Cesty III (Meditační zahrada)

Cesty III
Meditační zahradu ovládalo, tak jako vždy, posvátné ticho. Představený kláštera klidně seděl a přemítal o těch podivných lidech co navštívili chrám před několika dny a ještě neodjeli. Chrám poskytoval azyl všem, kteří o něj požádali, ale z teěch posledních návštěvníků mě podivný, nedefinovatelný, znepokojivý pocit.
Prelát Dellwynnovým služebníkem již přes padesát let svého života. Na zemi přišly těžké časy. Rozhodovalo se o osudu mnoha lidských duší a jeho bůh Dellwynn nebude stát nečinně stranou. Kolem opata prošel jeden z mladých kněží. Nová generace Strážců zákona byla mnohem radikálnější než starší z duchovních.
Chtěli vyrazit proti Rowarovým legiím bez odkladu a hlavně bez dlouhého přemýšlení. Zprvu by se to mohlo zdát správným řešením, protože síla Dellwynnova Řádu nebyla zanedbatelná. Pokud by se připojila k silám vzdorujících měst, vedených Barackým guvernérem Yanem, mohla by zvrátit rovnováhu v jejich prospěch. Cesta však byla dlouhá a nebezpečná. Kněží-válečníci by museli prorazit zátarasy, které se rozprostíraly na kilometry daleko. Rowar měl také četné spojence. Jak mezi bohy a jejich služebníky, tak i s pozemskými čaroději, mágy a kouzelníky.
Otec opat přehlédl zahradu. Byla čerstvě zbudovaná a některé z rostlin se ještě dostatečně nerozrostly a odkrývaly tak červeno-hnědou zeminu. Listoví stromků dovezených ze vzdálených krajů se začaly zbarvovat do roztodivných barev. Brzy přijde podzim, napadlo Otce představeného. A po něm krutá a studená zima. Astrologové letos předpovídali obzvlášt strašlivé mrazy a vánice. Naštěstí byl celý kláštěr a zejména zahrady zahaleny Dellwynnovou mocí, jež udrží při jakémkoli počasí při životě jakoukoli bytost, ať už rostlinu nebo člověka.
„Kéž by toto kouzlo fungovalo i proti Rowarovým přívržencům,“ zamumlal si opat a povstal. Již se rozhodl. Všichni, kdo budou chtít, vyrazí naproti Legiím chaosu. Nehlučně kráčel po zahradní stezce, na které se už začaly objevovat první opadané lístky.
Jeden z nich Představeného upoutal. Zdálo se, jakoby sem nepatřil. Otec se sehnul ve své zelené róbě a zdvihl ho. Otáčel jím před svýma očima. Už věděl, proč ho na zemi upoutal. Byl světle zelený a leskl se v záři podzimního slunce. Podzimního? Napadlo opata. Nevzpomínal si že léto ještě uběhlo. „Tady něco nehraje!“ vyhrkl ze sebe Představený a začal se rozhlížet kolem sebe. Náhle ho přepadl pocit zimy. Málem vykročil ke klášteru, aby se ohřál v jeho přívětivých zdech. Vyzařovalo z něj nadpřirozené teplo a mír. „Až tam dojdu, nebudou mne kiž trápit žádné noční můry. Zbyde jen pokoj a klid,“ duchovní se otřásl. Tohle nebylo přirozené! Něco se s ním dělo.
Pohlédl na své ruce a viděl ruce někoho jiného. Rozhlédl se a vnímal drobné, takřka nepostřehnutelné změny. Tu a tam se světlo lámalo v nepřirozených úhlech, jinde padaly listy do prázdna nebo modlitební altánky nebyly na svém místě. Sám dohlížel na každý stromek, každou rostlinku, každý metr stezky znal zpaměti a nyní se znepokojením nabýval pocitu, že se dívá na úplně jiné místo. Do mysli se vkrádaly nepřirozené a cizí myšlenky.
Z hrdla se mu najednou vydralo hlasité: „NE!“
Iluze všude kolem se zachvěla. Opat uchopil prsten na prsteníku pravé ruky, na němž byl vyryt zlatý jestřáb na pozadí tvaru zeleného javorového listu. Byl to Dellwynnův znak. Odznak Preláta a velekněze. Jestřáb náhle zazářil zlatým světlem a opat ucítil příliv božské moci a pronesl modlitbu: „Pravdo posvátná, která přinášíš úlevu duši i tělu. Zjev se ve jménu Dellwynnově!“
Vzápětí se ozval zvuk podobný trhání látky a opat hleděl opět na SVOU meditační zahradu. Neměl však ani čas aby si oddechl, neboť se k němu hnalo několik postav v černém, přiléhavém oblečení.
