Král zlodějů - 1) Hnědý zloděj

/1/ Hnědý zloděj Zvířený prach pomalu klesal k prašné cestě, ovšem další a další lidé procházeli a znovu špinili vzduch v tržnici. Na prahu malého špinavého domku stála temná postava zahalená v hnědých hadrech. Když kolem procházela dáma ve zdobených šatech, muž v hnědém hábitu vykročil a rázoval hned za zdobně oblečenou šlechtičnou. Nebylo to skoro ani vidět, jak nenápadně odepnul dámě váček s penězi. Hned potom prudce odbočil do jedné z mnohých uliček v tržišti a brzy se ztratil v davu. Vyhlédl si další oběť a znovu velice obratně ukradl další zlaťáky. Zanedlouho měl dobrých 50 zlatých. Ztratil se z tržnice a šel si přepočítat svoji tržbu do svého doupěte. Večer se informace o všech loupežích dostaly až do královského paláce. Král Stolzoth ponořil svou ruku do vousů a hluboce se zamyslel. Nakonec řekl svému věrnému rádci: „Však já ty burany zlodějský chytím. Ale stačil by jeden, jen jeden… vymyslel jsem malou lest, bude se ti to líbit Firdare!“ Král vyložil svůj nápad svému rádci, který radostně přikývl. „Běž Firdare a řekni o našem plánu vojsku a mému synovi Stolzirovi. Zanedlouho se Firdar vrátil a hlásil králi Stolzothovi: „Vojsko bude připraveno, ovšem vašeho syna jsem nezastihl.“ Král se zvedl a promluvil pevným hlasem: „Zas se někde loudá, jako budoucí král musí mít nějaký zájem ke království už teď!“ Ozvěna jeho hlasu pomalu vymizela a Stolzoth se posadil. „Už teď.“ řekl mnohem mírnějším hlasem. Jistě, vždyť jeho vláda má skončit, až se na nebi třikrát ukáže úplněk. První úplněk se očekává ve velmi blízké době, snad zítra a následník trůnu, princ Stolzir se králi vůbec nezdá, přesto, že je to jeho syn. Mezitím si zloděj v hnědém schoval svůj lup a odešel ze svého doupěte do „Stinného paláce“. Mířil k východní bráně města, avšak kousek od ní odbočil do temné uličky, kde se pod poklopem z těžkého dřeva skrýval právě Stinný palác. Zloděj postupoval kamennou chodbou až do velkého sálu, kde bylo po stranách plno malých mužíků ve fialovém hábitu. Zloděj nevěděl, co jsou zač, věděl jen že dělají stráž velkému a mezi zloději nejmocnějšímu lupiči, kterého už nikdo nezná jinak, než pod jménem Smrtikrál. „Tohle město není tvoje a nikdy nebude, nevím, o co se snažíš!“ vykřikl zloděj v hnědém na Smrtikrále a vytasil meč. Mužíci ve fialových hábitech udělali pár kroků dopředu a došli by až k hnědému zloději, kdyby je Smrtikrál nezastavil. „V pořádku zlodějíčci. Já si s touhle mouchou poradím.“ Zloděj stál nepohnut a jen upřeně zíral na Smrtikrále s vytaseným mečem. „Nedám ti ani měďáček z toho, co ukořistím.“ pokračoval zloděj. Smrtikrál se rozvážně postavil a promluvil: „Někdo to tu musí řídit, sjednotit zloděje a velet jim. Zásadně to dělá ten nejmoudřejší a nejobratnější ve zlodějství. Jsi nesmírně odvážný, že jsi vtrhnul až sem a toho já si opravdu vážím. Postavím tě na vysoké postavení. Bude z tebe pravý lupič. Nezapomeň, že velím celému cechu sousedních zlodějů a teď zde nabízím stejnou možnost všem zlodějům, jak prokázat svoji výkonnost i ve skupinové práci.“ Když Smrtikrál dokončil tento proslov, chytil zlodějův meč za ostří. „Je od tebe opravdu nesmírně laskavé, že bys ze mě udělal opravdového LUPIČE, na tvůj cech kašlu a pokud někdo ovládne toto město, tak to budu já. Pamatuj si má slova. Nejmoudřejší a nejobratnější tedy doopravdy nejsi a to ani kdyby ses hodně snažil.“ zloděj přitáhnul meč rychle k sobě a na Smrtikrálově ruce vytryskla krev. Zloděj chvíli couval, pak se otočil a odcházel. „Má pomsta bude sladká, svého ovládnutí města se nedožiješ ty chytráku!“ vykřikl Smrtikrál a sálem se rozlehlo prásknutí dveří, jak zloděj odcházel. Smrtikrál zlostně praštil po hlavě jednoho ze zaražených mužíků ve fialovém a odešel na druhou stranu než zloděj. Zloděj vyšplhal ze Stinného paláce a zavřel za sebou dřevěný poklop. Druhý den se opět vydal na tržnici a pustil se do své oblíbené činnosti – okrádání nakupujících lidí. Brzy zjistil, že ho na každém kroku sledují malé postavy ve fialovém obleku. Takové, jako byly u Smrtikrále. Někteří měli sundanou kapuci, ale hlavně podle výšky postav zloděj zjistil, že to lidé nejsou, přesto že je velmi připomínají. Už slyšel o hobitech, ale co by dělali tady? Po chvíli si všimnul, že mají bosé nohy a to už si byl jist. Hobiti. Byl značně zneklidněn tímto objevem, avšak přesto se mu podařilo něco ukrást. Vousatý chlapík, jenž kolem zloděje procházel měl velmi široké kapsy. Jako dělané pro to, aby se z nich dobře kradlo. A z jedné té kapsy vykukovala kožená brašnička. Lup! A už patřila zloději. Ve svém doupěti, které si vyhrabal ve staré zasypané studni si prohlédl obsah brašny. Bylo tam jen pět stříbrných, což zloděje značně rozladilo, ovšem našel tam ještě něco, pergamen, ve kterém stálo: Šperky si musíš vykopat pod zdvojenou borovicí nalevo od západní brány asi 100 sáhů od cesty. Je to blízko řeky, kudy také cesta prochází. Vykopej to tedy radši až bude tma, aby tě nikdo neviděl. Kup si z toho pořádného koně, ať jsi u mne co nejdříve. Zbytek si rozdělíme. Měj se výtečně, tvá Melilit.