Říkala si Faithea II - Kdybych nespal...

„Jak je daleko?“ zeptal se Glory a vyšvihl se na nohy. „Odhaduji to na… dvanáct kilometrů.“ „Co?“ zeptal se Lifis dezorientovaně a utřel si zpocené čelo. Zřejmě ho dnešní pochod dost oslabil. Jal jsem se vysvětlování: „Nedaleko je nebo byl velký oheň, a podle mě nebyl způsoben nějakým lesním požárem. Nemám pravdu?“ a obrátil jsem se na Faitheu, která ještě pořád stála na kameni, stínila si rukou oči a bystřila do dálky. „Určitě,“ zamumlala a konečně seskočila na zem, „Vypadá to, že spálená plocha je menší, než kdyby kus lesa zachvátil požár. Kouř navíc svou barvou a sytostí odpovídá dokonale spáleným látkám, to nebylo přírodního původu.“ Teď se pořádně podívala na každého z nás. Potřebovali jsme se tam dostat rychle, ale v našem stavu to moc nepůjde- Gloryho zadek se uzdravoval pomalu a Lifis klopýtal únavou už předtím, než jsme zastavili. „Najíme se a vyrazíme.“ „Neměli bychom promyslet nějakou taktiku? Nevíme, co nás čeká.“ Řekl Glory a z jeho hlasu byla poznat nelibost, že nevelí družině on sám. Faithea znovu pohodila hlavou k místu naší diskuze: „Ať to bylo cokoliv, teď už to jenom doutná. Dohořelo to před půldnem, déšť to uhasil.“ Glory jen naštvaně vydechl a pomocí kopí se postavil na nohy. „Merline,“ ozval se slabě Lifis, „Já nevím, jak ty, ale já tam nic nevidím.“ Pousmál jsem se: „To bude tím, že nejsi napůl elf,“ Faithea sebou trhla. „Ty jsi napůl elf?“ Kývl jsem a podal Lifisovi své zvětšovací sklíčko. „Zajímavá věcička, je začarovaná?“ Kývl jsem podruhé. Faithea se otočila zpátky, ale já viděl, jak si skousla spodní ret. Věděl jsem, na co myslí.Jestli jsem ten dým viděl kvůli tomu, že mám v sobě elfí krev, proč asi ona? Vsadím deset zlaťáků na to, že Glory teď mžourá k obzoru a ještě ho nenašel. „Glory, máš pravdu, až budeme blíž, vyrazím na výzvědy.“ Řekla, zřejmě chtěla tichu zabránit, aby nám vnukl zavádivé myšlenky o její osobě. Po několika málo kilometrech jsme narazili na malé jezírko. Vypadalo celkem nevinně, a tak jsem se opravdu nedivil, když Lifis nadšeně shodil batoh a kabát a rozeběhl se směrem k němu. Upřímně řečeno jsem se i já těšil, až chladná voda očistí mé zpocené tělo a já si pořádně odpočinu. Podvědomí samo mi vloudilo představu Faithey až po ramena ve vodě… Oddal jsem se spekulacím o jejím křehkém, bílém těle a zapomněl na vše kolem sebe. Vyrušil mne až prudký pohyb- Faithea zadržela běžícího Lifise právě ve chvíli, kdy se jeho noha zabořila až po kotník v bahně. „Bažina,“ řekla a pomohla mu vytáhnout nohu z černohnědé bahenní kaše. Poté mu kotník prohlédla. „Vidíš?“ a odtrhla mu z nártu dvě pijavice. „Jsou jich tu tisíce. Ranky budou dlouho krvácet, ovaž si je.“ Řekla a otočila se doprava: „Budeme ji muset obejít.“ Páni! Byl bych bezmyšlenkovitě skočil do vody a byl vysán divokou krvelačnou odrůdou pijavic. Teď, když jsem se znovu podíval na jezírko, objevil jsem trhliny mezi plovoucí travnatou plochou po krajích a uvědomil jsem si, že voda zdaleka není tak čistá- šlo jen o malou špinavou kaluž na povrchu vodnatého bláta. Cesta se nám tak prodloužila o dobré 4 kilometry. Po desátém kilometru si Lifis začal stěžovat. I Glory funěl vyčerpáním, vždyť ono se to řekne, jenom šestnáct kilometrů, ale zkuste si je odšlapat v neskutečném vlhku a horku, s několika kilogramy na zádech a v plné zbroji. Slunce ještě stále pálilo a neustále nás obtěžovali komáři a jiný hmyz. Kolem druhé hodiny odpolední, jak jsem hádal podle slunce, jsme zastavili pod hustými korunami tropických stromů, kde jsme byli chráněni ostrého slunce a sem tam dokonce tudy zavál chladný vánek. Faithea, stejně jako já, svlékla nejnicotnější břemena a vydala se se mnou na lov. „Vím, že není rozumné odpočívat v tom nejlepším světle, ale neměli jsme jinou možnost.