Hnízdo II - Mise

M I S E

Fredy

kapitán Berret

Sál logistiky byl nacpaný k prasknutí. Všechny skládací židličky byly obsazeny důstojníky a poddůstojníky z různých sekcí. Na podlaze se válela spousta prázdných kelímků od kávy, kousků sušenek a zmačkaného papíru. Za improvizovaným pódiem u čelní stěny sálu stáli dva androidi od bezpečnostní služby, ale na hlavního řečníka se stále čekalo. Tomu ostatně odpovídala i uvolněná atmosféra v sále a hluk dosahující stěží snesitelné úrovně. Kdo nekřičel nebo nekřičel dostatečně hlasitě prostě nebyl slyšet. Dveře v čelní stěně, hned za pódiem, se otevřely a za řečnický pult rázným krokem vstoupila žena, asi metr osmdesát vysoká, v temně modré uniformě vědecké sekce. Následovali ji dva muži v černozelené. Průzkumníci. Nikdo v sále jim nevěnoval pozornost. Žena se sklonila nad mikrofonem, nastavila hlasitost na maximum a prudce před ním luskla prsty. Nic však nebylo slyšet. Oba muži stojící za ní se na sebe podívali a pak pokrčili rameny. Žena vztekle udeřila pěstí do ovladače. Skomírající červená kontrolka zhasla úplně.

„Zatracenej krám! Když to člověk potřebuje, tak to nefunguje!“ zaklela, zhluboka se nadechla a z plných plic zařvala: „Ticho!!“

Oba muži uznale kývli, ale to proto, že byli nejspíš jediní, kdo to slyšel pořádně. Sál jako by se nacházel ve stavu silně neuspořádaného chaosu blížícího se k bodu kolapsu.

„Držte, kurva, huby!!“ zařvala znovu žena z plných plic. Náhle bylo ticho jako v kostele.

„Docela kočka,“ naklonil se Fredy k Berretovi. „Takovou bych chtěl mít doma…“ Berret se jen pousmál.

Zvedl se muž v přední řadě. Měl nakrátko ostříhané zrzavé vlasy a pečlivě zastřižený knírek. Na sobě měl zelenou uniformu s emblémem štíra na pravém rameni. Úderná jednotka. Podle výložek to byl major. S ublíženým výrazem se rozhlédl kolem sebe.

„Podívejte, nevím, proč tady rušíte poklidné shromáždění. Pokud máte něco důležitého na srdci, měla byste se k nám připojit. A rozhodně tady nemusíte na nikoho křičet, nikomu to neprospívá.“ Jeho hlas byl sípavý a nepříjemný. Jediné, co mu šlo evidentně dobře, byla ignorance šarží a dobrých způsobů.

„Jako by mu při tom kecání lezli z huby červi,“ neodpustil si Fredy tichou poznámku.

Žena se naklonila přes stůl a zabodla svůj pohled do onoho muže.

„Podívejte se, majore Teku, já vím moc dobře, co dělám. A vy mi nebudete říkat, co a jak mám dělat!“ Drtila slova mezi zuby se stejným efektem jako drtí čelisti drtiče kameny.

„No, podívejte se…“ Major si strčil ruce do kapes dávaje tak najevo svoji převahu. „Co se týče hodností, holka…“

„Plukovníku,“ opravila ho ledově klidným hlasem žena. Teplota v sále se v ten okamžik přiblížila bodu mrazu. „Jsem plukovník Westwoodová z vědecké sekce, majore Teku. Doufám, že si to zapamatujete – a až příště otevřete pusu, nezapomenete na to!“

„Ano, madam. Rozkaz!“ zasalutoval major, rudý ve tváři.

Westwoodová jen mávla rukou, na znamení, že ho propouští, a opřela se dlaněmi o stůl.

„Tak, když už jste se se mnou seznámili, přejděme rovnou k věci. Jak jste již možná zaznamenali, naši skvělí hoši od Primárního průzkumu učinili jedinečný objev.“

„Z Primárního průzkumu?“ naklonil se Fredy k Berretovi. „Já vždycky myslel, že jsme z TCTVV.“ Berret pozvedl obočí. „Z čeho?“

„No přece Ti Co To Vždycky Vodserou,“ zašeptal naprosto vážným hlasem Fredy. Berret se usmál. „Jo, to je to samý, co Primární průzkum. Až na to, že tu svoji zkratku nikde v papírech nenajdeš.“

„Pánové,“ otočila se k nim Westwoodová, „povězte nám o tom něco a ukažte pár záběrů.“ Otočila se zpět k posluchačům. „Kapitán Berret a kapitán…“ Na okamžik se odmlčela. „Kapitán Fredy. Oba ze sekce Primárního průzkumu.“ Ustoupila kousek do strany aby uvolnila místo u stolu. Fredy postoupil dopředu.

„Tak dobře. Pustím vám pár záznamů a tady Berret vám je okomentuje.“ Rozhlédl se po posluchačích. Na tváři se mu rozlil úsměv. Bylo tam poměrně hodně lidí. „Některý záběry jsou nechutný,“ neodpustil si poznámku. „Takže doporučuju nachystat si pytlíky na blití. My to po vás uklízet nebudeme,“ chraplavě se zasmál.

„To nebylo nutný,“ zašeptala mu Westwoodová ostře do ucha.

„Ale bylo,“ vrátil jí to stejným způsobem Fredy. „Vím, o čem mluvím.“ Zapnul si holoprojektor a namířil svazek světla na protější stěnu. Na okamžik v sále nastal zmatek, jak se muži a ženy zvedali ze židliček a otáčeli se k provizornímu promítacímu plátnu. Fredy počkal až se všichni usadí, poté dálkovým ovladačem zhasl a spustil záznam. Po několika zrychlených sekundách se scéna zastavila a objevil se rozstřílený Groov a stříkance jeho zeleného mozku všude kolem.

„Mutant,“ začal věcným hlasem Berret. „Jeden z novejch mutantů. Všimněte si zelenýho mozku. Všichni mutanti nemusej mít zelenej mozek, ale je to dobrý rozpoznávací znamení pro určení novějších generací mutantů.“

Scéna pokračovala zrychleně až se znovu zastavila na panoramatickém záběru kráteru. „Hnízdo druhý generace. Kráterová topografie, od hnízda první generace se liší tou konstrukcí uprostřed.“

Scéna opět ožila a zastavila se na detailu houbovité hmoty držící konstrukci. „Doktorka Whittmanová si myslí, že tohle je součást nějakýho velkýho organismu. Možná Groova, jakýho jsme ještě doposud neviděli. Každopádně je to něco novýho. Je to živý a reaguje to na podráždění – dost nevybíravě a pěkně rychle.

Děj pokračoval normálně a zastavil se v okamžiku, kdy hleděli na obrovské tělo Groova tyčící se z jedné z šachet. „Matka. Podle velikosti mutant první kategorie.“

Následoval zrychlený pád do hlubiny hnízda. Na obraze se objevila znovu ona houbovitá hmota. „Zase ta houba. Všimněte si, jak bliká. Počítač to vyhodnotil jako určitý kód, takže se dá předpokládat, že je to inteligentní. Svítí to na 350 nanometrech – a má tudíž naši kyborgskou signaturu. Tohle si zapamatujte, je to důležitý.“

Cesta tunelem byla odbyta během několika sekund a objevil se záběr jeskyně s kokony. „Líheň mutantů.“ Přišel záběr do jednoho z kokonů s detailem na uvězněného člověka. Promítnuté na velké stěně to působilo ještě děsivěji, než v reálu. V sále to zahučelo. „Ve všech kokonech tady jsou ženy.“ Objevil se infračervený záznam. „Živý ženy. Našli jsme ale i jeskyni, kde byli samí muži. Nevíme, proč je mají takhle separovaný. Nebyl čas to zkoumat.“

V dalším záběru se objevilo břicho androida a z něho vyskakující mutant. Následoval zpomalený záznam ve viditelném spektru a v UV. „Mutant. Vypadá to jako mozek na nožičkách a čert ví, co to je. Všimněte si kyborgský signatury v těle a všimněte si, že to vylezlo z androida. Je nad slunce jasný, že to asimilovalo a zakomponovalo do sebe naši technologii.“

