|
Do ticha půlnoci promluvil hlas.
Mluvil o emocích, co v srdci krás
Ukrývá nedbalá, nehezká maska.
Já se ho zeptala, co je o láska.
Když v srdci nosíš prostorný domek pro milého,
Když v duchu prosíš o štěstí zlomek boha svého,
Když obavy míváš, že každá chvíle poslední bude,
Když se jen díváš do tváře milé, studem rudé
A vidíš v ní touhu, byť jenom v představách planoucí,
Když černou šmouhu na tvář ti kreslí strach rostoucí.
Když jedno pousmání zalije tvoji duši žárem
A v očích zajásání v štěstí se pojí jak slunce s jarem.
Když něhu hýčká myšlenka tvoje zbloudilá,
Když rudnou líčka, milovat to je nemoc rozmilá.
|