“ Řekla po chvíli tiché chůze. „Bylo to rozhodnutí nás všech, to horko začínalo být nesnesitelné.“ Nadhodil jsem. Proč pořád mluví o našich povinnostech? Proč nikdy nemluví o sobě? „Jak ty jsi vlastně přišla ke dvoru?“ „No,“ zamyslela se a zastavila, určitě vybírala ze svého života to, co mi zamlčí. Chvíli otáčela hlavou a poslouchala případnou kořist, pak nespokojeně zamlaskala a znovu se rozešla. „Když mi bylo šestnáct, mě a strýčka zatkli za opakované neplacení daní. Utekla jsem a několik let žila sama v lese, pak teprve jsem se odvážila do města. Ale tam jsem vzbudila pozornost, a tak jsem se dala na útěk. Vždy, když na mě poslali vojáky, vyřídila jsem je. Ubránila jsem se do té doby, než…“ zrakem spočinula na nedalekém křovisku. V její tváři jsem však poznal potlačovaný zármutek. Beze slov vzala šíp a natáhla ho na luk. Když se peří šípu téměř dotýkalo její tváře, hlesla: „…mě chytili.“ a šíp prořízl se svistem vzduch a zalétl do křoví, kde se slabým zapištěním zasáhl králíka divokého. Měl dobrá čtyři kila, nechal jsem proto s pocitem jistého zahanbení rozhovoru a ve sportovním zápalu se soustředil na okolí. Za chvíli už se řítil k zemi pták rodu papteluraka s mým šípem zabodnutým v hrudi. „To by stačilo,“ řekl jsem s jistou pýchou v hlase, uchopil obě mrtvá zvířata za nohy a vydal se zpět k místě odpočinku. Glory už rozdělal oheň, a tak jsme se s pomocí mého malého kotlíku brzy mohli nabažit pořádné masové polévky se suchary. Problém však byl s vodou- široko daleko jsme zatím nenašli jediný náznak potůčku pitné vody, jen stojící kalná břečka nad bahny. Jelikož už jsme byli dost blízko místa, odkud vycházel kouř, spojila Faithea výzvědnou akci s hledáním vody. Nabídl jsem se, že půjdu s ní, Fathea mi však dala důrazně najevo, že chce jít sama. Půlhodinku čekání jsme tak spojili s odpočíváním ve stínu stromů se stéblem trávy v koutku úst: „Ještě jsem se vlastně ani nezeptal tebe, Merline, jak ty jsi se dostal k Záchranné misi?“ Zadíval jsem se do čistě modrých nebes a počal vyprávět svůj příběh: „Vždy jsem byl spíš chemik, než kouzelník. Matka mě musela uživit sama, otec totiž musel odejít ještě před mým narozením. Naučila mne tak svého řemesla: pracovala v malé výrobně zbraní krále Dirfolska. Naučila mne výrobu hořlavých a výbušných lektvarů. Už zamlada jsem tak sousedy mohl ohromovat svými bengálskými ohni.“ A při té představě jsem se zasmál. „Byly to krásné časy. Pak jsem ale musel odejít. Štěstí mi opravdu nepřálo, nezakopl jsem o žádnou pořádnou práci, a tak jsem se živil, kde se dalo. Žil jsem z ruky do huby, než mi přišla slušná nabídka: pomocí jednoduchého triku se dostat k velkým penězům. Příliš pozdě jsem však zjistil, že jde o prachsprosté přepadení královnina kočáru. A tak jsem brzy klečel před samotným králem. Ten by mi dal okamžitě setnout hlavu, jeho ženě jsem však padl do oka, a ta se za mě přimluvila. Král mne tedy nedal popravit, zato mne chtěl mít co nejdál od sebe: Víte, že sám není nejpůvabnější a jeho žena, ta by opravdu stála za hřích. A tak jsem tu,“ a ironickým smíchem jsem zakončil vypravování. Pak jsme se ještě chvíli bavili o půvabech mladé královny, spanilé Eleanor, než přišla Faithea. Hodila po nás tři plné měchy vody a řekla svým důležitým hlasem: „Musíme vyrazit.