Hnízdo

Kapitánův osobní deník, rozšířený záznam.

Země, pátek 13. června 15. roku NE, 23:40 SČ

Dnešek byl dnem jako doposud žádnej jinej. Dneska jsme poznali děsivou pravdu Groovské hrozby, poznali jsme, že se náš nepřítel dokáže vyvíjet a přizpůsobovat. Pohlédli jsme do hlubiny osudu lidstva a byl to pohled do horoucích pekel.

Ráno, v 9:30, přesně podle rozkazů, jsem spolu s Fredym z jednotky C4 vyrazil na zvláštní kontrolní misi do sektoru F2/5. Původně se to jmenovalo Novej Berlín – to ještě předtím, než přiletěli Groové – pak to přejmenovali na Uprchlickou zónu 1 a potom přišli Groové, většinu uprchlíků sežrali a my na ně v odpověď šoupli pár atomovek. No a teď, poslední měsíc, je to mrtvá zóna s označením F2/5. Groovům, jak se zdá, radioaktivní zamoření dělá náramně dobře a podporuje jejich množení. Byla to chyba, že jsme na ně ty atomovky hodili. Teď jich tady máme tři prdele a nikdo neví, co s nima. Plukovník Steier si myslí, že bysme je měli trochu poškádlit našima novejma hračkama a vyzkoušet pár divů techniky, co pro nás vymysleli vědátoři. Podle mě je to jen ztráta času a zdrojů. Za minulý měsíc jsem ztratili 3 000 bojeschopných entit, z toho téměř pětinu lidí. A to jen proto, abysme dostali zhruba pětinásobek Groovů, kteří se stejně do měsíce namnožej na původní počet. Ztrácet lidi je dost špatný, protože je nás čím dál míň. Podle poslední zprávy Centra Lidských Zdrojů bylo na Zemi v posledním měsíci přes 10 milionů lidí, z nichž devadesát procent žije pod zemí. Podle mě jsou výpočty CLZ značně nadhodnocený. Fredy si myslí, že nás zbylo tak milion, možná ještě míň. On už se za člověka vlastně ani nepovažuje – devadesát procent jeho těla je totiž samá robotika a xenoimplantáty. On sám se považuje za kyborga. Já k tomu ostatně se svými pětaosmdesáti procenty taky nemám daleko. No nic, to sem nepatří. Takže, centrální počítač na základě satelitního průzkumu včera večer zjistil významnou aktivitu Groovů v okolí bývalýho centra Novýho Berlína.Od tý doby, co jsme zakopaný skoro půl kilometru pod zemí máme přehled o tom co se děje na povrchu jen ze satelitů a automatických sond. A samozřejmě z průzkumu, protože satelity a sondy nezmáknou všecko. A jelikož jsme bohužel jedni z nejlepších, tak jsme to s Fredym chytli i dneska. To je tak, když má někdo za sebou víc jak dvě stovky úspěšnejch misí…

Po nezbytný kontrole našich kyborgských komponent jsme tedy vyrazili do terénu. Transportovali jsme se ve výsadkovým modulu do okrajových čtvrtí Novýho Berlína a po dlouhé době se zase mohli podívat na Slunce. Teda, ne že by nějaký bylo vidět, když je pořád ta atomová zima, ale i tak, je to prostě zvláštní pocit – bejt tam venku. Do minuty od výsadku nás našel první Groov. Dvacet metrů na dýlku, dva na šířku, tři páry článkovanejch nohou a hlava jako stará dodávka. Na to jak je to velký, se to pohybuje neuvěřitelně rychle. Fredy mu poslal granátovej pozdrav, ale tyhle nový mutanti jsou ještě odolnější, než ty jejich starší bratříčkové. Exploze nitrolovýho granátu mu utrhla tři nohy a trochu natrhla to jeho přerostlý tělo, ale to bylo všecko. Popravdě, čekal jsem něco víc. Na to, jak si všichni nitrolový granáty chválí… Takže jsem roztočil Hefaista a poslal mu zářivej pozdrav na uvítanou. Jó, svazek šesti laserovejch paprsků s celkovým výkonem pár set kilowattů – prostě nádhera. Miluju takovýhle hračky. Hlava se mu rozlítla jak přezrálej meloun. Bohužel byl tak blízko u nás, že jsme schytali spršku jeho hnusnýho mozku. Ten snad musel vážit několik metráků, protože toho bylo fakt moc. Ještě že máme čichový xenoimplantáty, takže se ten smrad dá odfiltrovat. Pak jsem Hefaistem pro jistotu rozprášil i zbytek jeho těla, aby se nemohl tak snadno a především tak rychle zregenerovat. Byli jsme na průzkumu a tudíž jsme neměli čas na bezpečnou likvidaci – na konečný řešení, jak říkaj hoši od úklidový čety. Jedna věc ale na tomhle Groovi byla divná – jeho mozek byl zelenej a ne šedej jako u ostatních Groovů. Fredy sebral pár vzorků a vydali jsme se k vnitřku zóny, kde satelit zaznamenal nějakou novou anomálii. Nikdo z lidí v centru analýzy dat to nedokázal popsat – jak by taky jo, když fotografie z padesáti kilometrů byla docela neostrá. Docela dost…

Plahočili jsme se mezi troskama bývalejch honosnejch budov kdysi obývanejch tisíci lidí. Pamatuju se na ty dny, kdy tu Groové nebyli a kdy město vypadalo jinak. Teď je to obrovská hromada sutin pokrytejch šedivým radioaktivním prachem smíseným se stejně barevným sněhem. Normální člověk by v takovejchhle podmínkách nevydržel ani tejden. Došli jsme k vyvýšenině tvořené hromadou pokroucenejch nosníků a železobetonovejch překladů. Kdysi tady stála vyhlídková věž. I teď je to solidní orientační bod v tý džungli sutin kolem. Fredy šel za mnou a v ruce držel tu satelitní fotku. Nevím, co se z ní snažil vyčíst, ale nechtěl mi to říct. On je stejně jako já málomluvnej. Člověk si po těch letech v podzemí zvykne na samotu… Vyškrábali jsme se na vyvýšeninu a rozhlíželi se kolem sebe. Podle univerzálních hodin mělo bejt poledne, ale vypadalo to, jako by se co nevidět měla snést noc. Přepnul jsem na infra a začal skenovat okolí. Byl jsem zhruba v polovině kruhu, když do mě Fredy strčil a ukázal kamsi před sebe.

„Mrkni támhle, za těma sutinama,“ zavrčel.

Podíval jsem se tam, ale v infra nebyl žádnej pozitivní signál.

„Nic.“

„Přepni na UV, blízká oblast. Svítí to jako čert.“

Přepnul jsem tedy na UV a pro jistotu projel celou část spektra. Byla tam signál a byl pěkně ostrej a intenzivní.

