Prokletí Křišťálových hor...IV

    Nikdo z nich netušil, jestli přijedou včas, Rinnu byl ve velmi zbědovaném stavu, když je našel… Desetičlenný doprovod ctihodného Finwёa Moudrého se již přiblížil k samotným hradbám tvrze. Kopyta hlasitě frkajících koní odhazovala spršky sněhu, jak je jezdci štvali k palisádám a hlavní, vstupní bráně…
    Dva z nich zarazili koně těsně před schody, vedoucími na ochoz a vyběhli po nich až nahoru. Zkroutili Aelfrithě ruce za zády a přivlekli ji před členy rady. Nebránila se. Zahlédl jsem je z dokořán otevřených dveří do kovárny a chtěl jsem je na sebe upozornit. Ale vydal jsem ze sebe jen chraplavé zachrčení…. Natolik jsem měl vyschlé hrdlo a rozpraskané rty. Než jsem si je ale stačil trochu navlhčit, zpozoroval mě Rinnu a hlasitým křikem na mě upozornil. Hnal se ke mně s úlevnými výkřiky, že jsem dosud naživu.
    „Mistře Siómere!“
    „Rinnu…“ zachrčel jsem, i já byl rád, že ho opět vidím, byl mým učedníkem celých dvanáct let. Již od té doby, co se naučil vnímat a mluvit. Zachránil jsem ho před jistou smrtí, když ho ve Vendoru chtěli jako novorozence – půlelfa zabít.
    „Mistře Siómere…“ poklekl přede mnou a na znamení úcty se dotkl čelem špiček mých bot. To už přiběhl Hogar, kterého jsem znal jako Finwёova osobního strážce. Přivedl kováře Aalea, který mne obratem zbavil okovů. Rinnu mi přistrčil nízkou stoličku a já se na ni doslova svalil. Pak mi přinesl natrhané pruhy plátna, namočené v ledové vodě. Zabalil jsem si do nich zle pořezaná zápěstí, ale neměl jsem čas na to, abych ulevil svým bolavým svalům. Musel jsem spěchat ven, právě včas, abych se stal svědkem rychlého soudu s Aelfrithou…
    „Nikdy bych nepomyslel, Aelfritho, že budeš schopna takovéhoto podlého činu“ pronesl Finwё vážným, tichým hlasem. „Napadnout a pokusit se zabít vyslance rady je hrdelní zločin, jak sama víš“ dodal tiše.
     „Zabít půlelfa není žádný hrdelní zločin, ctihodný Finwё…“ odplivla si směrem ke mě.
     „Měla jsi přijmout nového náčelníka tak, jak ti mělo být Siómerem ze Sinah Illit sděleno…“ přešel Finwё její urážlivou odpověď bez povšimnutí.
    „Už nikdy bych nedopustila, aby se mnou někdo zacházel tak, jako chtěl Sigurd, ten bezectný pes!“ znovu vztekle vykřikla Aelfritha.
    „Jsi příliš zmítána vášní a nenávistí, než abys mohla dále vést lid v Kitazaaru, náčelnice Aelfritho“ Finwё domluvil, potřásl smutně bělovlasou hlavou a nechal Aelfrithu spoutat.
    Všichni shromáždění čekali na ortel se zatajeným dechem, i když každý, včetně Aelfrithy, věděl, co bude následovat. Rada ji musela potrestat vyhnanstvím, což se téměř rovnalo smrti.
    Bylo vidět, jak Aelfritha horečně přemýšlí a pak vyřkla tu nejpodivnější věc, jakou kdy rada Starších dosud slyšela: „Žádám o právo ska-rag!“
    Ve shromáždění to překvapeně zahučelo.
    Ani já neočekával, že požádá o možnost bojovat o život s tím, koho určí rada. Nevěděl jsem ještě proč, ale v náhlém popudu jsem povstal.
    „Ctihodný Finwë! Já se s náčelnicí Aelfrithou utkám v souboji!“ prohlásil jsem rozhodně.
    Aelfrithiny oči se zúžily do úzkých štěrbinek, ve tváři se jí zračil nezměrný úžas. Byla velmi dobrou bojovnicí a troufala si na každého, koho jí rada vybere.