Další záběr ukazoval břicho ženy uvězněné v kokonu. „Teď se dobře dívejte.“

Zpomalený záznam ukázal operaci a detailní záběry mutanta. Sálem se nesly první zvuky dávení a několik lidí spěšně opustilo sál s rukama přitisknutýma na ústa. „Mutant,“ komentoval Berret obrovské tělíčko, zvěčněné na stěně, naprosto klidně a věcně. „Kombinovanej mutant. Všimněte si lidských rukou, lidský hlavy, ale Groovích očí a červího těla. Jak jste si možná všimli, ta žena neměla v břišní dutině žádný orgány a přesto žila. Domněnka je taková, že všechny byly asimilovány a jejich funkce nahrazena mutantem. To je důkaz, že Groové se vyvíjejí, že dokážou asimilovat naši techniku i náš genetickej materiál. Hrozba z toho vyplývající je zřejmá.“

Záznam se zrychleně rozeběhl a zastavil se až na zpomaleně mizejícím otvoru ve stěně hnízda. „Opět naše stará známá houba. Jak vidíte, roste neuvěřitelně rychle. Dvacet metrů za deset sekund. Radši si nepředstavovat, co se děje s objektem, kterýho to pohltí.“

Záznam zrychleně dojel až na konec, Fredy vypnul projektor a rozsvítil.

„Takže jste viděli záznam naší mise. Našla se spousta novejch věcí, který nelze jen tak ignorovat,“ uzavřel prezentaci Berret a ustoupil od stolu. Opět nastal zmatek, jak se všichni obraceli zpět k pódiu. Většina z nich měla bledé tváře a někteří v rukou křečovitě svírali pytlíky od svačiny. Ve vzduchu bylo cítit nakyslý pach.

„Deset minut pauza!“ křikla Westwoodová a otočila se k Fredymu a Berretovi. Tvář měla sinalou a pravá ruka se jí chvěla nad pažbou neurophaseru. „Potřebuju kafe,“ zašeptala. „Hodně kafe.“ Berret s Fredym přikývli a následovali ji do malé místnosti za sálem.

„Plukovníku,“ začal Fredy, ale byl přerušen mávnutím ruky. „Říkejte mi Eve. Nemusíme si tu dělat hlavu z formalit.“

„Ano madam, budete po nás ještě něco chtít?“

„Co?“ zareagovala Westwoodová podrážděně, sápající se po kelímku s kávou, který právě vypadl z automatu. Rychle ho do sebe obrátila a zmáčkla tlačítko pro další. „A, ano. Zůstaňte tady. Až tohle skončí, chtěla bych si s vámi promluvit v soukromí.“ Fredy přikývl na souhlas. Berret jen pokrčil rameny. Westwoodová ještě vyprázdnila tři další kelímky s kávou, než se jí do tváře vrátila barva. Deset minut uplynulo jako nic. Vrátili se do sálu. Atmosféra tam byla napjatá a panovalo tam doslova hrobové ticho.

„Takže teď už víte, proč jsem tak narychlo svolala tuhle schůzku,“ začala Westwoodová. „Stojí před náma vážná hrozba, kterou nemůžeme ignorovat. Bohužel, záchranný tým hnízdo zničil, takže jediný co máme, je těch pár vzorků. A to je na pořádnej výzkum sakra málo. Našim cílem je tudíž najít další hnízdo, infiltrovat ho a udělat v něm pořádnej průzkum.“ Do hlasu se jí vrátila energie. „Předpokládám, že velitelé jednotlivých sekcí, kteří momentálně jednají na schůzi bezpečnosti, se k tomu připojí a budou plně spolupracovat. Potřebujeme každýho, kdo je volnej. Do hodiny, ne, radši do dvou hodin chci od každý sekce seznam toho, čím může přispět. Pak sepíšeme seznam priorit a pustíme se do toho. Je to všem jasný?“

„Ano, madam,“ ozvalo se unisono a všichni zasalutovali.

„Nějaký otázky?“ V sále se rozhostilo ticho. Všichni byli pod vlivem zážitků z promítání – ještě je plně nestačili vstřebat a uvažovat o nich.

„Dobře. Každá sekce dostane kopii záznamu z průzkumu plus výsledky analýz vzorků – jakmile budou k dispozici. To je pro tuhle chvíli všechno. Rozchod!“

Sál se během krátké chvíle vyprázdnil. Westwoodová naznačila Fredymu, Berretovi a oběma strážným aby ji následovali a vyrazila do chodby. Jednání skončilo.

Kapitánův osobní deník, rozšířený záznam - pokračování.

Země, sobota 14. června 15. roku NE, 22:25 SČ

Spletí tunelů a chodeb jsme dorazili do obytný sekce. Eve zastavila před masivníma dveřma na nichž bylo sprejem nastříkáno její jméno a hodnost. Položila dlaň na dotykovej senzor a dveře se se zasyčením zasunuly do stěny. Vstoupila dovnitř a naznačila nám, abysme ji následovali. Stráže se postavily po boku dveří a zasalutovali nám. Pak odešli za svýma povinnostma. Vešli jsme dovnitř a dveře se za náma zavřely. Byli jsme v nepříliš prostorný chodbě, z níž vedly troje dveře – jedny proti nám, jedny vlevo a jedny vpravo. Eve položila dlaň an senzor dveří před sebou a vstoupila do místnosti.

„Pojďte dál,“ řekla, v chůzi si rozepla sponu ve vlasech a pohodila hlavou, aby je tak uvolnila. Vešli jsme za ní do centrální místnosti obytný sekce. Měla asi čtyři krát pět metrů a nízkej strop. Na stěně před náma visel rozměrnej displej, před ním stál starej stůl s křeslem, jehož polstrování už bylo na mnoha místech prodřený. Vlevo u stěny stály police a regály plný knih, optickejch nosičů dat a složek záznamů. Vpravo pak byly u stěny tři skříňky, nejspíš s osobníma věcma a nad nima viselo na stěně několik obrázků malovaných dětskou rukou. Až na ty obrázky to tam vypadalo skoro stejně jako u mě.

Eve se posadila do křesla. „Tak, pánové, ještě než se nám začnou scházet hlášení, chtěla bych probrat jednu důležitou věc.“ Podívali jsme se s Fredym na sebe.

„Chci být součástí vašich misí. Vím, že jste nejlepší.“

Údivem mi poklesla brada. Šla na to pěkně vod lesa. Podíval jsem se na Fredyho a pomyslel si cosi o prudký nakažlivosti údivu.

„Ale madam, to přece…“ začal opatrně Fredy.

„Žádná madam. Pro vás Eve. A přestaňte s tím vykáním. Kašlu na hodnostní rozdíly.“

„Ano madam – ehm Eve,“ pokračoval Fredy pořádně vyvedenej z míry. Já se nezmohl ani na slovíčko.

„Už jsem o tom mluvila se Steierem,“ řekla Eve a položila si nohy na stůl. „Nemá nic proti. Teda pokud vy s tím budete souhlasit.“

Fredy se na mě bezradně podíval.

„To má bejt rozkaz?“ zeptal jsem se trochu nejistě.

„Rozkaz? A proč jako. Nechci vám nic rozkazovat. Rozhodně ne vám dvěma. Jste sehranej tým. A já bych se jen do toho týmu chtěla připojit. Zdůrazňuju, chtěla.“

„Ale madam – ehm, Eve, je to trochu složitější,“ začal zase Fredy.

„Ano, Eve,“ připojil jsem se k němu. „Víte, tam nahoře není pro člověka dvakrát bezpečno,“ řekl jsem na vysvětlenou. A pro sebe si dodal: člověk by nám tam jenom překážel.

„To je mi jasný,“ odpověděla naprosto klidně, rozepla si zip na kombinéze a odhalila svý tělo.

„Ehh…“ vydechli jsme oba současně. Eve měla hruď pod prsama pokrytou plastotitanovým krunýřem s četnými konektory. Vzhůru ke krku se jí táhnul pás lesklý nerezový oceli ukončený elegantním obojkem na krku.

„A to není všecko,“ poznamenala a zapnula si zip.

„Kolik?“ podařilo se Fredymu dostat ze sebe. Bylo mu stěží rozumět.

