Ztraceni v Zemi věčného ledu

Kapitola 1

Seznámení

„Argh, do koňské mrvy! Co je tohle za zemi?“ pomysle si Ronald sotva přešel hranici svého království. Jel dalších deset metrů po zadku a chvíli mu trvalo než se vzpamatoval.Potom se s obtížemi dobelhal zpět k „hranicím“, aby si přečetl ceduli, na které stálo:

Vítejte v zemi věčného ledu!

„To asi myslí vážně“ uvažoval, když se rozhlédl kolem. Neviděl nic jiného než samý sníh a led. Mráz ho štípal do tváří a poryvy studeného větru mu naháněly husí kůži.“Jsem v pytli“ pomyslel si když zauvažoval nad tím co má na sobě. Jeho oděv totiž sestával z lehkých bot, kožených kalhot, nějakého svršku a semišového pláště (a ponožek)! Sám princ elfů byl vysoký, pohledný brunet. K jeho předním vlastnostem patřily bojovnost, ctnost, upřímnost, laskavost a samozřejmě hrdost. No, prostě chlap jak má být. „Hej princi“. Toto volání vytrhlo Ronalda z úvah a předtím, než se otočil neubránil se zvednout oči v sloup. „Ach bože“, řekl si, když uviděl krvavě rudého obrovského ptáka, který měl znatelné potíže udržet se na ledě. „Lorde!? Co to tam, prosím tě, vyvádíš?“ „Snažím se udržet na ledě a jak si jistě poznal, moc se mi to nedaří!“ Stačil vykřiknout fénix než se rozplácl jako žába u Ronaldových nohou. Princ se neubránil smíchu. „Co je na tom směšného?“ ozval se chraptivým hlasem Lord. „Nic, vůbec nic.“ Pobouřený pták, jež byl od princova útlého mládí nejlepším přítelem uštěpačně vzhlédl k princi. „Tak mi aspoň pomoz vstát a nestůj tam jak přimrzlý“. „Lorde, já jsem přimrzlý“. „To snad nemyslíš vážně!“ vykřikl fénix. „Bohužel myslím“ opáčil princ „Ach ne a co si myslíš, že mám asi dělat?“ „No, asi ti nezbude nic jiného, než v sobě nasbírat poslední sílu a začít mi konečně dýchat na nohy!“ „Co?“ poznamenal přihlouple fénix. Ale sotva vzhlédl nahoru a místo prince Ronalda tam spatřil strašlivě rozzuřeného elfa, dal se do dýchání. Po asi desetiminutovém „odmrazování“ pomohl princ na nohy také Fénixovi, který na něho vrhl vydýchaný pohled. „Raději nebudeme otálet a vydáme se na cestu“. Pták vzlétl a vznášel se nad princovou hlavou. Ten pevněji sevřel svůj luk a svíral ho tak pevně až mu zbělely klouby na rukou,. „Lorde, zazpívej. Víš jak to mám rád“. „Víš, Ronalde, máme tady problém!“ „A řekneš mi jaký?“ „Ono to nejde.“ „Co nejde?“ „Zpívat nejde.“ „ Ale co to říkáš, přede mnou přece nemusíš mít trému!“ „Ale když já nemám trému, já nemám hlas.“ „Coooooo?… Tak to aspoň zkus!“ „Tak dobrá“, souhlasil Lord. Nadechl se a otevřel zobák, z něhož se místo slastné melodie ozval táhlý, sípavý skřek, až se z toho princi zachvěly špičky uší. Lord se zakašlal a s vyvalenýma očima se svalil na zem. „Dobrá, teď už ti věřím, ale měli bychom si pohnout. Tak poleť Lorde.“ „Ono to nejde.“ „Jak to myslíš? Nechceš tím snad naznačit, že jsi také…“ „Ano přimrzl, hádáš správně“ doplnil ho Lord. „Ach bože, co mám podle tebe asi dělat?“ „To samé co já“ zašklebil se Lord. „Ach jo, jsem na cestě teprve pár dní a už lituji svého rozhodnutí utíkat z domova. Když pomyslím, jak mi bylo v naší elfí říši dobře.“ „A hlavně teplo“, doplnil ho Lord. „Jo, jo, měl by sis pohnout a odmrazit mě dřív, než přimrznu ještě víc.“ „A jak to mám podle tebe udělat, když jsi moc nízko.“ „Tak se zohni!“ „To by ale znamenalo, že přimrznu taky“, zauvažoval Ronald. „Tak poskakuj po čtyřech!“ „Co!? Lorde, zamysli se, mluvíš z cesty.