Poslání

Twef. To slovo mu vytanulo na mysli jako první. Nevěděl, jestli je to jeho jméno nebo jestli to je vůbec nějaké jméno. Vlastně nevěděl nic. Otevřel oči. Mezerami mezi pláty nahoře pronikalo mdlé měsíční světlo. Ležel na zádech v kleci z železných plátů. Deska, na níž spočívalo jeho nahé tělo ho nepříjemně studila. Celé tělo měl ztuhlé chladem a tak když se pokusil posadit, jeho pohyby spíše připomínaly poslední pohyby umírajícího. Zavřel oči a soustředil se. Snažil se vzpomenout si, kde je – a především, kdo vlastně je. A také proč je v té – kleci. Myslí mu prolétly útržky vzpomínek – příliš rychle, aby je stihl zachytit. Pomalu a opatrně protahoval svaly na nohou a rukou. Jeho levá ruka se pohybovala o poznání snadněji. Přesto ho to nepřekvapilo.

 Zabij! Zabij je všechny!

 Ten imperativ se v jeho mozku objevil tak rychle a tak nečekaně, že mu po celém těle přeběhl mráz. Uvědomil si, že ta myšlenka nebyla jeho. Otevřel oči a zahleděl se vzhůru. Mezi pláty, na noční obloze, zahlédl slabě zářící hvězdy uspořádané v jemu neznámá souhvězdí. Zvedl se na lokty. Cítil jistotu v rukou a tak se nakonec odvážil posadit. Klec se lehce zhoupla a před očima se mu roztančily hvězdičky. Zatočila se mu hlava. Zhluboka se nadechl – a vydechl. Hvězdičky se vytratily.

 Zabij je všechny!

 Znovu. Otřásl se. Vůbec netušil, kde k tomu přišel. A proč. Ale v okamžiku, kdy ta slova vnímal, měl chuť zabíjet. Rozhlédl se kolem sebe. Klec nebyla příliš velká – asi dva krát jeden metr a na výšku skoro dva metry. Železné pláty byly silné a mezerami pronikalo dovnitř jen málo světla. Přitiskl tvář k jednomu z plátů a mezerou vyhlédl ven. Ve slabém světle rozeznal nevelké čtvercové náměstí v jehož středu stálo jakési pódium s velkým špalkem ve středu a dvěma šibenicemi po stranách. Popraviště, uvědomil si okamžitě. Zachytil se prsty plátů a s trhnutím se postavil. Klec se se zaskřípěním rozhoupala. Měl co dělat, aby se udržel na nohou. Skřípění řetězu, na němž byla klec zavěšena, se neslo ztichlou nocí. Počkal, dokud se pohyby klece nezmírnily a postupně se podíval skrze zbývající tři strany svého vězení. Zahlédl při tom ještě čtyři další klece, visící v půlkruhu kolem té jeho. Jeho pohled se znovu vrátil k popravišti.

 Byli to oni! Zabij je! Zabij je všechny!

 Vybavila se mu jakási scéna ze dne. Kat stínající ženu. Jeho dva pacholci lámající v kole dalšího odsouzeného.

 Zabij je!

 Vzpomněl si na tvář té ženy. Viděl ji, jako by právě v tu chvíli stál těsně před ní. Ne. Nejprve ji viděl z dálky a teprve potom se jeho pohled – přibližoval – úžasně rychle až k ní…

 Zoom aktivní, blesklo mu hlavou a obraz popraviště se rychle přiblížil. Vykřikl a prudce uskočil od stěny. Klec se zhoupla a on zády narazil do plátů za sebou. Zavřel oči a počítal do pěti. Pak je pomalu, v obavách, zase otevřel. Vše bylo jako předtím. Potřásl zmateně hlavou. Obraz té dívky mu však v mysli zůstal. Věděl – byl si jistý – že  ona s tím vším nějak souvisí. Podvědomě sevřel prsty levé ruky v pěst.

Test servomotoriky – dokončen.

Pozvedl levou ruku před obličej a začal si ji pozorně prohlížet. Několikrát se štípl do předloktí. Při tom posledním sykl bolestí. Kdo to proboha jsem, pomyslel si a polil ho mráz. Nic ho nedokázalo vyděsit tak, jako to, že nevěděl, kým je. Znovu se přitiskl ke stěně a podíval se mezerou na náměstí. Nad domy proti sobě zaznamenal první příznaky svítání. Zastavil pohledem na jednom z domů se zdobeným štítem. Za okamžik se mu jeho obraz přiblížil, stejně jako předtím obraz popraviště. Už na to byl připravený – jako by něco takového očekával. Na omítce zaznamenal jakýsi nápis. Zaměřil se na písmena, ale bylo to příliš daleko a světla bylo málo.