„Jenom čtyřicet procent,“ řekla. „Zato toho nejlepšího, co se dá sehnat. Velím přece vědecký sekci.“

Fredy se na mě podíval. V jeho očích se v tu chvíli dalo číst jako v otevřený knize. Zrovna teď tam stálo: Páni, to je ale kost, co? Vrátil jsem se pohledem k Eve. Musel jsem s Fredym souhlasit.

„To trochu mění situaci, ale pořád to nevypovídá o vašich schopnostech a zkušenostech tam nahoře,“ řekl jsem a snažil se, aby to neznělo moc odrazovačně. Vlastně už bylo jasný, že bude s náma. Fredyho pohled byl víc než ochotný souhlas.

„To je mi jasný,“ prohodila a šibalsky na nás mrkla. „Takže co kdybyste mi dali něco jako tréninkovou misi? Tedy, pokud mě vezmete mezi sebe.“

Fredy na mě nenápadně mrkl. Vypadalo to, jako že je úplně vedle.

„Dobře, ale nic neslibuju,“ řekl jsem. „Napřed si zastřílíme na střelnici, pak trocha cvičení v koordinaci a nakonec půjdeme na povrch a dáme si trochu toho střílení po červíkách. Teprve pak se rozhodneme. Co ty na to, Fredy.“

Fredyho výraz ve tváři v tu chvíli jako by říkal: Beru všema deseti. Přikývnul. Oči mu zazářily. Kdyby nebyl kyborg, řekl bych, že se zabouchnul. I když vlastně není stoprocentní kyborg, takže se asi zabouchnul. Všimnul jsem si, že i Eve zajiskřilo v očích.

„Výborně!“ řekla a postavila se. „Toužím po pořádný akci jako touží chlap po ženský. Ani nevíte, jaká je to nuda tady dole.“ Přikývl jsem. Taky mi je vždycky líp nahoře při akci. Dole jsou to pořád jen hlášení, opravy výstroje a tak podobně. Podíval jsem se znovu na ni. Fakt je to kost. Možná jsem se taky zabouchnul. Jenže to nepoznám, protože mý citový centrum v mozku ovládá elektronika. Představil jsem si ji nahou. Byla to dobrá představa, ale radši jsem nepokračoval. Kompenzátor emocí by to nemusel vydržet.

„Takže kdy a kde?“ zeptala se a přerušila tak mý myšlenky. Otočil jsem se k Fredymu. Ten se podíval do datatabletu na předloktí a ukázal mi schéma svýho volnýho času. Otevřel jsem vlastní datatablet a porovnal to se svým. Měli jsme volno celej následující den. Otázkou bylo, jestli do toho zase nepřijde nějaká zvláštní akce. Pak mě ale napadlo, že by se tohle dalo napsat jako zvláštní výcvik. Plukovníka Steiera máme pod palcem…

„Co takhle zejtra v 8:00 na střelnici?“ zeptali jsme se s Fredym současně. Podívala se na nás a pak do svýho počítače.

„Fajn. Udělám si čas. Zejtra v 8:00.“

„Zvláštní výcvik?“ ujišťoval se plukovník, když jsem mu sdělil svoji představu. „Co na to Fredy? Ale, nemusíš nic říkat, je mi to jasný,“ pokračoval dřív, než jsem stačil cokoliv říct. „Dejte si na Westwoodovou bacha. Je sakra dobrá. A nejen v boji…“ dodal tajemným hlasem.

„Takže?“ zeptal jsem se.

„Schváleno,“ uzavřel celou věc plukovník. „Dejte mi vědět, až s tím skončíte.“

„Ano, pane,“ zasalutoval jsem a obrátil se k východu.

„A s tímhle běž do háje,“ zavrčel ještě plukovník za mýma zádama. Jenom jsem se usmál.

Když jsem to říkal Fredymu, oči se mu rozzářily. Bylo jasný, že je v tom. Asi měl citovej kompenzátor trošku přeladěnej. Vrátil jsem se do svý ubikace, dal si jídlo, sepsal hlášení a pořídil záznam. Den byl fuč a já nutně potřeboval odpočinek. Nastavil jsem regenerační kóji na šestihodinovej program, vlezl dovnitř a připojil se. Spokojeně jsem se natáhnul a představil si, jaký by to bylo, kdyby tam byla Eve se mnou. Dostal jsem se akorát k jejímu svlíkání – a zapnul se spánkovej režim. A bylo po představách.

Program kóje skončil něco po sedmý, ale ven jsem vylezl až v půl. Cejtil jsem se naprosto báječně. Počítač nejspíš lehce změnil nastavení emočního kompenzátoru, protože takhle dobře jsem se necejtil už pěkně dlouho. Oblíknul jsem se, dal si snídani a pak vyrazil na střelnici. Ještě než jsem vlezl do rychlodráhy, dal jsem přes interkom vědět Fredymu, že už jsem na cestě. Ve voze jsem se posadil na volnou sedačku, otevřel datatablet a začal sestavovat plán výcviku. Za čtvrt hodiny vůz zastavil u tunelu, nad nímž zářilo velký písmeno X. Tréninková zóna. Program už jsem měl samozřejmě hotovej. Když jsem vylezl ven, Fredy s Eve už stáli u ústí tunelu.

„Tak co, šéfe, cos nám pěknýho připravil?“ přivítal mě Fredy. Automaticky předpokládal, že se o všecko postarám. Po těch letech to už vlastně nebyl předpoklad, ale jistota. Rezignovaně jsem mrknul po Eve. Ta se jen usmála a pokrčila rameny. „Moje hodnost tady nic neznamená. Tohle je vaše parketa.“

„Jako obvykle,“ odpověděl jsem vyhejbavě. „Napřed střelnice, pak simulátor koordinace a nakonec nahoru.“

„Bezva!“ zaradoval se dětinsky Fredy a otočil se k Eve. „Bude se ti to líbit…“

Střelnice je docela pořádnej sál, v němž počítač generuje virtuální nepřátele a cvičný cíle a střílí se optoelektronickejma atrapama skutečnejch zbraní. Většina z nich má v reálu neurální ovládání, takže je tohle ideální místo na sžití se se svojí zbraní. Každej průzkumník, vlastně každej, kdo jde na povrch, má primární a sekundární zbraň. Každou pěkně do jedný ruky. Já mám jako primár Hefaista a jako sekundár obyčejnej plamenomet, což je velmi oblíbená zbraň proti Groovům. Fredy má svýho Vulkána a plazmovou pušku, což je taky docela oblíbená hračka, obzvlášť mezi úderníkama. Ale Eve nás oba dostala. Jako primár má pulzní laserovou pušku, experimentální prototyp s maximálním výkonem deset megawattů na jeden puls. Snajprovka jako hrom. To když trefí Groova, tak ho to snad anihiluje. A jako sekundár má sonickou pušku, taky prototyp. Jó, když je někdo šéfem vědecký sekce, to má pak přístup prakticky ke všemu. Vlezli jsme do cvičnejch exoskeletů a připojili se na řídící počítač.

„Tak jo, vážení, jdeme na to,“ oznámil jsem s úsměvem a nahrál jsem informace z datatabletu. „Napřed trochu zastřílení a pak to rozjedeme ve virtuálu.“ Zástřel byl otázkou pár minut a pak se rozjela vlastní simulace. V zorným poli se objevili Fredy s Eve – a za nima Groov. Fredy zareagoval jako první a Groov zmizel. U Fredyho jména naskočila jednička.

„To bylo dobrý,“ zaslechl jsem Evin hlas.

„Groov na třech hodinách, 50 metrů!“ vykřikl Fredy a začal se otáčet vpravo. Eve mu ale stála v palebným poli a tak jsem Groova sejmul já.

„Eve, proč jsi ho sakra nesejmula?“ křičel rozčíleně Fredy.

„Byl moc blízko, koupili bysme to!“

„Rozptýlit!“ vydal jsem rozkaz a rozeběhli jsme se každej v jiným směru. Sál byl velkej až dost.