“ „Ne, nemluvím, já jsem k ní přimrzlý, kdyby tě to náhodou zajímalo.“ „Dobře, dobře“ uvolil se nakonec princ. Odhodil luk a šípy a svou brašnu s jídlem a záchodovým papírem, sehnul se a začal poskakovat na všech čtyřech. Když se nad tím zamyslel a usoudil, že kdyby tuto scenérii někdo viděl,měl by se začít modlit, aby nedostal infarkt. Protože vize elfa poskakujícího na všech čtyřech a dýchajíc na nohy fénixovi nevypadá jako něco, co by se dalo spatřit každý den. Nakonec po vší té námaze se Lordovi i princovi podařilo vstát. „Uf, to bylo něco“ říkal si princ sám pro sebe, když ze země zvedal brašnu, luk a šípy. Fénix raději vzlétl a o další své pěvecké pokusy se už raději nepokoušel. Nakonec se dostali ze zrádné zledovatělé plochy, kterou Ronald definoval jako rybník. „Teď už jsme v bezpečí“ konstatoval princ. „A předtím jsme nebyli?“ zeptal se Lord nechápavě. „Ne tak docela.“ „Aha.“ „No, myslím, že bychom se mohli vydat na cestu,protože nepředpokládám, že bychom tu mohli někde najít hostinec“ řekl Ronald, když se pevněji zahaloval do svého pláště. „Myslíš, že tady mají nějaké království?“ zeptal se fénix. „To teprve zjistíme“ odvětil Ron. „Chrr, chrr, chrr.“ „Co to bylo? To jsi byl ty, princi?“ „Já ne, ale moje břicho se dožaduje pozornosti. Už jdeme tři hodiny a pořád jsme nenarazili na žádné stavení, natož člověka“: „A víš jistě, že nejsme v tuto chvíli jedinými obyvateli této země věčného ledu?“ „Ještě před chvílí by jsem ti řekl, že asi jsme, ale podívej se na zem.“ „Nechce se mi“ odbyl ho Lord. „Kdybych jenom nepatrně pohnul hlavou vím, že by mi tou zimou dozajista upadla!“ „Lorde, mám ti pomoct?“ „É, to nebude potřeba, myslím, že už mi trochu odmrzá“ zaskřehotal Lord. „Výborně, to jsem rád a teď se konečně podívej na zem.“ „Dobře, dobře“ uklidnil ho Lord a pootočil hlavou, aby se podíval, co jeho pána tak rozrušilo. „Stopy a co má být?“ „Lorde, máš v tý svý hlavince vůbec nějaký mozek?“ „Proč se ptáš?“zeptal se nechápavě fénix. „Ale nic, to já jen tak,“ ukončil diskusi princ a jal se vysvětlování. „Tyhle stopy, Lorde znamenají, že tady nedávno prošel člověk.“ „A nebyl sám“ poznamenal Fénix. „Jak to?“ „Kdybys pořádně vnímal Rone, zjistil bys, že tady je více stop než na jednoho člověka.“ „Ty druhé stopy jsou zvířecí.“ „Och, máš pravdu, těch jsem si všiml až teď“ připustil provinile princ. Lord na něho udělal vítězoslavnou grimasu. Což neměl dělat, protože za chvíli mu zobák ucpala mega velká sněhová koule. „To ti nedaruji“ ozval se tlumeně Lord. „Tak nedaruj“ zasmál se princ a popošel kousek dál, když mu těsně u ucha prosvištěla sněhová koule a přistála opět na Lordovi. „Co, co to bylo?“ zeptal se sám sebe princ, i když věděl, že se mu nedostane odpovědi. Ale poznal to, jakmile se otočil. Kousek od něho stála dívka zahalená od hlavy až k patě v kožíšcích. „Těsně vedle“ řekla klidně, když viděla překvapený výraz v jeho očích. „Ahoj, já jsem Regan a ty?“ „Já, já…“ dokázal ze sebe vyrazit pár slov. „Já jsem Ronald, pro přátele Ron.“ „Hej ty, Rone, neviděl jsi tady někde mého psa?“ „No, abych řekl pravdu ták…neviděl“ „To je škoda, ale musí tady někde být?“ „Uá,uá,arg,á co, co to je? Ronalde zachraň mě!“ „Tak myslím, že už jsi ho našla“ řekl suše Ron, když vyděl jak velký šedý pes skáče po nadměrně vzrušeném Lordovi. „Grey,“ okřikla ho Regan „přestaň!“ Grey najednou přestal štěkat a skákat a Lord se uklidnil.
