten lidský život.Ucítil drobný chvějivý dotek na rameni.Zvedl oči.Chlapec umíral,oba to věděli,měl polámané prsty,ale našel sílu,setřel z koutku rtů krev,napsal jí na své tělo vzkaz a pak se vše rozplynulo do temnoty.Psáno bylo jediné slovo "Poselství"... Gabriel vzal to drobné tělíčko do náruče a vyšel ven.Byla tam....rozcuchaná,klečící u těla ženy,která ji prosila o pomoc,kašlala krev ale i přes tu beznaděj se jí Akira pokoušela pomoct.Tišila ji a slibovala,že vše bude dobré.Vzhlédla a uviděla Gabriela.Stál tam jako anděl,tolik krásný a v očích měl tolik sil jako ještě nikdy předtím,špinavý od prachu a krve a pak jí došlo koho,nebo co jí přinesl.Položil chlapce k jejím nohám a objal ji kolem ramen.Plakala,ale nevykřikla,nedala znát city,jen jí z očí stékaly slzy.Položil hlavu do jejích vlasů,snad aby ji uklidnil........nebo sebe.Kdo ví.Trvalo několik hodin než našli sílu vstát....žena již ztichla a oni už neměli nejmenší chuť ještě zkoumat zda je naživu.Nebylo to pravděpodobné. Bylo na čase jít.Teď teprve Gabriel pochopil chlapcova slova,pomstít smrt tisíců....ale v téhle vesničce žilo sotva pár set obyvatel,tak proč tedy tisíců?To není důležité.Pohřbili mrtvé a na chlapcovo tělo nasypali okvětní lístky bílých růží.Když bylo vše aspoň relativně urovnáno,sedli na koně a vyjeli za svým cílem.......