„Groov na pěti hodinách, 500 metrů,“ křikl Fredy a už se otáčel. „Kurva, další na dvanácti, 100 metrů!“ Následovaly dva záblesky v rychlým sledu za sebou. U Eve naskočila jednička, u Fredyho dvojka. Fredy vyrazil vpřed, eve ustupovalo bokem ode mě a já zůstal stát. Za chvíli jsme vytvořili trojúhelník. Optimální palebná pozice pro každýho.

„Deset hodin, 100 metrů!“ křikla Eve a okamžitě vpálila. Bohužel týmž směrem, co stál Fredy. Z pulzní pušky. A na plnej výkon.

„Zásah, „ oznámil jsem a u jejího jména naskočila dvojka. Počítač však ještě vyhodnotil vedlejší efekt zásahu. A tím byla tlaková vlna. Fredy se poslušně skácel k zemi.

„Kam to, kurva, střílíš, kotě?“ křičel Fredy vztekle, zatímco se válel po zemi.

„Sakra,“ zavrčela Eve. „Zapomněla jsem snížit výkon,“ omlouvala se.

„Jo tak zapomněla,“ reagoval posměšně Fredy.

„Klid, panstvo,“ vložil jsem se. Všichni jsme se tak soustředili na tuhle pitomost, že jsme přehlídli další Groovy. Já toho svýho zahlíd až když jsem koukal na vnitřek jeho tlamy. Na displeji se mi objevilo: Žere tě Groov. A pak u mýho jména zazářilo: Subjekt eliminován. Skončil jsem. Eve na tom nebyl o nic líp. Vypálila sice ze soniku, ale to Groovi jen trochu zlámalo nožičky. Na další výstřel nebyl čas. Tlama se bleskově přiblížila. Fredy se ještě pokusil zachránit situaci, ale kromě Groova trefil i Eve. I u Evina jména zazářilo: Subjekt eliminován.

„Kurva!“ zařval Fredy. „Stopni to Berrete, posrali jsme to!“

Vypnul jsem program a zvedl si hledí helmy. „No tak to bylo na začátek dost slabý. Jeden sežranej, jeden sejmutej vlastním člověkem a jeden, co myslí koulema a střílí kolenem,“ zhodnotil jsem výsledek simulace. Fredy se ještě pořád válel po zemi a klel o sto šest. Vylezl jsem ze skeletu a došel k terminálu. „Měli bysme to pěkně probrat a poučit se z toho. V takovýmhle stavu nahoru nemůžeme!“ Fredymu se konečně podařilo postavit se a s prskáním vylezl ven. Eve už stále u mě. „Měla jsem vám říct, že ty moje zbraně jsou ještě pořád hodně experimentální,“ omlouvala se.

„Jo, to měla,“ procedil skrz zaťatý zuby Fredy a přidal se k nám.

„Emoce stranou,“ okřikl jsem je. „Tohle je simulátor. Venku by už Groové hlodali naše kosti.“ Oba přikývli. Pustili jsme se do analýzy záznamu.

Po půlhodině jsem spustil další simulaci. Tentokrát to bylo o něco lepší. Jen o něco, protože Fredy se nechal sežrat při zachraňování eve. Bylo jasný, že mu to dneska dvakrát dobře nejde. Další analýza a další simulace. Tu už jsme přežili všichni, ale skóre bylo pěkně mizerný co do procentový úspěšnosti zásahů.

„Pro dnešek konec,“ oznámil jsem. „Moc nám to nejde. Půjdeme ještě na simulátor koordinací a pak se uvidí, jestli vůbec stojí za to lízt nahoru.“

„Hmm,“ zabručel Fredy a bylo vidět, že se necejtí zrovna nejlíp. Eve byla taky zamračená. „Myslela jsem, že mi z posledního výcviku aspoň něco zůstalo. Ale zdá se, že se za mě stala podzemní krysa.“

„No, napoprvý to není lehký pro nikoho,“ snažil jsem se ji povzbudit a sám pro sebe si dodal: A občas to zvořou i profíci.

„Já vím, ale i tak, tohle bylo fakt strašný.“

„Jo, to bylo,“ souhlasil jsem, zatímco jsme šli chodbou na další stanoviště.

Vešli jsme do obrovský přírodní jeskyně, která sloužila coby koordinační simulátor. Na počítači jsem zvolil jeden z obtížnějších programů a Eve vysvětlil, o co tady jde. „Cílem je vyzkoušet si koordinaci pohybů, city v ovládání exoskeletu a tak podobně. Teď nesimulujeme Groovy, ale exoskelet,“ ukázal jsem na kombinézu s řadou senzorů a VR helmu. „Tady se můžeš naučit spoustě fint v ovládání skeletu, jejichž učení by ti ve skutečným skeletu trvalo příliš dlouho. Předpokládám, že vlastní exoskelet máš?“ zeptal jsem se. Přikývla.

„Dobře, natáhni si jeho parametry do počítače, teprve pak se převedou do obleku.“ Podal jsem jí kombinézu a helmu.

Nakonfigurovali jsme si obleky a pustili se do simulace. Neznalýmu pozorovateli by to přišlo jako pěkná opičárna tam takhle pobíhat, krčit se a protahovat se. Ale je to docela makačka, protože oblek dokáže věrně nasimulovat kompletní chování skeletu a není rozhodně příjemný, když začne simulovat třeba poruchu posilovače řízení. To pak člověk ty kila doslova cejtí.

Téměř hodinu jsme blbli a pak se šli pokochat výsledky. Bylo to o poznání lepší, než na střelnici. Bylo to vynikající, obzvláště u Eve, kde se ukázalo, že její xenoneurální spoje jsou rychlejší a výkonnější než ty naše. Sebeuspokojení nám přímo zářilo z očí.

„Teď si dáme oběd a pak vyrazíme na povrch do bezpečný zóny,“ rozhodl jsem se. Bezpečná zóna je vlastně reálná střelnice. Je to něco jako rezervace, v níž se chovají Groové sloužící jako cvičný cíle. Tedy, chovají – vlastně tam jsou, protože se je pořád ještě nikomu nepodařilo vyhubit. A to je to v podstatě uzavřená zóna. Hermeticky uzavřená. Nebo se to aspoň tak říká.

„Dobře, sejdeme se za hodinu u výtahu,“ řekl Fredy po lehkým obědě, který jsme si dali v kantýně u střelnice.

„U výtahu?“ zeptala se Eve. Ukázal jsem do chodby označené EO. „Nejrychlejší cesta na povrch. Berte to jako každou normální misi nahoru,“ řekl jsem, ještě než nastoupili do vozu. Jakmile odjeli, spojil jsem se s plukovníkem.

„Budu potřebovat dva bezpečnostní androidy,“ oznámil jsem

„Ale?“ podivil se plukovník.

„Fredymu to moc nešlo a náš plukovník má moc nebezpečný hračky. I když uznávám, že jsou impozantní.“

„Je mi to jasný,“ poznamenal plukovník s pobavením v hlase. „Ale u Fredyho bych to opravdu nečekal.“

„Já taky ne.“

„V kolik a kde?“

„Za hodinu v přechodový komoře na střelnici A2.“

„Máš je mít. Myslíš, že to bude stačit?“ zeptal se s obavou v hlase.

„Jo, určitě. Podle poslední zprávy nahoře moc červíků není. Trochu si zastřílíme, prolezem pár trosek a padáme zpátky.“

„V A-dvojce byli naposledy chlapi od úderný jednotky před měsícem. Od tý doby se to tam nejspíš pořádně změnilo.“

„Sakra, o tom jsem nevěděl.“

„Tak teď to víš. Mám tu satelitní snímek ze středy. Měla by tam být A-dvojka jako na dlani.“ Chvíli bylo ticho. „Nic. Zdá se, že je tam klid. Na tý fotce není skoro nic vidět, což ale neznamená, že tam nic není.“

Trochu se mi ulevilo. „I tak chci ty androidy. Pro jistotu.“

„Jasně, budou tam.“

„Končím, jdu se připravit.“

„Hodně štěstí. A dejte mi na Westwoodovou pozor. Nechci, aby se jí něco stalo. Štábu by se to vysvětlovalo blbě.“

„Rozumím,“ potvrdil jsem a nasedl do vozu.

