Sen

Vše začalo jednu podzimní noc. Zdál se mi velmi podivný sen, v němž mi několik lidí ukazovalo truhlici, nacházející se v zemi. Ale pokaždé, když jsem ji chtěla otevřít, probudila jsem se. Nedávala jsem tomuto snu příliš velký význam, ale i přesto jsem v hloubi duše cítila, že tímto snem něco začalo. Nedokázala jsem však přesně popsat co. Celý den jsem myslela jen na ten sen, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného a když jsem šla večer spát, bála jsem se, co se mi zase bude zdát. Přála jsem si, aby se sen již nevrátil, ale co jsem nechtěla, stalo se. Nyní jsem si ale všimla, že ta truhlice byla o něco větší a podlouhlejší než ve včerejším snu. Bála jsem se pomyslet na to, co měla připomínat, ale když jsem se snažila na truhlici nemyslet, bylo to ještě horší. Truhlice byla rakev. Celý den jsem byla jako ve snu, nevěděla jsem, co má tento sen znázorňovat. Nikomu jsem se s tím nesvěřila, nevěřili by mi. Večer jsem se bála jít spát. Měla jsem divný pocit v žaludku, nedokážu ho přesně popsat, ale nic příjemného to nebylo. Celou noc jsem se snažila bdít. Zpočátku se mi to dařilo. Za několik hodin nade mnou však spánek zvítězil a já se opět ocitla v tom stejném snu. Měla jsem příležitost rakev prozkoumat z blízka. Byla z masivního dubového dřeva. Když jsem se chtěla podívat dovnitř, probudila jsem se. Ten den jsem na tom byla hůř než všechny předcházející. Ale nejenom já, doma měli špatnou náladu všichni. Rodiče na sebe začali řvát a já jsem se snažila je uklidnit. A to se mi nepodařilo. Začali na mě křičet taky, že prý se nemám co plést do jejich záležitostí. To na mě bylo moc, snažím se je usmířit a ještě mi za to nadají! Oblékla jsem se a šla pryč. Zamířila jsem do lesa, sice už byla tma, ale to mi nevadilo, spíš naopak. Aspoň budu mít klid na přemýšlení. Kráčela jsem po nekvalitní asfaltce, v tichu zněly jen mé kroky. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že proti mně někdo jde. Bývala bych si člověka ani nevšimla, ale zastavil mě a zeptal se, jestli nevím, kolik je hodin. Pohlédla jsem na hodinky a po chvilce luštění jsem zjistila, že je pět minut po desáté. Pohlédla jsem do tváře tázající ho se a chtěla jsem mu odpovědět na jeho otázku. V tom jsem si všimla jeho očí. Nezajímalo ho kolik je hodin. Chtěl něco jiného, ale já jsem radši ani nechtěla vědět co. Dala jsem se do běhu, jenže jak jsem byla vystrašená, spletla jsem si směr a běžela dál do lesa. Když jsem si to uvědomila, už jsem nemohla nic dělat, ale zbývala ještě možnost, že poběžím nějakou lesní cestou, vedoucí zpět domů. Slyšela jsem jen své kroky, ale otočit jsem se nedokázala, na to mi chyběla odvaha. Asi bych nevydržela pohled do očí toho člověka, který za mnou určitě běžel. Dostala jsem se na křižovatku a odbočila vlevo. Cesta vedla do kopce, ale já jsem chtěla ihned odbočit do lesa, protože stezka, po níž jsem chtěla běžet by mě zavedla zpět domů. V tom se však stalo něco, co jsem nechápala. Člověk, který mě pronásledoval, se objevil přímo přede mnou. Stál tam na cestě a šklebil se na mě. Zůstala jsem stát jak přikovaná, nevěděla jsem, co se děje. Nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásku. Muž stojící přede mnou však ano. Zeptal se mě, proč se bojím. Jak to bylo myšleno netuším, ale jedno bylo jasné, rozhodně se za tím pro mě nic dobrého neskrývalo. Pohlédla jsem do jeho obličeje, teď již mířená se vším. Nezahlédla jsem však nic, jeho chladný obličej nejevil ani známku nějakých pocitů. Pomalými kroky se ke mně přibližoval. Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem to. Připadala jsem si jako ve snu. Nedokázala jsem svému tělu nic přikázat. Chtěla jsem běžet, dostat se co nejdál od spárů tohoto člověka, nebo spíše od tohoto zvířete, ale nešlo to. Dokázala jsem jen pozorovat jak se ke mně blíží. Zastavil se asi 2 kroky přede mnou a díval se na mě. Jeho pohled mě probodával, cítila jsem se strašně. Pak se zasmál. Nebyl to úsměv, který by mi dodal odvahy. Byl posměšný, tímto mi dával najevo, co pro něj znamenám. Nic. Prostě jsem něco jako loutka, kterou náhodou našel v lese a teď si s ní pohraje, než bude konec. Konec, který zapříčiní on. Zanedlouho úsměv na rtech zmizel. Zahlédla jsem podivný lesk v jeho očích. Nic pěkného nepředpovídal. V jeho ruce jsem spatřila nůž. Jako by se zastavil čas. Vzhlédla jsem na nebe. Noc byla jasná, nesčetné hvězdy se třpytily na nebi. Pohlédla jsem na nůž. Spatřila jsem v něm hvězdy, už mi nepřipadal tak strašný. Zkoumala jsem dále místo, kde jsem se nacházela, jako bych tušila, že se blíží má poslední chvíle. Pohled mi utkvěl na obličeji muže, stojícího přede mnou. Dívala jsem se mu do očí. Tak pronikavě a zároveň opovržlivě, jak jsem se ještě nikdy na nikoho nepodívala. A ani nepodívám. To jsem už věděla. Zhluboka jsem se nadechla. Ucítila jsem vůni lesa. Hlavou se mi začaly honit různé myšlenky. Vzpomínala jsem, jak jsem si tady jako dítě hrávala, sbírala hřiby, nebo jen tak sama seděla a přemýšlela. A teď mělo vše skončit. Vzpomněla jsem si na ten sen, teď už vím, před čím mě varoval. Do rakve jsem pohlédnout nemohla, protože jsem se v ní nacházela já. Nevím proč, ale začala jsem se smát. Připadalo mi to jako věčnost, než se ke mně muž dostal. Ale nakonec se tak stalo. Nebránila jsem se, jen jsem stála a vychutnávala si poslední chvíli mého života. Poté jsem ucítila, jak se mi nůž zabodává do všech částí mého těla. Spadla jsem na zem a naposledy pohlédla na nebe. Poté jsem zavřela oči a víc jsem toho v životě nespatřila...