Prokletí Křišťálových hor...VII
„Je tak zvláštní, Jenwe… Zachránil mně, i když jsem ho chtěla zabít“ přemýšlela Aelfritha nahlas. „Připadá mi jako blázen, chová se jako nějaký svatý…“
V hlasu Jenwe zaznělo pobavení: „Není to světec, má paní, je to muž jako každý jiný. Všimla jsem si, jak se na Vás občas podívá a v jeho pohledech není vůbec nic nevinného“
Ženské drby… Tak zrovna tohleto jsem neměl zapotřebí dál poslouchat…
„Zradit náčelníka se nevyplácí ani svobodnému bojovníkovi, natož potom pouhému otrokovi“ s těmito slovy jsem tam vpadl jako velká voda. Nejdřív jsem se ale přesvědčil, zda je pořád spoutaná, aby ji nenapadla nějaká hloupost. Pořád byla, s pouty se ani nikdo nepokoušel nic dělat...
„Netuším, o čem mluvíš, bastarde…“ utrousila posměvačně Aelfritha.
„Nevěřím ti, žes nechtěla s Ragnarem utéct, ačkoliv jsem tě varoval“ zasyčel jsem na ni vztekle. Co je moc, to je prostě moc.
„Nikam jsem neutíkala a i kdyby, na tom, jestli mi věříš nebo ne, mi vůbec nezáleží…“ pyšně odsekla.
„Pokud se nezařídíš podle toho, co ti řeknu, budu brzy litovat, že jsem ti nenechal setnout hlavu. To bych tě pak mohl prodat na Ilbasolském trhu s otroky…“ protáhl jsem výhrůžně poslední slovo. Bylo vidět, že ji to zasáhlo, ač si to nebyla ochotna přiznat. Po tváři jí přeběhl stín pochyb.
„Snad by jsi ještě nechtěl, abych tě poslouchala jako nějaký pes, ty jeden ubožáku!“ štěkla přesto popuzeně. Na její pokyn se Jenwe otočila a proklouzla ven.
„Mám tě naučit poslušnosti otrokyně, Aelfritho?“
„Zkus to, hlupáku…“ zašeptala najednou tichounce. Zahlédl jsem v jejím pohledu kromě hloupého vzdoru snad i zvědavost na moji reakci? Řekl jsem si ale pevně, že se nenechám vyprovokovat, chladná mysl byla vždy jednou z mých největších zbraní…
Beze slova jsem se otočil a prásknul za sebou dveřmi.
Pak uplynul celý týden, aniž se kdokoli pokusil mně zabít, nebo Aelfrithu osvobodit. Ale já nehodlal být v Kitazaaru náčelníkem, nechtěl jsem se starat o celý kmen. Byl jsem zvyklý na svoji svobodu, krom toho jsem chtěl odhalit záměry temných elfů, tak jsem Aelfrithě jednoho rána jednoduše oznámil: „Odcházím do Vendoru, potřebují mě tam více, než vy tady…“.
Na její nevyslovenou otázku, kdy se vrátím, jsem zavrtěl hlavou se slovy: „Budou tě dál hlídat, dokud se nevrátím. Pokud budu mrtvý, můžeš si opět vybojovat náčelnictví. Věřím, že ty každého vyzyvatele porazíš…“
Věnoval jsem přitom Aelfrithě široký, chladný úsměv, při kterém jsem odhalil pravidelné řady svých bělostných zubů.
Zahlédl jsem snad v jejích očích něco jako obavu z mého odchodu? Nesmysl, opravil jsem sám sebe okamžitě, to by muselo zamrznout peklo. Musel bych mít sakra důvod, proč se vracet... Prozatímní vládu nad vesnicí jsem předal Thorragovi, na kterého jsem se mohl spolehnout a spolu s Rinnuem jsem bez lítosti opustil Kitazaar. Vychutnával jsem si Egillův rychlý cval a snažil se pustit celý Kitazaar z hlavy.