„To je tvůj pes?“ zeptal se princ. „Ano to j, občas je sice trochu divoký, ale jinak je hodný.“ „Hodný? Vždyť mě málem zabil!“ nenechal se odbýt Lord. „Tak, Ronalde, vidím, že jsi elf tudíž ani nejsi zdejší.“ „To nejsem, ale jsem ze sousedního království a nikdy jsem netušil, že tahle země existuje.“ „Oh, to já ano, narodila jsem se tady. Jsem dcera krále Ledového lidu.“
„Takže ty jsi princezna?“ „Ano. Odkud že jsi říkal, že jsi?“ „Jsem z elfí říše, která je za hranicemi tohoto království. Je podobná té vaší, ale jak bych to řekl. No, prostě není tam tolik ledu a sněhu. Všude rostou květiny, stromy, a země je pokrytá zelenou trávou. Svítí tam slunce, které hřeje. Máme tam také spoustu zvířat, hlavně ptáčků.“ „To je nádhera. Vidím, že máš taky jednoho s sebou.“ „Ach ano to je fénix. Jmenuje se Lord a je to můj nejlepší přítel.“ „Umí také zpívat?“ zeptala se princezna. „No, za lepších podmínek umí, ale teď nějak ztratil hlas.“ „Ztratil hlas? Vždyť před chvílí ještě vřeštěl normálně.“ „Když on ztratil hlas jenom na zpívání.“ „Ach ano. To se občas stává. V našem království máme doktora. Možná by mu mohl pomoci. Jenomže já se do hradu nemůžu vrátit.“ „Nemůžeš? Jak to, že nemůžeš?“ zeptal se zvědavě princ. „Víš, to je složité. Chtěli mě provdat za nějakého prince, kterého vůbec neznám.“ „Tak toho máme vážně moc společného.“ „Co tím myslíš?“ „Ale, to já jen tak.“ Přistoupila blíž, takže si ji Ron mohl pořádně prohlédnout. Beze sporu byla krásná. Její beranice odkrývala jen malý zlomek jejích vlasů, které se pyšnily sněhobílou barvou. Její pleť byla jak ze slonoviny a oči měly barvu perleti, což nebylo obvyklé. Bez pochyby byla velmi štíhlá a bylo to na ní poznat i přes vrstvy kožíšků, které měla na sobě. Princ hned věděl, že jakmile ji spatřil poprvé něco se s ním stalo. Z úvah ho vytrhnulo Lordovo hubování. „Nechtěli byste se konečně hnout z místa, nebo zase přimrzneme!“ „Co?“ chtěla vědět Regan. „Ale, stala se nám menší nehoda, ale to je na dlouhé vyprávění“ dodal spěšně Ronald. „Tak jo, můžeme cestovat spolu. Tuhle zemi ani moc neznám, protože z hradu jsem moc nevycházela.“ „Cože, ty neznáš svoji zemi?“ podivil se princ. „ Ne, neznám, ale ani toho nelituji. Není tady stejně nic moc k vidění. Tak pojďme“ vyzvala je Regan. „A kam? Vždyť tady není kam jít?“ „Ale je , jenom musíš vždy vědět kde hledat. Podle mapy je nedaleko odtud krčma. Můžeme se tam najíst a napít i přespat. Je to krčma u Vydlabaného stromu.“ „Hm, zajímavý název.“ „Ale výstižný“ odpověděla princezna, když vyrazila na cestu.






