Svatba

Všechno bylo dokonalé. Tenhle den měl být největším v jejím životě a taky měl být šťastný. Měl být...ale nebyl. Dala by všechno za to, aby tu teď nemusela stát a dívat se na sebe do zrcadla. Byla krásná, štíhlá a v dlouhých bílých šatech se závojem. Měla výrazné tmavé oči a hezké ostré rysy. Kaštanové vlasy měla do pasu. Byla to hezká mladá dívka. Ještě jí nebylo pětadvacet a už se měla vdát. Dívala se na sebe a stín v jejích očích se rozhořel naplno. Viděla se najednou jinak. Ostré zuby lehce přečnívající přes jemné rudé rty, oči jako by jí potemněly ještě víc a v krku cítila žár jako na poušti a takové sucho a žízeň. Lehce se na sebe usmála. "Karin? Moc ti to sluší" zaševelila matka, když vstoupila do pokoje "určitě se těšíš." Vůbec se netěšila. Připadalo jí, že tou svatbou ztratí všechno co má. Ten který ji získá je mocný a bohatý. Jak říkávala matka "Má statek, stáje, spoustu služebnictva a dva nádherné domy, budeš žít jako v bavlnce". Ale ona nechtěla nic. Nechtěla dům, ani stáje, nechtěla lidi kteří jí budou sloužit. Chtěla cítit vůni lesa když v noci déšť smáčí stromy, chtěla vítat nový den na kopci za vesnicí kam nikdo nechodil. A chtěla jeho....chlapce ze snu, který ji hladil jako vítr a šeptal jí tajemná slova jako by se byl narodil před staletími. Věděla, že je to jen sen, ale i tak, když neměla být s ním, nechtěla se vdát. Slyšela ho...jeho tichý vemlouvavý hlas jak jí šeptal, že se nemá čeho bát, ať jde klidně k oltáři, jako by tam stál on sám. "Jdi má krásná paní, a uvidíš tam stát mne, to já budu s tebou, budu tě chránit, nemáš se čeho bát lásko." Melodický hlas ji uklidňoval a dával jí naději. Snaží se jen zmírnit její strach? Nebo tam opravdu bude čekat? Kdo ví...ale věřila mu. Věřila každému jeho slovu. Zavřela oči a on dostal šanci. Byl u ní...hladil ji přes bílou záplavu volánků a krajky, líbal její něžné rty a sledoval její tvář, jak jemně a nesměle reaguje na jeho dotek. "Vezmi si tu malou dýku kterou ti dal tvůj drahý jako zásnubní dar. Bude se ti hodit na cestě ke mně. Buď klidná, nic zlého se ti nestane," šeptal a učil ji a ona si zapisovala do paměti každé jeho slovo. Najednou se rozlétly okenice a prudký závan větru přerušil její soustředění, otevřela oči, ale byl pryč. A s ním i ta známá vůně gardénií kterou necítila nikde jinde než v jeho blízkosti. "Zase sním za bílého dne," pomyslela si s pousmáním. Naposled uhladila šaty a vzala z prádelníku dýku. Drobná, sotva pár centimetrů dlouhá zbraň s rukojetí ze slonoviny a zlatou záštitou. S čepelí tak ostrou, že by přeťala šátek ve vzduchu. V kostele bylo živo, všude voněly růže a lidé se smáli a šeptali, jak krásný jsou pár a jak budou šťastní. Kněz už po tisící přerovnával vše potřebné, rodiče nevěsty byli připraveni stejně jako přátelé a obchodní společníci a ženich. Čekala ho nejkrásnější nevěsta v okolí. Stála před vchodem do kostela a v tváři nebylo možné jí číst vůbec žádný pocit. Jako by ani nebyla živá. Když se ozval pochod vydala se v doprovodu dvou kamarádek do kostela. Cesta k oltáři se jí zdála náhle nesmírně dlouhá, i když ji prošla jako malá snad tisíckrát. Najednou jí zavoněly gardénie. Zaslechla tichý hlas, jako by vycházel z jejího srdce. "Běž lásko. Běž.Já ti budu povídat." A tak jak klidně, krok za krokem šla chrámovou lodí slyšela jeho slova " A je Akát který pro nás rozkvete, L je láska mezi námi, A je andromeda - hvězda zářící v tvých očích, S je síla ve tvém mladém srdci, T je touha kterou cítím k tobě, H je horká láva kterou ochutnám z tvých žil, E je Evropa, stará, prastará, naučím tě ji znát, R je radost mého světa. Projdi branou světla beze strachu. "Pojď ke mně." Došla k oltáři. V rukávu máš klíč ke mně. "Jen pojď." Všichni na ni hleděli, když se otočila ke všem přítomným a vytáhla dýku. Nikdo v tu chvíli nestihl zasáhnout, když si dýku zabodla do krku a trhla zleva doprava. Tepnu přetnula hned. Slyšela jeho sladká slova lásky, neslyšela křik ani nářek matky, ani klení všech, včetně kněze. Všechno se ztišilo a ona naslouchala jen jemu: "Miluju tě paní, teď už budeme jenom spolu." Otevřela oči......bylo tu přítmí, které jí dávalo bezpečí. Byl u ní, teď viděla jeho tvář tak krásnou jako ve snech. Ostré rysy, oči černější než noc a lehký mrazivý úsměv na bledých rtech. "Teď jsi jiná, nemusíš se bát smrti, nevezme mi tě, paní, naučím tě všechno co znám....."