Měl jsem namířeno za Calanthé, snad mi mohla říci více…
Nikde jsem se nezdržovali, ani jsme celou cestu nikoho nepotkali, takže jsme za čtyři dny dojeli až ke Calanthéině svatyni na Měsíční hoře. Byla to přírodní jeskyně, necelých dvacet yardů délky a nějakých patnáct šířky, strop hrubě přitesaný do jakési primitivní křížové klenby. Vchod kryla masivní dřevěná brána s malými vrátky po straně. Kamenné dno vevnitř bylo vystláno jakousi dlouhostébelnatou měkkou travou, snad pro trochu pohodlí pro náhodné poutníky i věrné vyznavače Lunarionovy. Jinak nebyla jeskyně nikterak zařízená, kromě několika lamp na stojanech z tmavě modrého kovu, které připomínaly stylizovaný srpek Měsíce. Jak jsem si pamatoval, byly neustále zapálené a směs vonných látek v nich hořela i teď.
Věděl jsem, že ona o mně ví, tak jsem ji nehledal a rovnou vešel dovnitř. Poklekl jsem před Lunarionovým oltářem a špicoval uši, jestli uslyším její kroky. Jako vždy jsem je neslyšel... Prostě se tam najednou objevila a zůstala stát za mými zády.
„Při Lunarionovi, vyslechni mně prosím, má paní…“ vznesl jsem svou prosbu.
„Víš, že ty nemusíš tak pokorně prosit, synu Lёaedarův“ její hlas jsem miloval, jako ostatně ji celou. Zněl jako lehké zvonky, které měla rozvěšené po celé svatyni tak, aby se rozechvívaly při sebemenším závanu vzduchu.
„Co víš, má paní, o temných elfech z Glówainu a jejich mágovi Nárienovi Círdanovi?“
„Nárien Círdan není tvá starost, Illúviane…“ hlas se jí maličko zachvěl.
„Musím o nich něco vědět, vznešená Calanthé, chtěli odvést náčelnici z Kitazaaru, Aelfrithu…“
„Aelfrithu? Tu musíš propustit, Siómere. Vím, že ji držíš v zajetí jako zvíře. Ona nemůže zůstat v otroctví. Má vznešené předky a důležitou úlohu v soužití všech ras v Quessiriandu“ slyšel jsem jako ve snách tichý hlas velekněžky Calanthé.
„Nemůžu…“ zamumlal jsem téměř nesrozumitelně. Se skloněnou hlavou a v šeru malé svatyně jsem ani já nemohl vidět, jak Calanthé pobaveně a zároveň nahněvaně nadzdvihla levé obočí. Přistoupila ke mně ještě blíž, až jsem zahlédl lem jejího šatu. Měla ráda barvu tmavého nočního nebe. Jemně se dotkla jizvy na mé tváři, která se mi klikatila od levého ucha až k bradě. Znovu po ní lehce přejela bříšky prstů a já cítil, jak ze mne opadává nashromážděné napětí. Tu jizvu jsem tam měl od té doby, co jsem chtěl zachránit vesničany z hořící svatyně jednoho malého, místního boha blízko Aarghadu. V jejich maličké vesničce jsem jednou přenocoval a pár dní poté je přepadli nějací lupiči. Zjistil jsem to jen čirou náhodou, protože bych se tam už nikdy nevracel, kdyby Egill neztratil kousek odtud podkovu. Na začátku vesnice jsem objevil těžce zraněné děvčátko, které mi řeklo, co se stalo. Prý ti lupiči všechny lidi nutili, aby jim prozradili, kam jsem jel. Ale nikdo jim nic neřekl, ani pod pohrůžkou smrti, což je všechny stálo život…
Když jsem se totiž konečně dostal dovnitř zatarasené svatyně, bylo už pozdě pro každého z nich… Nemohl jsem je všechny sám pohřbít, tak jsem tam ta zohavená, ohořelá těla musel nechat. Když jsem ale vylézal ven, spadl na mě přepálený, hořící trám a uvěznil mě pod sebou. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, než jsem byl schopen dostat se ven. Musel jsem bojovat s těžkými popáleninami, omračující bolestí a troskami, ale to nebylo to nejhorší… Když jsem se konečně doplazil k tomu děvčátku, zemřelo v náruči… Tenkrát tam u těch mrtvých zemřela i část mé duše…
„Nejlepší vyjednavač rady Starších, muž proslulý svou ctí a bojem za svobodu utlačovaných a držel si otrokyni?“ pokračovala nemilosrdně Calanthé.
„Dobře víš, že jsem s ní jako s otrokyní nejednal...“ pokoušel jsem se hájit.