    „ Ty ubožáku, to myslíš vážně? Chceš se mstít?“ vyprskla posměšně. „Tak tedy konečně zemřeš, bastarde…“
    Na pokyn Finwëho jí sejmuli pouta. Měl jsem právo výběru zbraně. Bez přemýšlení jsem sáhl po svých arengách. Byly to dvě dlouhé, těžké, skvěle vyvážené dýky. Pojmenoval jsem je podle jejich tvůrce, proslulého elfího zbrojíře, mistra Arengy Isilma, neboli Měsíční čepele. Arenga Isilmus byl jediný, kdo měl právo se takto nazývat. Neudělal jsem bez nich ani krok a vůbec se mi nelíbilo pomyšlení, že se jich někdo dotýkal, zatím co jsem byl spoutaný.
    Aelfritha chtěla svůj runový meč ze Sinah Illit. Nikdo, ani já jí nebránil, aby si ho vzala. Nezdržovala se zaujímáním bojového postoje, prostě se po mně vrhla s napřaženým mečem. Elfí ostří zasvištělo vzduchem. Bylo dětsky snadné se mu vyhnout… Kdyby ho používal elf válečník, bylo by smrtelně nebezpečné, ale ona byla pouhý člověk… Mohl jsem si s ní pohrát podle libosti. Poskytl jsem jí alespoň iluzi poctivého souboje.
    Několik úderů srdce jsme kolem sebe kroužili jak dva načepýření kohouti. Zdálo se, že po první nezdařené ráně odhaduje moje slabé stránky. Nakročil jsem levou nohou a sekl dýkou do vzduchu. Podle jejích mrštných, jistých pohybů jsem okamžitě poznal, že by každému ze svých mužů byla víc než důstojným soupeřem. Byla dobrá, vskutku dobrá…
    Poznala, že si s ní jen hraji a zlobně prskla. Nakrčila se jak číhající vlk a vyčkávala na můj další úder. Přišel dřív, než si mohla myslet. Sekl jsem jí po nohou jednou arengou. Neměla problém ten úder vykrýt, ale když z výskoku dopadla zpátky, zasypal jsem ji sprškou rychlých ran. Jedna z nich jí prosekla rukáv a škrábla na paži. Možná jí až teď došlo, k čemu se odhodlala.
    Čepele se zablýskly na slunci a najednou se její tělo zatočilo jako vlček. Prolétlo vzduchem a zazněl zvuk párané látky. Ucítil jsem na rameni ostrou bolest, ale neměl jsem čas podívat se na ránu. Zarazilo mě to. To se nemělo vůbec stát… Najednou se kolem mně míhala jako černá šmouha a já ztratil drahocenné vteřiny přemýšlením o jejích podivných záchvatech. Její další ránu jsem vykryl jen částečně a moje nepozornost mne tak stála další hluboký šrám…
    Další chybu jsem už vyloučil. Přizpůsobil jsem se její rychlosti. Ač se to zdálo jako dlouhé hodiny, trvalo to ve skutečnosti jen tolik, co bych se několikrát nadechl. Odhodil jsem obě svoje zbraně a zachytil její pravici s mečem. Potom jsem levičkou sevřel její stehno, jediným prudkým trhnutím ji zvedl nad hlavu a již v kleku ji zády narazil na mé koleno. Její meč odletěl stranou a otřesená Aelfritha dopadla tvrdě na zem, udupaná vrstva sněhu její pád ztlumila jen částečně Slabě dýchala, vyčerpaně oddechovala a nechápavě na mne zahlížela…
    Ale již bylo po všem a uznala to i ona.
    „Můžeš tady dál svobodně žít, Aelfritho. Pokud se podvolíš novému náčelníkovi“ dodal k výsledku souboje Finwë Moudrý. Muži souhlasně zabručeli. Tím bylo řečeno vše. Finwë pokynem ruky shromáždění rozpustil a to se začalo rozcházet.
