U žlabu

U žlabu
Před žlabovou bránou probíhala toho krásného slunečného dne zuřivá bitva. Kdo ji neviděl, nikdy neuvěří. Místo nádherných zelených pastvin měla nyní hrstka obránců potácejících se na hradbách výhled na nekonečné zástupy skřetů a mnoha dalších příšer, které ještě ani nikdo nepojmenoval. Zástupy skřetů se plnou rychlostí hnaly směrem k hradbám, nesouce obrovské dřevěné žebříky, či táhnouce mohutné obléhací věže. Občas se některý z nich zapotácel a spadl na zem kvůli nerovnostem terénu, únavě, hladu, planým neštovicím, průjmu, nadměrnému požití alkoholu, či přesnému( čti náhodnému) zásahu šípu vyslaného obráncem.
První skřet, který kdy vstoupil svým napůl shnilým pařátem na hradby se honosil jménem Fksrrn-Rggsr-Ag. Bojoval velice statečně a jeho udatnost velice povzbudila bojovou morálku jeho spolubojovníků. Bil se po mnoho hodin, vždy byl uprostřed bitvy a mezi obránci rozséval smrt jako zemědělec seje své obilí. Přesto se vítězného konce nedožil, jelikož jak tomu již bývá, byl vlákán do léčky, ze které nebylo úniku. Ano, ti „čestní“ lidé, kteří tak rádi proklamují rytířské souboje, jeden proti jednomu si proti skřetům zřejmě upravili pravidla. Deset proti jednomu bylo nyní jejich moto, protože jejich situace byla natolik kritická, že se uchýlili k takovéto taktice, která byla proti všem válečným smlouvám a dohodám, které kdy obě strany podepsaly! Fksrrn-Rggsr-Ag ale nezemřel nepovšimnut, bojoval až do samotného konce a skolil mnoho svých protivníků, než padl. Jeho činy jsou zaznamenány v Historii třetího skřetího věku.
Ty, kdož spatřili Fksrrn-Rggsr-Agovu smrt, hanebné chování lidí tak rozlítilo, že bojovali s ještě větším zápalem a bylo jasné, že ta chatrná lidská sebranka dlouho nevydrží. Bojovala již jen jedna skřetí pěst, ostatní začínali odpočívat a radovat se z poctivého vítězství. Na několika místech dokonce vypukly typické oslavy, rožnilo se (nejprve se ale muselo maso zbavit pancíře a propocených hadrů), hrálo se na honěnou (zvláště lidské děti byly v této hře dosti zběhlé a hbitě uhýbali dlouhým kosinám a obouručním sekerám), přišlo také na milostná dobrodružství a romantické vztahy, spíše krátkodobé (mnoho lidských žen totiž nebylo zběhlých v praktikách proslulého skřetího grupensexu).
Ale zoufalý nepřítel plánoval svoji poslední zoufalou akci, která ho měla dostat z této zoufalé situace. A tak zatímco třetí pěst druhé skřetí armády postupně likvidovala obránce bránící jakousi díru ve skále, podlý král Ciodín, kul se svými stejně prohnilými soudruhy plán, za který by se i červ styděl. Sám kapitán třetí pěsti rozšmelcoval posledního obránce kyjem o nějaká dřevěná prkna a chystal se vrhnout i se svými udatnými chlapci do víru oslav. Nenechal se rušit ani podivnými skřeky zpoza těch zvláštních dřevěných desek, které zněly jako:
„Řežte vránu!“
Pouze nechal na stráži dva skřety, kteří se náramně bavili házením kamenů právě na tyto desky, protože jejich bystré válečnické mozky zjistili, že čím víc kamenů na dřevo naházejí, tím víc lidé křičí o vranách.
Když tu náhle se dveře (ony podivné dřevěné desky) rozlétly do stran a objevil se v nich veliký koňský rypák. Oba strážní byli nejprve velice polekáni tím ošklivým zvířetem, zvláště když na ně vycenilo svoje shnilé žluté zuby, ale jakmile zaslechli rozkaz kapitána, ihned se vzpamatovali. Vyběhli směrem ke koni, v rukou kyje. Kůň se zděsil, zachrochtal, vzepjal se na zadní a hlavou se udeřil a futra. Okamžitě ztratil vědomí a ještě pod sebou uvěznil svého jezdce, který neustále něco mlel o Rohu, Rohnu, nebo tak podobně. Ale za pomateným jezdcem se schovávali další koně s jezdci, mezi nimi Agramon, Brumly, zvaný hnusný a Panďulák blonďák. Všichni najednou se vrhli za pomateným jezdcem, a ve snaze přeskočit ho, dopadli jejich koně stejně jako onen první. Když to viděl kapitán třetí pěsti, vydal stráži rozkaz zabít zbytek ukrývající se v té kamenné díře a začal se zase věnovat své rozkošné lidské společnici, která ho teď velice roztomile kousala do předloktí (a vylomila si přitom oba přední zuby, takže potom vypadala ještě rozkošněji).
Oslavy u Žlabu byly vskutku báječné.