„Její hrdé a divoké srdce by dlouho nesneslo pomyšlení, že je nějakému muži vydána na milost a nemilost“
„Mohl bych…“ nestačil jsem ani dopovědět a velekněžka mne nedůtklivě přerušila ostrým hlasem: „Její život nemůže být spjatý s tvým, Siómere Illúviane!“ Sama pro sebe vzápětí prohodila několik tichých slov, kterým jsem přesto dobře rozuměl: „Nién kerrah ílea su looma“ Nikdy předtím jsem neslyšel, že by použila takový hrubý výraz, bylo to varování pro hlupáky, co strkají nos kam nemají. To jako pro mě...
„Jednou jsi mi řekla, že je jen na mně, jakou cestu si zvolím, že každý má právo změnit svůj osud“
„Ano, Siómere a tvůj a Aelfrithin je vskutku nejasný, ale má vidění mi říkají, že na sebe přivoláš hněv bohů, pokud se tvá cesta ještě kdy zkříží s Aelfrithinou…“
Přes snahu o přátelský tón jsem vycítil, že Calanthé něco skrývá, že mi po tolika letech vzájemného přátelství neříká úplnou pravdu. Dával jsem si dohromady vše, co jsem věděl, ale moc toho zatím nebylo. Nejdřív musím vypátrat toho arcimága temných elfů, o kterém mluvil Ragnar…
Neměl jsem ale jediné vodítko, tak jsme zamířili do Énoary, elfí osady, poblíž které se ve větší míře vyskytovaly keře petaké. Snad tam na něco přijdeme…
Blížili jsme s Rinnuem k mostu přes Moriduínu. Cítil jsem v okolní krajině už delší dobu zvláštní napětí a přítomnost zla… Ustaraný pohled Rinnuův mi to jen potvrdil. Ačkoli jsem se v mé kroužkové zbroji necítil nijak pohodlně, teď jsem si ji raději zase natáhl a ruku v dlouhé kožené rukavici jsem měl neustále položenou na jílci jedné arengy. Kopyta koní každým krokem rozbíjela tíživé ticho svírající soutěsku, která k němu vedla a my se každou chvíli ohlíželi...
Vynořili se z lesa jako duchové a taky tak i vypadali. Osm pěších, dlouhými luky ozbrojených elfů najednou stálo v půlkruhu před mostem. Byli jednotně zahaleni do šedých plášťů a vysokých bot, působili vycvičeně jako vojáci. V jejich bledých, zachmuřených tvářích se nezračilo vyložené nepřátelství, přesto bylo gesto jejich vůdce nad slunce jasné. Měli jsme je následovat…
Slíbil jsem si, že nikdy neohrozím Rinnuův život, tak jsem se ani nepokusil je napadnout. I bez koní by nás nejspíš brzy dohonili… Dva z nich vedli naše koně přes klenutý kamenný most a pak dál, podél zpěněné, burácející řeky až k jejich ležení. Bylo překvapivě malé, provizorní a teprve nedávno zbudované, to bylo jasné na první pohled.
Rinnua nechali svázaného u koní se stráží a mně odvedli k jejich vůdci. Do té doby však ani jeden z nich nepromluvil, jen posunky nám ukazovali, co od nás čekají. Pak jsem ho uviděl… Bylo mi okamžitě jasné, kdo to je, nemohl jsem se mýlit…
Poprvé jsem na vlastní oči spatřil neblaze proslulého Náriena Círdana, vůdce temných elfů z Glówainu. Bylo to ale mnohem dříve, než jsem chtěl a za ne zcela příznivých okolností pro mne…
O jeho zcela čistokrevném původu nemohlo být nejmenších pochyb. Mohlo mu být tak přes pětset let a byl dokonalou ukázkou své rasy. Vysoký něco přes šest stop, štíhlý, pružný a nesmírně charismatický. Záplava čistě bílých vlasů mu spadala hluboko na záda a pronikavé zelené oči mu zářily z podlouhlé, ušlechtilé tváře. Byl oděný jako lovec, jen tmavě zelený plášť s kápí, který mu zahaloval celé tělo, měl sešitý z něčeho, co ze všeho nejvíce připomínalo dračí šupiny. Na krku měl zavěšený téměř stejný amulet jako já, jen byl maličko jiných tvarů. Ale jakoby patřily k sobě?…
Ještě tak dva, tři díly a budete vědět všechno :-))). Budu ráda, když mi napíšete své postřehy a připomínky: Ellinor
|