Kapitola 1

Seznámení

„Argh, do koňské mrvy! Co je tohle za zemi?“ pomysle si Ronald sotva přešel hranici svého království. Jel dalších deset metrů po zadku a chvíli mu trvalo než se vzpamatoval.Potom se s obtížemi dobelhal zpět k „hranicím“, aby si přečetl ceduli, na které stálo:

Vítejte v zemi věčného ledu!

„To asi myslí vážně“ uvažoval, když se rozhlédl kolem. Neviděl nic jiného než samý sníh a led. Mráz ho štípal do tváří a poryvy studeného větru mu naháněly husí kůži.“Jsem v pytli“ pomyslel si když zauvažoval nad tím co má na sobě. Jeho oděv totiž sestával z lehkých bot, kožených kalhot, nějakého svršku a semišového pláště (a ponožek)! Sám princ elfů byl vysoký, pohledný brunet. K jeho předním vlastnostem patřily bojovnost, ctnost, upřímnost, laskavost a samozřejmě hrdost. No, prostě chlap jak má být. „Hej princi“. Toto volání vytrhlo Ronalda z úvah a předtím, než se otočil neubránil se zvednout oči v sloup. „Ach bože“, řekl si, když uviděl krvavě rudého obrovského ptáka, který měl znatelné potíže udržet se na ledě. „Lorde!? Co to tam, prosím tě, vyvádíš?“ „Snažím se udržet na ledě a jak si jistě poznal, moc se mi to nedaří!“ Stačil vykřiknout fénix než se rozplácl jako žába u Ronaldových nohou. Princ se neubránil smíchu. „Co je na tom směšného?“ ozval se chraptivým hlasem Lord. „Nic, vůbec nic.“ Pobouřený pták, jež byl od princova útlého mládí nejlepším přítelem uštěpačně vzhlédl k princi. „Tak mi aspoň pomoz vstát a nestůj tam jak přimrzlý“. „Lorde, já jsem přimrzlý“. „To snad nemyslíš vážně!“ vykřikl fénix. „Bohužel myslím“ opáčil princ „Ach ne a co si myslíš, že mám asi dělat?“ „No, asi ti nezbude nic jiného, než v sobě nasbírat poslední sílu a začít mi konečně dýchat na nohy!“ „Co?“ poznamenal přihlouple fénix. Ale sotva vzhlédl nahoru a místo prince Ronalda tam spatřil strašlivě rozzuřeného elfa, dal se do dýchání. Po asi desetiminutovém „odmrazování“ pomohl princ na nohy také Fénixovi, který na něho vrhl vydýchaný pohled. „Raději nebudeme otálet a vydáme se na cestu“. Pták vzlétl a vznášel se nad princovou hlavou. Ten pevněji sevřel svůj luk a svíral ho tak pevně až mu zbělely klouby na rukou,. „Lorde, zazpívej. Víš jak to mám rád“. „Víš, Ronalde, máme tady problém!“ „A řekneš mi jaký?“ „Ono to nejde.“ „Co nejde?“ „Zpívat nejde.“ „ Ale co to říkáš, přede mnou přece nemusíš mít trému!“ „Ale když já nemám trému, já nemám hlas.“ „Coooooo?… Tak to aspoň zkus!“ „Tak dobrá“, souhlasil Lord. Nadechl se a otevřel zobák, z něhož se místo slastné melodie ozval táhlý, sípavý skřek, až se z toho princi zachvěly špičky uší. Lord se zakašlal a s vyvalenýma očima se svalil na zem. „Dobrá, teď už ti věřím, ale měli bychom si pohnout. Tak poleť Lorde.“ „Ono to nejde.“ „Jak to myslíš? Nechceš tím snad naznačit, že jsi také…“ „Ano přimrzl, hádáš správně“ doplnil ho Lord. „Ach bože, co mám podle tebe asi dělat?“ „To samé co já“ zašklebil se Lord. „Ach jo, jsem na cestě teprve pár dní a už lituji svého rozhodnutí utíkat z domova. Když pomyslím, jak mi bylo v naší elfí říši dobře.“ „A hlavně teplo“, doplnil ho Lord. „Jo, jo, měl by sis pohnout a odmrazit mě dřív, než přimrznu ještě víc.“ „A jak to mám podle tebe udělat, když jsi moc nízko.“ „Tak se zohni!“ „To by ale znamenalo, že přimrznu taky“, zauvažoval Ronald. „Tak poskakuj po čtyřech!“ „Co!? Lorde, zamysli se, mluvíš z cesty.