„Na 350. Co to sakra je?“

„Jak to mám asi vědět? Možná někdo vod nás. Taky nám to mohli říct…“

„Blbost, jsme první, koho poslali ven,“ odpověděl jsem, ale pro jistotu jsem se ihned spojil se základnou.

„Základna, seržant Collins,“ ozvalo se mi za okamžik v mozku.

„Tady Berret,“ ohlásil jsem se. „Poslali jste ještě někoho dalšího ven?“

„Ne pane. Proč si to myslíte?“

„Máme pozitivní signál na 350 nanometrech. Kyborgská signatura. Poblíž centra zóny.“ Aktivoval jsem telemetrii a na sítnici se mi okamžitě začaly zobrazovat potřebné údaje. „Pozice 20 stupňů severovýchodně, vzdálenost 550 metrů, objekt imobilní,“ doplnil jsem informace. Chvíli bylo napjaté ticho.

„Zóna je kromě vás dvou úplně prázdná,“ ozval se po chvíli cizí hlas. Automaticky jsem identifikoval plukovníkův hlas. Nebyl čistý, bylo v něm jakési potlačované vzrušení.

„Víte něco, co bych měl vědět?“ otázal jsem se.

„Ne,“ ozvala se okamžitě úsečná odpověď. „Ale mohlo by to být to, co máme na fotografii ze satelitu.“ Opět perfektně kontrolovaný hlas.

„Dobrá, jdeme se na to podívat. Berret konec.“ Přerušil jsem spojení a otočil se k Fredymu.

„Jsme tady sami,“ informoval jsem ho. Poznámku o tom, že plukovník možná ví víc jsem si radši nechal pro sebe. Fredy jen přikývl a palcem odjistil ovládání Vulkánu. Na jeho paži bliklo několik kontrolek a cvakl zámek nabíjecího mechanismu. „Tak jo, jdeme,“ řekl a vyrazil směrem k identifikované anomálii. Vydal jsem se za ním. Dezaktivoval jsem neurální ovládání Hefaista a přepnul na manuál. Nechtěl jsem při nějaký nepředložený reakci rozprášit Fredyho jdoucího přede mnou na atomy. Rychle jsem si zkontroloval stav atomové baterie a zásoby napalmu. Oheň byla jediná věc, která dokázala Groovy zastavit a zabránit jejich regeneraci. Jestli bylo před námi hnízdo, měli jsme se na co těšit. Fredy se náhle zastavil. Tak jsem byl zabranej do sledovaní okolí, že jsem do něj málem zezadu vrazil. Servomotory zavrčely a tlumiče vyrovnaly náhlou změnu mého těžiště. Betonový nosník pod levou nohou však neunesl tíhu několik stovek kilogramů, které na něj moje noha přenesla a s děsivým rupnutím se zlomil. Zakolísal jsem, ale servomechanika okamžitě zareagovala a zabránila hrozícímu pádu. Fredy se otočil. Jako by chtěl říct: „koukej kam šlapeš“.

„Sory,“ zavrčel jsem a přešlápl si vedle něho. Stáli jsme na okraji jakéhosi kráteru. Okamžitě jsem si uvědomil, že to sem nepatří. Když jsme tu byli naposledy, žádnej kráter tu nebyl. Ale teď tady byl a v jeho středu stála jakási podivná konstrukce ze zprohýbaných traverz.

„Jak se to tady, kurva, vzalo?“ Fredyho šepot byl zlověstný.

Přehrál jsem si snímky z posledních výprav, provedl prostorovou analýzu a zahájil transpozici dat na současné podmínky.

„Teda…“ vydechl jsem úžasem. „Průměr 80 metrů, hloubka od metru padesáti do tří dvaceti, centrální vrcholek vysokej čtyři metry. A to všecko za tejden…“ Ihned jsem se spojil se základnou. Ještě než se mohl Collins ohlásit, už jsem mu diktoval souřadnice. Zapnul jsem holokameru a začal snímat okolí kráteru a kráter samotný. Fredy ukázal ke konstrukci ve středu.

„To je ta anomálie.“

Přepnul jsem na makro a celá konstrukce se mi přiblížila. Traverzy byly na sebe naházený zdánlivě bez ladu a skladu, ale při bližším zkoumání byla znát jistá systematičnost výstavby. Jinak by to celý spadlo jako domeček z karet.

„Zaberte ještě jednou tu bázi,“ ozval se mi v hlavě plukovníkův hlas. Zaměřil jsem pohled ke dnu kráteru a ještě víc to celý přiblížil. Jednotlivý traverzy tam byly spojeny jakousi houbovitou hmotou.

„Co to sakra je?“ Fredyho hlas, jindy tak klidný, byl nyní prostoupen netrpělivostí. „Je tady až moc podezřelej klid.“ Rozhlédl se ostražitě kolem sebe jako by mu údaje ze senzorů nestačily.

„Ať se Fredy připojí.“ Plukovníkův hlas byl nezvykle tichý. Kývnul jsem na Fredyho a za okamžik mi indikátor potvrdil jeho připojení.

„Oba dobře poslouchejte,“ ozval se ženský hlas. Doktorka Whittmannová. „Domníváme se, že jste narazili na pokročilejší hnízdo – hnízdo druhé generace.“

„Pokročilejší hnízdo?“ nedalo mi to a skočil jsem jí do řeči.

„Jo. Tak to tady pracovně nazýváme. Před měsícem našli něco podobného v Austrálii, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Všichni si mysleli, že je to jen nějaká anomálie – a ano, neměli dostatek údajů a tak si ani nebyli jisti. A pak přišla zpráva z Ruska – to bylo před dvěma dny, ale i tam měli málo údajů. Jenže vy máte tenhle terén perfektně zmapovaný, takže na základě vámi dodaných informací si myslíme, že to vzniklo uměle, že to někdo postavil. A kdo jiný na povrchu to mohl postavit než Groové. Ta kráterová topografie je známá i z hnízd první generace, ale tam jsou hnízda malá a nemají ve středu tu – tu konstrukci. Proto o tomhle teď mluvíme jako o hnízdě druhé generace.“

„A v Austrálii i v Rusku našli taky tu konstrukci?“ zeptal se Fredy.

„V Austrálii nevíme, v Rusku ano,“ odpověděla ihned doktorka.

„Co podrobnej průzkum?“

„Nic, nepovažovali to za důležité.“

„Hlupáci,“ zareagoval okamžitě Fredy.

„Jo,“ přisvědčila doktorka. „Cokoliv, co nám umožní lépe poznat našeho nepřítele nám taky umožní lépe s ním bojovat. Takže bych byla ráda, kdybyste to tam pěkně prohlédli a moc toho nezničili.“

„Bál jsem se, že to řeknete,“ usmál jsem se.