Za hodinu jsme stáli před dveřma výtahový šachty. Cesta vedla do horních pater komplexu a na povrch. Eve měla modifikovanej exoskelet a už při prvním pohledu bylo jasný, že je určenej především pro vědecký účely. Přesto byly zbraňový systémy impozantní – obzvlášť pulzní puška, jejíž uchycení na pravým předloktí bylo udělaný s důrazem na detaily. Zkontrolovali jsme si zásoby munice, energie a v případě Eve i kyslíku a rozdělili si velitelský funkce. Jako obvykle zbylo velitelování na mně, protože Eve se svý vědy vzdát nehodlala a Fredy zase odmítal nést za cokoliv kromě sebe odpovědnost. Vyjel jsem nahoru jako první, po pěti minutách dorazila Eve a nakonec za dalších pět minut Fredy. Nahoře už na nás čekali oba androidi. Jejich těžká výzbroj dávala jasně najevo, proč tam jsou.

„Fredy se na mě kysele podíval. „Tos nemusel,“ ucedil opovržlivým tónem. „Jenom kvůli tomu, že nám to na střelnici nešlo…“

„Ne kvůli tomu,“ opravil jsem ho. „V A-dvojce byla poslední mise před měsícem. Vod tý doby tam nebyla ani noha – teda pokud nepočítáš ty červí.“

„Sakra,“ zmohl se na prostou odpověď Fredy.

„Berrete?“ ozval se mi v hlavě plukovníkův hlas.

„Ano?“

„Vaše mise byla překvalifikována na průzkumnou, tak si dejte bacha.

„Už zase?“

„Není to můj nápad, přišlo to z velení jakmile se doslechli o tom, že máte v plánu výlet do A-dvojky. Jak jsem říkal, měsíc už tam nikdo nebyl.“

„Rozumím,“ odpověděl jsem kysele a podíval se na Fredyho a Eve. „TCTVV,“ řekl jsem nahlas. Fredy vycenil zuby v úsměvu. „Říkal jsem ti to,“ chraplavě se zasmál.

„O co jde?“ zeptala se nechápavě Eve. „Co je to za zkratku?“

„Ti Co To Vždycky Vodserou,“ řekli jsme s Fredym současně. „Vymyslel to Fredy,“ pokračoval jsem.

„Nechápu,“ zavrtěla hlavou Eve.

„Naše mise právě byla překvalifikována ze cvičný na průzkumnou.“

„Sakra,“ vydechla Eve.

„Co to vodpískat?“ navrhl Fredy.

„To už dost dobře nejde. Přišlo to z velení.“

„To je to tak vážný?“ zeptala se Eve.

„Jo,“ odpověděl jsem přímo. „Měsíc už tam nikdo nebyl. Může tam bejt kdo ví co.“

„A vy si myslíte, že vám tam budu na vobtíž, co?“ vyprskla Eve. „Po tom dopoledni…“

„Ne, o to tady nejde. Prostě seš další průzkumník. TCTVV. Horší je, že nemáme žádný informace. A měsíc je sakra dlouhá doba. Obzvlášť pro Groovy. Jediný co máme je satelitní fotka ze středy. Fakt slabý.“ Podívali jsme se na sebe.

„TCTVV,“ shrnula to Eve a usmála se.

„Tak jo, půjdeme na to,“ řekl jsem nepříliš vesele a obrátil se k oběma androidům. Spojil jsem se s nima na vnitřním okruhu. „Identifikujte se.“

„T1,“ ohlásil se tan vlevo. „T4,“ oznámil druhý.

Takže Terminátoři, pomyslel jsem si. Výborně. Aspoň že nám plukovník poslal to nejlepší co máme.

„Priority?“ pokračoval jsem.

„Ochrana kapitána Berreta, signatura 441; ochrana kapitána Fredyho, signatura 438; ochrana plukovníka Westwoodové, signatura 636. Primární cíle. Likvidace Groovů a veškerého mimozemského života. Sekundární cíle.“

„V pořádku,“ potvrdil jsem. „Přebírám velení mise.“

„Rozumíme.“

„Collinsi?“ spojil jsem se se základnou.

„Collins, rozumím. Co potřebujete?“

„Chci mít otevřený kanál pro trvalý spojení. A pošli mi satelitní snímek A-dvojky.“

„Vy nejdete trénovat?“ podivil se seržant.

„Ne, udělali nám z toho průzkum.“

„Rozumím. Posílám snímek. Chcete, abych ještě někoho kontaktoval?“

„Ne, jde s náma plukovník Westwoodová z vědecký sekce.“

„Dobře. Nechám kanál otevřený a zapnu záznam.“

„Berret konec,“ ukončil jsem spojení.

„Připojte se všichni na interní komunikační okruh a otevřete si kanál na základnu,“ řekl jsem a na displeji sledoval připojení. Za okamžik se u všech čtyř jmen objevil zelenej indikátor.

„Dobře. Dámy a pánové, vítejte na okružní cestě peklem. Připoutejte se prosím a za jízdy nekuřte. Příjemnou zábavu vám přeje Lucifer,“ řekl jsem na úvod, aby se trochu uvolnila atmosféra. Fredy se zasmál. „A jedem!“ Sklopili jsme hledí a vyrazili k přechodový komoře.

Venku bylo jako obvykle šedivo a hnusně. Vylezli jsme z jeskyně, v níž byla ukrytá přechodová komora, a došli na okraj srázu. Dole pod náma se táhla planina pokrytá šedým sněhem z něhož tu a tam trčely pahýly stromů a trosky budov. Dřív tady bylo nějaký maloměsto, ale potom, so se jím prohnalo několik invazí Groovů toho z něho moc nezbylo. Zapnul jsem zesilovač záření a podíval se dolů. Do obrazu jsem si promítnul snímek ze satelitu a přepnul na infra. Nikde nic. Absolutně mrtvo. Fredy ukázal doleva ke kruhový struktuře. Bejvalej stadion. Potom Grooví hnízdo.

„Nikde nic,“ potvrdil moje zjištění.

„UV emitor asi dva kilometry odsud, na západ,“ oznámila Eve.

„Tak přece jen tady někdo je,“ podivil se Fredy. „Vidíš něco konkrétního, Eve?“

„Je to moc daleko.“

„Imobilní objekt, 2 × 2 metry. Hranol z neznámého materiálu,“ upřesnil identifikaci T4. „Souřadnice nelze přesně určit.“

„Dva kilometry? Tak to bysme se na to mohli jít podívat,“ rozhodl jsem.

Sestoupili jsme po strmý cestě a ocitli se na bejvalým předměstí. Asfalt na silnici byl místy rozlámanej a jeho kusy trčely v bizarních skulpturách všemi směry.

„Dávejte bacha, kam šlapete,“ ozval se Fredy jdoucí vpředu.

Zapnul jsem si radar. Silnice pode mnou vypadala, jako by po ní šlapal obrovskej dinosaurus.

„Doufám, že jdeme správným směrem,“ řekl jsem si napůl pro sebe.

„Provedl jsem aproximaci souřadnic,“ ozval se T1, „a mám v programu 3D modelové navádění, takže se mi podařilo to místo lokalizovat s přesností plus mínus deset metrů.“ Eve překvapením hvízdla. „Páni, ještě že vás s sebou máme, T1 a T4.“

„Děkuji, pane. Následujete mě, prosím.“ T1 přešel do čela skupiny. Zahnuli jsme vpravo a vydali se po bejvalým bulváru k západu. Trosky budov působily pochmurně. Kdysi to muselo bejt pěkný město, teď to bylo město duchů. Urazili jsme asi 300 metrů, když se Fredy náhle zastavil a prudce se otočil doleva. Vulkán zahučel. Automaticky jsem se připravil k obraně.

„Co tam máš, Fredy?“ zeptal jsem se a zkoumal detektory.

„Nevím, ale něco nás sleduje. Na detektoru jsem měl dva body. Bylo to jen mihnutí, ale byly tam.“ Ukázal k ulici křižující naši cestu. Zvýšil jsem citlivost pohybovýho detektoru. Naskočilo mi několik falešnejch cílů způsobenejch interferencema.

„Nemáš nastavenou příliš vysokou citlivost detektoru? Mně to ukazuje nějaký falešný cíle,“ zeptal jsem se.

