Prokletí Křišťálových hor...III

      Aelfrithě neušlo mé zaváhání a zlomyslně se pousmála. Jela mi rozžhaveným hrotem tak blízko kůže na prsou, až s odporem nakrčila nos před puchem ze spálených chloupků na mé hrudi. Když se mně dýkou mimoděk dotkla, škubl jsem sebou a odtáhl se tak daleko, jak mi to jen pouta dovolovala, nedbaje toho, že se mi okovy bolestivě zařezávají do zápěstí víc a víc, až rez zrudla čerstvou krví.
     Pak už to nebylo mimoděk. S viditelnou chutí mi žhoucí hrot na plocho přitiskla znovu na kůži. Nemohl jsem řvát… ačkoli se celé mé tělo chtělo té bolesti vzepřít. Něco mě svíralo zevnitř jako kovové obruče. Lapal jsem po dechu, jako bych se dusil. Každý okamžik, kdy mě mučila, se zdál být celou věčností. Naučil jsem se za ty roky potlačovat čistou bolest, ale ne spojenou s duševní trýzní. Všechno mi běželo před očima znovu, nikdy se toho nezbavím…
     „Kdo si neumí hrát s ohněm, často se spálí…“ pronesl jsem do ticha, přerušovaném jen praskáním ohně. Až jsem se zarazil, jak temně a chraptivě můj hlas zněl. Bylo vidět, že ji nepříjemně vytrhl ze zamyšlení nad tím, co by mi mohla ještě provést.
      „Musíš trpět, půlelfe, musíš trpět, jako jsem trpěla já smrtí Neesinou. Ale při pohledu na tebe si musím přiznat, že v tom je i dosud velmi živá vzpomínka na pokoření, kterému mě kdysi dávno vystavil Aélas. Elf, který v sobě měl jen kapičku lidské krve, takže ho nikdo nemohl nepovažovat za bastarda, na rozdíl od tebe“ hlesla tak tiše, že jsem musel napnout uši, aby jí rozuměl.
      Nepřerušoval jsem ji. Najednou jí nečekaně zjihly oči a její krásná tvář dostala opět lidský výraz. Dívala se na mě tak, jakoby úplně zapomněla, že mě před malou chvílí do krve zbičovala.
      „Jsi tak jiný než Aélas, půlelfe… Nejsi tak chladný a vzdálený jako on…“ pronesla zaraženě.
     Věděl jsem, že se podobám čistokrevným elfům. Měl jsem po otci jejich ušlechtilé rysy, vysoké lícní kosti a jemně vykroužené tmavé obočí. Po genech z matčiny strany jsem měl výrazný nos a neústupnou bradu.
     Zřejmě proto každý pohled na mou tvář znovu a znovu rozdmychával Aelfrithin zuřivý hněv.
     „Věnovala jsem mu svou náklonnost a lásku a on jednoho dne prohlásil, že by nikdy nemohl trvale žít s lidskou ženou a odešel neznámo kam. Dodnes jsem to nepochopila, myslela jsem si, že jsem mu nikdy ničím neublížila a zůstala ve mně hořkost a smutek…“ pokračovala trpce.
     Přemýšlel jsem, proč se mi s tím svěřuje. Možná ani ona sama neměla tušení… Nebo že by proto, že už mně nikdo živého neuvidí?...
     Po chvíli palčivého ticha natáhla ruku k mému amuletu, který jsem měl zavěšený na krku a pozorně si ho prohlížela. Vypadalo to, jako by si na něco vzpomněla, protože se jí v očích zablýsklo. Ale odkud by ona mohla znát tajné vyobrazení jednoho z převtělení boha Lunariona? Pak ruku jakoby štítivě odtáhla zpět, to když se dotkla mé holé kůže na prsou.
     „Sama nevím, půlelfe, proč tě nezabiji hned…“ s těmito slovy hodila karabáč na podlahu a odešla.
     V příštích dvou dnech za mnou přišla jen dvakrát, přinesla trochu jídla a vody, nepromluvila ani slovo a ani se mě nedotkla. Měl jsem dost času přemýšlet, kde jsem se dopustil chyby. Jen aby bylo ale ještě nějaké příště. Za celou tu dobu jsem nikoho jiného než náčelnici nezahlédl. Nejspíš měli přístup do kovárny přísně zakázaný…
     Když pak za mnou Aelfritha přišla třetí den, jedna z jejích služebných, která ji tentokrát doprovázela k nemocné kovářově ženě, vyděšeně vykřikla. Tázavě se k ní otočila.
     „Odin nás ochraňuj…“ Děvče vytřeštilo oči, když vidělo krvavé šrámy na mých zádech a zhnisané rány na mých zápěstích.
     „Má paní, co jste to udělala! Vždyť to je Finwёův vyslanec, Siómer ze Sinah Illit!“ Její slova Aelfrithu zneklidnila, protože Jenwe jí asi dosud nikdy nelhala a při pohledu do její vyděšené tváře pochopila, že jí nelže ani teď. V její tváři se zrcadlil nevěřícný výraz.