„Co?“ zeptala se nechápavě.

„To, abysme to moc nezničili,“ vysvětlil jsem.

„Aha. A zůstaňte v permanentním spojení. Chceme mít online všechna data ze senzorů.“

„Rozumím,“ potvrdil jsem spolu s Fredym a oba jsme nechali komunikační kanály otevřené.

Aktivovali jsme deflektory a zahájili sestup do kráteru. Může se to zdát jako sranda, překonat několikametrový převýšení, ale není to sranda, když člověk se vším vybavením váží skoro půl tuny a musí pořád hlídat na co šlape. Deflektor je vlastně něco jako záchranná brzda – vytvoří kolem konstrukce těla energetické pole, které zabrání přímému kontaktu těla s okolím – vlastně něco jako energetický polštář, na který dopadnete, kdybyste upadli. Naštěstí jsem ho ještě nikdy nemusel využít, moc tomu totiž nevěřím.

Dno kráteru bylo pokrytý změtí všelijakých trosek, ale i tady to při bližším pohledu jevilo známky systematičnosti. Jestli je tohle hnízdo, kdepak jsou jeho obyvatelé? To, že jsme ráno narazili na Groova a navíc tak brzo po výsadku, ukazovalo zpočátku na vysokou aktivitu Groovů v týhle oblasti, ale od tý doby už uplynuly víc jak dvě hodiny a nikde ani jeden červík. Jak říkal Fredy – moc podezřelej klid. Naznačil jsem Fredymu, aby mě kryl a vydal jsem se ke konstrukci. Zapnul jsem radar a sondoval podloží. V polovině cesty mi radar ukázal něco jako šachtu vedoucí do hlubin, zakrytou těžkými panely. Přestože počítač vyhodnotil zatížení jako únosné, neriskoval jsem to a vydal se bokem.

„Je tady nějaká šachta,“ hlásil jsem. „Radši to obejdu, nechci přijít do jejich bejváku nevhod.“

Po chvíli radar ukázal další šachtu. Přepnul jsem na vyšší výkon a proskenoval celý půlkruh před sebou. Na prostorovém řezu se objevovala jedna díra vedle druhé.

„Doprdele,“ zaklel jsem. „Je to jak ementál. Nevím, jestli mě to unese. Není jak se tomu vyhnout.“

Otočil jsem se k Fredymu. „Co ty na to?“

Fredy přišel blíž a ukázal na naviják u pasu. „Připnu tě a budu tě jistit.“ Přikývl jsem. „Co vy na to?“ Otázka směřovala na základnu.

„Zbytečně neriskujte,“ ozvala se doktorka.

„Riskuju pořád,“ odpověděl jsem a nechal si od Fredyho připnout titanovou karabinu ke konstrukci na zádech. S Fredym mě právě spojilo 3,5-milimetrové titanové lano. Nevím proč, ale cítil jsem se bezpečněji.

„Jdu na to. Ke konstrukci zbývá 15 metrů. Termoskener nic neukazuje, pohybový radar taky nic. Akorát v UV září část konstrukce.“ Nemusel jsem to hlásit, ale připadalo mi uklidňující ujišťovat se, že se nic neděje. Postup byl pomalý, protože jsem před každým vstupem na zatarasený ústí šachet vyhodnocoval jejich únosnost. Konečně jsem měl bázi konstrukce na dosah. Zasunul jsem Hefaista abych měl volnou i druhou ruku a dotkl se konstrukce. Sondy na povrchu rukavic se okamžitě aktivovaly a do mozku mi začaly přicházet první údaje.

„Standardní ocel. Železo, chrom, nikl, titan – nic neobvyklýho.“ Dotkl jsem se houbovité hmoty. „Ale,“ podivil jsem se při pohledu na výsledky. „Nějakej biologickej polymer se zakomponovanýma anorganickýma složkama.“ Přejel jsem po jeho povrchu bioskenerem. „Sakra, je to živý!“ ucukl jsem okamžitě oběma rukama. Přepnul jsem na infra a pozorně se na hmotu podíval. „Vidíte to taky?“ zeptal jsem se trochu zbytečně. Byl jsem vyvedenej z rovnováhy. „Nic v infra. A přesto bioskener říká, že je to živý.“

„Vypadá to na nějaký nový produkt Groovské technologie,“ ozvala se doktorka. „Můžete vzít vzorek?“

„Jo, ale radši bych si to nechal až na konec. Až to tady pořádně prohlídnu a najdu ten emitor UV.“

„V pořádku, je to jen na vás,“ z doktorčina hlasu bylo znát rozladění.

„Tu houbu vám přinesu, nebojte se,“ poznamenal jsem jakoby bokem a přepnul na UV. Celá konstrukce, tedy vlastně její střední část, se rozzářila. „To je divný,“ říkal jsem si pro sebe. „Předtím to vypadalo jako bodovej zdroj a teď…“ Zaměřil jsem se do středu konstrukce. Vypadalo to jako by sloupec záře vycházel z hloubi pod konstrukcí. Sjel jsem pohledem dolů a teprve teď si všimnul, že ona hmota světélkuje.

„Vypadá to, jako by to záření vycházelo odněkud z podzemí – nebo to produkuje ta houbovitá hmota.“ Přepnul jsem zpět do viditelné oblasti a radarem začal zkoumat rozsah konstrukce.

„Páni! Ta konstrukce pokračuje pěkně hluboko. Vypadá to, jako by napřed postavili tuhle věž a pak kolem ní navršili to ostatní kolem.“

„Groov na deseti hodinách, 200 metrů. A žene se sem.“ Fredyho hlas byl ostrý jako nůž. Okamžitě jsem aktivoval neurální ovládání Hefaista a poodstoupil od konstrukce, abych měl volný palebný pole. Spoušť Hefaista mi zajela měkce do dlaně.

„Sakra,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a na ovladači výkonu nastavil střední hodnotu. Na pohybovém radaru se objevil další bod.

„Další na dvou hodinách, 300 metrů, taky se žene sem.“ Další dva blikající body kousek pod tím prvním. „Doprdele, další dva na čtyřech hodinách, 100 metrů.“

„Beru si toho na desíti,“ ozval se Fredy.

„OK,“ potvrdil jsem. „Beru ty zbývající.“

Dva Groové se objevili na okraji kráteru, kde se zarazili a postavili se na poslední pár nohou jako by větřili. Byli o poznání menší než Groov, s nímž jsme se potkali ráno. Na nic jsem nečekal, zaměřil a stisk spoušť. Hefaistos vychrlil svou dávku pekelnýho ohně a Groové se rozlétli na kusy. Za mnou se ozvala exploze granátu. Než jsem stihl zaměřit posledního Groova, který se mezitím objevil na okraji, zaburácel Fredyho Vulkán a hlava červa se rozprskla. Snížil jsem výkon a Hefaistos rozprášil zbytek kácejícího se Groovova těla. Rychle jsem mrkl na pohybový radar a úlevně vydechl. Žádnej pohyb v dosahu několik set metrů.

