Assurah - Kniha osudu

    
       “ Tajemství věčného života? Žádné není. Jediné co přetrvá je Smrt…“
    
    Prolog
    
    Vytí šakalů v ustávající písečné bouři opět zesílilo a chodba do podzemního pohřebiště se před námi rozevírala jako temná, hladová ústa. Písečné duny se halily do mrazivého světla bledé luny a pod náporem větru měnily svůj vzhled…
    Otec s matkou pro mne chtěli jiný osud. Plný přepychu a zahálky. Byli tak pyšní, když si mne při návštěvě faraónova dvora povšiml samotný vládce. Brali to jako neuvěřitelnou čest, že se jejich dcera má stát milenkou samotného “Boha v lidské podobě“. Já však jejich nadšení nesdílela... Faraónova přízeň byla velmi ošidná a vrtkavá. Mohla bych potom skončit jako chutné sousto pro jeho vojáky, pokud by mne nenechal rovnou zabít.
    Onen den, co se mi naskytla první příležitost, jsem odešla s jakýmsi poutníkem a můj život se ubral jiným směrem. Toulání se pustinami, bezesné noci, pach potu a vzrušení, špína, pitky a nezávazný sex. Řekové mne pokřtili jménem “Fénia“, ale Núbijci jsem byla zvána jako “Arehaia“. Vyšlo to nastejno, neboť v obecné egyptské řeči měla tato jména zhruba stejný význam… “Stín“.
    Setřásli jsme navátý písek z našich plášťů a odkryli koním hlavy. Bouře nás zastihla nedaleko našeho cíle, což jsme v tu chvíli bohužel nevěděli. Jinak bychom se snažili tam dostat za každou cenu, než abychom museli zůstat venku.
     „To je hnus!“ s chutí si odplivl Etheos, když jsme vevnitř, pár kroků od vchodu do hrobky objevili lidské tělo… tedy spíš jeho části. Z vnitřností se stále slabě kouřilo a na zbylém mase zůstaly stopy po dvou řadách ostrých zubů. Části těla byly schované i pod nedalekou hromadou pískovcových kvádrů a písku, z pod které vytékala kaluž krve. Musely to být pozůstatky jednoho z našich konkurentů – zloděje, který neměl tolik štěstí.
     „Vypadá to na ghůla“ dodal s odporem. Jeho cizí přízvuk přitom ještě více vynikl. Etheos byl válečník se saracénskými předky. Byl to syn významného léčitele, Egypťana, kterému se dostalo té cti, žít na samotném dvoře egyptského vládce, faraóna Asunhotepa II. Snědá kůže se na jeho šlachovitém, svalnatém těle leskla potem a pohublá, výrazná tvář jen podtrhovala jeho vážné, přísné vzezření. Poklekl k roztrhanému tělu a lehce smočil prst v usychající krvi toho hlupáka. Rozetřel ji na bříškách dvou prstů a přičichl k ní…
     „Tak tohle nebyl ghůl! Spíš werynia“ zpochybnila jsem jeho teorii. Vrhl po mně pátravý pohled svých pronikavých tmavých oči, které z jeho tváře zářily jako leštěný obsidián.
     „Proč myslíš, Neferher?“ zašeptal, jako kdyby nás mohl někdo slyšet. Ten mrtvý sotva…
     „No, ghůl neni tak chytrej, aby se pokusil za sebou zakrejvat stopy. Toho bychom tady ještě určitě našli… Werynia je pravděpodobnější… možná by mohlo jít i o zorlaka“ pronesla jsem a vytáhla z torny měch. Přihnula jsem si. Teď už byl poloprázdný, přede dvěma dny ale ještě plný sokry, těžkého, kořeněného vína. Jeho plná chuť mne dráždila na patře a tekutina mi zalila ústa. Vždy jsem před “lovem“ pila. Potlačovalo to jak strach, tak i vnímání bolesti.
    Bohužel stejně tak potlačovalo i všechny mé ostatní pocity, kupodivu ale zbystřovalo přirozené reflexy a reakce. Byla to odporná práce, ale i když se o našich činech nesměl nikdo nedozvědět, vynášela dost. Vždy se našel někdo, kdo rád zaplatil za služby vymítačů Suteha, jak nás někdy nazývali. Suteh v Egyptě ztělesňoval nejvyšší zlo, ale přesto měl mnoho přívrženců. Fanatiků, schopných v jeho jménu zabíjet. Bylo nám jedno, zda se chtějí zbavit tlupy ghůlů nebo jiné nebezpečné havěti, hlavně když měli čím zaplatit. Často jsme se přitom dostali i k dobře střeženým hrobkám, které jsem pak vyplenili bez špetky úcty k pohřbeným…