„Ne, mám standardní nastavení,“ zareagoval podrážděně Fredy. Vulkán pořád hučel.

„Co ty, Eve?“

„Nic.“

„T1, T4?“

„Negativní.“

„Slyšels to, Fredy. Nic tady není,“ řekl jsem uklidňujícím tónem.

„Je! Cejtim to!“

„Hele, nebudem se tady honit za nějakejma fantómama,“ došla mi trpělivost. Ještě jsem si celou vymezenou oblast prohlídl v UV, v infra i ve viditelným spektru. Nikde nic.

„Pokračujem,“ zavelel jsem a otočil k Eve. A pak se to stalo. Na pohybovým detektoru blikl bod vlevo ode mě a pak se během okamžiku změnil ve světelnou stopu na displeji. Stopu mířící ke mně.

„Bacha, Berrete! Nad tebou!“ vykřikla Eve a já se poroučel k zemi, doleva. Zaburácely kanóny našich Terminátorů a třeskl výstřel ze soniku. Byl jsem v křížový palbě a vůbec se mi to nelíbilo. Kus vedle mě dopadlo na zem jakýsi blanitý vejce a rozstříklo se ve žlutozelenej děsně smrdící sliz. Pět sekund – a bylo po všem.

„Oblast zajištěna, vetřelec eliminován,“ oznámil věcně T4. Pomalu jsem se zvedl, stále ještě docela dost otřesenej. Eve už se skláněla nad zbytkem vetřelce a vytahovala mikromanipulátor.

„Doprdele…“ zhodnotil jsem situaci prostě. „Co to sakra bylo?“

„Já ti to říkal, že po nás něco jde!“ zavrčel jízlivě Fredy. Vzal jsem vzorek toho slizu a vydal se k Eve. „Má někdo záznam toho, toho něčeho?“ zeptal jsem se trochu roztřeseným hlasem. Kompenzátor emocí nefungoval zrovna spolehlivě.

„Jasně,“ přisvědčila Eve a pustila na vnitřní okruh zpomalenej záznam ze svý holokamery. Přiřítilo se to zleva, z míst kam předtím koukal Fredy a vypadalo to jako hodně přerostlej netopejr. Mělo to čtyři mrňavý ručičky, v nichž to svíralo vejce, který se na mě nejspíš snažilo svrhnout. Na hlavě, teda aspoň myslím, že to byla hlava, to mělo dva páry tykadel a složený oči. Zase nějakej nepovedenej mutant. Víc toho vidět nebylo, protože se to pohybovalo strašně rychle. Pustilo to vejce a za sekundu to zasáhly projektily a rázová vlna a šlo to v kusech k zemi. Záznam měl všeho všudy devět sekund. Podíval jsem se na zbytky na zemi. Svítily na třistapadesáti, takže to byl novej mutant. Moc toho z něj nezbylo, takže víc toho určit nešlo.

„Vypadá to jako kříženec netopejra, Groova a kdo ví čeho ještě,“ poznamenala Eve a uložila mikromanipulátor se vzorky do pouzdra na holeni. „Zase něco novýho. Ta jejich evoluce má přímo raketovou tendenci. Zatímco na Zemi se organismy vyvíjej miliony a miliony let, u Groovů, zdá se, se evoluce počítá na měsíce. V tom hnízdě jsi měl pravdu, Berrete. Je to děsivá představa, že bysme co nevidět mohli stát sami proti sobě.“

„Co měl znamenat ten hnusnej pukavec?“ zeptal se Fredy obcházející obloukem flek slizu na sněhu.

„Netuším,“ odpověděla Eve. „Taky je to nový.“

„Identifikační stopa?“ napadlo mě náhle.

„Něco jako chemická vysílačka? Jako měl třeba hmyz feromony.“

„To by mohlo bejt,“ přisvědčila Eve.

„Třeba jim to nesmrdí a třeba to umí ještě něco jinýho,“ pokračoval jsem v úvahách.

„Jo, jako se třeba z toho naklonuje milion mrňavejch Groovů,“ uchechtl se Fredy.

„Necháme tyhle úvahy vědátorům,“ rozhodl jsem. „Tady a teď na nic nepříjdeme.“

„Souhlas,“ přisvědčil Fredy.

„Pokračujem,“ řekl jsem a uložil pouzdro se vzorkem.

Vyrazili jsme dál a ostražitě se koukali kolem sebe. Detektory jsou dobrá věcička, ale vizuální kontrola je stejně důležitá. T1 po chvíli zabočil vpravo. Přelezli jsme hromadu sutin a stanuli na náměstíčku. A v jeho středu se černalo ústí šachty vedoucí do podzemí.

„Sakra, hnízdo,“ varovala nás Eve.

„Tak to abysme šli radši jinudy. Nevím, jak je to možný, ale poslední dobou nejsme v hnízdech vítanými hosty,“ poznamenal Fredy. Tentokrát jsem nebyl proti. Vypadalo to na hnízdo první generace, ale i tak. Pod zemí mohlo bejt cokoliv. Eve si pořídila několik záznamů a pak jsme se vrátili.

„Jestli zbude čas, ráda bych se sem ještě podívala,“ řekla a podívala se na mě.

„Souhlas. Pokud bude čas,“ potvrdil jsem.

Obešli jsme pro jistotu celej blok a pokračovali dál mezi zbytky obchodní čtvrti. Vytlučený neonový reklamy se válely všude kolem. Začalo se smrákat. Vypnul jsem zesilovač záření a mrknul na odpočet času. Ještě nám zbejvaly tak dvě hodiny, než bude úplná tma. A nebo taky ne, protože se od východu blížila hradba černejch mraků. V dálce byly vidět občasný záblesky.

„Měli bysme si pospíšit,“ varoval jsem ostatní a ukázal na východ. „Žene se sem nějaká bouře. Odhaduju to tak na hodinu dvě.“

„Collinsi?“

„Ano, pane?“

„Máte nějaký přesnější informace od meteorologů?“

„Zatím je její centrum tak sto kilometrů od vás a postupuje vašim směrem.“

„Rozumím.“

„Slyšeli jste to. Musíme pohnout,“ zavelel jsem k rychlejšímu postupu.

„Zase se to všecko začíná srát,“ poznamenal otráveně Fredy. „Vždycky když někam vylezem, tak se to nakonec posere…“

„No jo, už jsme holt takový,“ odpověděl jsem mu zvesela. „Přitahujem trable jako magnet přitahuje železný piliny.“

„Ještě pořád chceš bejt s náma?“ Otázka směřovala k Eve.

„Jasně, proč ne? Já jsem taky dokonalej magnet na průsery.“

„No bezva!“ zavrčel Fredy. „Tři šílenci venku. To je snad horší než atomovka v obejváku.“

„Co?“ zeptala se nechápavě Eve.

„Víš jakej bordel dovede udělat atomovka v obejváku?“ zeptal se zcela vážně Fredy. Rozesmál jsem se. Fredyho vtipy a přirovnání byly občas trochu mimo. Ale za ty roky jsem si na ně už zvyknul.

„Anomálie sto metrů před námi,“ oznámil T1. Přepnul jsem na UV. K obloze se zvedala polokoule charakteristický záře.

„Fajn, připravte se. Nevíme, co můžem čekat.“ Podíval jsem se pozorněji na sutiny kolem. Vypadaly nějak divně. Nějak moc uměle. Fredy se zastavil a otočil směrem ke mně, pak zase zpátky.

„Něco tady nehraje,“ zašeptal zlověstně.

„Stát!“ Znovu jsem si prohlídl sutiny. Zaujali jsme obraný pozice. Zobrazil jsem si snímek ze satelitu a pátral po neobvyklejch věcech. Bylo tam jedno místo, co vypadalo tak nějak kruhově – jako kolo s paprsky.

„Základno, potřeboval bych přesně zaměřit.“

„Jistě, pane,“ odpověděl seržant a za chvíli už jsem měl v počítači souřadnice našeho týmu. Vložil jsem je do satelitní mapy a na něj přiložil snímek oblasti. Stáli jsme přímo na jednom z paprsků.