„Začíná tu bejt docela horko,“ poznamenal jsem a z pouzdra u pasu vytáhl kapsli na vzorky. Nad zápěstím levé ruky se mi vysunula hlaveň laserovýho skalpelu. Několik rychlých pohybů a na dně kapsle ležel kousek oné podivné hmoty. Vrátil jsem kapsli do pouzdra. „Asi bude nejlepší vypadnout. Než se páni domu probuděj.“ Sotva jsem to dořekl, zachytily zvukové senzory něco jako vzdálený řev. A podle všeho ten řev vycházel z hlubin kráteru. Za okamžik se pohybový detektor rozzářil množstvím bodů. Trosky pod mýma nohama se zachvěly.

„Jsou pod náma!“ zařval Fredy.

„Odpojit!“ vykřikl jsem a stiskl nouzovou pojistku závěsu. Karabina vyskočila a Fredy lano rychle navinul zpět. Otočil jsem se zády ke konstrukci. „Zdá se, že se probudili. Minimálně dvacet cílů. Všechno pod náma. Bůh ví, jak je to hluboký. Je mi líto, doktorko, ale budeme to tu muset vyčistit. Jinak bysme se odsud nedostali. Pokud se vůbec dá odsud nějak dostat. Jestli něco víte, co by nám mohlo pomoct, tak sem s tím – a fofrem!“

„Musíte ven z kráteru!“ vykřikla napolo hystericky doktorka.

„Dobrá rada nad zlato,“ zavrčel Fredy a začal pomalu couvat ke stěně kráteru. Rychle jsem si přehrál vyhodnocení únosnosti povrchu a pak se rozběhl k Fredymu. Tedy, rozběhl, vlastně to byly takové neohrabané přískoky. Senzory ukazovaly stále vzrůstající chvění pode mnou. Nikdy bych nevěřil, že těch patnáct metrů je taková dálka. V okamžiku, kdy jsem doskočil poblíž Fredyho, ozval se děsivej rachot doprovázený silnými otřesy a z Fredyho výrazu jsem poznal, že se za mnou vynořil Groov. Ovladače výkonu všech komponent jsem okamžitě posunul k maximu, ladně se otočil a v okamžiku kdy jsem zahlédl ohromné Groovo tělo stiskl spoušť Hefaista. Současně s tím mi kolem hlavy prolétl nitrolový granát z Fredyho plazmové pušky. Nikdy předtím jsem tak ohromnýho Groova neviděl. Z jámy ho trčela možná tak polovina a i ta měřila víc jak dvacet metrů na dýlku, včetně hlavy velký jak náklaďák. A právě tu polovinu jsme ustřelili a ta se na nás řítila s věštbou blízké budoucnosti rovnající se osudové zkáze.

„Doprdele,“ stačil jsem vykřiknout a pak se nám země propadla pod nohama a my padali šachtou dolů. Okamžitě jsem převedl veškerou dostupnou energii do deflektoru a modlil se ke všem bohům, abych to přežil bez úhony nebo abych byl aspoň rychle mrtvej.

Dopadli jsme na hromadu trosek pokrytejch jakýmsi sajrajtem v hloubce téměř padesáti metrů pod povrchem. Deflektor fungoval skvěle, takže se mi nic nestalo – až na to, že jsem vězel skoro po pás v harampádí. Fredy na tom nebyl o nic líp.

„Jste oba v pořádku?“ ozval se mi v hlavě vyděšený plukovníkův hlas.

„Jo, jsem OK,“ odpověděl jsem trochu otřeseně.

„A co Fredy? Nemáme s ním spojení.“

„Fredy?“ otázal jsem se trochu nejistě, podíval se na zabořeného Fredyho a poprvé pocítil strach.

„V pohodě,“ ozval se Fredyho chrčivý hlas. „Přetížení obvodů několika systémů, mimo jiný i vysílačky.“ Chvíli bylo ticho.

„Už by to mělo bejt OK,“ ozval se mi jeho hlas v hlavě.

„Díky bohu,“ připojila se doktorka Whittmannová.

„Viděli jste toho Groova?“ zeptal jsem se.

„To byla matka,“ odpověděla doktorka. „Ale je pravda, že takhle velkou matku jsem viděla poprvé v životě. Tohle hnízdo je moc divný. Vypadá to, jako by to byl jeden obří Groov.“

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Ta houbovitá hmota,“ pokračovala doktorka, „je asi součástí nějakého organismu. Protože když jste do ní řízl, abyste odebral vzorek, tak potom reagovala stejně, jako reaguje tkáň na podráždění.“

„Myslíte, jako když se dotknu horkýho předmětu, tak ucuknu?“

„Přesně tak. Podráždil jste to. Ale co to bylo – to netuším. Je to něco nového v Groovském systému, něco, s čím jsme doposud neměli možnost setkat se.“

„Takže kdo ví, co nás tu ještě muže potkat,“ přidal se Fredy.

„Bohužel,“ odpověděl plukovník. „Pokud to ale bude nezbytně nutné, použijte jakýkoliv prostředky, abyste se odtamtud dostali. Na druhou stranu, nikam moc nemusíte spěchat, nahoře je teď neobyčejně rušno. Jako byste píchli do vosího hnízda.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Jakmile se odsud vyhrabeme, trochu se tu porozhlídnem, přičemž našim cílem je povrch a pak základna. Zůstaneme v trvalým kontaktu.“

„Jak seš hluboko?“ zeptal jsem se Fredyho.

„Nic moc, ale posilovač řízení je mezi přetíženejma obvodama. Bude to chvíli trvat, než to naskočí.“

„Není kam spěchat,“ poznamenal jsem ironicky. „Hodím ti lano a pokusím se tě vytáhnout.“

„To by bodlo. Myslíš, že to zvládneš?“

„V pohodě. Prorazil jsem při pádu nějakou betonovou desku a teď jsem v ní docela pěkně zaseklej.“

Odvinul jsem několik metrů lana z navijáku a hodil karabinu Fredymu. Fredy ji zachytil a připnul si ji v pase ke karabině vlastního lana. Uvolnil pojistku navijáku a palcem mi dal znamení.

