Tomu říkám normální den

„Doprdele!“ Zanadával jsem. V prstech mě zabolel nedopalek cigarety. Zahodil jsem ji do louže u mejch nohou a vyrazil směrem k neonům. Bar se jmenoval „U epoxidovýho švába“ a měl jsem tady za půl hoďky schůzku se svým zaměstnavatelem. U dveří postával namakanej vrátnej. Upřeně se na mě zadíval a vyzval mě abych odložil zbraně. Nacpal jsem mu do ruku Colt Manhunter a sundal ze zad katanu. To víte, když žijete v Detroitskejch slumech musíte se nějak chránit. Vrátnej mě znovu oscanoval a s úsměvem mě nechal projít.
***
Byla to klasická slumácká hospoda plná různých individuí od zkrachovalejch podnikatelů, překupníků s drogama, nájemnejch vrahů až po feťáky alkoholiky a jiný maníky. Usedl jsem k baru a objednal si panáka technickýho lihu. Sice to žere vnitřnosti, ale to mě vůbec nemusí srát, stejně už jich mám půlku kovovejch. V posledních padesáti letech kybertechnologie celkem pokročila, dneska už vám namontujou i náhradní titanový ledviny s biologickými doplňky. Tlustej barman se na mě lišácky usmál, jako by mě chtěl sbalit, a odcestoval obsluhovat někoho jinýho. Časovač v hlavě mi sdělil, že do schůzky zbejvá pár minut, a tak jsem se přesunul k dohodnutému stolu. *** Dveře se otevřeli a vstoupil cíl s dvěma poskoky a kybernetickou srnkou u nohy. „Do hajzlu! Do hajzlu! Do hajzlu! Co ten tady dělá?“ Všichni tři i se srnkou vyrazili směrem ke mně. Chlápci v černejch mundůrech mě obstoupili a cíl si sedl naproti. Ta zkurvená srnka se na mě furt divně šklebila. „Nemoh by jste jí vypnout.“ Zahájil jsem konverzaci. Cíl se na mě zahleděl. Byl to přesně ten samej černej ksicht co se na mě díval, když jsem pustil holo od šéfa. „Negr“ mávl na chlápka v pravo a ten promluvil. „Pan Stevenson by s vámi chtěl něco probrat.“ Srnka zaslintala. Nikdy jsem nechápal proč těmhle kybernetickým ksindlům dávaj umělý sliny. Vždycky to blbě teče a vypadá to jako když má mixér slintavku. Na pravém předloktí mě zastudil můj CZ- Vz. 300. Tahle porcelánová bouchačka na neutronový střelivo je můj nejlepší kámoš. „Pan Johnson předpokládám nepřijde.“ Přisadil jsem si do ticha. Černoch se blbě zatlemil. „Ano máte pravdu. Pan Johnson má dlouhé, ale opravdu hodně dlouhé jednání, stejně tak jako ho budete mít za chvíli i vy. A proč si to myslíte Stevensone.“Zašklebil jsem se na něj.