„A kurva! Hnízdo!“

„Další generace,“ zareagovala Eve. „Nová topografie, řekla bych hnízdo třetí generace.“

„My máme ale kliku,“ poznamenal Fredy a sarkasmus z jeho hlasu přímo tryskal. „Jednomu hnízdu se vyhneme, abysme vlezli do dalšího. My furt lezem do nějakejch hnízd.“

Zapnul jsem ultrazvukovej skener a sondoval zem. Nikde ani stopa po tunelech nebo dutinách.

„Co teď?“ zeptala se Eve.

„No, když už jsme došli tak daleko, tak bych se na to podíval. Především na tu anomálii. Nevypadá to, že by tu bylo nějak živo.“

„Ale co nevidět bude,“ ucedil Fredy. Si piš, že bude. Všude, kam vlezem, je hned živo.“

„Plukovníku, předpokládám, že posloucháte…“

„Předpokládáte správně, kapitáne,“ zasmál se plukovník.

„Za jak dlouho by tu mohla bejt Spektra? Kdyby se něco zvrtlo…“

„Tak do čtvrt hodiny.“

Napadla mě šílená myšlenka. Měli jsme sice s sebou Eve, ale taky dva Terminátory. Stálo to za to.

„Ať odstartuje. Jdeme se podívat na tu anomálii.“

„Berrete, víte, co jsem vám říkal?“

„Jo, jsem si toho plně vědom. Vím, co dělám.“

„Tím si nejsem zrovna jistej.“

„Takže to máme zrušit?“

„Je to na vás.“

„Fajn, takže jdeme dál.“

„Dobře, Spektra startuje za pět minut.“

„Zpátky poletíme,“ oznámil jsem ostatním.

„Bezva,“ poznamenal s pochmurným nádechem Fredy. „Doufám žes neobjednal zase ten samej likvidační tým.“

„Netuším, kdo bude mít tu čest zachránit nás z průseru,“ odpověděl jsem naprosto klidně.

„Pokračujem,“ Oznámil jsem. Zaujmout pozice 1-1-2-1.“

T1 vedl naši skupinku sebevrahů, já šel za nám, za mnou Fredy s Eve a T4 nás jistil zezadu. Postupovali jsme pomalu a opatrně. Detektory zatím nic neukazovaly. Zatím. Netrvalo dlouho a došli jsme do středu kola. Kdyby to tak nevypadalo na snímku ze satelitu, nikdy bych to za střed nepovažoval. A v tom středu jsme objevili tu věc. Zářila na třistapadesáti jako maják a byla mi podezřele povědomá. Přiblížili jsme se a utvořili kolem ní půlkruh. Obešli jsme to. Stálo – tedy vlastně stál, protože to byl kontejner – volně na zemi a nic do toho ani z toho nevedlo. Aspoň co jsme viděli.

„Sakra, vždyť je to dieselagregát!“ vyhrkla Eve a přiblížila se k otevřený straně. „No jasně. Vojenská elektrocentrála, typ NC47. Á, je tady naše stará známá houba.“

Původně sklopná stěna kontejneru byla pryč a tak byl vnitřek dobře viditelnej. V horní části, na rámu, stál motor a pod ním dole alternátor a ovládací prvky s měřáky. Všechno bylo doslova prorostlý tou houbou. Podíval jsem se na střechu kontejneru. Vytvaroval se tam jakejsi talířovitej útvar. Byl jsem si jistej, že tam před chvílí nebyl. Upozornil jsem na to Fredyho a Eve.

„Ten alternátor běží,“ řekla překvapeným hlasem Eve stojící u generátoru s rukama položenýma na konstrukci. Mrknul jsem na jeden z měřáků. Ručička byla zaseknutá na 150 voltech. Položil jsem ruku na konstrukci tak, abych se vyhnul houbě. Senzory v rukavicích zachytily chvění. Zobrazilo se mi frekvenční spektrum. Vytáhl jsem směrovej mikrofon a namířil ho na motor. Nic. Namířil jsem ho na alternátor a zaslechl charakteristický hučení.

„No jo. Jak je to možný?“ Strčil jsem do zásuvky sondu. Žádnej signál.

„To je divný. Běží to, ale žádnej proud z toho neleze.“

„Kapitáne Berrete,“ ozval se T1 „zachytil jsem vysílání. Signál na 30 kilohertzech.“

„Ultrazvuk? Odkud se bere?“

T1 ukázal na kontejner.

„Vysílačka?“ podivil se Fredy. „Že by Groové vynalezli vysílačku? To se mi nechce věřit.“

„Byl tam ten signál i předtím?“ zeptal jsem se.

„Ne, objevil se, až když se na střeše vytvořila ta anténa.“

Takže anténa. Houbová anténa. Grooví vysílačka. Přestávalo se mi to líbit. Napřed ten netopejr, teď tohle.

„Eve, zjistila jsi něco?“

„Je to celý nějakým způsobem modifikovaný. Ta houba má v sobě zakomponovanou spoustu prvků. Ale potřebovala bych lepší vybavení. Abych to mohla upřesnit. Možná to bude znít bláznivě, ale nedalo by se to odvízt na základnu?“

Překvapením jsem zamrkal. „To je ale pěkně blbej nápad,“ vyprsknul jsem. „Vzít na základnu Groovskej produkt, u kterýho ani nevíme, co je zač.“

„No a?“ podotkla Eve. „Už několikrát jsme dole měli živýho Groova a spoustu dalších věcí. Navíc je to vojenská základna s hermetickým pásmem, je dobře střežená a skvěle vybavená.“ Na slovech skvěle vybavená dala důraz. „Věda se v terénu za těchhle podmínek moc dobře dělat nedá.“

„tohle mi nepřísluší rozhodovat,“ rozhodl jsem se okamžitě vycouvat. „To je záležitost základny. Budeš se muset spojit se základnou.“

„Klidně,“ prohodila Eve.

„Plukovníku?“

„Slyšel jsem všechno. Jste velitel vědecký sekce, takže máte právo něco takovýho požadovat. Ale není to jen na mně – potřebujete souhlas bezpečnosti a především velitele základny. Spojím se s ním.“

„Děkuju.“ Chvíli bylo ticho. Pak se ozval hluboký hlas generála Webera.

„Povoluje se, ale musíte dodržet veškeré bezpečnostní procedury. Pokud vím, tak k vám míří SC13. Naložte ten váš objekt na palubu a pilot vás dopraví na základnu do karanténní zóny E3. Pošlu vám potřebné instrukce.“

„Rozkaz, pane,“ odpověděla Eve s radostí v hlase. Spojím se se svými lidmi a řeknu jim, aby na nás čekali s potřebným vybavením.“

„V pořádku, plukovníku,“ řekl generál. „Máte to na starost.“

„Rozumím, pane.“

Zdá se, jako by poslouchal celej štáb, pomyslel jsem si. Proto to šlo tak hladce. My máme ale kliku…

„Kapitáne,“ otočil se ke mně T4. „Změnilo se schéma signálu.“

„Cože? Sakra, co to má znamenat?“

„Netuším, pane.“

„Radši to nechtěj vědět,“ přidal se Fredy. „Nemuselo by se ti to líbit.“

„Potřebuju spojení se Spektrou. A fofrem!“

„Tady Collins, Spektra na příjmu, kanál 547.“ Nastavil jsem příslušnou hodnotu.

„Kapitán Berret, slyšíte mě?“

„Seržant Mosey, celkem dobře, pane,“ dolehl ke mně hlas zkreslenej atmosférickýma poruchama. „Zase v průšvihu, pane?“

„Zatím ne, ale řekl bych, že co nevidět nějakej přijde. Potřebujem odvízt jeden objekt, za jak dlouho tady můžete bejt?“

„Mám vás zaměřený. Tak do pěti minut. Tady nahoře je docela nepříjemně. Ta bouře postupuje rychleji, než se čekalo.“ Jako v odpověď se poměrně blízko zablesklo a zaduněl hrom. Kompenzátor jasu mi okamžitě odpojil zesilovač záření. Všecko se ponořilo do temnoty.

„Doprdele, to nám ještě scházelo,“ zaklel jsem. „Vždyť to tady mělo bejt nejdřív za dvě hodiny:“

„Jo, to nám taky říkali, když jsme startovali. Zdá se, že to postupuje v pásmech a tohle je zrovna to, co družice nezachytila.“

Přepnul jsem do viditelný části spektra a obraz přeložil infra spektrem. Nestálo to za moc, ale aspoň něco. Další záblesk a zadunění.