 Spektrální filtrace – aktivní.

Vše se ponořilo do temnoty.

Gamma spektrum – 0,1%

Obraz se změnil do odstínů zelené.

RTG vizualizace – aktivní.

Obraz se zbarvil do červena s mnoha výraznými prvky.

Ultrafialová – 20% - vyhodnocuji…

A nakonec do odstínů modré.

Infračervená – 100% – transformuji – dokončeno

 Mrkl a na sítnici se mu na okamžik zobrazil nápis z velkých kostrbatých písmen: T W E F

Téměř současně s tím se mu vybavily vzpomínky na město. Záznam byl stručný a výstižný. Pocházel z Galaktické encyklopedie.

 T W E F: Kara 4 (Progamma 6): Hlavní metropole khalijského království, Populace 15 000, Dokumentovaná historie: 200 let, Feudální systém třídy c2, Zájmy konfederace: 0 (nestabilní politický systém), Obchodní styky konfederace: 0

 Současně si uvědomil, že záznam byl starý deset let. Postupně se mu vybavovaly další vzpomínky. Na loď. Na přistání v poušti. Na jednání s místním správcem. Na svoji ženu Anyu… Vzpomínky to byly útržkovité, ale byly tam. Už měl svoji historii. Sice byl pořád nikdo, ale už méně nikdo než v prvních okamžicích.

 Zabijí ti ji! Musíš je zabít! Všechny!

 Polkl. Tohle nebyly jeho myšlenky. Nebo ano? Náhle si nebyl jistý. Všechno to bylo – podivné, zmatené. Přál si, aby to byl jen sen a on se z něho co nejdříve probudil. Začal přemýšlet o tom, proč je tam, kde je. Doufal, že si vzpomene na podrobnosti, na události, na lidi – zkrátka na cokoliv, co by mu prozradilo, kým je. Vůbec nevnímal chlad kolem sebe, nepohodlí nebo svoji nahotu. Touha poznat kdo je dokázala spolehlivě otupit všechny ostatní pocity a vjemy. Zavřel oči a ponořil se do útržků vzpomínek. Ale byly to jen útržky. Ani nepostřehl, že noc mezitím ustoupila dni a že se na náměstí začínají scházet lidé. Do reality ho přivedlo až zazvonění oceli. Kdosi  z lidí dole hodil na klec kámen. Za okamžik přilétl druhý.

 Odtáhl se od stěny. Opět podvědomě sevřel levou ruku v pěst. Cítil v ní jakousi zvláštní sílu.

 Skřípění a vrzání jej přimělo zaměřit pohled napravo od sebe. Jedna z klecí byla spouštěna k primitivnímu vozu dole. Náměstí se postupně zaplňovalo. Podíval se směrem k pódiu. V doprovodu šesti ozbrojenců na něj právě vystupovali dva měšťané. Vrátil se pohledem ke kleci. Čtyři muži ji z jedné strany otevřeli a poté z ní vytáhli ženu. Surově ji dostrkali na plošinu vozu a tam ji srazili k zemi. Vykřikla, když ji zasáhl jeden z vržených kamenů. Díval se na ni nakolik mu to mezera mezi pláty dovolovala. Na kratičký okamžik zahlédl její tvář skrytou pod rozcuchanými dlouhými vlasy. Její obraz se přiblížil, spolu se zvýrazněnými detaily.

Anya!

Vrhl se proti mřížím jako by snad měl sílu překonat je.

„Nechte ji být!“ vykřikl. „Pusťe ji!“ Jeho hlas byl zvučný a silný. Odpovědí mu byla sprška kamenů.

 Zabij je! Zabij je všechny!

 Potlačil ten imperativ silou vůle. Stejně nemohl udělat nic, co by mu umožňovalo situaci jakkoliv ovlivnit nebo změnit.

 Žena byla dovlečena na pódium a připoutána řetězem za nohu k popravčímu špalku jako nějaké zvíře. Jeden z měšťanů k ní přistoupil, rozvinul svitek a začal z něho předčítat. Dav ztichl.

 Nerozuměl jedinému slovu. Přesto ale věděl, že by rozumět mohl – kdyby chtěl. Zkusil to, ale byl to bezvýchodný pokus. Část jeho vzpomínek byla stále blokována. Pak se objevila jedna výrazná vzpomínka. Byla jasná – a děsivá. Už věděl, co způsobuje zvláštnost jeho levé ruky. Předtím to vnímal jako naprosto samozřejmou věc, něco co je naprosto běžné. Teď znal i příčinu. Operaci, při níž si nechal levou ruku nahradit nejdokonalejším biomechanickým implantátem. A ne ledasjakým. Jeho předloktí skrývalo hlaveň výkonného dezintegrátoru.