“ Trvalo necelých dvacet minut, než jsme došli ke svému dosavadnímu cíli. Šli jsme přímou cestou, Faithea nás ujistila, že žádné nebezpečí nehrozí. Držela se ale celou dobu vzadu, zřejmě ji cesta velmi vyčerpala. Čím víc jsme se přibližovali, tím více jsem dokázal rozpoznat cílový reliéf: šlo o vypálený palouček, beze stromu, bez stébla trávy. Teprve, když jsme se zastavili na samém kraji lesa, zjistil jsem příčinu dýmu: Místo kdysi mírumilovného paloučku zde, uprostřed pralesa, zahlédl jsem menší kráter. Hlubokou mísu v kvalitní zemině, v ní nic než jen popel a prach. Nedalo se rozpoznat, co tam bylo předtím, vše dokonale strávil oheň. Tento obraz, ač byl zalitý slunečním světlem, ve mně budil velkou depresi - Takový já prostě jsem, vše moc prožívám a obdivuji. Glory a Faithea seskočili do zemní prohlubně: Glory marně hledal nějaké původní stopy, zatímco Fathea jen prohlížela hlínu. „Jedno je jasné,“ řekla po dlouhé chvíli ticha. „To, co tu teď slabě kouří, nezničilo to, co tu bylo. Je to druhý výbuch na tomtéž místě.“ „Cože?“ podivil se neuvěřitelně zamlklý Lifis a klekl na okraj kráteru. Faithea jasně přikývla. „Vidíš tu hranici?“ a ukázala na čáru oddělující vnější a vnitřní kruh, mezi nimi bylo pouhého půl metru: „Tak tohle je z prvního výbuchu. Ten zničil vše živé a určitě hořel několik dní. A tento výbuch druhý,“ a stoupla si doprostřed, „je stejného původu, jenže trochu slabší. Nezničil nic, jen se živil dokonale spálenými látkami a pár hodin doutnal.“ „No tos nám to vysvětlila,“ chytil se za hlavu Glory, který to asi moc nepochopil, „Ale řekni mi jedno: Co mohlo tak dokonale zničit tohleto?“ a rozpřáhl zpocené, chlupaté ruce. Fathea nabrala hrst hlíny na dlaň. „V hlíně je teď látka, která dokáže hořet při obrovské teplotě, zřejmě byla ve zbrani, co to…“ „Faelonim,“ skočil jsem jí do řeči a půjčil si “její“ hlínu z dlaně. „Je to velmi vzácná látka, už jsem s ní dělal pokusy. Je organického původu, proto se hrozně těžko shání.“ Pak jsem se na několik okrových zrnek zeminy zamračil: „Pochází totiž od draků. Jsou příčinou jejich ohnivého dechu.“ …. Během pár minut zbarvily paprsky zapadajícího slunce oblohu do růžova. Faithea vzhlédla od skrýše, kterou se mnou právě dokončila, a hlesla: „Stmívá se rychle, tohle bude jedna z posledních bezdeštných nocí.“ Měla pravdu, po nebi se prohánělo jen pár rudých mráčků. Glory s Lifisem se právě vraceli z obhlídky. „Nikde ani stopy po větších šelmách. Kočky, vlci, ještěři, nic.“ zamručel Glory a prohlížel si náš nový kryt: zohli jsme pár větví a navršili na ně trávu a listí. Stříška nebyla vysoká a měla tvar poloviny kopule. „Seš si jistej, že dnes nebude pršet?“ otočil se na mně, jako bych byl vědma. Lifis v tu chvíli vyhrkl něco, co ho tížilo nejspíš celou dobu: „Kam vlastně teď půjdeme?“ A já na to jen: „Najdeme to, co tu spoušť způsobilo. Jestli nám to nebude životně nebezpečný, budeme pokračovat v hledání.“ „Jestli je to drak, nebudeme mít čas ho ani obejít,“ řekl vřele Glory, načež začal vyprávět o svých hrdinných bojích s nestvůrami. Jak jsem si všiml, Faithea už dávno ulehla, byla až moc unavená. I když právě jí byly Gloryho příběhy adresovány- chtěl tak trochu ukázat svou důležitost. …..Kdybych nespal, věděl bych, jak to dokázala. Byla z nás nejvyčerpanější. Ani Gloryho historky se nerovnaly tomu, čeho jsem byl svědkem. Spali jsme bez jakýchkoli pastí a nástrah okolo, byli jsme příliš unavení na hlídky. Já osobně upadl do hlubokého spánku hned, jak jsem ulehl, protože mi můj falešný pocit jistoty a bezpečí nedával důvod k obezřetnosti. Okolo půl jedné ráno, kdy bylo vše zahaleno do černo černé tmy, protože se slabé měsíční světlo nedokázalo dostat skrz husté listoví stromů a slunce bylo ještě za horami, v době, kdy jsem nic netušíc snil svůj stále se opakující sen, navštívil nás vetřelec. Vím jen, že to byl člověk nebo alespoň příslušník rasy člověku podobné, už jsem nepoznal, zda muž či žena, člověk nebo míšenec. Vím jen, že se rychle blížil k našemu krytu, tak potichu, že ani větvička nezapraskala, ani lístek nezašustil. Zvolnil