Když plamen zahřeje tvé bílé zkřehlé tělo

Když plamen zahřeje tvé bílé zkřehlé tělo

Stála tam, nahá, bílá a velice krásná. Nádherné dlouhé černé vlasy jí spadaly na holá ramena a její veliké černé oči byly upřeny kamsi do dálky, ovšem na nic konkrétního. Nebyla vysoká a přesto působila vznešeně, téměř majestátně. Další popis jejích ladných křivek by byl jistě zajímavý, za jiných okolností by je obdivoval snad každý muž a každá žena by při pohledu na ni mohla jen blednout závistí. Ovšem ne v této chvíli. Každý z přihlížejících chtěl tuto ženu vidět trpět a hlavně zemřít. Také se jim to brzy mělo splnit.
Žena stála zády k vysokému dřevěnému kůlu a byla několikrát omotána řetězy, ruce těsně přitisknuté podél těla. Okolo ní v kruhu byla vystavěna ukázková hranice s poleny nahromaděnými do výše kolen. Přestože, a nebo možná právě proto, že nebyla hlídána nijak jinak, stál dav přihlížejících ve značném odstupu od samotné hranice. O celých dvanáct kroků dále než při jiných popravách, kterých bylo během posledních let nepočítaně. Nikdo dosud ani nepromluvil, neozval se žádný nadšený výkřik z davu, dychtící po krvi. Hrdla všech byla stažená napětím, strachem, nenávistí...
Pojednou se dav začal rozestupovat až z něj vyšly tři osoby, místní soudce, obtloustlý muž, nyní oblečený v černém taláru a směšné bílé paruce s kudrlinkami téměř po ramena. Druhý byl malý tlustý a holohlavý muž v kněžské sutaně, který v ruce křečovitě svíral krucifix až mu klouby na ruce zbělaly. Poslední byl mohutný muž do půl těla svlečený s červenou kápí na hlavě. V ruce nesl zapálenou pochodeň a jako jediný se dokázal podívat zpříma na připoutanou ženu. V té chvíli se do jeho jinak naprosto neutrálního výrazu vloudilo nepatřičné nadzvednutí obočí a pochvalné zamručení. Jeden z mála, kdo dokázal za této situace ocenit krásu ženského těla.
Náhle se soudce zastavil v půlce cesty mezi první řadou přihlížejících a hranicí, přestože při čtení rozsudku měl vždy ve zvyku postavit se vedle odsouzeného a předčítat obvinění také k davu. Tentokrát na to ovšem neměl sílu. Z náprsní kapsy vylovil svitek, lehce roztřesenýma rukama ho roztáhl a poprvé upřel zrak k hranici. Rychle ho ale sklopil a upřel na papír.
"Tato žena, čarodějnice, byla obviněna a usvědčena z těchto zločinů. Zabití pěti vojáků pořádkové gardy, jejichž úkolem bylo předvést ji k řádnému soudnímu líčení. Uhranutí našeho milovaného starosty, který se poté ocitl plně v zajetí jejích temných intrik a následné využívání této moci ve vlastní prospěch. Nejstrašnější čin, který tato temná družka spáchala je brutální vražda čtyř novorozeňat, které během svých krvelačných kacířských obřadů zavraždila a obětovala svým pokřiveným božstvům..."
Kdyby jí teď někdo pohlédl do tváře, zahlédl by tam možná sotva znatelný opovržlivý úsměv, spíše úšklebek. Čtyř novorozeňat...těch posledních, mihlo se jí v tu chvíli hlavou. Klečela v kostele u oltáře, okolo sebe rozestavěné svíčky do kruhu, které vrhaly dlouhé mihotající se stíny všude kolem. Po levé ruce měla těla nemluvňat a už přes hodinu poslouchala dětský pláč, kterého měla za tu dobu plné zuby. Věděla ale , že už pláče poslední. Vzala ho do rukou a položila na hrubý oltářní kámen. Levou rukou ho přidržovala stále ve stejné poloze zatímco v pravé již svírala chladnou rukověť nože. Čepel byla temně rudá od zaschlé krve, když čtvrtému novorozenci podřízla hrdlo. Konečně se v kostele rozhostilo hrobové ticho a ona si vychutnávala doušek z kalichu plného horké, sladké a vonící krve, když v tom se rozletěly dveře a mezi nimi stál kapitán pořádkové gardy. Na chvíli zbledl, ale hned se vzpamatoval, sáhl po jílci a přibližoval se k ní. Za ním další čtyři vojáci. Jaká to tehdy byla rozkoš, rozsévat mezi nimi smrt, pozorovat jejich překvapené výrazy, když z nich pomalu prchal život, když o něj žebrali a nabízeli za něj cokoliv, majetek, duši, rodinu, všechno dohromady i to co ani neměli.
"Za tyto zrůdné zločiny ji čeká trest smrti upálením.", soudcův hlas už nebyl tak rozechvělý, když pronášel rozsudek, ale ruce se mu přesto třásly a svitek v jeho rukou šustil. Nyní k odsouzené přistoupil kněz a promluvil.
"Slyš temná družko a vyznavačko ďábla! Máš poslední možnost obrátit svou pošpiněnou tvář ke světlu božímu ve své poslední hodině. Alespoň teď se můžeš zříci zla a špíny, kterou do tebe zasel sám Satan...", víc toho ale říci nestihl, protože žena se zhluboka nadechla a plivla vší silou knězovi do obličeje. Soudce s katem, stejně jako dav věděli proč si od ní držet odstup. Kněz vykřikl a pustil krucifix, který doskákal až k hranici a zapadl tam mezi dvě polena a spadl na zem. Soudce pouze zděšeně mávl rukou, což si kat správně vyložil jako pokyn k vykonání rozsudku a obratně vhodil pochodeň na hranici. Poté se sklonil, chytl kněze za kapucu a táhl ho pryč. Toto procesí uzavíral soudce. Lidé jim opět mlčky udělali uličku a sledovali pomalu šlehající plameny.
Tak první plamen zahřál její bílé tělo, potom druhý, třetí...
Každý z davu čekal na čarodějčin první výkřik, na její prosby o milost, o slitování. V té chvíli by se každý z přítomných proměnil ve řvoucí bestii. Otec dvojčátek, která byla nalezena podříznutá v kostele měl v kapse připravenou hrst kamenů, které by po ní vrhal ve svém záchvatu nenávisti. Malé děvčátko, by s brekem volalo své rodiče, kteří se oběsili protože jejich krávy začaly dojit díky čarodějčiným kouzlům krev a nikdo už s nimi nechtěl mít nic společného. Rozkřičeli a rozplakali by se všichni přítomní, protože život každého byl poznamenán jejími čárami.
Jenomže ona mlčela když jí první plamen olízl lýtko, mlčela když jí začala černat kůže na stehnech, mlčela když jí hořely vlasy. A lidé stáli jako přimražení, neschopni jakéhokoliv slova, pohybu, myšlenky. Zírali jak se na ní škvaří maso, někdy vítr na chvíli rozfoukl kouř a pohled do jejích očí byl snad ještě horší. Byly upřeny do davu a byly pořád vidoucí. Mnoho lidí pak bylo vděčných za to, že kouř ji zahalil celou, ale přesto nebyli schopni odejít. Teprve když za soumraku přišel kat s pomocníky a jali se shrabovat popel, začal se dav mlčky rozcházet.
Děvčátko už nikdy za celý svůj život od smrti rodičů nepromluvilo. Otec s kameny stále v kapse šel celou noc jako náměsíčný a nikdo ho už nikdy znovu nespatřil.