Na kouzla bylo příliš málo času. Snad jsem ještě nezapomněl vše co se učí mladí kněží-válečníci v prvních několika letech služby. Shodil ze sebe těžké, zelené svrchní roucho a odhalil tak nejen svou trochu objemnější postavu, ale i spodní tuniku z jemné a lehké hnědé látky elfí výroby, s vyobrazením zlatého jestřába na hrudi. Nepřátelé v černém se pozastavili. Obět měla být zmatena iluzemi a neklást žádný odpor. Potom se ale ušklíbli a zaútočili meči a dýkami. Byl to jen starý muž, i když vznešeného vzhledu i roucha, nemohl být tak nebezpečný.
Opat rozpřáhl ruce po vzoru útočícího dravého ptáka a nechal prvního z nich přiběhnout na dosah. Zatočil se jako korouhvička ve vichřici, přidal energii útočníka ke své vlastní a odmrštil ho daleko za sebe. Přikrčil se pod vodorovným sekem druhého, jež mu měl setnout hlavu a kopl ho do kolena, které se prohlo a prasklo. Ostatní zpomalili a nenávistně se na něj dívali. Jejich dva spolubojovníci leželi v prachu země. Jeden se svíjel nedaleko toho starocha a další se kdesi vzadu vůbec nehýbal.
Prelát využil jeho chvilkového zaváhání, přitiskl si ruce k hlavě a vyslal telepatickou zprávu svým druhům na všechny světové strany. Na lépe směrované kouzlo nebylo pomyšlení, neboť musel vzápětí uskakovat a vyhýbat se ranám nepřátel. Už byl udýchaný. Nebýt jeho dávného výcviku a mentálních schopností, padl by již dávno mrtev k zemi. Jeden z vrahů ho škrábl mečem do boku. Bolest projela jak nůž celým jeho starým tělem. „Kdybych měl alespoň svou Hůl Hory“, pomyslel si velekněz, když holou rukou odrazil výpad dýkou na své srdce a zaútočil pravou pěstí na protivníkovo zápěstí. Ten zařval bolestí a vztekem, ale jako zkušený válečník (Nebo snad vrah?) přehodil zbraň z levé paže do druhé a vyrazil znova do boje, nedbajíc zlomených kostí.
„Fanatici,“ prolétlo Představenému hlavou. Opatrně si rozkládal rychle ubývající síly a prováděl jen ty nejnutnější pohyby, které i tak byly plavné a plynulé, v rychlosti se rovnající dravému ptáku. Kdyby získal trochu času, mohl by použít kněžskou magii, ale takto by si zaváháním přivodil pouze smrt. Smyčka útočníků se pomalu utahovala a on cítli, jak se mu krátí dech stejně, jako vnímal nadšení vrahů, kteří úspěšně splní svůj úkol.
„Stačí vydržet. Pomoc už je na cestě!“ povzbuzoval se, ale bylo stále těžší vyhnout se svištícím čepelím. Znenadání se ho zmocnila tlaková vlna a výbuch intenzivního žáru je všechny srazil na záda. Dopadl tvrdě, s bolestným vyjeknutím. Naštěstí však nepociťoval žádné vážnější poranění. Odvážil se zvednout svou prošedivělou hlavu a uviděl, že muži v černém na tom nejsou o nic lépe. Zahlédl také ještě temnější stín. Spíše obrys, v jehož opravdovdovost odmítala mysl uvěřit.
Nezdržoval se vstáváním a rovnou přivolal božskou sílu. Kolem svého těla vytvořil v okamžiku ochranný štít. Použil elementární síly všech živlů, neboť nevěděl čemu by mohl být vystaven. Vzápětí se od jeho narychlo zbudované bariéry odrazilo několik ran od nožů a mečů.
Jedna z dýk ale pronikla bariérou jak máslem, vjela dovnitř a zabodla se ležícímu veleknězi do levého ramene. Duchovním projížděly prudké návaly bolesti, když se jí útočník snažil vytáhnout ven, ale ona zůstala pevně vězet v kosti. Prelát vší silou vzdoroval nastupující temnotě. Zdálo se tak lákavé omdlít a nechat všechno za sebou. Věděl ale, že by ho to stálo život.
Pravou rukou si přitiskl Dellwynnův Pečetní prsten na zranění, ve kterém stále vězela dýka, a odříkal krátkou modlitbu. Požádal pomoc a bůh odpověděl. Zalilo jej zlatavé světlo a vzalo si s sebou všechnu jeho bolest a utrpení. Dýka vypadla z čerstvě zahojené rány a opat se mohl znovu volně nadechnout. Od stále držící bariéry se už neodrážely žádné rány. Nikdo z útočníků nebyl v jeho zorném poli.
