černý pes II
Jsem uličnice. Místo poctivého učení na zkoušky se „zpíjím do němoty“ se svými vypečenými kolegy a kolegyněmi z ročníku. Ještě, že koleje naší školy jsou jen kousek od mého bytu a já nemusím ject domů sama. Náladu mám tak skvělou, že nebýt toho, že mě místní znají jako korektní a spořádanou dívčinu, tak bych vyzpěvovala, až by okenice drnčely. Radši ne, jsou tři ráno. Ale jak se tak blížím k domovu, dostávám se do uličky, kde je poněkud nepřehledná situace a sporé osvětlení. A zrovna jak na potvoru tam někdo je.
A já tudy musím projít, to je nneepřřříjemnééé…
„Zdár, hele, nemáš drobáka? Nebo cigárko, co?“(Zajímavé jak člověk rychle vystřízliví)
„ Ty, já se omlouvám ale už nic nemám.“
„ A vůbec, co dělá taková kočka v noci sama?“
„Nooo, jen tak, znáte to, né?“
„ Ale no ták, pojď s náma, máme doma nějaký pití, co?“ Trapné ticho.
V keřících se mihl stín a mě svitlo
„ Já bych šla, ale jsem tu se psem…“
„ to bude určitě nejakej prašivej vořech, co?“ Zlověstný smích.
( „jestli ti to pomůže tak se jmenuje Aiden“) zaznělo mi v hlavě
„ Aidene, pocem!“snaha o velitelský hlas měla za výsledek jen jakési přiškrcené sípání.
Pod rukou jsem ucítila teplou a jemnou srst velkého zvířete, jak pes poslušně přiběhl a ukázkově se posadil k levé noze. Na příchozí se tvářil vskutku nepřívětivě a vrčel takovým tím tónem jak to psi dělají těsně před útokem.
„ Ahá, no tak my nebudem dráždit peska, hodnééj, hodnééj, tak se měj, zdár.“
Odcházím s rukou položenou na zádech psa k domovu a je mi na zvracení. Ale pes mě svým teplem uklidňuje a za chvíli se mi přestávají i třást ruce. Skoro se bojím na něj pohlédnout, ale udělám to a vidím že pes má velmi pěknou, lesklou a udržovanou srst. Spíš vlasy, ale to je přece hloupost.Tedy je skutečný a navíc má jistě pána. Přicházíme ke dveřím mého domu a já se ptám: „Kde máš pánečka? No řekni, Aidene, kde je?“
Aiden sebou trhne, podívá se na mě jak to znám od svého psíka stylem „na to zapomeň, konec diskuse“ a peláší pryč.
Ach jo, co mám dělat, už dvě zkoušky jsme neudělala, jen proto, že mi vrtá hlavou ten děsnej pes. Jak si to vůbec může dovolit, jen tak mi plést hlavu, zrovna v momentě, kdy se potřebuju soustředit na důležitý věci…
Za sebou mám další neúspěšný den a celá rozmrzelá jdu spát. A jako odškodnění za všechna příkoří se mi zase zdá jeden z těch barevných světů zelených hor a určitých měst která na mapě nenajdete ale v určitých realitách existují nebo existovaly. Toulám se svými horami k zchátralému domu po prababičce, kde pravidelně bydlím o letních prázdninách a nepravidelně jej navštěvuju v zimním období v nočních snových výletech . Ale nyní je ten dům něčím zvláštní, no tedy více zvláštní než obvykle.
Někdo tam je.
Někdo kdo nechce být viděn ale nemá zlé úmysly. Ptám co chce,ale je to poněkud trapné , musím vyřvávat na celý dům.
(„Jak se ti líbí můj pes, přišel ti vhod, co?“)
„Aiden je tvůj? Je krásnej. Dík moc, jak se ti můžu odvděčit?“
(„Zatím postačí, když po mně nebudeš pátrat a přestaneš řvát na celej barák, zkus soustředit svou mysl, jak to dělám já.“)
( „Myslíš takhle? A máš Aidena i tady?“)
(„ Se ví, ale teď bys s ním nebyla v bezpečí, je se svou matkou v její smečce. Je napůl vlk.“)
(„ No já jen, že v lednici je velkej kus zamraženýho bůčku, myslím že by si pochutnal, tedy aspoň při mé poslední návštěvě tady byl.“)
(„ To těžko, už jsem ti ho s Aidenem snědli, ale jestli tě to zajímá, tak tě pozdravuje tvoje prababička, říká že by tě ráda viděla, ale že se jí vždycky podaří tě akorát hrozně vyděsit“)
Ba že se jí podařilo mě vyděsit, když je už deset let po smrti, a i když byla a je hrozně hodná tak mi to nikdy není příjemné.
A protože už nedostávám žádnou odpověď, tak se jdu podívat ven.
Nyní je tu čas, kdy vychází slunce, tak asi na konci května. Lesy a louky jsou celé šedé rosou a první sluneční paprsky oblékají celé údolí do zlatého světla. Všechno, stromy, tráva i kopce v pozadí září svým vlastním zlatým a zeleným světlem, až z toho bolí oči. Vzduch, ještě mírně zamlžený noční mlhou, je prosycen zpěvem ptáků, jako kdyby nastal poslední den a poslední hodina světa. A v prudkém svahu za chalupou vidím vysoko nad sebou skupinu nádherných, zdravím kypících zvířat v plném trysku, hravě po sobě chňapajících čelistmi a mezi nimi Aidena jako černý stín.
Náhle mě zpozoroval. Ustal ve hře a jeho společníci jej následovali. Všichni si mě prohlíželi, poněkud rozpačitě, protože jim asi přišlo trapné, že jsem je viděla v tak dobré náladě. Vždyť si přece zakládali na tom, jak jsou nebezpeční a krutí, jen aby měli od lidí pokoj a zvláště v tomto světě, kde zvířata všeobecně ještě zdaleka neměla poslední slovo…Náhle se všichni vrhli z kopce dolů a kapky rosy létaly vzduchem jako jiskry.
Běželi přímo na mě.
|