***
Vůbec si nepamatuju jak to začalo, ale najednou letěl stůl vzduchem. Negrovo ochranka začala jednat. Tomu napravo ode mně se najednou v rukách objevili dva Ingram Commandery a začal mě kropit střídavejma dávkama elektronovejch výbojů. Ještě že jsem zaplatil takový kvanta za odstínění mejch vnitřních systémů, jinak by mě asi totálně odrovnal. Na pravé sítnici se objevilo několik hlášení o vyřazenejch systémech. Čezeta mi skočila do ruky. Na display zasvítila zelená kontrolka a číslo šedesát. „Výborně celejch šedesát dávek.“ Pomyslel jsem si. Všechny systémy pracovali naplno. Střelil jsem „Negra“ do ksichtu a odrazil se k saltu vzad. Ještě za letu jsem si všiml druhého strážce. Hrábnul do sáčka a vytáhnul Iontovej Deflescher. Tahleta věcička dokáže rozložit na atomy i moje titanový vylepšení. Zaměřovač v levém oku ohlásil, že jsem se dostal na tu správnou úroveň, a tak jsem ho pokropil dávkou neutronů. Kousek od místa kde jsem se před chvílí nacházel se vypařil stůl i s dvěma feťákama. Potom co žhavič s Ingramama zjistil, že jsem furt v pohodě, odhodil bouchačky a vytáh něco co se nedalo nazvat jinak než Laserové dělo. Srnka postával jakoby nic a furt se na mě blbě šklebila. Začínalo mě to srát. Upoutanej pohledem na srnku jsem to dostal do levé ruky. Na sítnici se opět objevily hlášení o škodách. Ta kurva mě zničila reflexní vlákna v levé ruce a slušně mě přiškavařila rameno. Ještě, že jsem si koupil minulej tejden ten oblek z tenkýho tvrzenýho kevlaru. Sice jsem o něj teď přišel, ale jinak bych si musel nechat dělat zase novou ruku a to nejni až tak levná záležitost. Naštěstí střílim pravou rukou. V hlavě my začalo hučet a začali se objevovat další hlášení o škodách. Vypadlo chlazení a systémy to začaly špatně snášet. Omezil jsem jejich využívání na minimum. Odešlo dokonce i zaměřování. Jen tak tak jsem se vyhnul další střele a vyslal po něm naslepo dvě dávky. V baru vypukla panika. Teď se do mě pustili oba. Laser a Ionty mě držely v křížovej palbě. Uskočil jsem do strany a pokropil jsem je naslepo další dávkou. Lidi okolo ječeli a snažili se vyhnout našemu souboji. Těm lepším se to dařilo, ale spousta jinejch se válela docela mrtvá na zemi. Konečně se mi něco povedlo. Ustřelil jsem tomu s Iontem nohu. Byl to pěknej Looser. Padnul na zem a v křečích vyčistil zbytky křičicího davu. „Sláva bohu naskočilo zaměřování.“ Srovnal jsem oko s hlavou Ionťáka a nastavil tím směrem Čezetu. Tři dávky a zbytky jeho mozku se válely po okolních stolech. Ta blbá srnka se furt stejně šklebila a mě už to totálně točilo. Poslední co ve svým kybernetickým životě zahlýdla byli tři neutrony blížící se k její hlavě. Okolo začali lítat plošňáky. Nějakýmu živýmu maníkovy se zapíchl kus kuprexidu do oka. Vypadal jak Žižka budoucnosti. No co jeho chyba neměl tam ležet. Sbalil jsem svý věci a dokončil práci. Neutron do hlavy a je to. Ani dnešní doktoři ti neudělaj novej mozek. I když slyšel jsem, že v Holandsku pracujou na měděnej neuronovej síti, ale to by museli nejdřív zachránit věci v původním mozku a ten člověk by musel mít na hlavu náklaďák.
***
Vyšel jsem ven a zjistil konečně proč se k nám vevnitř nepřipojil strážnej. Ležel s rozštípnutou lebkou na chodníku a mozek mu vytékal do blízkýho kanálu. Uklidil jsem si Manhuntera, připevnil katanu a vyrazil domů do mlhy, do tý konejšivý a téměř mateřský noci. „Den jako každej jinej.“ Mumlal jsem si sám pro sebe.
***
Chlápek se zvednul a zanadával. „Do hajzlu budu si muset dávat větší pozor. Po tom zkurveným neutronu se regeneruju dost pomalu a kdyby mě vzal tím Ionťákem tak bych byl asi mrtvej.“ Za barem se ozvalo zavzlykání. Muž se otočil a přistoupil k baru. Na zemi se válela ušmudlaná děvka a brečela. Pomalu se k ní sklonil ohnul jí hlavu dozadu, ani se nebránila, a zakousl se do krční tepny. Musel nabrat sílu chystal se na lov. „Budeš můj.“ Zašeptal sám pro sebe do ticha. Oblékl kabát a zmizel ve tmě Detroitských slumů.
***
V dálce se ozvaly policejní sirény. Jako vždy pozdě.