„Přitáhni si to tak do poloviny, pak se začnu přitahovat.“

Zapnul jsem rychlonavíjení a servomotor spokojeně zapředl. Když se spojené karabiny ocitly asi v polovině dráhy, vypnul jsem naviják a zařadil brzdu. Systém včetně lan byl dimenzován na několik tun, takže nebezpečí poškození rozhodně nehrozilo. Fredy si zapnul navíjení a na senzorech mi okamžitě naskočily údaje o zatížení mého exoskeletu. Ani tady poškození nehrozilo, titan-vanadiová konstrukce byla testována na zatížení desítek tun a bylo to to nejlepší, co lidská technika dokázala vyrobit. Navíc jsem vězel v betonovém objetí natolik pevně, že nehrozilo ani mé náhodné „vysvobození“. Fredy se soukal ven téměř pět minut a po celou tu dobu jsem se divil, že nikdo v hnízdě nezaznamenal to příšerné skřípění a vrzání trosek, které to provázelo. Prst na spoušti Hefaista se mi chvěl a nervózně jsem sledoval senzory. Když byl Fredy konečně venku, pořádně se mi ulevilo. Rozpojil karabiny a oba jsme si přitáhli lana zpět k sobě.

„Posilovač řízení plně funkční,“ usmál se a došel až ke mně. „Co ty?“

„Ale, vězím tady docela fest. Budu se muset prostřílet,“ odpověděl jsem trochu rezignovaným tónem.

„Tak jo, jdu ti z cesty.“ Fredy se otočil a ustoupil ke stěně šachty. „Je tady tma jako v pytli,“ ozval se za okamžik. Teprve teď jsem si uvědomil, že mám pořád zapnuté zesilovače záření. Tak proto má všechno takový divný barvy, došlo mi. Zvýšil jsem výkon deflektoru, u Hefaista nastavil nejnižší výkon, zamířil kousek před sebe a stiskl spoušt. Trosky přede mnou se rozlítly ve spršce jisker. Ještě několik výstřelů a byl jsem volnej. Vydrápal jsem se ven a spustil diagnostiku systémů. Žádná chyba nebo poškození. V duchu jsem poděkoval konstruktérům deflektoru.

„Je tady nějaká chodba,“ ozval se náhle Fredy. „A pěkně to svítí. Drží to stejná houba jako nahoře.“

Přepnul jsem na UV. Obraz se rozjasnil. Ústí chodby rozpustile poblikávalo, jako by se nás snažilo nalákat. Počítač vyhodnotil ono poblikávání jako jistý druh kódu, který ale nedokázal dešifrovat. Takže doktorka měla pravdu. Je to živý. A je to inteligentní.

„Myslíš, že je to dobrej nápad?“ zeptal jsem se Fredyho lezoucího do chodby.

„Není, ale nic lepšího mě nenapadá. Nehodlám v týhle díře tvrdnout do soudnýho dne.“

„Tak jo, budu tě krejt zezadu.“ Vlezl jsem za ním.

Chodba, teda spíš tunel, se točila spirálovitě kolem konstrukce věže, o níž jsem předpokládal, že začíná někde tady. Byl to jen předpoklad, protože detektor mi byl k ničemu – bylo tu příliš mnoho interferencí. Urazili jsme asi sto metrů, když mi náhle došlo, že vlastně klesáme, místo abysme stoupali k povrchu. Už jsem se to chystal říct Fredymu, když se před námi objevilo ústí do obrovské prostory. Její stěny byly pokryté světélkující hmotou spojující a držící rozličné trosky konstrukcí. Postavil jsem se vedle Fredyho a spolu jsme ohromeně zírali na její bizarní obsah. Automaticky jsem přepnul na infra, abych si ověřil strašlivou domněnku. Po mé levici zářily řady oranžovočervených bodů. Má domněnka byla správná. Z centrály se mi do mozku donesly zvuky dávení.

„Proboha,“ ozval se tichý plukovníkův šepot.

„Do prd…“ Fredy zbytek nadávky polkl.

Rozsvítil jsem výkonný halogenový reflektor na přilbě a přepnul do viditelné části spektra. Při pohledu na ozářené kulisy se mi zatmělo před očima. Systém okamžitě ohlásil zvýšenou hodnotu adrenalinu v krvi. Hlaveň Hefaista se roztočila. Pomalu jsem vydechl, zavřel oči a počítal do pěti.

„To je strašné,“ zaslechl jsem doktorčin roztřesený hlas.

Otevřel jsem oči a přinutil se podívat nad sebe. V několika řadách nad sebou tam na dlouhých šlahounech visely neforemné kokony a v každém kokonu byl jeden člověk. Přiblížil jsem si nejbližší kokon a reflektor namířil dovnitř. V kokonu byla žena, za roztažené ruce a nohy přichycená jakýmisi hustě spletenými vlákny ke stěnám kokonu. Byla živá, což dokazovalo nejen infračervené spektrum, ale i téměř neznatelně pohybující se hruď. Na boku měla přilepená další vlákna. Její břicho bylo podivně nafouklé – jako by byla těhotná. Podíval jsem se jí do tváře. Oči měla zalepené fosforeskujícím slizem a na ústech měla přisátý jakýsi pavoukovitý útvar.

Přesunul jsem pohled na kokon vedle. Další žena, v tomtéž stavu. Další kokon a další žena. A tak dál. Celá řada. Projel jsem řadu pod nimi. Opět ženy. Ze základny ke mně opět dolehly zvuky dávení.

„Samý ženy,“ poznamenal ledově klidným hlasem Fredy, který se mezitím přesunul dovnitř. Divil jsem se, jak může být tak klidný. Měl jsem sto chutí to všechno kolem rozstřílet a pak tu ještě odpálit plazmovou bombu a nakonec to všechno vymazat z časoprostoru. Následoval jsem Fredyho a pořád koukal po kokonech rozvěšených všude kolem. Byly jich tu stovky – ne tisíce. Bylo to jako vstoupit do pekla. Bylo to vlastně horší než peklo.

„A to jsme si mysleli, že Groové lidi žerou,“ zašeptal jsem.

Na detektoru pohybu blikl další signál. Jeden z kokonů v dolní řadě se nepatrně pohnul. „Smrt… prosím…“ zvuk přišel zvenku a byl mnohonásobně zesílen a vyčištěn počítačem. Fredy posvítil na pohupující se kokon.

„Zabijte…“ ozvalo se znovu. „Pokud… můžete…“

Fredy ukázal na kokon, čímž potvrdil moji domněnku zdroje zvuku.

„Kdo… jste…“

„Jezdci… Jezdci Apokalypsy,“ řekl silným a ledově klidným hlasem Fredy. Přikývl jsem. „Ano.“

„Měli bysme to tu vyčistit,“ pokračoval už o poznání tišeji Fredy. „Vypálit tohle pekelný doupě i s jejich ďabelskejma obyvatelema.“ Oba jsme čekali na souhlas základny.