tempo, teprve když už byl od nás na pár kroků. Jeho nohy plynule měkce našlapovaly a on se neslyšně dostal až k Faithee. Už by měla…myslel jsem v duchu. Osoba, asi opravdu muž, se nad ní skrčila. Teď!!! Křičel jsem v duchu a po celém těle se třásl, kdyby jí něco byl udělal… Fathea dál nehnutě ležela na zádech. Muž napřáhl ruku, kupodivu se jí chtěl jenom dotknout po bradou…. V tu chvíli Faithea vytáhla z opasku úzkou vlnitou dýku a přitiskla mu ji na hrdlo. Muž vytřeštil oči. Tohle nečekal. Nečekal, že se Faithea vzbudí a vyburcuje nás k ostražitosti ještě před tím, než se objeví. Nečekal, že si Faithea počká, aby mu mohla vidět do tváře, aby poznala toho zvědavce, co nás už půl dne sleduje. Byl stejně překvapen, jako ona. Něco však nehrálo. Lifis měl v tu chvíli okamžitě rozsvítit, zatímco my jsme se měli rozestavit a mířit na našeho hosta. Moment překvapení se však stále zkracoval a já slyšel jen horečné škrtání kamenů. „Lifisi,“ šeptl jsem naléhavě. „Joo…“ snažil se, ale nepovedlo se. Neznámý využil chvíle a bleskově, vlastně jsem ho ani neviděl, utekl…. Slunko se probudilo už před dobrou čtvrthodinkou a my mohli vyrazit na cestu. Všechny stopy byly zahlazeny, nezůstala po nás jediná známka člověčiny. „Kdo myslíte, že to byl?“ nadhodil očekávané téma Lifis. „Nevím,“ odpověděl jsem hbitě, ještě než dořekl. „Ostatně musíme uspořádat noční hlídky a být opatrnější.“ Dál jsme se tomu nevěnovali. Nevím, jestli to cítili i ostatní, ale z Faithey přímo sálalo: Neptejte se mě. Nevím, o co tu jde. Chvíli jsme jen tak šli, a teprve před polednem jsem si uvědomil, že míříme k hoře, jediné hoře široko daleko, která se čněla do výšky dobrých patnácti set metrů a jež byla očividně sopečného původu. Proč tam vlastně jdeme? Uvnitř sebe přemýšlím, zda by mohla Čtvrtá rasa vyrobit zbraň, která by měla takovou útočnou sílu, že by zničila vesnici se zemí. Pak tedy svou základní surovinu, faelonim, museli získávat od nějakého draka… a ten sídlí jedině u hor. Zrovna jsme se bavili o básnictví. „Řekněte, vymysleli jste někdy nějakou báseň?“ usmíval se Lifis, který byl ve svém živlu. „Co třeba moje jméno? Dokázali byste vymyslet slovo, které by se rýmovalo s mým jménem?“ Po chvilce ticha se ozvala Faithea: „Já jedno mám. Lifis, sifili-“ ani slovo nedořekla, nastražila uši a ohlédla se. „Co je?“ zeptal se tiše Glory a pozvedl své víceúčelové kopí. „Včely,“ řekl jsem, mé uši byly nejbystřejší. Faithea ještě chvíli poslouchala a pak se narovnala: „Znáte naše chovatelské včely? Tak to je rod eevo. Kdežto v přírodě žije rod aafo.“ „A rozdíl?“ nechápal Lifis. Tentokrát již i Glory zaslechl blížící se roj. „Aafo jsou agresivnější.“ Na tuto větu jsme se rozeběhli každý na svou pěst, ale jinak všichni stejným směrem. Glory se zdržel, zůstal vzadu, už ho málem obklopily stovky kusů bodavého hmyzu, když…nelidský vřískot způsobil, že celý les poposkočil. Všichni vzhlédli k obloze. Včely se rozprskly. Nad našimi hlavami prolétl obrovský ještěr. Ptaerogon, o těch jsem slyšel jen v pohádkách, prapředek dnešního draka. Jeho stín se nad námi objevil podruhé. Tušil jsem, co zamýšlí. Glory jediný nebyl v záštitu pralesních stromů. Faithea vyrazila ze svého bezpečného místa na úsek beze stromů za Glorym. V tu chvíli se nad námi ještěr objevil potřetí a já jen civěl na jeho mohutná stará křídla pokrytá šupinami, z nichž každá obsahovala kouzlo ochrany. Opancéřované zvíře se sneslo a jediným pohybem opět vyšvihlo nahoru. Ve svých pařátech mělo zmítajícího se Gloryho. Kdybych byl něco udělal! Faithea se alespoň pohla! Ale já jen obdivoval krásu vraždící bestie. Zaspal jsem možnost pomoci Glorymu. Kdybych nespal, byl bych možná teď neklečel u ohně a necítil se tak mizerně…