    Etheos mne stále upřeně sledoval svýma uhrančivýma očima. Neschvaloval mé pití, ale naučil se vystříhat se jakýchkoli poznámek. Byl již několik dlouhých let mým partnerem, přítelem a příležitostným milencem. Nikdy jsem to nepřiznala nahlas, ale záleželo mi na něm. Byl jediný, kdo se mnou zůstával i v těch nejtěžších chvílích a přecházel téměř bez povšimnutí moje rozmary i náladovost.
    Přece jenom krev není voda… A já svůj původ nemohla nijak zapřít. I když jsem ušlechtilé mluvě již dávno odvykla a někdy se chovala neurvale jako nejposlednější nevolník. Přesto v každém mém gestu, v každém mém slovu zůstávala ona nezaměnitelná panská grácie.
     Také jak by se dítě služky mohlo jmenovat po matce… Krásná tvář - Neferher. To by byla neuvěřitelná troufalost a hned by byl její původce bez milosti zbičován. Takovou výsadu si mohl dopřát pouze faraón a šlechta… Uzavřela jsem opět měch.
    Vykročili jsme ke vchodu do podzemního pohřebiště…
    Muselo to tu být dobře větrané, necítili jsem žádný pach zatuchliny nebo hniloby.
    Už jsme se nemohli ohlížet, i když jsem cítila, že je nám něco v patách. Etheos zašátral ve svém vaku, vyňal dva měšce a jeden z nich mi podal. Rozvázala jsem řemínek. Z váčku se vylinula namodralá záře many. Kupovali jsme jí vždy malé množství od jednoho čaroděje v Karnasolu. Ne že bychom já nebo můj společník vyhledávali magii. To ani náhodou. Měli jsem k ní oba vrozený odpor. Ale světlo many mělo oproti záři pochodní své výhody. Neoslňovalo jako oheň, přesto prozářilo celý prostor podzemní chodby. Sice pár nemrtvých se bojí plamenů, ale v tomhle je ona pulzující kapalina s neuvěřitelnou hustotu opět efektnější.
     Před námi se táhla dlouhá chodba s vysokým klenutým stropem s nejrůznějšími freskami. Některé vyjadřovaly cestu zesnulého branami “Západní země“. Některé zase souboje proti nekromantům a nekonečné armádě nemrtvých.
    „Podívej! Pečeť “Sedmi šakalů“… není porušena…“ zašeptal Etheos, zkoumajíc nedotknutý vchod. To mohlo znamenat jediné. Jsou tady…
    Zírala jsem na fantastický obrazec neznámého božstva, který byl načrtnut na kamenné desce nad vchodem do pohřebního sálu. Pod ním byly po stranách další reliéfy. Smetla jsem z nich prach a pavučiny. Byly na nich obvyklé kletby, které se týkaly každého, kdo se pokusí znesvětit toto místo. Ale kromě životopisu mrtvého, který v hrobce spočíval, nebylo už v kameni vyryto nic zvláštního.
    To vyobrazení cizího boha mně muselo něčím zhypnotizovat, protože jsem si nevšimla tří zorlaků, kteří se vyplížili z postranní úzké chodbičky. Jinak bych už přinejmenším musela ucítit jejich puch.
    „Neferher! Poz…“ Uslyšela jsem zdušený Etheosův varovný výkřik a koutkem oka zahlédla, jak uťal pařátu jedné z těch příšer, která se mne chystala skočit.
    Ze všech stvůr, které sužovaly egyptskou říši, byli zorlaci jedni z nejnebezpečnějších. Jejich jedovaté drápy a ostré zuby poslaly do říše mrtvých nejednoho odvážlivce. Ani já je zrovna nemilovala. Páchli jako týdny stará mršina a stejně roztomile i vypadali. Dlouhé, tuhé chlupy jim pokrývaly celé tělo, když jste je chtěli zabít, museli jste se hodně rozpřáhnout, aby jste jim tu hnusnou, chlupatou kůži prosekli.
    Mé zaváhání stálo Etheose život….
    
    
    Tak nějak jsem se na vás domluvily – Pište, pište, pište! Uvítáme cokoli. Kritiku i chválu (tu radši, fakt jsem se snažily :-))) Vaše Imeolla & Ellinor…