„Zlikvidovat… Vypálit…“ Ten tichý šepot naháněl hrůzu. Už jsem zažil ledacos, ale tohle překonávalo všechny moje zážitky. Základna se neozývala. Světelný kužel klouzal po stěnách.

„Tam,“ ukázal jsem před sebe, kde se rýsovalo ústí dalšího tunelu. Vydali jsem se opatrně tím směrem a neustále se rozhlíželi kolem sebe. Detektory poskytovaly zmatené informace díky spoustě interferencí.

„Kde se sakra ty interference berou?“ podivil jsem se nahlas. Fredy se zastavil před jedním z kokonů a ukázal na něj. „Android – a ještě něco dalšího.“

Podíval jsem se na tělo v UV. Signatura 350 nanometrů byla ostrá a jasná. Pohled mi sklouzl k zářící hmotě kolem. V mysli mi začalo klíčit děsivý podezření. Znovu jsem se podíval na uvězněného androida. Také to byla žena. Její břicho se náhle pohnulo, pak se roztrhlo ve spršce syntetické krve a vyskočilo z něho odporný pavoukovitý stvoření, neskutečně rychle se zorientovalo, odrazilo se od Fredyho přilby a zmizelo směrem našeho postupu k ústí tunelu. Vše se seběhlo tak rychle, že jsme zareagovali až o zlomek sekundy později. Dávky z Vulkánu a Hefaista rozprášily androidovo tělo spolu s kokonem na tisíce kousků.

„Doprdele!“ zaklel Fredy, prudce se otočil směrem k ústí tunelu a vyslal za prchajícím stvořením další dávku. Zbytečně.

„Co to sakra bylo?“ Vrátil jsem záznam z holokamery o několik sekund zpět a zpomaleně si ho přehrál. Stvoření bylo velké asi jako kočka a mělo deset párů dlouhých článkovaných končetin, na nichž spočíval šedý vejčitý útvar, z něhož vyrůstalo něco jako tykadla. Ze všeho nejvíc to celý připomínalo mozek na nožičkách. Porovnal jsem obraz se záznamem v UV a infra. Kyborgská signatura byla ostrá a jasná. Moje podezření se změnilo v jistotu.

„Kurva fix!“ mělo to být zaklení, ale byl to jen tichý šepot.

„Plukovníku?“

„Slyším…“ ozval se za okamžik jeho roztřesený hlas.

„Dokážou asimilovat a zakomponovat do sebe naši technologii. A nejspíš i nás…“ odříkával jsem pomalu tu hrůznou pravdu. „Proto jsme nacházeli tak málo vyřazenejch androidů a kyborgů. A… A myslím, že ty svině lidi nejen žerou, ale že je navíc využívaj jako zdroj organickýho stavebního materiálu a DNA pro svoji – evoluci. Proto je všude tolik mutantů. Možná – jednoho dne – budeme stát proti Groovům-lidem. Sami proti sobě…“ Byla to děsivá teorie, ale po tom, co jsem viděl kolem sebe to dávalo smysl. Potřeboval jsem jediný důkaz. Zamířil jsem na šlahouny kokonu po své pravici a několika přesnýma výstřelama ho ustřelil. Dopadl na podlahu s tupým žuchnutím a z pahýlů šlahounů začala vytékat hnědá tekutina. Fredy se ke mně otočil.

„Co to sakra vyvádíš?“

„Potřebuju důkaz.“

„Důkaz?“

„Jo.“ Sklonil jsem se nad kokonem a otočil ho otevřenou stranou k sobě. Žena stále žila. Přesným řezem laserovýho skalpelu jsem jí oddělil hlavu od těla, čímž jsem jí současně osvobodil od utrpení. Pak jsem se zaměřil na její nafouklé břicho. Přejel jsem po jeho povrchu bioskenerem. Uvnitř bylo něco živýho. Fredy se ke mně se zájmem naklonil. Zasunul jsem Hefaista a z pouzdra na holeni vytáhl mikromanipulátor. Připojil jsem ho a z elipsovitého ústí se vysunul pár mechanických rukou. Skalpelem jsem provedl dva podélné a tři příčné nehluboké řezy a pomocí manipulátoru opatrně odstranil tkáň. Žena měla v břišní dutině jakýsi blanitý útvar, který zabíral veškerý volný prostor. Po orgánech nebylo ani stopy. Rozříznul jsem blánu a ven se vyvalila odporně páchnoucí žlutá tekutina. Indikátor signalizující přítomnost života blikl a zhasl. Uvnitř leželo nazelenalé tělíčko mutanta, s lidskou, podivně zdeformovanou hlavičkou a červovitým tělem Groova, z něhož vyrůstaly dva páry malých ručiček a jeden pár článkovaných končetin. Z hlavičky na mě zíraly tři velké oči potažené šedivou blánou.

„Kurva, to je hnus!“ zavrčel Fredy a zhnuseně se otočil. Kdybych byl člověk, asi bych se teď díval na svoji snídani. Jednou z mála výhod kyborgů je to, že je něco takovýho potkat nemůže. Takže jsem jenom polkl nasucho a přál si, aby tohle všecko byl jen sen a já se probudil někde na pláži pod slunečníkem.

„Doktorko? Jak rychle by mohla probíhat jejich evoluce?“ zeptal jsem se. Ticho, které následovalo, mě překvapilo. Zkontroloval jsem spojení se základnou. Bylo v pořádku.

„Doktorka je momentálně indisponována,“ ozval se seržantův klidný hlas. „A plukovník se právě diví, co že to měl ráno k snídani. Ostatně není sám.“ Musel jsem se seržantovu smyslu pro humor usmát. Samozřejmě, seržant byl taky kyborg.

„Rozumím,“ odpověděl jsem. „Vezmu pár vzorků a vypadneme odsud.“

„Potvrzuji,“ ozval se přerývavý a zmučený plukovníkův hlas.

Zapnul jsem mechanismus pro odběr vzorků a systematicky zapichoval sondu do různých částí těla mutanta a počítal cvakání zaplňovaných patron. Když cvakla desátá, dezaktivoval jsem mikromanipulátor a uložil ho zpět do pouzdra na holeni.

„Konec,“ oznámil jsem Fredymu a vyrazili jsme k ústí tunelu před námi. Aktivoval jsem Hefaista a polaskal se se spouští v dlani. V ústí tunelu jsme se zastavili. Podlaha stoupala vzhůru. Bylo to dobrý znamení. Podíval jsem se na Fredyho a pozvedl pravačku s Hefaistem. Fredy jen přikývl. Nastavil jsem střední výkon a otočil se čelem k jeskyni. Hlaveň se roztočila a laserové paprsky se zakously do stěn vytrhávajíce v oslnivých explozích kusy materiálu. Přejížděl jsem po řadách kokonů a s uspokojením sledoval jejich výbuchy. K našim uším brzy dolehl příšerný řev smísený s nelidským skučením. Detektor pohybu ožil řadou chaoticky se pohybujících bodů. Spokojeně jsem se usmál. „Jen si pojďte, hajzlové,“ zašeptal jsem si pro sebe a rozstřílel poslední řadu kokonů u stropu. Pustil jsem spoušť a otočil se zpátky do chodby.