„Groov na deseti hodinách, 200 metrů!“ vykřikla Eve. A je to tady. „Beru ho!“ Bleskově jsem se otočil oním směrem a stiskl spoušť. Záblesky proťaly šířící se temnotu a hromada sutin na okraji vylítla do vzduchu. Objevil se červenej flek Groova. Palebnej počítač zaměřil a následovala další dávka. Červenej bod se rozletěl na kusy. Detektor pohybu ožil.

„Sakra! Seržante, pohněte kostrou! Začíná tady bejt horko!“

Další dva body se objevily napravo ode mě. Fredyho Vulkán zaburácel a body se rozplynuly. Zablesklo se a zahřmělo.

„Sakra, skoro nic nevidím!“ křičela Eve. Vypálil jsem čtyři světlice. Mdlý světlo ozářilo několik Groovů sunoucích se ulicema. Kanóny Terminátorů se rozštěkaly. Přede mnou se rozletěla hromada suti a zpod ní vylezl obrovskej Groov. Eve na nic nečekala a vypálila z pulzní pušky. Exploze, zahřmění a rázová vlna s náma zacloumala.

„Sakra, to je hračka,“ zhodnotil výsledek Fredy. Po Groovi zbyl několikametrovej kráter.

„Bacha vlevo!“ vykřikla Eve a já se prudce obrátil. Zleva se blížilo pavoukovitá příšera velká jako náklaďák. Mutant jako hrom.

„Co to, kurva, je?“ Vypálil jsem dávku z Hefaista. Čtyři článkovaný nohy se rozlítly a tělo se skácelo na zem. Ze zadní části se vztyčilo něco jako jedovej trn u škorpióna a vylítlo z něho vlákno směrem ke mně. Prudce jsem uhnul a sledoval, jak se vlákno s mlasknutím přilepilo k zemi. Na nic jsem nečekal a poslal po vlákně napalmovej pozdrav.

„Berrete, k zemi!“ poslušně jsem se skácel. Zablesklo se a tlaková vlna se mnou trhla.

„Kurva, další vpravo,“ křičel Fredy a vyslal k pavoukovi proud plazmy. Lepkavý vlákno se se zaduněním přichytlo na stěnu kontejneru. Zvedl jsem se a z pokleku vypálil na nohy. Tělo se naklonilo na stranu. T1 mu poslal raketu, ale tělo se mezitím sesulo na zem a raketa ho minula, aby se ovšem potkala s tělem zvedajícího se Groova za ním. Exploze ho roztrhala na kusy. Pavouk vypustil další vlákno a T1 to málem schytal. Chybělo pár decimetrů. Eve vypálila další puls. Pavouk explodoval.

Nad hlavou nám přeletěla Spektra a rachotící kanóny jasně dokazovaly, jaká je situace.

„Nemám kde přistát!“ hlásil Mosey. Máte tam dole pěknej zmatek!“

Fredy vypálil další dvě světlice. Znovu se zablesklo a hrom přehlušil vše ostatní.

„Dávejte si bacha na pavouky!“ křičela Eve a pálil o sto šest. Další se objevil za kontejnerem a vlákno se přilíplo pár metrů přede mnou.

„Zapnout deflektory!“ rychle jsem posunul ovladač výkonu na maximum. Právě včas. Vlákno mě zasáhlo do zad a srazilo na zem. Deflektor zafungoval skvěle, vlákno se svezlo po poli, ale nárazu se vyhnout nedalo.

„Sakra! Odešel mi palebnej počítač!“ křičel jsem. „Zaměřuju vizuálně, nelezte mi do pole!“

Eve vypálila další puls a země se zachvěla. Nad hlavou nám znovu přeletěla Spektra, tentokrát opačným směrem a zasypala vetřelce smrští střel.

„V tomhle bordelu ten kontejner nikdy nenaložíme!“

„To máš pravdu, musíme odsud vypadnout, je jich příliš moc!“ křičel Fredy.

„Potvrzuji,“ ozval se Mosey. „Máte jich tu až tak dost a další se stahujou z okolí – doslova vylejzaj zpod sutin.“

„Začíná tu jít vo kejhák!“ křikl Fredy a vypálil dávku plazmy na zvedajícího se Groova. Přede mnou se objevil další pavouk, o něco menší. Uhnul jsem letícímu vláknu a s výkřikem na rtech mu poslal dvě dávky napalmu. Vzplál jako pochodeň a ozářil okolí.

„Konečně trochu světla! Aspoň k něčemu jsou dobrý!“ zasmála se Eve. Zablesklo se a v tom okamžiku zaburácel hrom. Zvedl se prudkej vítr.

„Kapitáne, sednu s otevřenou rampou na pár sekund hned za ten kontejner. Musíte se dostat co nejrychlejc na palubu a padáme odsaď.“

„Rozumím, seržante. Slyšeli jste to, jakmile Spektra dosedne, všichni dovnitř!“

„Rozumíme,“ potvrdili všichni a ustoupili ke kontejneru. Spektra ještě jednou zakroužila a v oblaku prachu a sněhu dosedla na zem. Rozběhli jsme se k osvětlený rampě. Vběhli jsme dovnitř. Jako poslední se na palubu vřítili Terminátoři. Zastavili jsme se těsně z rampou a zapnuli si magnetický podrážky. Eve vypálila dva pulsy do masy Groovů ženoucích se k rampě.

„Nahoru!“ vykřikl jsem a motory zařvaly. Spektra se zhoupla a už jsme stoupali. Pálili jsme otevřeným otvorem po všem, co se dole hejbalo. Poryv vichru Spektru strhnul na bok.

„Doprdele! Máme nějakou zátěž na pravoboku!“ slyšel jsem Moseyho rozčílenej hlas. Motory zavyly.

„Co se sakra děje?“

„Něco nás táhne k zemi!“ Spektra se naklonila na pravobok.

„Máte nějaký bomby? Jestli jo, tak je hoďte dolů!“ křikl Fredy.

„Máme jen nitrolový. Na ty jsme moc nízko! Vzalo by nás to s sebou!“ Moseyho hlas přeskakoval.

„Co trysky vespod?“

„Plnej tah a nepomáhá to.“ Spektra sebou škubla. „Doprdele! Motor na pravoboku je v tahu!“

„Collinsi! Máme tu problém!“

„Slyším. Plukovník už vydal rozkaz. Dvě I151 odstartovaly.“

„Než tady budou, jsme vyřízený!“

Ozvalo se několik nárazů a pak skřípění namáhaný oceli. Spektra se zhoupla – a rampa se utrhla a zmizela. Dole se to hemžilo jako v mraveništi.

„Kurva, těch tam je!“ zaklel Fredy.

„Seržante, připravte se na náraz!“ křikla Eve a posunula se ke kraji paluby. „Pošlu jim tam pořádnej pozdrav.“ Sklonila pulzní pušku a zamířila. Tušil jsem, co se chystá.
„Deflektory na plnej výkon! Všichni!“

Přišel záblesk a pod náma se okamžitě vytvořil neuvěřitelně rychle se rozpínající zářící prstenec. Tlaková vlna přišla okamžik na to a se Spektrou to trhlo jako by to byl jen kus papíru. Obrovská neviditelná síla náma mrštila do vnitřku lodi, kde jsme prorazili přepážku a zapadli do zbrojní sekce. Deflektory nás zachránili, ale většina našich systémů ve skeletech to nepřežila. Mosey byl naštěstí natolik duchapřítomnej, že jakmile nás tlaková vlna dostihla, odhodil palivový nádrže i veškerý bomby, takže když jsem s rachotem zapadli do trosek na zemi, nebylo nic, co by explodovalo a poslalo nás tak na věčnost. Zkusil jsem se spojit se základnou. Nic. Spojení bylo v háji. Zůstali jsme v tom sami, blízko hnízda, na místě plným Groovů. Pěkně nasranejch Groovů. Vyhlídka na budoucnost byla temná jako nejhlubší peklo, v němž jsem vězeli až po krk. Máme prostě kliku. Jsme přece TCTVV…