“ „Ne, nemluvím, já jsem k ní přimrzlý, kdyby tě to náhodou zajímalo.“ „Dobře, dobře“ uvolil se nakonec princ. Odhodil luk a šípy a svou brašnu s jídlem a záchodovým papírem, sehnul se a začal poskakovat na všech čtyřech. Když se nad tím zamyslel a usoudil, že kdyby tuto scenérii někdo viděl,měl by se začít modlit, aby nedostal infarkt. Protože vize elfa poskakujícího na všech čtyřech a dýchajíc na nohy fénixovi nevypadá jako něco, co by se dalo spatřit každý den. Nakonec po vší té námaze se Lordovi i princovi podařilo vstát. „Uf, to bylo něco“ říkal si princ sám pro sebe, když ze země zvedal brašnu, luk a šípy. Fénix raději vzlétl a o další své pěvecké pokusy se už raději nepokoušel. Nakonec se dostali ze zrádné zledovatělé plochy, kterou Ronald definoval jako rybník. „Teď už jsme v bezpečí“ konstatoval princ. „A předtím jsme nebyli?“ zeptal se Lord nechápavě. „Ne tak docela.“ „Aha.“ „No, myslím, že bychom se mohli vydat na cestu,protože nepředpokládám, že bychom tu mohli někde najít hostinec“ řekl Ronald, když se pevněji zahaloval do svého pláště. „Myslíš, že tady mají nějaké království?“ zeptal se fénix. „To teprve zjistíme“ odvětil Ron. „Chrr, chrr, chrr.“ „Co to bylo? To jsi byl ty, princi?“ „Já ne, ale moje břicho se dožaduje pozornosti. Už jdeme tři hodiny a pořád jsme nenarazili na žádné stavení, natož člověka“: „A víš jistě, že nejsme v tuto chvíli jedinými obyvateli této země věčného ledu?“ „Ještě před chvílí by jsem ti řekl, že asi jsme, ale podívej se na zem.“ „Nechce se mi“ odbyl ho Lord. „Kdybych jenom nepatrně pohnul hlavou vím, že by mi tou zimou dozajista upadla!“ „Lorde, mám ti pomoct?“ „É, to nebude potřeba, myslím, že už mi trochu odmrzá“ zaskřehotal Lord. „Výborně, to jsem rád a teď se konečně podívej na zem.“ „Dobře, dobře“ uklidnil ho Lord a pootočil hlavou, aby se podíval, co jeho pána tak rozrušilo. „Stopy a co má být?“ „Lorde, máš v tý svý hlavince vůbec nějaký mozek?“ „Proč se ptáš?“zeptal se nechápavě fénix. „Ale nic, to já jen tak,“ ukončil diskusi princ a jal se vysvětlování. „Tyhle stopy, Lorde znamenají, že tady nedávno prošel člověk.“ „A nebyl sám“ poznamenal Fénix. „Jak to?“ „Kdybys pořádně vnímal Rone, zjistil bys, že tady je více stop než na jednoho člověka.“ „Ty druhé stopy jsou zvířecí.“ „Och, máš pravdu, těch jsem si všiml až teď“ připustil provinile princ. Lord na něho udělal vítězoslavnou grimasu. Což neměl dělat, protože za chvíli mu zobák ucpala mega velká sněhová koule. „To ti nedaruji“ ozval se tlumeně Lord. „Tak nedaruj“ zasmál se princ a popošel kousek dál, když mu těsně u ucha prosvištěla sněhová koule a přistála opět na Lordovi. „Co, co to bylo?“ zeptal se sám sebe princ, i když věděl, že se mu nedostane odpovědi. Ale poznal to, jakmile se otočil. Kousek od něho stála dívka zahalená od hlavy až k patě v kožíšcích. „Těsně vedle“ řekla klidně, když viděla překvapený výraz v jeho očích. „Ahoj, já jsem Regan a ty?“ „Já, já…“ dokázal ze sebe vyrazit pár slov. „Já jsem Ronald, pro přátele Ron.“ „Hej ty, Rone, neviděl jsi tady někde mého psa?“ „No, abych řekl pravdu ták…neviděl“ „To je škoda, ale musí tady někde být?“ „Uá,uá,arg,á co, co to je? Ronalde zachraň mě!“ „Tak myslím, že už jsi ho našla“ řekl suše Ron, když vyděl jak velký šedý pes skáče po nadměrně vzrušeném Lordovi. „Grey,“ okřikla ho Regan „přestaň!“ Grey najednou přestal štěkat a skákat a Lord se uklidnil.