„Pánům domu se nelíbí, jakej jim tu děláme bordel,“ smál se chraplavě Fredy. Hlaveň jeho Vulkánu se točila s hrůzu nahánějícím hučením. „Už se nemůžu dočkat, až se tady objeví. Tak pojďte vy zkurvený zbabělci, pojďte! Půjdete do pekla kam patříte!“ Fredyho křik se nesl chodbou. Strčil jsem do něj. „Klid, Fredy. Přijdou. A když ne, tak přijdeme my k nim.“

Fredy pomalu spustil pravačku. Vulkán se zastavil.

„Sory, nějak jsem se přestal kontrolovat.“

„To nic. Nejsme stroje, jsme ještě pořád taky lidi.“

„Jo, máš pravdu.“

Vydali jsme se tunelem vzhůru. Po padesáti metrech nám cestu zkřížil první Groov tady v hnízdě. Fredy byl tak nažhavenej, že z Groova zbyla jen kaše rozstříkaná po stěnách.

„Šetři si munici. Nevíme, kolik jich tady je,“ upozornil jsem Fredyho.

„Seru na munici. Mrtvej červ, dobrej červ.“

„Tak pak neříkej, že jsem tě nevaroval.“

Další Groov se objevil za zákrutem po dalších padesáti metrech. Fredy to tentokrát vyřešil nitrolovým granátem přímo do jeho otevřený tlamy. Jenže, používat granáty v uzavřenejch prostorách je trochu o hubu, takže nás tlaková vlna srazila na zem a vrhla na nás hromadu Groovejch tělesnejch produktů. Když jsem se konečně vydrápali na nohy, byli jsme pěkně osliznutí a vypadali jsme jako emzáci z lacinýho TV hororu.

„Jestli to hodláš opakovat, tak ti napřed nakopu prdel,“ osopil jsem se na Fredyho.

„Sakra, nějak mi to neseplo,“ zavrčel omluvě Fredy. „Aspoň nás nenajdou po čuchu.“

„Ha, ha, ha,“ zareagoval jsem pohotově na jeho pokus o vtip.

„Přestaňte blbnout a koukejte pohnout zadky. Nahoře je sakra rušno. Ke hnízdu se stahuje spousta Groovů z okolí a řekl bych, že tam brzo bude pěkně horko.“ V plukovníkově hlase byla cítit nervozita. A strach. „Mám teď ve vzduchu dvě taktický stíhačky, takže ten jejich postup trochu zpomalím a do deseti minut by u vás měl být záchranný modul. Takže máte deset minut na to, abyste se dostali nahoru.“

„Rozumíme,“ potvrdili jsme oba současně. Na vnitřním odpočtu jsem si nastavil deset minut. Fredy udělal to samé.

„Jdeme.“

Vyrazili jsme bok po boku zrychleným krokem. Na detektoru pohybu blikalo stále víc bodů.

„Sakra, fakt tu začíná bejt nechutně živo,“ poznamenal Fredy. „Jdeme vůbec správným směrem?“

„Dokud stoupáme, tak asi jo,“ poznamenal jsem a pokusil se něco vyčíst z radaru. „Nějaká jeskyně či co před náma. Třicet metrů.“ Po třiceti metrech chodba končila. Stěnou ze zeleně světélkující hmoty.

„Tak jeskyně, jo?“ ucedil Fredy ironickým tónem.

„Jo,“ odpověděl jsem a rozprášil stěnu před sebou dávkou z Hefaista.

Ocitli jsme se v další jeskyni s kokony. Kužel světla z mého reflektoru se zastavil na jednom z nich. Tentokráte v něm nebyla žena. Ani v ostatních. Byli tam muži, ale jinak to bylo naprosto stejný jako dole. Fredy ukázal na ústí několika tunelů v bočních stěnách.

„Problém.“ Došel k jednomu ústí a nakoukl dovnitř. Pak totéž udělal i u zbývajících.

„Sakra, čert ví, kam to vede.“ U posledního ústí zůstal o trochu dýl. „Tohle vede k nějaký šachtě.“

„Jak daleko?“

„Tak dvacet, třicet metrů.“

„Fajn, zkusíme to tudy. Vždycky se můžem vrátit.“

Šachta byla zavalená sutinama a nevypadalo to, že bysme se skrz ni dostali blíž k povrchu. Zkusili jsme druhej tunel a dopadlo to podobně. Zavaleným ústím. Třetí pokus. Chodba se svažovala, ale po několika metrech začala stoupat. Stoupali jsme snad padesát metrů v poměrně strmým úhlu a skončili v další jeskyni. Zbývalo nám šest minut. Přehrál jsem si údaje z topografickýho analyzátoru a pokusil se sestavit trojrozměrný model. Výsledek mě hodně překvapil.

„Jsme už mimo kráter. A to docela dost mimo.“

Fredy do mě strčil ustupuje dozadu k ústí tunelu. Rozhlídnul jsem se kolem sebe – a tiše hvízdnul. Kužel světla klouzal po desítkách těl Groovů obklopujících v půlkruhu ústí tunelu. A za nima, v zadní části jeskyně, se tyčili dva obrovští Groové. Vzpomněl jsem si na doktorčina slova. Matky.

„Doprdele…“ zašeptal jsem.

Fredy do mě znovu strčil. Otočil jsem se k němu. Ústí tunelu zmizelo – prostě zarostlo tou houbovitou hmotou. Byli jsme v pasti.

„Dvacet metrů za deset sekund,“ řekl tiše Fredy. „Roste to jak rakovina.“

„Plukovníku, máme tady problém.“

„Vidím. Záchrana je na cestě. Zkuste se tam udržet.“

„To se snadno řekne, ale hůř udělá,“ poznamenal kysele Fredy.

„Jak říkám, Spektra už je na cestě. Víc nezmůžu…“ Plukovníkův hlas se vytratil. Spojení se základnou bylo přerušeno.