 Měšťan dočetl text, nejspíše obvinění nebo rozsudek, a dav zaburácel.

„Pusťte ji!“ znovu vykřikl. Jeho hlas zanikl v davu.

 Zabij je!

 Cosi ho přimělo o této možnosti uvažovat. Poprvé od svého podivného probuzení pocítil emoce vpravdě lidské. Vztek. Touhu po pomstě. Chtěl se pomstít. I když nevěděl proč a za co. Prostě chtěl. Začal uvažovat o lidech pod sebou jako o cílech. Ne jako o lidech. Byly to cíle. Cíle pro jeho zbraň. Potřásl hlavou aby se zbavil těchto příšerných myšlenek. Vždyť jsem přeci člověk – jako ti lidé kolem, pomyslel si. Nebo snad ne? Podíval se na svoji levou ruku. Kdo vlastně jsem?

 Výkřik ženy mu připomněl její úděl. Viděl katovy pacholky, kteří ji přinutili pokleknout u špalku. Kat zvedl nad hlavu podivně nesouměrnou sekyru. Čas jako by se na okamžik zastavil. Jeho mozek, v tu chvíli více robotický než lidský, prostým statistickým výpočtem vyhodnotil situaci a do zorného pole se mu promítl tmavě zelený zaměřovací kříž. V jeho středu byla katova hlava. Zvedl levou ruku a v její dlani se otevřel otvor odhalující hlaveň dezintegrátoru. Na poslední chvíli se ovládl – a to bohužel stačilo k tomu, aby se katova sekyra s hrůzným zvukem zasekla do ženiných zad. Dav zahučel a vykřikl nadšením.

 Něco se v něm zlomilo. Ta žena na pódiu byla přeci Anya. Nebo snad ne? Jeho pohled se znovu zaměřil na její tvář, nyní již částečně skrytou v masce smrti. Nechal jsem ji zemřít… Kvůli své lidskosti, uvědomil si. Klec se zhoupla a řetěz zaskřípal. Začali ji spouštět. Dav toužil po smrti. Bylo naprosto jasné, kdo jeho touhu naplní.

 Zabij je! Zabij je všechny! Zabij! Zabij! Zabij!

Ta slova ho v mysli pálila jako rozžhavené železo. Přitiskl si dlaň pravé ruky na spánek a zatlačil prsty proti lebce, jako by chtěl tyto myšlenky zatlačit silou.

 Zabij! Zabij je všechny!

 Bolest se stala nesnesitelnou. Před očima se mu roztančily hvězdičky.

 Zabij! Zabij! Všechny!

 Už to nedokázal snést. Padl na kolena a natáhl levou ruku před sebe. V dlani se otevřel otvor. Zorné pole mu zaplnily ovládací prvky dezintegrátoru. Ovladač výkonu se mimo jeho vůli posunul k maximu.

 Zabij!

 Vzduch kolem dlaně se zavlnil a část klece prostě zmizela. Dav zahučel a ztichl. Další zavlnění a v davu se objevila hluboká rýha. Zazněly první výkřiky zděšení. Vypukla panika a lidé se tlačili jeden na druhého ve snaze dostat se od klece co nejdál. Vstal. Hladina adrenalinu mu stoupla a jeho rekce se zrychlily. Do jeho pohledu se vrátil zaměřovací systém. Ocitl se v něm dům – a jeho přední stěna záhy zmizela i s lidmi zmateně pobíhajícími před ní. Lidé a domy kolem něho mizely závratnou rychlostí. Čím více jich zmizelo, tím se cítil příjemněji. Cítil emoce které nikdy předtím nepoznal. Emoce, které nebyly – a nemohly být – jeho. Zapomněl na to kým byl. Zapomněl, že byl člověkem. Už to nebylo podstatné. Teď byl bohem. Bohem chaosu a smrti.

 Tarim se probudil s výkřikem na rtech. Kůži měl vlhkou potem, srdce mu bušilo jako o závod. Jeho dech byl rychlý a přerývavý. Prudce se posadil. Luminiscenční panely ve stopě jeho kajuty se rozzářily. Rychle se rozhlédl kolem sebe hledaje jakékoliv známky poškození nebo porušení struktury stěn. Pak pozvedl levou ruku a několik desítek sekund upřeně pozoroval její dlaň. Nakonec úlevně vydechl a zavřel oči. Spustil diagnostiku xenoimplantátů. Okamžik nato vykřikl podruhé. Výkřik byl plný nepopsatelné hrůzy a děsu. Do databanky mu přibylo pět hodin záznamu. A baterie jeho dezintegrátoru byla úplně vybitá.

Omlouvám se za ztrátu formátování určitých pasáží. Podívejte se prosím na mé stránky, jak to má být správně: POSLÁNÍ