Trestná výprava

Královská družina postupovala lesním porostem pomalu a obezřetně. Tato část země byla odjakživa velice řídce osídlena a průjezd výprav, ať již obchodních či loveckých, si zpravidla vyžádal několik životů nebo i naprosté zničení, pokud se jednalo o menší skupinu. Přeživší hovořili o divokých lesních mužích s ostrými zuby a drápy, jako u zvířete. Král chtěl tedy učinit přítrž těmto přepadům a vyčistit místní lesy od škodné, ať již byla lidského, zvířecího nebo magického původu. Nyní tedy králova osobní garda, s emblémy draka na prsou, postupovala tajemným lesem. Král nedal jinak a sám jel v čele výpravy. Ač již středního věku, kromě stříbra ve vlasech a několika vrásek mezi jizvami, nebyly roky na jeho mohutné a vzpřímené postavě znát. Mezi větve stromů se začal snášet soumrak, když panovník pokynem ruky zastavil svoji družinu. Za chvíli již na malé mýtině plály ohně, na kterých se opékalo maso z divočáka uloveného v průběhu dne a kolovaly měchy s červeným vínem. Plný žaludek a klesající hladina v měších pozvolna měnily tlumený hovor na hlasitější a občas se od některého ohně ozval i výbuch smíchu. Pojednou král, sedící s generálem své armády a několika důstojníky, vyskočil a zvednutou dlaní umlčel rozjařené vojáky. Křoviska a trsy kapradin na okraji mýtiny náhle ožily! Z nich vyskakovaly špínou a blátem pokryté vyhublé postavy, mávající většinou sukovitými kyji. Jen tu a tam třímala ruka některého divocha rzí pokrytou zbraň nebo její torzo. Ve svitu ohňů zablýskly do tváří vojáků šílené oči a dřevěné kyje nebo drápům podobné nehty si začaly vybírat mezi překvapenými gardisty první daň. Část vyjící smečky se vrhla k uvázaným a odsedlaným koním, jejichž ržání a dusot kopyt přispělo k narůstajícímu zmatku v táboře. Autorita krále a jeho důstojníků a bojové zkušenosti ostřílených vojáků po chvíli přece jen převážily nad strašidelností vzniklé situace a proti přívalu divochů se začala formovat kruhová obrana. Zpívající meče si mezi nahými těly začaly vybírat krvavou daň. Trávu a trsy kapradin brzy potřísnila krev a kousky mozků a ležící zablácené postavy počaly utvářet jakýsi val kolem bojujících gardistů. Přibíhající hordy zdivočelých mužů však jakoby neměly konce. Jejich špatnou výzbroj vyvažoval počet, naprosté ignorování bolesti a odhodlání zničit královu výpravu. Zdálo se, že za každého padlého nastoupí proti bojujícím vojákům deset jiných, jejich drápy se zachytávaly za pláty brnění, paže i ostří zbraní, znemožňovaly bojujícím pohyb, strhávaly je na zem, kde pak sukovité kyje dopadaly neúprosně na hlavy nebo do tváří ležících gardistů. Král již poněkolikáté zatroubil na svůj roh, aby přeformoval stále se zmenšující obranný kruh své gardy. I přes svoji obrovskou fyzickou sílu začal i on pociťovat únavu. Znepokojeně se rozhlédl, aby alespoň odhadl ztráty svého vojska, což se mu málem stalo osudným! Dráp jednoho z útočníků mu vyryl krvavou brázdu do tváře a jen letitý instinkt ho uchránil od ztráty oka. Zlostně zavrčel, jediným máchnutím meče uťal nepřítelovu paži v předloktí a zpětným sekem zbavil divocha hlavy, čímž ukončil i jeho bolestný řev. Když se konečně začalo zdát, že okolní tma již přestává chrlit nové a nové přízračné postavy, zbývala králi necelá polovina vojáků a nezraněn patrně nebyl ani jediný. Všichni počali tušit, že svítání nespatří žádný z nich, protože útočníci byli stále v přesile zhruba pět na jednoho! Možná by to znamenalo vyrovnané síly na počátku boje, ale ne nyní, kdy zranění a únava si od gardistů vybraly svoji daň. Ve chvíli, kdy podobné myšlenky probíhaly hlavou asi všech králových bojovníků, objevily se na scéně další postavy. Byly to dvě ženy na koních. Dá se říci, že spíše ještě dívky, jedna černovláska a druhá světlovlasá. Přelétly očima bojiště a potom, bez dlouhého zaváhání, vpadly do zad seskupeným divochům. Meč černovlasé ženy se míhal jako jazyk rozběsněné kobry a měl stejně smrtelný účinek jako její uštknutí! Světlovlasá společnice se jí držela po boku a kopyta jejího koně dokončovala dílo zkázy v řadách špinavých postav, kterými projely. Tato podívaná probudila v kruhu vojáků poslední zbytky sil a gardisté se na povel panovníka vrhli proti řadám nepřátel, které je obklopovaly. Ostří mečů se v unavených pažích znovu rozezpívala a tento nápor, spojený s řáděním dvou dračic v jejich zádech, útok divochů zcela rozložil. Ač se to ještě před chvílí zdálo nemožné, po několika minutách se poslední, vzteky vyjící, hloučky lesních mužů, ztratily v okolní tmě. Na mýtině opět zavládlo ticho a několik gardistů přiložilo dříví na ta skomírající ohniště, jež zůstala ušetřena bojového běsnění. Ke králi, jemuž jeden z vojáků se snažil vyčistit vodou hlubokou ránu na tváři, přistoupil generál. „Ano, Prospero? Co potřebuješ?“ zeptal se panovník. „Ty dvě ženy, pane. Ptají se jestli je nechceš přijmout do svých služeb,“ odpověděl generál. Král pohybem ruky odehnal ošetřujícího vojáka. „A jako co? Felčarky nebo kuchařky?“ otázal se ironicky „ Ne, pane. Jako bojovnice! Do královské gardy,“ odvětil Prospero. Král se rozesmál: „To by to dopadlo! Bojovat sice umějí výborně, to ano. Ta černovlasá se ohání mečem skoro jako já, ale ženské do královské gardy!? To prostě nejde! Nehledě na to, jak by to mohlo rozložit morálku mužstva. Dvě mladé ženské mezi tolika nadrženými chlapy? Ne! Poděkuj jim mým jménem, vyřiď s nimi odměnu, jakou budou požadovat, ale přijmout do své gardy je nemůžu!“ Vládce pohybem ruky propustil generála a chtěl začít kusem látky čistit svůj meč. Pak ale zvedl hlavu a zavolal na odcházející postavu: „Počkej ještě, Prospero! Ty dívky nám opravdu hodně pomohly. Měl bych to s nimi vyřídit sám. Přijmout jako bojovnice je opravdu nemůžu, ale zaslouží si aspoň, aby jim poděkoval sám panovník. Představily se ti?“ Generál odvětil: „Ano, králi Conane. Představily se mi. Ta černovláska se jmenuje Xena.“