„Co myslíš, Fredy, zaútočej, když zůstaneme v klidu?“

„Na to bych nevsadil ani svý boty.“

„Tak bysme je mohli třeba ukecat k smrti…“

„Můžeš začít.“

„Jak seš na tom s municí a energií?“

„Dva tisíce nábojů do Vulkána, pět nitrolovejch granátů a sto litrů plynu na plazmu plus energii tak na minutu trvalý palby. Co ty?“

„Nic moc. Energii tak na dvě minuty při padesáti procentech výkonu a napalmu na deset dávek. Ať počítám jak počítám, stejně nám to nevyjde. A to nevíme, kolik Groovů nevidíme.“

„Nehodlám tady zařvat. Ale když to tak má bejt, tak jich s sebou vezmu co nejvíc.“

„Jasně. Ukážeme jim, že tohle sousto bude pro ně těžko stravitelný.“

Postavili jsme se zády k sobě. Groové vpředu se vztyčili na zadním páru nohou. Byli to stejní obři jako ten první venku.

„Teď!“ křikl jsem a poslal jim dávku z Hefaista. První kvadrant v jejich půlkruhu zakolísal a zasažení Groové se káceli k zemi. Střílel jsem úmyslně na nohy a zadní část těla. Otočili jsme se a Fredy provedl totéž s druhým kvadrantem. Jeskyni naplnily skřeky a kvílení, které náhle nabralo na intenzitě a přešlo v ohlušující pištění. Ztlumili jsme vnější příjem a poslali další dávky do zvedajících se těl.

„Mohl bys to vzadu trochu vyčistit?“ zeptal jsem se.

„Bez problémů,“ přikývl Fredy a za okamžik už byly na cestě do zadních řad nitolový granáty. Pár sekund nato nastala ohlušující exploze, která většinu Groovů, včetně obou matek, v těsný blízkosti centra výbuchu roztrhala na kusy. Tlaková vlna po nás vrhla kusy jejich těl a narazila nás na stěnu za námi.

„Senzory mimo provoz,“ oznámil jsem s naprostým klidem.

„Palebný počítač mimo, systém chlazení přetížen,“ svěřil se se svými problémy Fredy.

Ustoupili jsme od stěny. Chvíli byl klid. Vzduch v jeskyni naplnil puch spáleného masa. Pak se vzadu v jeskyni objevili další Groové pomalu postupující vpřed. Čekali jsme, až se dostanou blíž. V okamžiku, kdy se vrhli vpřed a Fredy je kosil Vuklánem, otevřelo se přede mnou ono zarostlé ústí tunelu a objevila se v něm Groova hlava. Na nic jsem nečekal a poslal mu dávku napalmu. Z ústí se vyvalil oblak hustého kouře a na okamžik mě oslepil. To už jsme se zase otočili a já Hefaistem zkosil další řadu červů.

„Nemáme šanci!“ křikl jsem na Fredyho při pohledu na stav energie. „Za každýho mrtvýho jich vyleze nejmíň pět dalších. Jako by lezli ze stěn – prostě odevšad. A dochází mi šťáva.“

„Ještě minutu,“ odpověděl klidně Fredy.

„Jenom minutu?“ podivil jsem se. Po tom, co mi odešly senzory, ztratil jsem i přehled o zbývajícím čase. „Tak to bysme mohli vydržet.“

Znovu jsme se otočili. Z tunelu se stále valil dým, přes nějž nebylo nic vidět a tak jsem tam pro jistotu poslal další dávku napalmu. Fredy vystřelil poslední náboj a Vulkán zacvakal naprázdno. Kolem nás se už tyčil docela slušně vysoký val rozstřílených a zmrzačených Groovů. Opět otočka a dávka z mého Hefaista. Indikátor baterie se blížil k nule. Zbývalo tak na dvě poslední dávky. S nadějí jsem se podíval ke stropu – a ten pohled nás zachránil. Řítila se na nás totiž jakási pavoukovitá příšera, skoro stejně velká jako dospělej Groov. Na poslední chvíli jsem zvedl hlaveň Hefaista a rozpáral jí břicho. Uhnout padajícím vnitřnostem a kusům těla už jsme nestihli a tak jsme jimi byli doslova zavaleni. Za okamžik se celá jeskyně otřásla a zadní část jejího stropu se zřítila. V otvoru se objevil kužel světla a chvíli na to i stříbřitě lesklá Spektra s plameny šlehajícími z jejích manévrovacích trysek. Jeskyní se nesl rachot palubních kanónů kosících zbylé Groovy.

„Kapitáne Berrete, slyšíte mě? Tady seržant Mosey. Přišli jsme pro vás,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Slyším. Dobře a jasně,“ odpověděl jsem. „Až to vyčistíte, jdeme k vám.“

„Rozumím.“ Palba za chvíli ustala a Spektra dosedla na zem. Vyhrabali jsme se ze zbytků pavoučího monstra a zamířili ke Spektře. Poslední zbytek energie jsem použil na uvolnění cesty skrze val mrtvejch Groovů. Spektra už měla spuštěnou nakládací rampu a před ní stáli čtyři těžce ozbrojení androidi. Plahočili jsme se skrze hromady Groovích těl a vytoužená úniková cesta se blížila s každým krokem. Pohyb po mojí pravici mě přiměl zrychlit. Zahlídl jsem dva Groovy jak se vynořili ze stěny a vrhli se naším směrem. Fredy zůstal kousek pozadu a jakmile je zaregistroval, vyslal k nim ohnivýho posla z plazmové pušky. Zbraně v rukou androidů střežících rampu jejich osud zpečetili. Konečně jsme se dostali na rampu. Androidi nám pomohli dovnitř a už jsme startovali. Pak ještě vystrčili ven jakýsi oranžový kontejner a rampa se uzavřela. Pilot přidal výkon, trysky zahučely a prudká akcelerace nás srazila na podlahu.

„Omlouvám se za nepohodlí,“ ozval se seržantův hlas. „Ale přivezli jsme jim malý dáreček a rozhodně nehodlám čekat, až čertík vyskočí z krabičky. Plukovník se o vás děsně strachoval, po tom, ce se přerušilo spojení. Myslel si, že už to máte za sebou.“

„Neměl by nás tak rychle odepisovat,“ poznamenal trochu dotčeně Fredy.

„Já nikdy nikoho neodepisuju,“ ozval se plukovník. „Vítejte na cestě domů,“ řekl s notnou dávkou radosti v hlase.

Zrovna jsme se zvedli, když nás prudké zhoupnutí a naklonění opět srazilo na podlahu. I přes stěny lodi a ztlumené obvody bylo slyšet dunění.

„Taky byste s náma, kurva, mohli zacházet líp,“ nadával Fredy snažící se udržet rovnováhu na všech čtyřech a nenarazit přitom do stěny.

„Omlouvám se, ale čertík právě vyskočil z krabičky,“ uchechtl se seržant.

„A co bylo čertíkem?“ zeptal jsem se.

„Půl tuny nitrolu…“ dodal seržant a rozesmál se.