Od chrámu přibíhali mnozí mladí akolyté, následovaní staršími a o to mocnějšími kněžími. Brzy byli u něj a pomáhali mu postavit se. Při tom nenápadně sebral ze země dýku, jež mu způsobila tolik bolesti a zastrčil ji do kapsy.
„Kde jsou?“ vypadlo z Preláta, kterého , jak se snažil vstát, zabolely čerstvě vyléčené rány na těle a i ty nezhojené jizvy na duši.
„Koho myslíte, Mistře?“ zeptal se jeden.
„I přece ti muži v černém a ten strašlivý přízrak, jež jsem zahlédl,“ divil se opat.
„Když se k nám doneslo vaše volání, běželi jsme ihned sem a nalezli vás zde o samotě, ležícího a zakrváceného. Povězte, Mistře, co se Vám zde přihodilo?
„Později, vše vám vysvětlím později. Nyní mě nechte chvíli o samotě.“
„Ale otče!“ oponoval jeden z učedníků.
„Prosím,“ trval na svém opat, kterému konečně začalo docházet, o co šlo oněm útočníkům a odkud pocházeli.
Poslechli ho a tiše se vzdálili. Byl to přece jen Představený řádu a jeho slovo představovalo více než zákon. Na pokyn tohoto Představeného by se mnozí z nich vrhli i do ohně. Taková byla jejich oddanost.
Stařec se usmál. Nechtěl, aby si o něj dělali příliš velké starosti. Došel k jedné z meditačních kapliček a povšiml si překrásné popínavé růže, která již začala altánek obrůstat ze všech stran. To je naše úloha, pomyslel si. Pomáhat v růstu. Ne ničit a zabíjet. Přesto nastávají zlé časy a vznešené ideály o míru musí jít stranou. Nesmíme zůstat stranou hlavnímu dění a postavit se za pravdu a život.
Na nejvyšší míru znepokojený opat se opatrně posadil tak, aby měl výhled na posvátnou stavbu chrámu. Dellwynnova církev pro něj byla celým životem, ale teď bude muset… Povšiml si několika kněží, jež na něj z povzdálí dávali pozor. Znovu se usmál. Alespoň že existuje důvod k úsměvu. Jediný, jež ho trochu povzbudil.
Rozvážně sepnul ruce a soustředil se. Jeho duše se vznesla. Opustila tělo a přeletěla v jediném okamžiku stovky mil. Opat vyřkl jediné slovo a tělo následovalo duši. Někteří hlídající kněží vykřikli údivem a zděšením, když jim Otec Představený zmizel přímo před očima.
Prelát se z cest vrátil několik hodin na to. Dal svolat všechny, kdo byli přítomní v klášteře na velkou schůzi do hlavní haly. Předstoupil před ně a všichni ztichli. Jeho zranění byla již vyléčena a měl obřadní roucho s vyobrazením letícího zlatého jestřába. Vznešenost z něj vyzařovala každým coulem a každý v poradním sále cítil jeho moc, moudrost a svatost.
Hlas se mu ani nezachvěl, když pronášel: „Zítra většina z vás vyrazí na dlouhou a namáhavou cestu. Vězte, že boj za spravedlivou věc je dobrý čin, hodný Dellwynnových následnovníků. Všichni jste již jistě slyšeli o temnotě, která se vkrádá na svět v podobě Legií Rowarových a část dnes zde přítomných se již střetla s jejich zlovolnou touhou po vraždění, ničení a rabování. Tímto vyhlašuji svatou válku Rowarovu zlu a volám do boje ty, kteří jsou schopni se ho zúčastnit a pomoci tak spravedlivé věci. Jak jsem již řekl. Zítra vyrazíte do Baraky na pomoc jejímu guvernéru a našim tamnějším bratrům“. Odmlčel se. Chvíli naslouchal náhle se rozhostivšímu se tichu. „A já vás povedu,“ dodal a v záblesku zlatavého světla se proměnil v jestřába, vyletěl otevřeným oknem ven a ztratil se přítomným z očí.
Na to propukl celý sál v halasný jásot a provolávání slávy Dellwynnovi, spravedlnosti a také Otci Představenému, díky jehož úsilí se stal Řád místo místní sekty uznávaným řádem po celé zemi.
A tak se stalo, že jednou k Barackým branám dorazilo pětitisícové bratrstvo kněží vycvičených k víře a disciplíně, vedených mužem, který měl schopnost sám zvrátit jazýčky vah rovnovážných sil Strany Pravdy a Rowarových Legií.

No, v budoucnu se budu snažit o originalitu, ale zacinam, tak me nechte trochu toho konfliktu dobra a zla…. (Děkuji Ellinor, že mě, i když to asi sama neví, přivedla na souhrnný název.