    Došel jsem si pro svůj sedlový vak. Ještě stále byl přehozen přes Egillův hřbet, tak jsem si mohl útržky čisté košile ovázat sice nepříliš bolestivé, zato silně krvácející rány. Když jsem se za chvíli podíval na Aelfrithu, pochopil jsem, že od toho souboje vůbec nic nevnímala. Pořád byla mimo. Jenže pocity sesazené náčelnice Aelfrithy už nikoho nezajímaly. Jen Ragnara Vlčí stopu. Přitočil se k ní a zřejmě jí něco navrhoval. Odmítavě se ušklíbla a otočila se k němu zády. Potichu zaklel a chytil ji za rameno. Aelfritha setřásla jeho ruku jako obtížný hmyz a zuřivě ho udeřila. Zakolísal a než se zase vzchopil, stačila mu vytáhnout nůž a doběhnout ke mně.
    Stále měla v očích ten nelidský třpyt a mumlala podivná slova. Nebylo těžké jí ruku s nožem odrazit. Pohybovala se sice chvilkami jako blesk, ale pak zase jako kdyby musela bojovat zároveň i ještě s někým jiným, než se mnou. Co ji to pronásledovalo za démony, že se jich nemohla zbavit? Zkroutil jsem jí ruce za zády a donutil ji kleknout si na zem.
    To už se k nám obrátil Finwë se zbylými členy rady, které upozornil hluk boje. Stáli opodál a řešili další problém s aarghadským náčelníkem, kterého podezřívali z vraždy projíždějícího kupce.
    Zadíval se na klečící Aelfrithu: „Tvá nenávist budiž ti tvým osudem, Aelfritho. Měla jsi pochopit dřív, že se nemůžeš mstít celému světu za své bolavé a nepochopené srdce“
    Mlčky se poradil s dalšími členy rady. „Z vůle rady bude náčelnice Aelfritha popravena!“ zazněl konečný verdikt rady Starších ústy Finwёa Moudrého. Stráž určená Finwëm, z ní strhla kožešinový plášť s odznaky náčelníka, jako odsouzenci jí ponechala jen plátěnou halenu, která jí sahala sotva do půli stehen a dlouhou vestu, podšitou jemnou kožešinou.
    Vykonání rozsudku připadlo na Hogara. Bez sebemenší známky dojetí pozvedl obrovskou dvoubřitou sekyru a odhrnul stále klečící Aelfrithě vlasy z krku. Ani se při vynesení rozsudku nepohnula a nemohla tak vidět naposled vrcholky svých milovaných Křišťálových hor.
    Stočil jsem zrak na její služebnou. Zoufalá Jenwe sledovala osud své paní se slzami v očích. Nemohla jen přihlížet, přesto se nedokázala ani pohnout. Ale nemohla nechat svou paní zemřít. Na to jí příliš milovala. Náčelnice ji už dlouho nebrala jako pouhou služebnou, ale jako svou velmi dobrou přítelkyni. Jenwe pátrala v paměti, čím by mohla své paní alespoň zmírnit trest. Vzpomněla si, že jí stará Taka říkala něco o prastarém zákoně fare-cáepe. Podle něho si takto odsouzený může zachránit život, když si ho někdo ctihodný vezme jako otroka a zaručí se za něho. Lepší žít jako otrok, než být mrtvý. Rozhlédla se po zachmuřených bojovnících a vykřikla: „Dovolávám se pro náčelnici Aelfrithu práva fare-cáepe!“
    Finwё Moudrý potřásl udiveně, ale souhlasně hlavou: „Uznávám náčelnici Aelfrithě právo fare-cáepe, pokud dojde naplnění“
    Ale kromě Ragnara se nikdo ani nepohnul, většina uznávala Aelfrithu jako bojovnici a nikdo ji nechtěl vidět takto potupenou. I když nesouhlasili s jejím útokem na vyslance rady, měla právo na svoje rozhodnutí a pokud si zvolila smrt, respektovali to. Jen Ragnar, přezdívaný Vlčí stopa. Mladý, mohutný válečník s širokým hrudníkem a dlouhou hřívou plavých vlasů předstoupil před radu. Aelfrithě unikl téměř neslyšitelný povzdech…
    Ragnarovi se nabízely dívky z celého kmene, ale on chtěl jenom ji. Jenže ona jako náčelnice jeho pozornost odmítala a nejednou ho těžce urazila. Teď mohli všichni v jeho očích číst nejen hlad po jejím polonahém těle, ale i špatně skrývanou zášť a hrozbu…
    

A bude hůř… Pište, pište, bez vašich komentářů se neobejdu: Ellinor