Balada o lásce

Balada o lásce Na skále stojí veliké, Srdce své má zalité Slzami co neuschnou Vráskami co zůstanou Hlavu plnou myšlenek. Myšlenek co bude pak Když už je z něj jenom vrak Kde to vzalo počátek? Samota nemilá je družka Její věrnost je tak těžká. Však přec je s ním napořád To ta láska, to je neřád. Slibovala já jsem štěstí, Se mnou už se neoctneš, Jako kdysi na rozcestí Jen já totiž vím co chceš. Uvěřil jí, špatná volba, Neřekla mu jednu věc, Že i lásky sebevětší, Mají taky svůj konec. Teď jsou tedy spolu opět, On a jeho samota Však on ví, ji už nechce zpět Ví jak si ji přivítá. Tak tam stojí, na útesu Vlny tiše volají Váhá, ví že po funusu smutnou píseň zahrají A tím to skončí. Nakonec se rozhoduje a k okraji přistupuje, Věčný sen si nechá zdát, Navždy se už bude smát, Každému, kdo se octne na rozcestí…