„To je tvůj pes?“ zeptal se princ. „Ano to j, občas je sice trochu divoký, ale jinak je hodný.“ „Hodný? Vždyť mě málem zabil!“ nenechal se odbýt Lord. „Tak, Ronalde, vidím, že jsi elf tudíž ani nejsi zdejší.“ „To nejsem, ale jsem ze sousedního království a nikdy jsem netušil, že tahle země existuje.“ „Oh, to já ano, narodila jsem se tady. Jsem dcera krále Ledového lidu.“
„Takže ty jsi princezna?“ „Ano. Odkud že jsi říkal, že jsi?“ „Jsem z elfí říše, která je za hranicemi tohoto království. Je podobná té vaší, ale jak bych to řekl. No, prostě není tam tolik ledu a sněhu. Všude rostou květiny, stromy, a země je pokrytá zelenou trávou. Svítí tam slunce, které hřeje. Máme tam také spoustu zvířat, hlavně ptáčků.“ „To je nádhera. Vidím, že máš taky jednoho s sebou.“ „Ach ano to je fénix. Jmenuje se Lord a je to můj nejlepší přítel.“ „Umí také zpívat?“ zeptala se princezna. „No, za lepších podmínek umí, ale teď nějak ztratil hlas.“ „Ztratil hlas? Vždyť před chvílí ještě vřeštěl normálně.“ „Když on ztratil hlas jenom na zpívání.“ „Ach ano. To se občas stává. V našem království máme doktora. Možná by mu mohl pomoci. Jenomže já se do hradu nemůžu vrátit.“ „Nemůžeš? Jak to, že nemůžeš?“ zeptal se zvědavě princ. „Víš, to je složité. Chtěli mě provdat za nějakého prince, kterého vůbec neznám.“ „Tak toho máme vážně moc společného.“ „Co tím myslíš?“ „Ale, to já jen tak.“ Přistoupila blíž, takže si ji Ron mohl pořádně prohlédnout. Beze sporu byla krásná. Její beranice odkrývala jen malý zlomek jejích vlasů, které se pyšnily sněhobílou barvou. Její pleť byla jak ze slonoviny a oči měly barvu perleti, což nebylo obvyklé. Bez pochyby byla velmi štíhlá a bylo to na ní poznat i přes vrstvy kožíšků, které měla na sobě. Princ hned věděl, že jakmile ji spatřil poprvé něco se s ním stalo. Z úvah ho vytrhnulo Lordovo hubování. „Nechtěli byste se konečně hnout z místa, nebo zase přimrzneme!“ „Co?“ chtěla vědět Regan. „Ale, stala se nám menší nehoda, ale to je na dlouhé vyprávění“ dodal spěšně Ronald. „Tak jo, můžeme cestovat spolu. Tuhle zemi ani moc neznám, protože z hradu jsem moc nevycházela.“ „Cože, ty neznáš svoji zemi?“ podivil se princ. „ Ne, neznám, ale ani toho nelituji. Není tady stejně nic moc k vidění. Tak pojďme“ vyzvala je Regan. „A kam? Vždyť tady není kam jít?“ „Ale je , jenom musíš vždy vědět kde hledat. Podle mapy je nedaleko odtud krčma. Můžeme se tam najíst a napít i přespat. Je to krčma u Vydlabaného stromu.“ „Hm, zajímavý název.“ „Ale výstižný“ odpověděla princezna, když vyrazila na cestu.