     Její uražená pýcha Aelfrithě přinese velké problémy. I ona již zřejmě slyšela o Siómerovi, kterého zvali Illúvian, což v lidské řeči znamenalo asi něco jako měsíční stezka nebo paprsek. Požíval jsem neobyčejné úcty, mé činy znal v Quessiriandu každý, od malých dětí až po starce. Považovali mě již za mého života za legendu a kdo se odvážil mi kdy zkřivit jen jediný vlas, ten musel počítat s nejpřísnějším trestem rady Starších.
     „Myslíš, že je to skutečně on ?“ ještě se pochybovačně otázala Jenwe.
     „Nepochybně, má paní, pohleďte sem, to je jeho znamení. On je vyvolený nejmocnějšího boha měsíčních elfů, Lunariona“
     Dívka ukázala na můj levý spánek, kde si Aelfritha poprvé všimla asi dva palce širokého stříbřitě zbarveného pruhu v mých tmavých vlasech. Jakoby mi tam navzdory dennímu světlu tančil měsíční paprsek. Nebylo těžké domyslet si, proč mi říkají Siómer Illúvian. Musela být svou záští úplně slepá, že si toho nevšimla již dříve, nemusela by si tady teď připadat jak úplný hlupák.
     „Kde jsi ho viděla, Jenwe? A proč ho kromě tebe nikdo nepoznal?“ otázala se děvčete ještě.
     „Když jsem loni při jarním tání byla u své matky v Nithilienu, říkala jsem Vám, že je chtěli přepadnout lupiči, co přešli hory z Vendoru. To Siómer ze Sinah Illit včas varoval náčelníka, aby se mohli vesničané připravit, viděla jsem ho mluvit se samotným náčelníkem Thorgillem“ vyhrkla vyplašená dívka. „On na naši stranu Křišťálových hor moc nechodí, spíš na druhou stranu do Vendoru a Ilbasolu.
     Aelfritha se na mne znovu zadívala, teď jsem nevypadal příliš jako ctihodný vyslanec, spíš jako špinavý tulák a myslela si zřejmě také, že budu mnohem starší. Kolovaly o mně různé pověsti a legendy... Podle jedné z nich jsem byl vyšší než jeskynní obři a podle další mi bylo již přes tisíc let. Vzhledem k mé dlouhověkosti, zděděné po elfech, nemohla sama dost dobře určit můj věk. Jen já věděl, že mi bylo sotva dvěstěsedmdesát, takže jsem byl asi o osm, deset let starší než ona sama, když se to převedlo na lidské roky.
     Ačkoli jsem dobře slyšel, co si mezi sebou povídaly, neřekl jsem dosud ani slovo. Mé myšlenky se týkaly Rinnua, chlapce, který byl půlef stejně jako já a na cestách mě doprovázel. Doufal jsem, že se mu podařilo uprchnout, protože jsem ho nikde nezahlédl a nikdo se o něm ani slůvkem nezmínil. Nechal jsem mu svého koně, čtyřletého tmavého hnědáka Egilla, s ním měl mnohem větší šanci. To kvůli němu jsem zůstal, když nás vyslídili její stopaři, nesměli nás zajmout oba. Nevěděl jsem, jak se Aelfritha zachová a jestli se její nenávist týkala i dětí… Takhle se mohl dostat až k Finwёmu, který zrovna pobýval blízko v Kutgaardu a přivést do Kitazaaru bojovníky a část rady Starších, doprovod Finwёa.
     Když Aelfritha zaslechla volání strážných, spěšně vyšla na ochoz. Na obzoru zahlédla rychle se přibližující skupinu jezdců a již tušila, že jedou kvůli mě. Zaťala pěsti tak, až zasykla bolestí, nehty jí v dlaních zanechaly krvavé obloučky. Věděla, co jí čeká. Rada Starších s ní nebude mít žádné slitování, i když byla dobrou náčelnicí. Musela mě začít nenávidět mnohem víc než dřív, pokud to vůbec ještě bylo možné.
     Mohl jsem jen tušit, na co právě myslí. Třeba cítila i vlastní vinu. Ale teď již bylo pozdě na sebelítost. Měla jen dvě možnosti. Buď zmizet jako bezectný zbabělec, nebo zůstat a čelit obviněním, která znamenají jistou smrt. Ale ona nebyla zvyklá vyklízet pole bez boje. Byla náčelnice. A ani strach o vlastní život jí nejspíš nepřinutí vzít do zaječích.
     Rozhodne se zůstat ?… Bude k ní smrt milosrdná?
     
     

Co myslíte, že s Aelfrithou udělají?. Ráda uvítám Vaše komentáře a kritiku: Ellinor